pátek, 3. červenec 2009

Zapomenutí mistři starší české hudby - Kryštof Hecyrus - katolický intelektuál německého jazyka a česká hudba 16. století

Napsal(a) 

Zapomenutí mistři starší české hudby - Kryštof Hecyrus - katolický intelektuál německého jazyka a česká hudba 16. století Zapomenutí mistři starší české hudby - Kryštof Hecyrus - katolický intelektuál německého jazyka a česká hudba 16. století

Snad každý hudební historik, který se zabývá českou hudbou 16. století, si někdy položil otázku, zda má jeho snažení nějakou cenu. Proč se zabývat autory, kteří byli z větší části diletanti, jejich dochovaných skladeb není mnoho a často jsou to navíc pouhá torza? V každém případě skladby označené jménem autora představují jen kapky v moři anonymních kompozic. Naděje najít nějakého „českého Palestrinu“ je prakticky nulová. Taková odměna za vynaloženou námahu asi na nikoho nečeká. Spíš se tu a tam vyloupne pěkná skladba bez autora a s ní i otazníky, kdo ji mohl vytvořit, nebo jméno autora několika málo skladeb lepší či horší úrovně a zajímavý životopis, který poodhaluje, že hudba byla jen jednou z několika dovedností, které dobový intelektuál s tvůrčími sklony mohl uplatnit. Nemyslím ani tak na excelentní vědce či umělce, kteří měli to štěstí, že našli mecenáše nebo zaměstnavatele na panovnickém dvoře a mezi nejvyšší aristokracií (sem by patřili skladatelé z okruhu dvorní kapely Rudolfa II.), ale na širokou vrstvu vzdělanců, kteří se uchytili v městském prostředí ve službě městské radě, škole nebo kostelu. V hudbě by asi většinou reprezentovali jakousi střední či poloprofesionální úroveň své aktivity.

Vzdělání tehdy nebylo zcela samozřejmou věcí, které by mohl dosáhnout každý, ale běžnou součástí vzdělání byla vedle čtení, psaní, počtů a latiny také hudba, minimálně ta, která byla součástí bohoslužeb. To bylo dáno tím, že škola musela zajišťovat každodenní bohoslužebný zpěv ve farním kostele, zejména při ranní mši a odpoledních nešporách, ale také při pohřbech, svatbách a zádušních mších. Právě poslední tři zmíněné položky byly vítaným zdrojem mimořádných příjmů školních učitelů a žáků, zejména těch, kteří pocházeli z chudých rodin a studium jim bylo umožněno jedině díky tomu, že uměli zpívat a zpěvem sloužili kostelu a radnici. Pokud neodešli na univerzitu nebo se nerozhodli pro kněžství, často zůstávali v nižší školské službě i nadále jako takzvaní kumpáni – opět se věnovali hlavně zpěvu v kostele – a nejvýše to mohli dotáhnout na školního kantora. Jeho činnost také spočívala především v nácviku a provádění bohoslužebné hudby. Školní mistr či rektor (dnešní terminologií „ředitel“) musel absolvovat univerzitu, ale v kostele zpíval také. Když se mu poštěstilo a pan purkmistr a konšelé mu nabídli místo městského písaře, na které se požadovalo podobné vzdělání, zpravidla neváhal, protože sociálně si výrazně polepšil.

Tento úvod byl nezbytný, abychom pochopili skutečnost, že pro většinu českých skladatelů 16. století bylo komponování jakýmsi vedlejším produktem jejich zaměstnaneckého vztahu ke škole nebo kostelu, a abychom na kariéru a dílo osobnosti, jíž je tento článek věnován, pohlíželi z hlediska dobových reálií.

Jedná se o skladatele a literáta Kryštofa Hecyra. Modernizovaná česká podoba jména je odvozena z jeho literárního pseudonymu, který zněl Christophorus Hecyrus. Vlastním jménem se ovšem jmenoval Christoph Schweher. Používání latinských nebo řeckých přezdívek a pseudonymů patřilo tehdy ke zcela běžné praxi literátů a skladatelů. Narodil se kolem roku 1520 v Českém Krumlově v německé nebo smíšené rodině. Ačkoli češtinu ovládal jazykem i písmem, literárně se vyjadřoval latinsky a německy. První vzdělání včetně hudebních začátků mu asi poskytla českokrumlovská farní škola. Toto prostředí mu mohlo zprostředkovat jak znalosti běžného chorálního liturgického zpěvu, tak archaických i moderních forem polyfonie. Stopy této hudby se v Českém Krumlově začátku 16. století vyskytují, činnost místního školního sboru choralistů je poměrně dobře dokumentována. I když léta Hecyrova dětství a dospívání spadají do doby krize rožmberského rodu, který byl provázen úpadkem dříve tak bohatého kulturního života jejich sídelního města, nemohl se vyhnout svědectvím lepší doby. Město bylo katolické a tehdy asi spíš s převahou česky mluvícího obyvatelstva.

Na pražské univerzitě se v té době přísahalo na kalich, katolíci proto hledali vyšší vzdělání v cizině. Hecyrus ho dosáhl v letech 1541 – 1542 na univerzitě v Lipsku. Po návratu do vlasti se stal učitelem na latinské škole v Českých Budějovicích. Toto královské město bylo rovněž tradičně katolické a jeho obyvatelstvo převážně německé. V letech 1544 – 1560 zastával Hecyrus místo rektora školy, poté byl deset let (1560 – 1570) městským písařem. Po ovdovění se nechal vysvětit na kněze (1571) a působil pak jako kaplan v Českých Budějovicích, jako farář v Chomutově (1572) a v Kadani (1573 – 1581) a jako děkan opět v Českých Budějovicích (1581 – 1593). Na konci života byl krátce kanovníkem pražské kapituly. V Praze také zemřel 10. prosince 1593.

Hecyrus se projevoval jako literát, skladatel a textař jednohlasých duchovních písní a jako kompilátor a skladatel vícehlasých skladeb. Bývá považován za představitele reformního hnutí uvnitř katolické církve, které probíhalo nezávisle na tridentském koncilu (1544 – 1563) a které pěstovalo duchovní píseň, útvar programově spjatý s reformací. Při srovnání jeho zpěvníků s kancionály nejrůznějších nekatolických denominací jsme svědky pozoruhodné skutečnosti, že v Čechách bylo možné přejímání z katolického repertoáru do protestantského a naopak.

Hecyrovým nejcennějším dílem je sbírka čtyřhlasých skladeb na latinské a německé texty Veteres ac piae cantiones praecipuorum anni festorum [Staré a zbožné písně pro hlavní svátky roku], kterou vydal v roce 1561 tiskem v Norimberku. Kdo by chtěl ve sbírce hledat nějaké „vysoké umění“, bude zklamán. Jak si dále ukážeme, ani Hecyrův autorský podíl a podíl převzatých skladeb není spolehlivě rozlišitelný. Význam sbírky ale spočívá v něčem jiném. Jedná se totiž o jediný dosud známý katolický tisk vícehlasých písní ze 16. století vůbec a jeho vliv na písňový repertoár školních sborů v katolickém i protestantském prostředí ve střední Evropě byl mimořádný.

Prvotní snahou Hecyra bylo uchování starých skladeb, které už v době jeho učitelování pomalu mizely z povědomí. V latinské předmluvě přirovnává za pomoci parafráze evangelního textu o nasycení zástupů svou roli ke sbírání zbylých kousků. „Že byli naši předkové snaživí, dosvědčují mnohé písně, jež byly složeny pro hlavní výroční svátky a nám byly předány. Jak se zdá, již se ve školách uplatňují vzácněji, ba jsou jakousi zpupností s pohrdáním odmítány. Soudil jsem, že bude mít hodnotu, když to, co jsem ne malou prací v mé dlouhotrvající školské správě sebral z různých knih, zveřejním, ne abych vyhledával přízeň lidu nebo nějaký zisk, ale aby se nejprve rozšiřovala chvála a oslava našeho Boha a pak se dbalo o zbožnost studentů a důstojnou zábavu při studiu .“ Předmluvu končí slovy: „Nejen jsem sebral staré písně, ale také jsem je přeložil do němčiny, aby se i méně vzdělaní, kteří latinsky nerozumějí, vzdělávali ve zbožnosti. Též jsem připojil mnohé složené mnou.“ Poslední věta je jediným svědectvím o Hecyrově kompoziční aktivitě. Pokusme se ji vylučovací metodou ve sbírce odlišit.

Zpěvník obsahuje celkem 63 skladeb. Většina je sice určena pro hlavní svátky roku a mohla se objevit v kostele, najdeme zde ale také ranní a večerní zpívané modlitby, které byly určeny spíš pro společné zahájení a ukončení dne ve škole. Chudí přespolní žáci v ní totiž bydleli společně s učiteli. Jsou tu i písně k svatbám a pohřbům a různé příklady „důstojné zábavy“ apelující na dodržování desatera a varující před morálními svody, kterým mohli být studenti vystaveni.

Mezi „staré písně“ zmíněné Hecyrem v předmluvě jistě patří úpravy pozdně středověkých skladeb, které známe ze zpěvníků utrakvistických literátských bratrstev z doby kolem roku 1500 (například ze známého Franusova kancionálu z roku 1505). Už tehdy to byla stará hudba a literáti ji pietně uchovávali v repertoáru ještě dalších sto let. U Hecyra nacházíme zajímavé aktualizace starobylých dvojhlasů – asi na přelomu 15. a 16. století je někdo upravil do čtyřhlasé podoby přikomponováním dvou dalších hlasů, ovšem v tehdy moderním stylu. „Staré“ ovšem byly také skladby, se kterými se setkáváme mezi „moderním“ repertoárem dalšího utrakvistického zpěvníku pražského původu z konce 15. století, kterému se dnes říká Codex Speciálník . Je jisté, že s touto tvorbou se Hecyrus setkal možná v Českém Krumlově a určitě v Českých Budějovicích, v polyfonním repertoáru latinské chrámové hudby asi nebyl mezi našimi katolíky a utrakvisty v první polovině 16. století žádný velký rozdíl.

Nejstarší známý pohled na České Budějovice na kresbě Jana Willenberga z roku 1602í Nejstarší známý pohled na České Budějovice na kresbě Jana Willenberga z roku 1602í

K dalším přejímkám z jiných zdrojů patří skladby autorů spjatých s ranou reformací v Německu (Johann Walter, Arnold von Bruck, Wolfgang Figulus, Hecyrus se s touto tvorbou mohl seznámit během svého pobytu v Lipsku) a některé skladby psané v duchu tehdy módní humanistické ódy na klasická metrická schémata. Jako ódy jsou často zhudebněny hymny, které mají liturgické místo v nešporách. Texty těchto hymnů vznikaly ještě v pozdní antice jako časoměrná poezie a pro svou všeobecnou známost byly vhodným prostředkem pro školskou výuku metrické deklamace. K dobovému koloritu patří i to, že Hecyrus opatřoval tyto pro nás bizarní skladbičky v nepravidelném taktu také německými texty a v českých utrakvistických kancionálech se objevují tytéž hudební věty s texty českými, které podobně jako ty německé časoměrné nejsou.

Větší část repertoáru zpěvníku se ovšem ve starších pramenech nevyskytuje. Tady lze předpokládat Hecyrovu tvorbu, zvlášť v jednoduchých akordických skladbách. Většinou jsou to strofické písně, ale v několika případech jde o moteta, která připomínají nápadně útvar duchovní hudby tehdy oblíbený v Itálii a označovaný jako „lauda“. Nejde o náhodu, například moteto zhudebňující žalm č. 30 In te Domine speravi obsahuje hudební citáty ze skladby, kterou napsal Josquin Desprez (kolem 1450 – 1521) původně asi jako světskou frottolu na latinskoitalský text In te Domine speravi per trovar pieta a která se po úpravě textu stala skutečnou laudou. S některými písněmi, které snad pocházejí z Hecyrova pera, se běžně setkáváme v mladších utrakvistických kancionálech, samozřejmě s texty přeloženými do češtiny. Dobovým šlágrem se stala píseň Fit porta Christi pervia , která se objevuje v početných mladších rukopisech a tiscích na rozsáhlém území od Bavorska přes Čechy, Slezsko až po východní Slovensko bez ohledu na vyznání. Asi nejmladší výskyt je v kancionálu Karla Václava Holana Rovenského Capella Regia Musicalis , který vyšel v Praze v roce 1693. Ačkoli repertoár Hecyrova zpěvníku lze zachytit na tak širokém území, dodnes se dochovaly pouze dva exempláře původního tisku. Podle jeho vzoru pak vycházely některé další školní zpěvníky, u nás například Libellus elementarius vydaný v Praze v roce 1569.

Stejné cíle sledoval Hecyrus i na poli jednohlasé písně. Nejprve přispěl 25 písňovými texty do kancionálu olomouckého rodáka Johanna Leisentrita Geistliche Lieder und Psalmen (Bautzen 1567). V roce 1581 vydal v Praze zpěvník Christliche Gebet und Gesäng , který obsahuje 52 písní, většinou na starší nápěvy běžné v českém protestantském repertoáru. Téměř ve stejnou dobu (1580) se o něco podobného pokusil Šimon Lomnický z Budče svým kancionálem pro české katolíky Písně nové na evangelia . I s jeho texty se běžně setkáváme v kancionálech našich utrakvistů.

V literatuře věnované české hudbě pobělohorského období se často psává o písňových barokních kancionálech (Michna, Štejer, Holan, Božan...), že šlo o určitou anomálii, tolerovaný ústupek rekatolizátorů nevykořenitelným tradicím českých nekatolíků. Zapomíná se přitom na to, že v poměrně tolerantním ovzduší Čech 16. století byl písňový repertoár celkem přirozenou součástí kostelního zpěvu i u katolíků.

Vraťme se ale k Hecyrovi. Možná se jeho kompoziční činnosti týká ještě jedna stopa. K říjnu roku 1576 se váže zápis do městské účetní knihy v Rokycanech, podle něhož bylo vyplaceno „za mutety půl kopy Kryštofovi compositorovi“. „Mutety“ jsou moteta, vzdušnou čarou to je z Kadaně do Rokycan asi 90 km, z životopisů jiných skladatelů víme, že si přivydělávali obcházením měst a nabízením věnování svých děl představitelům městských rad. Šlo o určitou formu mecenátu. Jiný „Kryštof compositor“ než Hecyrus mě nenapadá, pro úplnost uvádím, že o údaji se diskutovalo před pár lety na jedné muzikologické konferenci a někdo se trochu naivně zeptal, zda to nemohl být Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Myslím, že dvanáctileté páže na dvoře arciknížete Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku mělo jiné starosti.

Hecyrus vlastně reprezentuje dvě (možná tři) skupiny dobových autorů, kteří nemají příliš pevné místo v dějinách české hudby 16. století, ačkoli jsou s nimi svou tvorbou zcela spjati. Tou první jsou autoři německého jazyka, které tak rádi přenecháváme „kontextu německé hudby“. Oni mu také patří, hranice království nepředstavovaly žádnou bariéru a publikum, ke kterému se obraceli, bylo mnohonásobně větší, než česky mluvící populace. Jak ovšem vidíme u recepce právě Hecyrova díla, žádné předsudky a jazykové přehrady z české ani z Hecyrovy strany neexistovaly. Ještě více bývá opomíjen Balthasar Harzer-Resinarius (asi 1485 – 1544). Pocházel z Děčína, jako chlapec zpíval ve dvorní kapele císaře Maxmiliána ve Vídni pod vedením Heinricha Isaaka. Také studoval na univerzitě v Lipsku, stal se katolickým knězem, pak však konvertoval k luterství a od roku 1534 působil jako evangelický duchovní v České Lípě. Jeho skladby vycházely tiskem ve Wittenbergu v rámci rané luterské tvorby, setkáváme se s nimi i v našich pramenech (Hradec Králové, Český Krumlov). Je pozoruhodné, že některé z tehdejších wittenberských edic byly sestavovány a kompilovány na našem území, a to v bouřlivě se rozvíjejícím Jáchymově.

Druhou skupinou jsou katoličtí skladatelé v městském prostředí. Čechy byly královstvím dvojího lidu a katolíci byli plnoprávnými obyvateli země. Podobně jako v českých městech s utrakvistickým obyvatelstvem se uplatnila skupina skladatelů, které známe z jejich tvorby pro utrakvistická literátská bratrstva (v seriálu budou také zmíněni), i v katolických městech můžeme skladatele potkat. Například v Plzni zcela zdomácněl poměrné osobitý skladatel Simon Bar Jona Madelka († 1598), původem ze slezské Opole. Zvláštní případ představuje Jacob Handl-Gallus (asi 1550 – 1591), který po službě u olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského zakotvil na posledních šest let svého života v Praze jako kantor malého kostela sv. Jana Na Břehu. Praha katolické město nepředstavovala, ale Handl jistě věděl, že tu najde prostor pro realizaci svých edičních plánů. Jeho tvorba nepatří do kontextu autorů z prostředí rudolfínské dvorní kapely.

Třetí opomíjená skupina se spíš než autorů týká určitého okruhu pramenů, a tím jsou zpěvníky určené pro školní sbory, o kterých se píše v úvodu článku. To je zase dáno přežívajícím obrozenským názorem, podle něhož prakticky jedinými interprety české hudby 16. století byla měšťanská literátská bratrstva. Literáti představují osobitou kapitolu v dějinách české hudby, ovšem „čistě statisticky“ toho více odzpívaly školní sbory, měšťané by totiž nevydali ani groš zbytečně na výuku chudých studentů, kdyby jim za to nesloužili zpěvem nejen v kostele, ale také na radnici při příležitostných „kantacích“. O zpěvnících pro školní ansámbly se jednoduše ve starší literatuře nepíše nebo se složitě konstruuje, jak a proč to ti literáti mohli zpívat. Rozdíl je totiž dán nejen obsazením (na jedné straně dětské hlasy + hlasy dospělých učitelů, na druhé pouze mužské hlasy), ale i funkcí. O tom však raději někdy příště.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.