Dnes se v médiích i v kuloárech hodně probírá téma nového uměleckého šéfa České filharmonie. Zmiňují se například jména Jiří Bělohlávek (dobrá volba), John Eliot Gardiner (horší volba) či Christoph Eschenbach (špatná volba). (Kupodivu se, zdá se, neuvažuje například o Marissi Jansonsovi, kterému končí v roce 2012 kontrakt v Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks a který patří do absolutní dirigentské špičky.) Pozice šéfdirigenta je skutečně pro tento orchestr klíčová. V očích pamětníků se bude muset vyrovnávat mimo jiné i s minulostí ČF. Hodně se právem píše o Václavu Talichovi a Karlu Ančerlovi, kupodivu pro média je nezajímavý Václav Neumann. Když se vysloví jeho jméno, vybaví si střední a starší generace milovníků klasické hudby elegantního, rozšafného dirigenta se silným charismatem, jak výraznými gesty řídí Českou filharmonii, nebo jeho televizní edukativní sondy do tajů mistrovských děl české a světové hudby. Pro teenagery a dvacátníky je to jen jméno v kulturních dějinách, pakliže vůbec vědí, o koho se jedná. Letos měl dvě jubilea (29. září 1920, Praha – 2. září 1995, Vídeň), která takřka zcela zapadla. Jistě na něj v dobrém vzpomíná hodně filharmoniků, ale oficiálně jako by pro Českou filharmonii neexistoval. Jeho dlouhé angažmá v tomto orchestru bylo obdobím nejdříve zápasu, poté velkých počinů (Mahler, Martinů), 80. léta přinesla stabilitu a klid na práci, po kterém teď tolik filharmonici volají, a na závěr symbolický revoluční vzdor roku 1989. Málo se připomíná jeho krátká, ale významná epizoda ve Smetanovu kvartetu a jeho operní úspěchy v zahraničí.
V roce 1990 vydalo nakladatelství Editio Supraphon (tehdy ještě česká firma!) útlou knihu Milana Slavického (1947–2009) Rozhovory z Domu umělců. V jednom z nich zpovídá i Václava Neumanna, který když srovnává orchestry, o České filharmonii mimo jiné říká: „Smyčce všude v dobrých orchestrech hrají velmi intenzivně, nejvíc snad Berlínští, kteří hrají viditelně velmi angažovaně. Pro nás je velkým handicapem malý sál, ve kterém hrajeme. Když jsem poslouchal orchestr v Carnegie Hall, ověřil jsem si, jak bohatý zvuk smyčců Česká filharmonie má; odspodu (máme teď a vždycky jsme měli výborné kontrabasy) přes cella a violy k houslím… Máme dále výhodu zpěvných žesťů, kterým dávám přednost před americkými; hrajeme zpěvněji, měkčeji, s velkým zvukovým objemem… Americké klarinety tolik neznám, ale německá a francouzská dřeva znám dobře, a srovnávám-li to všechno, pak náš způsob plného tónu mi připadá velmi podnětný…“