pondělí, 11. duben 2011

„Zde není místo pro umění, krásnou literaturu, filosofii“ Skladatelé ve stalinských gulazích

Napsal(a) 

„Zde není místo pro umění, krásnou literaturu, filosofii“ Skladatelé ve stalinských gulazích „Zde není místo pro umění, krásnou literaturu, filosofii“ Skladatelé ve stalinských gulazích

Vsevolodovi Petroviči Zaderackému bylo pětatřicet, když se poprvé ocitl v sovětském lágru. Nikdo nevěděl proč. Psal se rok 1926 a zničeny byly Zaderackého skladby i literární tvorba. Zmizet měla každá připomínka jeho tváře, každý otisk jeho duše. Po dvou letech byl propuštěn – jako člověk téměř bez práv. Přesto prožil několik let relativního štěstí. Na hudební akademii města Jaroslavl učil harmonii, orchestraci, dějiny hudby, komorní hru, dirigování. Pak přišla doba „velkého teroru“ – další vlna vypořádávání se s nepřáteli sovětského režimu v letech 1937 – 1938. Zaderackij byl znovu zatčen a deportován do pracovního tábora na Sibiř. Zdůvodnění rozsudku? Kontrarevoluce a šíření fašistické hudby. Stačilo málo: u Zaderackého doma se našly plakáty koncertů, mimo jiné se skladbami Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Jen náhodou nebyl Zaderackij popraven a zázrakem opustil vězení už v roce 1939. Žil ještě čtrnáct let. Žádná z jeho skladeb nebyla v SSSR nikdy vydána, žádná ze sovětských knih neobsahovala jeho jméno.

Příběh Vsevoloda Zaderackého je jen jedním z milionů. Počet lidí, kteří prošli 476 táborovými komplexy gulagu (v ruštině jde o zkratku pro Hlavní správu nápravně pracovních táborů), se odhaduje na 13 000 000! Přičemž minimálně 2 614 978 věznění nepřežilo. O politických represích a hrůzných činech v bývalém Sovětském svazu se už skoro dvě desetiletí intenzivně bádá. Často jde o výzkumy na vlastní pěst, náklady i riziko, ruské archivy se totiž ne vždy otevírají rády. Svoje o tom vědí i účastníci mezinárodní muzikologické konference „Skladatelé v gulagu“, která se 16. – 19. června 2010 odehrála v německém Göttingenu. Šlo o vůbec první setkání lidí, kteří se tímto tématem zabývají. Dvacítka osobností přijela z Ruska, Estonska, Spojených států amerických a samozřejmě z Německa. Mimochodem mezi nimi bylo dost Rusů, kteří v 80. letech opustili SSSR a zakotvili na německých univerzitách.

Za jazz na Sibiř

První mapování terénu, dalo by se napsat o konferenci v dolnosaském Göttingenu. Řeč byla o jednotlivých skladatelích, kteří se v lágrech ocitli a jejichž životní příběhy lze rekonstruovat. To je možné zatím jen v několika málo případech, protože materiály téměř nejsou anebo jsou obtížně dostupné. Otázek, které čekají na své zpracování, je přitom víc než dost: jak se vyvíjely represivní mechanismy v sovětské hudební kultuře ve 20. a 30. letech, jaké zprávy měli o osudech vězněných hudebních tvůrců lidé v západní Evropě anebo jak byl postižen jazz? Represe se totiž netýkaly jenom skladatelů vážné hudby, ale i jazzových tvůrců, kteří propadli – dobovou terminologií řečeno – „měšťáckému umění“, z čehož plynulo jedno z nejvážnějších provinění: „ideologická sabotáž“.

To byl například osud Adolfa Ignaceviče Rosnera (1910 – 1976), kterému se někdy říkává „Bílý Louis Armstrong“. Jeho hudební vystoupení vysílal během druhé světové války rozhlas po celém SSSR a po pochvale od Stalina stanul Rosner dokonce v čele Sovětského státního jazzového orchestru. Po válce začal Stalin nevražit na všechno „nesovětské“, což pro Rosnera – ve spojení se sílícím antisemitismem – znamenalo tvrdý ortel: 10 let na Sibiři. Po Stalinově smrti byl sice propuštěn a směl koncertovat, ovšem jen v odlehlých oblastech a malých sálech. Oficiálně už neexistoval.

Dvořák v gulagu

Hudbu bylo možno potkat i v samotných gulazích. Hlavně ve 20. letech, kdy oficiální propaganda vyhlašovala, že se z vězňů mají stát „lepší lidé“ (než byli označeni jako „nepřevychovatelní“, které lze použít jen jako pracovní sílu). A tak vyčerpaní a hladoví lidé v rámci ideologické převýchovy pochodovali po táborech a zpívali písně o Leninovi a Stalinovi. V některých táborech mohly také vzniknout malé orchestry, většinou pro obveselení dozorců a vedení tábora, někdy jako alibi před okolním světem, jak to známe z nacistických koncentračních táborů. Repertoár závisel na tom, co si který z vězňů-hudebníků pamatoval. Hrát se ovšem směla jenom prověřená hudba: Dvořák, Grieg, Čajkovskij... Vše nové bylo automaticky podezíráno a přísně kontrolováno. Ostatně kdo by měl v podmínkách sovětského pracovního tábora vůbec sílu na vlastní tvorbu? A i kdyby měl, těžko by sehnal tužku a papír.

Kdo byl horší?

Jeden z göttingenských pořadatelů, Andreas Waczkat, se v závěrečné diskusi vyslovil k tématu, které na konferenci sem tam problesklo: srovnání Stalinových gulagů a Hitlerových koncentráků, potažmo obou totalitních režimů, které zásadně poznamenaly tvář 20. století. Na veřejnosti často diskutovanou otázku, jestli byl horší nacismus, nebo komunismus, označil rovnou za nevkusnou, především tváří v tvář obětem těchto režimů. Oba systémy přece cíleně ničily lidské životy a s miliony nadaných lidí, kteří měli jiný názor, nakládaly vysloveně likvidačním způsobem, s nevídaným terorem a cynismem! – Takovouto jednoznačnost lze přát i českému vyrovnávání se s minulostí. Nejen na konferencích.

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.