neděle, 8. únor 2009

Zaprášená kritika 7 - Psalo se v časopisu Divadlo v roce 1903

Napsal(a) 

Divadlo v Plzni Divadlo v Plzni

Slovo úvodní.

K vydávání tohoto listu nevede redakci ani snaha soutěžná, ani horečka novinářská, nýbrž přesvědčení, že skutečně jest třeba listu divadelního, naprosto nezávislého, osobních zájmů vzdáleného, který by dovedl sblížiti všechny vrstvy divadelního obecenstva, který by byl všestrannou revuí veškerého divadelního života doma i v cizině.

Šli bychom vyšlapanými cestičkami, kdybychom zahájili činnost svou sliby. Máme dobrou vůli, zaručenou součinnosť a podporu morální i hmotnou, a program náš bude prvními sešity nejlépe dokumentován.

List náš je určen veškeré divadelní veřejnosti i ochotnictvu (jehož bude officielním orgánem). Přinášeje si na svět veškeré podmínky zdárného rozvoje, včasnosť, účelnosť, všestrannosť a lidovosť, může právem spoléhati, že získá a udrží si přízeň těch, jimž je určen.

V Praze, v dubnu 1903

Redakce „Divadla“

S těmito slovy v úvodu začal 1. května 1903 vycházet nový časopis Divadlo. Ačkoli byl zaměřen zejména na oblast činohry a velkou pozornost věnoval ochotnickým spolkům, v pravidelných rubrikách Stálá divadlaZ celého světa * Divadelní směs reflektoval také dění hudební, tedy zejména operní a operetní. Nabízel také zajímavé seriály: o budovách českých divadel, o tom, jak se stát dobrým hercem, životopisy a portréty herců profesionálních i ochotníků. Tentokrát se tedy porozhlédneme po divadelních prknech v prvních letech 20. století, ostatně ona ta Thálie není zas tak daleko od Euterpé a dalších múzických kolegyň. Jaké dění a jaké události tehdy, v roce 1903, reflektoval nový časopis?

Vzhledem k nedávnému 140. výročí položení základního kamene Národního divadla v Praze nejprve předkládám část referátu Bohuslava Kavky Budovy českých divadel .

Národní divadlo v Praze, historii jeho vzniku, průběh jeho stavby, se všemi těmi nezapomenutelnými momenty, ať již trudnými či slavnými zná dozajista každý, neboť Divadlo Národní jest symbolem našeho znovuzrození a zářným dokladem nadšení a obětavosti českého lidu.

Stačí proto, když uvedeme pouze kvůli úplnosti této statě několik nejdůležitějších dat. Základní kámen k Národnímu divadlu položen za velkolepých slavností o sv. Janě r. 1868. Stavbu vedl arch. prof. Jos. Zítek, od něhož pocházejí plány. Stavba dle poměrů postupovala zvolna i rychleji, a 11. září 1881 mělo býti Nár. divadlo otevřeno definitivně – tři měsíce před tím u příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa vypraveno 12 her v domě ještě nehotovém.

Než nedošlo k tomu. Dne 12. srpna 1881 neopatrností dělníků zařizujících hromosvod vznikl požár, který v málo hodinách zničil výsledky práce třicítileté. Ač hrozné neštěstí toto, přec ještě větší byla obětavost lidu českého, takže ihned mohlo býti přistoupeno k opětnému rychlému zbudování divadla. Znovuzřízení budovy prováděl arch. prof. J. Schulz a všemožným úsilím dosaženo, že v listopadu roku 1883 bylo divadlo až na detaily podřízeného významu hotovo a mohlo býti odevzdáno svému účelu.

Nákladu vyžadovalo Národní divadlo asi 3.100.000 zl. a sice před vyhořením 1.800.000 zl., znovuzřízení 1.300.000 zl. Diváků pojme hlediště na 2000 osob.

A ještě do jednoho pojednání nahlédněme: časopis Divadlo byl v první řadě určen zájemcům o činohru, herectvu profesionálnímu i ochotnickému. HARMONIE je sice časopis primárně hudební, ale snad bude pro vás malé zamyšlení nad údělem herců příjemným zpestřením. A třeba si také řeknete, že se od doby před 100 lety zase tak mnoho nezměnilo.. V celém prvním ročníku vycházela na pokračování První výchova herce od Jaro Hanuše, níž je i následující úryvek:

Především je třeba položiti otázku: Kdo se má státi hercem? Divadelní dráha volena bývá ze dvou příčin: z impulsů uměleckých a příčin existenčních. Podle toho možno herce voliti na dvě kasty: talenty a rutinéry. Přirozeno, že tito převládají, ačkoliv někdy rutinér přivede to k takové výši, že imituje talent k nepoznání. Bylo by však dobře, kdyby nebylo třetího druhu herců: diletantů. A právě v poslední době tento druh se rozmáhá nesmírně na úkor herců povolaných. To jsou právě ti, které nežene v zákulisí falešná touha po pozlátkovém světě jevištním, jímž je cílem nikoliv umění, nýbrž potlesk obecenstva. Pravý umělec nesmí hledati uspokojení po výkonu v hledišti, nýbrž sám v sobě, ve vědomí, které poskytuje mu dovršení uměleckého výkonu, a v onom neodolatelném pudu, spěti k nedostižnému vrcholu umění, v oblacích se vznášejícímu. Komu je poslední metou jásot obecenstva, které konečně obratně voleným effektem se lehko uchvátí, není umělcem, a nebude škoda, vzdálí-li se s jeviště.

Cesta k umění je trnita, a obecenstvo nevidí její nebezpečí. Celá řada i dobrých talentů zvrhla na ní. Neposledním momentem je otázka existenční. Pravili jsme vpředu, že trpce zklamán bývá, kdo počítá na zajištěnou existenci u divadla. Pravý opak je pravidlem. Výjimky obrovských gáží potvrzují právě pravidlo. Středního postavení skoro není. Pět herců ze sta mají gáže dobré, ostatní méně než prostřední. Nejenom u nás, ale skoro všude.

Z recenzní rubriky Stálá divadla vybírám:

Švandovo divadlo na Smíchově vypravilo Rogerovu operetu „Miss Nickol Nick“. Věc není zrovna nejlepší, ani hudbou ani sujetem. Clown Nick chce provdati svou dceru za hraběte Pont-Cadeta, který mu však stále uniká. Teprve když se ho Nickol zříká, vrací se k ní. Děj málo napínavý, místy nejasný, má několik dobrých episod, které kus drží. Tak soudní scéna v druhém aktu je velmi podařená, podobně i záměna osob v jednání čtvrtém, hudba, čistě francouzská, nemá melodičnosti Offenbachovy ani Hervéovy, někde jeví docela náběh k seriosnosti. Představitelé hlavních rolí se přičinili, seč byli, o úspěch premiéry. Paní Zieglerová, jíž roztomile slušely kostymy, pan Lier a pan Charvát sršeli vtipem. Opereta nedostihne jistě obliby ostatních operet smíchovských, ale dobrou repertoirní hrou zůstane přece. Při reprisách jistě najde trochu živosti do komparsů a sborů, které na Smíchově jsou stále nehybny.

Plzeňské divadlo Plzeňské divadlo
Městské divadlo v Plzni. Premiéra nově nastudovaného „Tannhäusera“ neměla umělecky valného úspěchu. Příčinou toho byly v prvé řadě indispozice účinkujících, v druhé pak zřejmá nehotovost nastudování. I sbory povážlivě kolísaly. Opera podobného zrna nemá býti nikdy vypravena způsobem takovým. Mohly-li býti jindy odloženy opery, významu daleko menšího, tím spíše mělo býti tak učiněno s „Tannhäuserem“. Je přirozeno, že obecenstvo, neznajíc příčinu, svaluje pak veškerou vinu na správu divadla, přestane divadlo, na které se mu podobné pochybné požitky podávají, navštěvovati, a toho se musí uvarovati v prvé řadě ústav, který teprve o oblibu v obecenstvu zápasiti musí. Reprisa „Tannhäusera“ mnoho napravila, ale účinek premiéry byl citelný. Dům byl velmi slabě navštíven.

Národní divadlo. Cyklus české opery dospěl dosud ku 4. číslu a kasovně vykazuje plné domy. Bylo by ovšem záhodno zjistiti, docílil-li také úspěchu druhého, totiž seznamování české opery s cizinou. Nejedná se ani tak o hosty českých lázní neb cizince vůbec, jako o řiditele cizích divadel. Česká opera stojí dojista na stejné výši jako operní tvorby jiných národů, a vyšinula by se jistě na vyšší ještě niveau, kdyby se českým skladatelům otevřela jeviště ostatních zemí. Vědomí, že se práce jeho nebude hráti nikde, než nejvýše na jediném domácím jevišti, tísní skladatele a nutí ho, aby do jisté míry vyhovoval požadavkům tohoto jeviště. Kdyby nabyl jistoty, že se dostane do ciziny, znamenalo by nepochybně rozšíření, zmohutnění jeho skladatelské potence.

Avšak nejedná se pouze o propagování jmen již v cizině osvědčených, jako spíše o skladatele ostatní. Jaký rozmach v operní tvorbě české znamenalo by, proraziti aspoň jedinou operou mladšího skladatele českého do ciziny! Proto odporučovalo by se, bude-li podnik takový příštím rokem opakován, aby i k tomuto momentu patřičný zřetel vzat byl, a nepochybujeme, že do té doby se objeví některá ze slibovaných operních původních premiér na scéně Národního divadla.

Pár střípků z rubriky Z celého světa • Divadelní směs

Šťastná Amerika, kde může míti každý dům své divadlo! Ne sice každý, ale mnohý. V Mineapolis je dům o 17 patrech, ve kterém podle přesného sečtení je neméně než 485 nájemníků s celkovým počtem členů rodiny a služebnictva 2180 hlav, tedy as tolik, co čítá obyvatelstva mnohé venkovské město české. V domě tomto je 178 klavírů a 19 varhan, šest advokátů, osm lékařů, tři porodní babičky, dva časopisy a dokonce i divadlo pro 400 osob, na kterém hraje třikráte týdne ochotnický spolek, sestávající výhradně z obyvatelů tohoto obrovského domu. Ceny v divadle jsou značně vysoké, první místo stojí 5 dolarů (přes 12 zlatých), ale vzdor tomu je prý pokaždé plno. Výtěžek věnován je dobročinným účelům. Je to ovšem pohodlí pro návštěvníky divadla, když po představení lift je dopraví ve dvou minutách do bytu!

Karel Šebor, zasloužilý český skladatel operní, i výborný hudebník výkonný, zemřel dne 10. května na Král. Vinohradech. Šebor patřil časově mezi první české skladatele operní, a jeho romantická opera „Templáři na Moravě“, ač později vznikla než Smetanovi „Braniboři“, byla – nehledě k pokusům Škroupovým – hrána jako první česká opera velkého stylu na českém divadle. Šebor narodil se dne 13. srpna 1843 v Brandýse n. L., studoval v Praze konservatoř a po krátkém pobytu v Polsku a Německu stal se druhým kapelníkem českého divadla. R. 1871 odebral se v podobné hodnosti do Lvova, načež vstoupil jako kapelník k vojsku, kde pobyl dvacet let. Vrátiv se občanskému životu, byl po nějaký čas řiditelem sokolského sboru a učitelem hudby, zemřel v poměrech ne valně utěšených, uznání své činnosti umělecké se nedočkav. Bližší data jeho činnosti, jakož i obšírné obsahy libret jeho oper „Templáři na Moravě“ (1865), „Drahomíra“ (1867), „Nevěsta husitská“ (1868), „Blanka“ (1869) a „Zmařená svatba“ (1879) najde čtenář v díle „Česká zpěvohra“ z péra V. a J. Hornů.

Císařské jubilejní divadlo ve Vídni b ude míti dva řiditele. Dosavadní řiditel Müller z Gattenbrunu přijal nabídku Rainera Simonse ku spoluřízení, a družstvo divadla, jakož i obec jí zajisté schválí. Nový řiditel hodlá zavésti v divadle lidovou operu. Bylo u nás nedávno poukazováno k tomu, že Vídni stačí jediná opera. Nyní má Vídeň komickou operu a operettu v divadle nad Vídeňkou, zvláštní družstvo zakládá velkou Lidovou operu a projekt Simonsův je v řadě čtvrtým. (...) Můžeme z toho dovoditi, že jeví se stálá snaha těžký sloh powagnerovské hudby paralysovati popularisováním lehkého genru operetního.

Divadla a zábavy na výstavě východočeské v Pardubicích 1903. Umění divadelní representováno bude na výstavě východočeské, soudě dle dosavadních proposicí v každém ohledu důstojně. Předsednictvo

Zaprášená kritika 7 - Psalo se v časopisu Divadlo v roce 1903 Zaprášená kritika 7 - Psalo se v časopisu Divadlo v roce 1903
výstavy rozhodlo se postaviti značným nákladem rozsáhlou arenu, která již dnes vykazuje 40 zadaných večerů. Z těch připadá 18 na divadelní představení, 10 na zábavní večery, na nichž účastenství berou místní spolky ochotnické, zábavné a odbor tamburašů, 4 koncerty pořádané pěveckými jednotami zdejšími, při jednom koncertu učinkuje též Česká filharmonie (8. září) a jeden koncert vypraví pěvecký sbor kandidátů učitelství z Kroměříže. Rovněž dlužno upozorniti na monstre-koncert sboru českých tamburašů, jež provede 300 účastníků sjezdu tamburašů dnes 30. srpna. Dále jsou projektovány 2 dychánky literárního spolku, 6 tanečních vínků, jež obstará akademický spolek Arnošt aj. (...). Za výstavní kapelu angažován byl Schlemrův proslulý hudební sbor na celé období výstavní. K večerním zábavám nutno připočísti také benátské noci, jež projektovány jsou na řece Chrudimce, která výstavištěm protéká a v rozsáhlém městském parku, jenž do výstaviště jest pojat. S benátskými nocemi budou spojeny skvělé ohňostroje.

A na závěr perlička z takzvané Hovorny . To bylo místo pro různé vzkazy a sdělení. Vzhledem k tomu, že dopisy čtenářů nebyly otiskovány, můžeme jen z reakcí redakce usuzovat na to, oč asi pisateli či pisatelce šlo.

Slečně Mařence K.vašeho roztomilého psaníčka soudíme, že máte i roztomilou tvářinku, leč nic naplat; líčidlo na ní musí, neboť jinak jest ve dne a jinak při světle, jinak ve společnosti (kde jsme také nepřáteli každého líčení) a jinak na divadle. Líčení má za účel sesilovati rysy obličeje za příčinou účinkování mimiky na dálku. Rozhodně však jest správné, aby se líčilo dobře a správně, k čemuž se ještě příležitostně vrátíme.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.