Zaprášená kritika 2

Za období zrodu moderní hudební kritiky je považována druhá čtvrtina 19. století, období hudebního romantismu. Není náhodou, že se tehdy mezi hudebními recenzenty často objevovali literáti a skladatelé; romantické umění usilovalo o spojení literatury a hudby v programní hudbě, obrovský rozkvět zaznamenala písňová a kantátová tvorba, operní skladatelé stále více využívali literární a dramatické předlohy. Obecně patřilo k dobrému tónu umět se vzletně a barvitě vyjadřovat, stejně jako alespoň obstojně ovládat nějaký hudební nástroj. Skladatelé i nástrojoví a pěvečtí virtuosové psali fejetony a memoáry a mnozí literáti se naopak pokoušeli komponovat. Anglický humor G. B. Shawa z minulého čísla vystřídá ironická nadsázka Heinricha Heineho (1797 – 1856). Jeden z nejčastěji zhudebňovaných básníků zveřejňoval své postřehy o malířství, literatuře i o hudbě v různých časopisech. Jeho první prozaickou prací byla úvaha Romantismus, zveřejněná roku 1820 v listu „Rýnsko-vestfálský oznamovatel“. Hájí v ní v uměleckém projevu návrat poezie působící na city a smysly. Často psal o výtvarném umění (také na počátku stati, kterou přinášíme, je zmínka o Salonu výtvarníků). Dalším předmětem Heineho zájmu bylo divadlo. Za pobytu v Paříži napsal deset dopisů, zveřejněných roku 1837 ve „Všeobecné divadelní revui“. Píše v nich o svých dojmech z vystoupení Lisztových, Chopinových, Berliozových, z premiér Meyerbeerových oper. Liszt, Chopin i Meyerbeer se objevují také v námi vybraném článku z roku 1841, vedle řady jmen umělců, jejichž jména dávno zapadla. Klavírista Sigismund Thalberg (1812 – 1871) byl skutečně vnímán jako velká Lisztova konkurence, jejich koncertní dráhy se často křižovaly. Adjektivum „císařský“ se vztahuje k dobové šeptandě o Thalbergově původu, podle níž měl být nemanželským synem knížete Franze Josepha Dietrichsteina; aktuální indiskreci sdělil Liszt v dopise své partnerce Marii d'Agoult. Nebyla dodnes ani vyvrácena ani stoprocentně potvrzena – „kandidátem“ otcovství byl i bratr knížete, hrabě Moritz Dietrichstein. Theodor Döhler (1814 – 1856) byl žákem Carla Czerneho. Döhlerův zaměstnavatel vévoda z Luccy si jeho hru natolik cenil, že jej roku 1846 povýšil do šlechtického stavu. Není známo, zda se to Heine dozvěděl, jistě by však pocítil satisfakci, že už roku 1873 se o Döhlerovi psalo, že „jeho skladby jsou brilantní a – ploché. Jeho hra byla velmi příjemná, bohužel mu však chyběla síla.“ Houslista Louis Sina (1778 – 1857) byl sekundista vídeňského Schuppanzighova kvarteta. Všichni členové kvartetasice vystupovali také sólově, do dějin však vstoupili jako ansámbl, jehož zásluhou se kvartetní obor vymanil z prostředí soukromých salonů a stal se náročnou kompoziční i posluchačskou záležitostí. Schuppanzighovo kvarteto uvedlo do života Beethovenovy kvartety, jeho hra inspirovala Franze Schuberta. Jméno Henriho Vieuxtempse (1820 – 1881) se v repertoárech houslistů, jejichž předností je technická brilance, objevuje dodnes. Působil jako sólista carské kapely v Sankt Petersburgu a byl profesorem bruselské konzervatoře. Jeho učitelem byl Charles de Bériot (1802 – 1870), kterého Heine rovněž zmiňuje. Paříž byla Bériotovým uměním nadšena poprvé roku 1822. Konec slavného virtuosa byl truchlivý: roku 1858 oslepl a později také ochrnul. Umělecký životopis jeho ženy, altistky Marii Malibran (1808 – 1836), patří v lexikonech k nejdelším, přestože jí byl vyměřenjen velmi krátký čas života. Její rodina slouží jako potvrzení teorie dědičnosti: Malibran byla dcera slavného španělského tenoristy Manuela Garcíi a sopranistky Joaquiny Sitchez, sestra všestranné zpěvačky Pauliny Viardot-García a barytonisty Manuela Garcíi mladšího. Rodina Garcíových účinkovala v prvním americkém provedení Mozartova Dona Giovanniho, které zorganizoval Lorenzo da Ponte (1826). Syn Bériota a Malibranové Charles byl klavírista. Život zpěvačky skončil předčasně a tragicky – zemřela na následky úrazu po pádu z koně. Houslista a skladatel Heinrich Wilhelm Ernst (1814 – 1865) pocházel z Brna (jeho skladby se hrají dodnes), dalšími Heinem zmiňovanými jsou Belgičan Alexandre Artôt (1815 – 1845) a jeho krajan Theodor Haumann (1808 – 1878); Heine měl i zde dobrý postřeh, o Haumannovi se později psalo: „Talentovaný, ale nedobře školený.“ Jacques Franco-Mendés (1812 – ?) a jeho o čtyři roky mladší bratr Joseph vystupovali jako duo; jejich společná dráha skončila právě roku 1841 Josephovou předčasnou smrtí (Heine o nich hovoří jako o houslistech, Jacques však byl violoncellista). Alexander Batta (1816 – 1902) pocházel z Maastrichtu a „vyznačoval se zvláště krásným přednesem kantilény“. Zpěvačka Sophie Löwe (1812 – 1866) byla dcera herce Ferdinanda Loewa a neteř skladatele Carla Loewa. Paříž navštívila roku 1841 v rámci turné. Později zpívala například v premiérách Verdiho Ernaniho a Atilly. Tenorista Giovanni Rubini (1794 – 1854) byl považován za jednoho z nejvýznamnějších belcantových zpěváků své doby, do nastupujícího pojetí operního zpěvu už se však příliš nehodil – Wagner přirovnal jeho přednes árie Mozartova Dona Ottavia k výkonu artisty na visuté hrazdě. K legendám pěveckého umění patří i basista Luigi Lablache (1794 – 1858); mimochodem – Sigismund Thalberg byl jeho zeť. Mendelssohnův přítel skladatel Ferdinand Hiller (1811 – 1885) působil jako dirigent v Lipsku a Drážďanech a v obou městech organizoval abonentní koncerty. Heine jmenuje také vydavatele časopisů, kteří v Paříži působili jako koncertní pořadatelé (praxe, kterou později u nás uplatňovala například nakladatelská rodina Urbánků). Heineho posudek na pianistické umění Franze Liszta nepotřebuje komentář – zde zaznamenává okamžik, kdy se rodil sólistický recitál, jak jej známe dnes. „Manažerské“ schopnosti Giacoma Meyerbeera se staly terčem pro mnohé – úspěchy se ani tehdy neodpouštěly. A konečně: kdo že byl onen Heinem s despektem zmiňovaný „ami de Beethoven“? Anton Schindler (1795 – 1864), rodák z moravského Medlova, který se stal někdy roku 1820 Beethovenovým „neplaceným sekretářem“, jak sám o sobě tvrdil. Lze mu vděčit za zachování a vydání skladatelových konverzačních sešitů – ale také za jejich zfalšování. Po Beethovenově smrti působil leckde – jako houslista ve vídeňském divadle v Josefově, jako kapelník a také jako učitel zpěvu v divadle U Korutanské brány, jako soukromý učitel v Budapešti, Cáchách a jinde. Z Beethovenovy slávy žil dlouho – jako v letech 1841 – 1843, kdy se s vizitkou bývalého skladatelova „faktóta“ pohyboval mezi Paříží a Berlínem. (Vlasta Reittererová)

Heinrich Heine: Pařížští virtuosové (Allgemeine Zeitung, Augsburg, 20. dubna 1841)

Dosavadní Salon vykazoval jen bezmoc v pestrých barvách. Skoro by člověk řekl, že je u nás s novým rozkvětem výtvarného umění konec; nebylo to nové jaro, ale žalostné babí léto. Brzy po červencové revoluci zaznamenaly malířství a sochařství, dokonce i architektura radostný vzmach; ale byl jen zdánlivý a po prudkém vzletu následoval žalostný pád. Pouze mladé sesterské umění, totiž hudba, se vzepjalo s původní, osobitou silou. Dosáhla už svého světelného vrcholu? Jak dlouho se na něm udrží? Nebo zase brzy sestoupí dolů? To jsou otázky, na něž bude moci odpovědět až příští pokolení. Každopádně se však zdá, jako by v análech umění měla být naše současnost zanesena jen jako epocha hudby. Umění drží krok s postupným duchovním zráním lidského pokolení. V raném období musela stát v popředí architektura, nevědomky masově velebící hrubou velikost, jak to například vidíme u Egypťanů. Později u Řeků vidíme rozkvět sochařského umění, a to již ohlašuje zvládnutí hmotného tvaru: duch vtesával do kamene tušený smysl. Avšak lidský duch přece jen shledal kámen příliš tvrdým pro stoupající potřeby svého projevování, a aby mohl představit zjasněný i zšeřelý svět lásky a utrpení, zvolil barvu a barevné stíny. Tehdy nastalo velké období malířství, jež se skvěle rozvinulo na konci středověku. S růstem vědomí o lidském životě ztrácí člověk plastické nadání, nakonec vyhasíná dokonce smysl pro barvy, jenž byl vždy vázán na určitou kresbu, a stupňující se spiritualita a abstraktní myšlení sáhnou po zvucích a tónech, aby vyjádřily blábolivou přepjatost, jež není možná ničím jiným než likvidací veškerého hmotného světa: hudba je možná posledním slovem umění, jako je smrt posledním slovem života.

Tuto krátkou úvodní poznámku jsem uvedl proto, abych naznačil, proč sleduji hudební sezonu spíše s obavami, než abych se z ní těšil. Považuji to za živelné znamení, že se zde člověk v hudbě skoro topí, že v Paříži neexistuje jediný dům, do kterého by se mohl uchýlit jako do archy před ničivou Sigismund Thalbergpotopou zvuku, že to ušlechtilé umění zaplavuje celý náš život, a často mě přepadá malomyslnost, jež se projevuje až mrzoutskou nespravedlivostí vůči velkým maestrům. Za těchto okolností se ode mne nedá očekávat příliš radostný chvalozpěv na muže, kterého zde krásný svět, zejména hysterický dámský svět, momentálně obdařuje šíleným nadšením a jenž je skutečně jedním z nejpozoruhodnějších představitelů hudebního života. Hovořím o geniálním klavíristovi Franzi Lisztovi. Ano, tento génius je opět zde a dává koncerty, které působí jako zázrak, hraničící s neskutečnem. Vedle něj se všichni klavíristé vytrácí – s výjimkou jediného, totiž Rafaela klavíru Chopina. Skutečně, s touto jedinou výjimkou jsou všichni ostatní klavíristé, jež jsme tohoto roku v nesčetných koncertech slyšeli, zkrátka pouhými klavíristy: skví se dovedností, s jakou ovládají dřevo opatřené strunami. Ale u Liszta člověk nemyslí na překonané obtíže, klavír mizí, a zjevuje se hudba. V tomto ohledu učinil Liszt od té doby, co jsme jej slyšeli naposled, úžasný pokrok. S touto předností spojuje klid, jaký jsme u něj dříve postrádali. Hrál-li například tehdy na klavíru bouři, viděli jsme v jeho tváři klikatící se blesky, jeho údy se jako v bouři třásly a z jeho dlouhých kadeří odkapával dešťový příval. Hraje-li třeba i nejsilnější bouři nyní, on sám se nad ní vznáší jako ten, kdo stojí na horském vrcholu, zatímco bouře zuří v údolí: mraky leží hluboko pod ním, blesky se svíjejí jako hadi u jeho nohou, hlava se s úsměvem zvedá k čistému nebi.

Vzdor své genialitě se Liszt v Paříži setkal s opozicí, již většinou tvoří vážní hudebníci, a ti věnčí vavříny jeho rivala, císařskéhoThalberga. – Liszt už dával dva koncerty, přičemž hrál zcela proti zvyklostem sám, bez spoluúčinkujících. Teď připravuje třetí koncert, ve prospěch stavby Beethovenova pomníku. Takový skladatel musí skutečně Lisztovu vkusu nejlépe vyhovovat. Zejména Beethoven dohnal spirituální stránku umění až ke znějící agónii světa jevů, až ke zničení přírody, až mě to naplňuje hrůzou, již nedokážu skrývat, ačkoli nad tím mí přátelé kroutí hlavou. Pro mne je to velmi významná okolnost, že byl Beethoven na konci svých dní hluchý, a dokonce ani neviditelný svět tónů pro něj už nebyl znějící skutečností. Jeho tóny byly pouze vzpomínkami na tóny, strašidly ztracených zvuků, a jeho poslední díla nesou na čele děsivé znamení smrti.

Méně strašlivý než Beethovenova hudba pro mě byl Beethovenův přítel. „L'ami de Beethoven“, jak se zde všude uváděl, myslím, že dokonce i na vizitkách. Černá chmelová tyčka s odpudivě bílou kravatou a zahořklým výrazem mrtvoly. Byl tento Beethovenův přítel skutečně jeho Pylades? Nebo patřil k oněm lhostejným známým, s nimiž se geniální člověk občas stýká tím raději, čím je nevýznamnější, ba prozaičtější jejich žvanění, protože mu poskytují osvěžení po únavných básnických vzletech ducha? Každopádně jsme zde viděli nový druh vykořisťování génia, a různé plátky se „ami de Beethoven“ nemálo vysmívaly. „Jak mohl velký umělec snést takového nezáživného, bezduchého přítele!“ volali Francouzi, kteří nad monotonním žvaněním onoho nudného hosta ztráceli veškerou trpělivost. Nepomysleli, že byl Beethoven hluchý.

Počet těch, kdo v letošní sezoně pořádali koncerty, by vytvořil legii, a nescházeli průměrní klavíristé, kteří byli tiskem vychvalováni jako zázrak. Většina z nich jsou mladí lidé, kteří jsou tak skromní, že v tisku takové vychvalování vyžadují. Sebezbožšťování tohoto druhu, tak zvané reklamy, tvoří velmi zábavnou četbu. Jedna taková, kterou nedávno otiskla Gazetta musicale, hlásila z Marseille, že slavný Döhler nadchl všechna srdce také tam a zejména svou zajímavou bledostí, jež jako následek přestálé choroby vyvolala zájem krásného světa. Slavný Döhler se mezitím vrátil do Paříže a uspořádal několik koncertů: hraje skutečně pěkně, mile a roztomile. Ke koncertům, jež se stále pro hudební milovníky dávají, patří letos matiné, nabízené abonentům obou hudebních listů. List France musicale, redigovaný bratry Escudierovými, se při svém koncertě pochlubil spoluúčinkováním italských pěvců a houslisty Vieuxtempse, jenž je označován za jednoho ze lvů sezony. Zda se pod rozcuchanou hřívou tohoto lva skrývá skutečný král šelem nebo jen ubohý oslík, si netroufám soudit. Upřímně řečeno, nedokážu těm přehnaným projevům chvály, jakými je zahrnován, věřit. Spíš si myslím, že na žebříčku umění ještě na zvlášť vysokou příčku nedospěl. Vieuxtemps stojí asi v prostřed onoho žebříčku, na jehož vrcholu jsme kdysi viděli Paganiniho a na jehož poslední, nejspodnější příčce stojí náš výtečný Sina, slavný lázeňský host z Boulogni a vlastník Beethovenova autografu. Možná je pan Vieuxtemps blíže Sinovi než Paganinimu.

Vieuxtemps je syn Belgie, jakož vůbec pocházejí nejvýznamnější houslisté z Nizozemí. Housle jsou tam národním nástrojem, hrají na ně malí i velcí, muži i ženy, a to odjakživa, jak je vidět na obrazech holandských malířů. Vynikajícím houslistou této země je jistě Bériot, manžel Malibranové; mnohdy se nemohu ubránit představě, jako by v jeho houslích seděla duše jeho zemřelé ženy a zpívala. Jen poeticky bohatý Ernst z Čech dokáže vyloudit ze svých houslí podobně měkké, bolestně sladké tóny. – Bériotovým krajanem je Artôt, rovněž vynikající houslista, při jeho hře však člověk na duši ani nepomyslí: je to vyfintěný, dobře vysoustruhovaný brach, jeho přednes je hladký a svítivý jako voskované plátno. Syn bruselského tiskaře Haumann provádí na houslích řemeslo svého otce: to, co hraje, jsou čisté kopie význačných houslistů, jejichž předlohy občas olemuje nadbytečnými notami a obohatí je o brilantní tiskové chyby. – Bratři Franco-Mendezové, kteří vystoupili také letos všude, kde se jejich houslistický talent osvědčil, pocházejí zcela určitě vlastně ze země vlečných člunů. Totéž platí i o violoncellistovi Battovi, rozeném Holanďanovi, jenž však brzy přesídlil do Paříže, kde se jeho chlapecký zjev líbil zejména dámám. Byl to milý hošík a jeho viola plakala jako dítě. Přestože mezitím vyrostl, své sladké fňukání se neodnaučil, a když nedávno pro nevolnost nemohl veřejně vystoupit, říkalo se: dětským pláčem svého nástroje si konečně přivodil skutečnou dětskou nemoc, myslím že neštovice. Zdá se však, že je zase už v pořádku a noviny hlásí, že slavný Batta příští čtvrtek připravuje hudební matiné, jež publikum odškodní za to, že svého miláčka tak dlouho postrádalo.

Poslední koncert, který uspořádal pan Maurice Schlesinger pro abonenty Gazette musicale a který, jak jsem už naznačil, patřil k nejskvělejším událostem sezony, byl pro nás Němce zvláště zajímavý. Také zde se shromáždilo veškeré krajanstvo, zvědavé, aby slyšelo mademoiselle Löweovou, Henri Vieuxtempsoslavovanou zpěvačku, která zpívala německy krásnou Beethovenovu píseň Adelaide. Italové a pan Vieuxtemps, kteří přislíbili spoluúčinkování, nakonec k velkému žalu pořadatele odřekli, a ten musel důstojně předstoupit před publikum a oznámit: pan Vieuxtemps nechce hrát, protože takový sál a takové publikum nepovažuje za sebe důstojné! Namyšlenost onoho houslisty zasluhuje nejpřísnější pokárání. Sál, kde se koncert konal, byl Musardův sál na Rue Vivienne, kde se jen během karnevalu trochu tančí kankán, ale po zbytek roku se hraje slušná hudba od Mozarta, Giacoma Meyerbeera a Beethovena. Italským zpěvákům, jakémusi signoru Rubinimu a signoru Lablachemu jejich rozmar konečně člověk odpustí; od slavíků si jistě musíme nechat líbit požadavek, že chtějí zpívat jen před zlatými bažanty a orly. Ale mynheer, ten vlámský čáp by neměl být tak vybíravý a posmívat se společnosti, v níž se nachází množství nejušlechtilejší drůbeže, pávi a perličky, a nadto vynikající němečtí kurové hrabaví a straky. – Jaký měla mademoiselle Löweová úspěch? Celou pravdu chci říci stručně; zpívala skvěle, všem Němcům se líbila a u Francouzů propadla.

Pokud jde o tu poslední nehodu, chtěl bych váženou zpěvačku utěšit a ujistit ji, že to byly právě její přednosti, jež stály v cestě francouzskému successu. V hlase mlle. Löweové je německá duše, taková tichá věc, která se dosud projevila u Francouzů jen málo a jen pomalu si získává do Francie přístup. Kdyby mlle. Löweová přijela o nějakých deset let později, setkala by se možná s větším uznáním. Většina národa je však dosud jako dřív. Francouzi mají ducha a vášeň, a obojí vychutnávají nejraději v neklidně bouřlivé, rozsekané, dráždivé formě. To ovšem u německé zpěvačky dokonale postrádali, navíc když jim ještě zpívala Beethovenovu Adelaidu. Takový klidný vzdech citu, ty modrooké, churavé tóny lesní samoty, zpívané lipové květy s obligátním měsíčním svitem, to usilování o nadpozemskou touhu, tato ryze německá píseň nenalezla ve francouzské hrudi odezvu a dokonce sklidila posměch jako citlivkářství ze země na východ od Rýna.

Ačkoli se tedy mlle. Löweová s úspěchem nesetkala, dělo se přece všechno možné, aby byla angažována pro Académie royale de musique. Při té příležitosti padalo nápadně často jméno Meyerbeerovo, až to jistě váženému mistru nebylo milé. Je pravda, že Meyerbeer nechtěl svou novou operu dát uvést, pokud nebude angažována Löweová? Skutečně vázal Meyerbeer splnění přání publika na takovou malichernou podmínku? Je skutečně tak přeskromný, že si namlouvá, že by byl úspěch jeho nového díla závislý na více nebo méně ohebných hlasivkách nějaké primadony?

Četní ctitelé a obdivovatelé obdivuhodného mistra pozorují se zármutkem, jak se ten vysoce oslavovaný muž při každé nové produkci svého génia nevýslovně snaží o zajištění úspěchu a své nejlepší síly vydává na jeho nejnepatrnější detail. Jeho křehká, slabá tělesná konstrukce tím musí trpět. Jeho Maria Malibrannervy budou jistě chorobně podrážděné a při jeho chronických zažívacích potížích bude často postihován žlučníkovými záchvaty. Jeho duch produkuje med, který kape z jeho mistrovských hudebních děl a oblažuje nás, ale mistra stojí nejstrašnější tělesné útrapy. Když jsem měl naposledy tu čest jej vidět, ulekl jsem se, jak špatně vypadá. Při pohledu na něj jsem pomyslel na boha průjmu z tatarské lidové pověsti, která velmi drsně vypráví, jak si tento břicho sžírající kakadémon jednou koupil na jarmarku v Kazani šest tisíc nočníků, takže hrnčíř rázem zbohatl. Kéž by nebe našemu vysoce váženému mistru darovalo lepší zdraví a on sám nikdy nezapomněl, že nit jeho života je velmi povolená a nůžky sudičky jsou tím ostřejší. Kéž by nezapomněl, jaké vysoké zájmy se váží na jeho sebezáchovu. Co se stane se slávou, když by on, vysoce oslavovaný mistr, byl náhle smrtí vyrván dějišti svých triumfů? (Čemuž ať nebesa ještě dlouho brání.) Bude v nich pokračovat jeho rodina, šířit tu slávu, na niž je pyšné celé Německo? Materiální prostředky rodině jistě scházet nebudou, spíše prostředky intelektuální. Jen velký Giacomo sám, jenž není jen generálním hudebním ředitelem všech královských pruských hudebních ústavů, nýbrž také kapelníkem meyerbeerovské slávy, jen on může ohromný orchestr této slávy řídit – kývne jen hlavou, a všechny pozouny velkých novin zaznějí unisono; mrkne okem, a všechny housle chvály fidlají o závod; pohne jen lehce levým nosním chřípím, a všechny flažolety fejetonistů pískají nejsladší lichotky. – Jsou tu také neslýchané, předdiluviální dechové nástroje, trubky z Jericha, dosud neobjevené Aeolovy harfy, smyčcové nástroje budoucnosti, jejichž použití vyžaduje mimořádné nadání v umění instrumentace. – Ano, tak vysokého stupně umění instrumentace jako Meyerbeer ještě nedosáhl žádný skladatel, totiž umění použít všemožné lidi jako nástroje, ty nejmenší i ty největší, a za jejich spoluúčinkování vyčarovat souzvuk veřejného uznání, jež hraničí s nadpřirozenem. To vskutku ještě nikdo jiný nedokázal. Zatímco nejlepší opery Mozartovy a Rossiniho při prvním představení propadly a musely uplynout roky, než byly skutečně uznány, setkávají se mistrovská díla našeho ušlechtilého Meyerbeera s jednohlasými ovacemi již při premiéře, a následujícího dne přinášejí všechny žurnály zaslouženě pochvalné a velebící články. Děje se tak harmonickým spolupůsobením nástrojů: v melodii stojí Meyerbeer za oběma jmenovanými mistry, ale překonává je instrumentací. Nebe ví, že si často posluhuje těmi nejničemnějšími nástroji; ale možná právě díky nim dociluje velkých efektů, jimiž působí na tak velký dav, jenž jej obdivuje, zbožňuje, ctí a dokonce si jej váží. – Kdo může tvrdit opak? Ze všech stran přilétají vavřínové věnce, na hlavě mu roste přímo vavřínový háj, už se ani nemůže pohybovat a úpí pod tímto zeleným břemenem. Měl by si pořídit malého osla, jenž by za ním poklusával a ty těžké věnce nosil. Ale on je žárlivý a nestrpí, aby ho někdo doprovázel. Nemohu si odpustit zde pronést duchaplné slovo, jež je připisováno hudebníku Ferdinandu Hillerovi. Když se jej totiž někdo ptal, co si myslí o Meyerbeerových operách, měl Hiller vyhýbavě a mrzutě odpovědět: „Ach, nemluvme o politice!“

Sdílet článek: