Zaprášená kritika
Opět vás zvu k listování kulturními stránkami starých novin či časopisů. Tentokrát nahlédneme do prvního ročníku časopisu Lumír, který v letech 1851 – 1862 vydával František Břetislav Mikovec jako „beletristický týdenník“. I když byl hlavní důraz kladen na literaturu, poezii, součástí každého čísla byly také rubriky Výtvarná umění, Divadlo a Hudba. Poslední dvě jmenované nás budou zajímat především.
Přečtěte si, které události či osobnosti budily zájem, čeho všeho si redaktoři všímali a jak zprávy (pro nás možná leckdy kuriózní) podávali svým čtenářům. A třeba srovnávejme se současností: mnohé se radikálně proměnilo, třeba styl hudební recenze, mnohé jakoby se ani nepohnulo, třeba. Nechávám zcela na vaší úvaze, jednotlivé zprávy tentokrát uvádím bez komentáře. Snad vás tento malý hudebně-historický exkurs zaujme a potěší. Pravopis záměrně ponechávám v původní podobě, i on vám totiž může vyloudit úsměv na tváři.
PSALO SE V LUMÍRU V ROCE 1851
Číslo 1, s. 20 – 21. Albert Lortzing, skladatel zpěvoher: „Cár a tesař,“ „Zbrojíř“ aj., odebral se na věčnost. Byl takměř jedinký německý komponista komických zpěvoher, a předce ho nechali v nouzi do hrobu se doklopotit. Slávy mu skladby jeho získaly dost, málo ale prostředků k živobytí potřebných; nyní jej co výtečníka zbožňují, a ve prospěch nebohé rodiny jeho představení dávají, za živa ho ale nechali v posledních dobách od divadla k divadlu co herce se potloukat, ku posledu teprv dostalo se mu zas místo kapelního mistra, to však při třetím divadle v Berlíně. Smutné to zbožňování! Lortzingova poslední zpěvohra: „Vznešení ochotníci“ provozuje se nyní s velkou pochvalou ve Frankfurtu. Snad se aspoň pozůstalé rodině jeho poněkud vynahradí, co se na něm prohřešilo.
Cenu, od Vídeňského dvorního divadla za nejlepší veselohru vypsanou, dobyl Bauernfeld; druhá a třetí cena připadla Benedixovi a E. Mautnerovi. Vesměs byly 103 kusy zaslány, z nichžto však se jich neméně než 75 ouplně zavrhlo. A byli to mezi tímto množstvím také někteří roztomilí konkurenti! Jistý slézský učitel, kterýžto asi sotva kdy divadlo viděl, zaslal místo veselohry povídku pro děti, v rozmluvách sepsanou, a co předmluvu připojil obšírný svůj životopis. Jiný hnal na vypsanou cenu outokem veselohrou, kterážto se více slovníku přezdívek a nadávek podobala, nežli čemu jinému; a ještě jiný přihnal se s truchlohrou, kteroužto před 30 lety byl sepsal, již – jak sám udává – 26 divadlům i zaslal, pokaždé ale odmrštěn byl. „Vím dobře“, doložil, „že cena vypsána jest na veselohru, to mě ale nezdržuje, slavné komissí truchlohru zaslati.“ A možná, že byla truchlohra ta dost veselá!
Minulého měsíce měli ve Florencii v divadle neobyčejný, neslýchaný výjev. Basista Fortini byl vyhvízdán, a tím se tak rozhorlil, že do velmi nebezpečného extemporování se pustil; popad totiž svůj divadelní meč a mrštil jím do parterru mezi své odporce. Dvě osoby byly tímto zuřivým extemporováním raněny, rozdurděný zpěvák byl na to zatknut.
Náš tenorista Reichel zpíval pohostinsku na korutanském divadle ve Vídni co Raoul v Hugenotech. Obecenstvo jednohlasně jeho překrásný hlas obdivovalo a hlučným potleskem jej vyznamenalo. Některé Vídeňské časopisy však proti panu Reichlovi sočí, bez pochyby proto, že chraptivý Vídeňský tenorista Kreuzer v Praze propadl.
Do Londýnské průmyslní výstavy zhotovil Londýnský varhanář obrovské varhany, kteréžto 80 registrů mají. Bude tam též vystaven stroj, nazvaný „Enharmonic Organ“, kterýž k lepšímu rozdělní škály slouží.
Číslo 2, s. 45. Vlašsko jest přece hlavní půda divadelních škandálů! V Janově byla na nový rok zpěvačka Sgra Sofia Cruvelli vypískána. Na začátku února vystoupla opět co Louisa ve Verdiho opeře „Louisa Miller.“ Příznivci její byli se valně v parteru shromáždili, nepřátelé však opanovali galerie. Hned v první sceně dali se příznivci do náramného potlesku, s galerie se spustil ještě větší sikot. Dlouho bylo na váhách, která strana zvítězí: konečně umlknul sikot a přátelé Sgry Crivelli počali jí kytky a věnce na jeviště házet a hle – i s galerie slítlo několik věnců! Sgra děkuje, zdvíhne věnec a přitiskne jej vřele ke rtům. Tu však bolestně vykříkne a věnec odhodí: Sgra byla políbila věnec na galerii uvitý, v němžto mezi květinami kopřivy byly!!!
Číslo 6, s. 141. Hudebníci královští v dvorním chrámu Berlínském dostali novou uniformu, totiž červené kabáty a černé aksamitové poctivice.
(Quartetto pp. Němce, Kökerta, Krále a Träga 10. března v hraběcím palácu Klamově.) Slyšeli jsme tu tři velmi vzácné skladby. Quartett tatínka Haydena (do B dur) patří k oněm věčně svěžím útvorům jádrných a původních duchů, které stáří a změnám vrtkavých časů vzdorujíce, vždy každou zdravou mysl příjemně občerstvují, a vyniká obzvláštní milou rozmarností a samolibostí, neb zdá se, jakoby skoro nemožná bylo, jeho čtyry části buď do nějakých jiných quartettů rozděliti, buď nějakou z nich vystřídati, aby výborná souhlasnost celku nebyla zrušena. Veliký kontrast působil proti tomu následující quartett Veithův (do D moll). Tu se potkáváme s jakýmsi fantastickým, řekl bych jakoby snářským blouzněním, při moderní eleganci, libující sobě v lesklé figuraci. Oba tito živlové splývají někdy v ouplné svornosti, semotam zase zdávají se v jakémsi, byť i nevždycky přísně logickém, ale předce velmi zajímavém zápasu se nacházeti. Třetí skladba byl Mozartův quintett do Es dur. Jest tento quintett od Mozarta: nepotřebuji obšírně dokládati, že jest mistrovsky vypracován, a pro specifiční určitost podotknu jen, že patří mezi nejveselejší komposice onoho výtečníka. Takových skladeb potřebovali bychom v nynějších okolnostech ze všelijakých mravních a zdravotních ohledů mnoho slyšeti. Provozování bylo v celku až na některé nepatrné maličkosti velmi chvalitebné. Několik znalců mělo za to, že v průměru první housle a čello trochu ostře zněly, a však ani to neškodí, povážíme-li, že housle a čello v jistých konstellacích méně nežli jiní hlasové ostrost svého tonu zmirňovati potřebují.
Číslo 8. s. 190. Dne 21. t.m. byl opět shromážděn výbor pro vystavení národního divadla českého; sešel se i tenkráte valný počet – členů 44 a hostů ještě mnohem více, nežli v předešlém sezení. Pan předseda výboru zahájil sezení přiměřeným proslovem o důležitosti nastávající porady, jednající o tom, jakby sbírky s nejlepším prospěchem mohly být zavedeny; na to četl tajemník p. prof. Jungmann přípisy od doby posledního shromáždění zaslané, a sice nejdřív poslední přípis pana místodržícího, v němžto se vyslovuje, že veřejné činnosti výboru žádná překážka v cestě neleží. Na to tajemník odboru p. Picek přednesl návrhy, sestavené k pojednání o předmětu tom. (.) P. Niklas ponavrhnul, aby se k docílení všemožně hojného výsledku sbírek již nyní určilo místo, kdeby se budoucí národní divadlo stavěti mělo; debatta tím povstalá ukončila se na vyjádření pana předsedy, že se místo k tomu oučelu jen u všeobecném dorozumění a k všestranné spokojenosti vyvolit má, přijatým vyjádřením panna Dittricha, aby se od určení místa takového prozatím upustilo, a to proto, že výsledek budoucích sbírek nejistý a určení místa, které se, neli zcela, aspoň z části koupit musí, posud nemožné jest.
Číslo 9, s. 211. V Anglicku používají divadelní hry také k oznámení a vychválení toho neb onoho nálezu neb výrobku průmyslního. Tak byl před nedávnem kus toho druhu v Londýně provozován pod názvem: „The Schipwreck“. Mladík, Sir James, cestuje do Indie, aby tam o své štěstí se pokusil; na neštěstí ale ztroskotá se loď, na nížto se mladík nalézá, a ke všemu tomu nešťastníci ti vrhnuti jsou na ostrov, na kterémžto lidožrouti přebývají. Nemilosrdní lidožrouti je beze všech okolků všecky pobijí a dílem hned i snědí. Jen Sir James zůstane zachráněn, a toto zachránění měl co děkovat svým botám, kteréžto mořské vodě vzdorujíce, lesk svůj co slunce jasný podržely. Tyto tak mocně blyštící se boty působily na divochy tak, že mladíka za nějakou vyšší bytost považujíce, místo zabití a upečení, před ním na kolena padali, a co svému veliteli poctu mu vzdávali. Tu se pak udala adressa fabrikanta, kterýžto tak překrásné blyštidlo botní zhotovuje a to byla moralka divadelního kusu toho!
Číslo 12, s. 288. I slečna Freyova chce zdejší německé stavovské divadlo opustiti a zadala již žádost o propuštěnou. Ubohé stavovské divadlo! Větev za větví se kácí, Sotva vetchý stojí kmen; Ještě rána, i ten sklesne, A dub v prachu zřícen leží!
Číslo 14, s. 333. Klesání a zkáza divadla německého zná počátek svůj od těch dob, co bankrotovaní soukromníci, na mizinu přišlí zpěváci žádného vzdělání nemající, a dobrodruhové v čelo divadelních společností se staví. Beze všeho smyslu pro umění jsouce, nemají takoví lidé nic jiného na zřeteli, nežli svůj vlastní prospěch, přijímají do divadelní společnosti své za laciný peníz i tu nejopovrženější lůzu, povrhel komedianstva, a nestarají se o žádný repertoir. Líbíli se některý kus, hudluje se tak dlouho, až ho pak již žádný víc vidět nechce, a potom až k nejblíže příštímu lákavému kusu fušuje se dále nejbídnějším způsobem, zdravému rozumu, umění a mravům jako na posměch. Jestli některý ten lákavý kus lid znemravňuje, na tom takovému p. řediteli málo záleží, jen když on při tom dobře vychází a společnosti platit může. (…) Špatně řízená divadla jsou ale ještě záhubnější pro krasochuť, ba i pro mravnost. Obsazování ředitelství mělo by se tedy, jak již podotknuto, dít s velkou opatrností a obezřetností, sice divadla ještě hlouběji klesnou. Přišloť to bez toho již tak daleko, že mnohá divadla nejsou nic jiného nežli kejklířské a jarmareční boudy houževních penězožroutů.
Číslo 15, s. 358. Všem krasotinkám, jimž ličidla třeba, radíme, aby se brzo velkou jeho zásobou zaopatřili, neboť slečna Wilhelmiová jest zde engagována a ličidlo nepochybně brzo o 25 percent v ceně vystoupí. Viděli jsme posud slečnu Wilheliovou co doňu Dianu a kněžnu Eboli a obdivovali její náramně nádhernou garderobu a velmi uměle nalíčený obličej.
Číslo 17, s. 407. Slečna Wilhelmiová, kterou p. Hofmann sotva před třemi týhodny pro stavovské divadlo byl engagoval, odjela již na dovolenou na tři měsíce. Šťastnou cestu! S Bohem!
Číslo 21, s. 501. V Berlínském královském divadle budoucně již žádná rukavička tleskotem nepraskne, aniž jaký sykot outlým nervům mdloby působit bude; vydaloť intenantstvo rozkaz, že se v královských divadlech ani pochvala ani nelibost hlasně na jevo dávat nesmí. Z počátku se takovýto rozkaz týkal pouze sboru, svobodnými lístky ozbrojeného, budoucně vztahovat se bude na celé obecenstvo. Pěkný to vynález; aspoň si bude moci divák při mnohém zajímavém kuse pohodlně bez výtržky – podřímnout.
Číslo 22, s. 524. Od časů pobytí Liszta v Petrohradě žádný ještě fortepianista neučinil v sídelním městě ruské říše takové furore jako pan Schulhoff. Tento známý umělec hudební dával tam čtyry koncerty. Všechny časopisy vynášejí jednohlasně znamenité jeho vlohy, a staví ho v popředí nejprvnějších fortepianistův Evropských. Jednak stěžováno všeobecně, že čtvrtý koncert byl už spolu posledním; s takovým úspěchem hrnulo se vše k jeho koncertům! Žádalť sobě každý slyšeti ty okouzlující zvuky, které on na fortepianě vyluzuje, a ty skladby jeho, v kterých se horující nadšení v nevyrovnané míře jeví.
Do 1. ročníku časopisu Lumír nahlížela Eva Hazdrová Kopecká
