středa, 5. květen 2010

Zapomenutí mistři starší české hudby - Kníže loutnistů Jan Antonín Losy

Napsal(a) 

Lombardské městečko Piuro (domy č. 5 a 6 patřily Losyům), H. Ph. Walch, Norimberk 1619 Lombardské městečko Piuro (domy č. 5 a 6 patřily Losyům), H. Ph. Walch, Norimberk 1619

Psal se rok 1695, když byl hrabě Jan Antonín Losy nazván „princem všech umělců ve hře na drnkací nástroje“ a jeho osoba byla ve svých pětačtyřiceti letech již předmětem zkazek a legend. Autor onoho trefného přirovnání Philippe Franz Le Sage de Richée do své tištěné sbírky Cabinet der Lauten také zařadil jako jedinou skladbu jiného autora Courante Extraordinaire nepřekonatelného Losyho. Jinak podtrhnul Losyho výjimečnost Bachův lipský předchůdce Johann Kuhnau, jenž mu roku 1696 věnoval dlouhou dedikací své dílo Frische Clavier Früchte . Losyho věhlas byl vskutku nebývalý, a jeho skladby si našly cestu do více než čtyř desítek rukopisů. Lze bez nadsázky říci, že patřily ve své době k nejopisovanějším. Kromě toho, že byl nazýván „otcem loutny“ uctil jeho památku sám Silvius Leopold Weiss zcela výjimečnou skladbou „Tombeau na smrt hr. Losyho“. Ernst Gottlieb Baron ve svém spise o historii loutny (1727) zase věnoval Losymu téměř nejvíc místa.

Tolik slávy za jeho života a smutku při jeho skonu se dostalo jen málokterému českému instrumentalistovi a příčinou nebyl jen šlechtický původ, ale především nebývalá bravura jak interpretační, tak skladatelská.

Vyvstává tedy otázka, zda je v případě věhlasného Losyho na místě hovořit o mistrovi zapomenutém, když jeho životu a dílu nejeden badatel zasvětil svůj život (A. Koczirz, E. Vogl) a jeho skladby se nyní čím dál více objevují na zvukových nosičích. Budeme-li jej však chápat jako jakéhosi frontmana skupiny zapomenutých českých loutnistů, stane se pro nás pomyslnou špičkou ledovce slavného českého barokního loutnového umění. K těmto „umělcům ve hře na drnkací nástroje“ náležel například A. Eckstein, J. Bittner, Červenka, Čáslavský, A. Dix, Heisler, Kilmansek, H. Kolb, F. Seidel, P. Amandus, Zlinský, P. I. Jelínek, B. Zwixtmeyer, J. J. Neruda, V. J. Spurný či G. A. Kalivoda. Někteří působili jako učitelé u šlechtických či měšťanských rodin, jiní hráli a tvořili za zdmi klášterů. Mezi šlechtou byla hra na loutnu velmi aktivně pěstována, což dokládají dochované loutnové sborníky, dedikace či dokonce skladby příslušníků rodů Lobkowiczů, Questenberků, Vrtbů, Eggenberků, Treyenfelsů, Verdenberků, Chorinských, Hartigů, Adlersfeldů a dalších. Chceme-li se přiblížit Losyho světu, musíme této různorodé oblasti hudebního života věnovat alespoň trochu pozornosti.

Praha loutnami pokrytá...

Jestliže roku 1701 Tomáš Baltazar Janovka přirovnává četnost louten v Praze k množství stavebního materiálu postačujícího k vybudování střech mnoha paláců, nejde o přirovnání nadsazené. Stačí vzít v úvahu počty nástrojů produkovaných loutnařskými dílnami. Například po úmrtí věhlasného mistra Lauxe Malera v Bologni bylo na jednom místě a v jeden čas evidováno kromě jiného více než 1100 hotových louten různých velikostí a na 1300 ozvučných desek připravených k montáži (1552). Podobnými soupisy z českého prostředí bohužel nedisponujeme, avšak výmluvná je kupříkladu skutečnost, že v polovině 17. století zaznamenává loutnařství v Čechách velký rozmach a nejeden výrobce se z Německa stěhuje právě do Prahy. Nezdá se být pak náhoda, že vrcholný typ barokní loutny, rozšířený na třináct sborů spatřil s největší pravděpodobností světlo světa v pražské Edlingerově dílně. Ještě na počátku 18. století představuje Praha jedno z center loutnového dění, což dokládá například existence tzv. Hartigovy akademie, jejímž zakládajícím členem byl pražský měšťan, loutnista Georg Adalbert Kalivoda, pravděpodobný písař části objemného rukopisu loutnových skladeb (dnes v Buenos Aires). Snad ještě významnějším pramenem pražské provenience je tzv. Londýnský rukopis skladeb Silvia Leopolda Weisse, jehož majitelem byl aktivní účastník koncertů Hartigovy akademie pražský šlechtic Johann Christian Anthoni von Adlersfeld. Jedná se právě o ten rukopis, v němž je zapsáno věhlasné Tombeau sur le Mort de Mr. Comte de Logy .

Jan Antonín Losy: Rondeau pro galizonu (rukopis sign. D 189, MZM Brno) Jan Antonín Losy: Rondeau pro galizonu (rukopis sign. D 189, MZM Brno)

Vliv drnkacích nástrojů, jejich repertoáru a tvůrců na českou hudební kulturu 16. – 18. století je sice vzhledem k významu a množství pramenů nesporný, zůstává však přesto opomíjen, a to i v nejnovějších hudebně historických pracech. O významu loutnového dění českých zemí v kontextu evropských dějin hudby svědčí zejména dobové prameny, podávající svědectví o celé řadě českých loutnistů náležejících k tehdejší evropské špičce. Řeč je zejména o repertoáru drnkacích nástrojů (renesanční a barokní loutna, cistra, mandora, calichon/galizona, barokní kytara), který je obsažen v rukopisných i tištěných památkách dochovaných na našem území a v rukopisech, jež prokazatelně vznikly v českých zemích a jsou dnes uloženy v zahraničí. Celkově se jedná o více než 100 svazků z období od počátku 16. do poloviny 18. století, obsahujících na 5000 skladeb. Z převážné části jde o unikátní rukopisy a vzácné staré tisky. Zčásti vinou typického druhu notace – loutnové tabulatury – a nedostatku kritických edic, zpřístupňujících tyto poklady širší veřejnosti, je tato hudba stále ještě málo probádána. V důsledku toho jsou naše znalosti o dějinách instrumentální hudby v renesančních a barokních Čechách dosti zkresleny a význam autorů jako Jan Antonín Losy stále nedoceněn.

Běženci

Zatímco Johannes Kepler formuloval roku 1618 pro mnohé poněkud abstraktní třetí zákon o pohybu planet, dala se po dlouhotrvajících deštích do pohybu část horského svahu s velmi konkrétními důsledky. V údolí val Bregaglia nad Chiavennou, na italské straně Alp, tak bylo zcela zavaleno nevelké, leč strategicky, ekonomicky i kulturně významné městečko Piuro a s ním na tisíc jeho tehdy přítomných obyvatel. Ti pak, kteří katastrofu přežili, přišli téměř o vše a byli nuceni hledat útočiště jinde. Zdálo by se, že tato událost, jakkoli tragická, nemohla ze svého zaalpského dějiště výrazněji ovlivnit dění v Čechách, sužovaných navíc aktuální bouřlivou politickou situací. Echo piurské tragédie však bylo možno slyšet v Praze nejen v podobě kramářských písní, ale zejména o několik desetiletí později v podobě loutnových skladeb Jana Antonína Losyho. Zprávu o sesuvu zahrnul do svých pamětí také Mikuláš Dačický z Heslova, jenž si poznamenal, že „tohoto roku [1618] 25. dne měsíce Augusti, srpna, v zemi Švejcarské nějaký veliký skalnatý vrch, nad městem řečeným Plurs, trhše jse upadl na město a je všecko i s lidem v něm obývajícím, jichž do 1500 počítali, zasul a zřítil, takže neznati žádného znamení od stavení“. Mezi oněmi staveními byly totiž i domy předků našeho loutnisty, kteří přesídlili do Prahy právě v důsledku zmiňované pohromy. Děd Thomaso a otec Giovanni Antonio unikli jisté smrti šťastnou náhodou, díky obchodním povinnostem v nedaleké Valtellině.

Nejstarší doloženou aktivitou Losyů v Praze je koupě domu U zlaté rolničky na Malé Straně roku 1627. Vzhledem k příbuzenstvu a přátelům již v Praze usazeným jistě této koupi předcházela řada pražských návštěv a pobytů. Piurští Abramo a Francesco Broccové se v den tragédie

Podobizna Jana Antonína Losyho s incipitem Ouvertury dle dobových pramenů (autor Josef Milota 1958) Podobizna Jana Antonína Losyho s incipitem Ouvertury dle dobových pramenů (autor Josef Milota 1958)
dokonce nacházeli v Praze. S příchodem Losyů se v Čechách usadil rod, jehož příslušníci byli velmi vzdělaní, podnikaví a uměnímilovní. Na zvelebování svých sídel spolupracovali s takovými umělci jako byli architekti Carlo Lurago, Gian Giacomo Marinoni, nebo malíři Karel Škréta, Fabián Václav Harovník či Jan Kupecký. Kromě latiny, italštiny, němčiny, španělštiny a francouzštiny byla pro ně samozřejmostí znalost češtiny. Nejen tato skutečnost nám umožňuje i přes italský původ Losyů považovat Jana Antonína za představitele české hudební kultury. Velmi vřelý vztah Johanna Antona Losyho st. k nové vlasti se naplno projevil během švédského obléhání Prahy, kdy se angažoval nejen částečným financováním obrany půjčkami císaři, ale i osobní účastí při bojích v hodnosti hejtmana. Za tyto činy obdržel úřad českého inspektora nad vinným a pivním tácem a solným důchodem, stal se dvorním a komorním radou, roku 1647 byl inkolován mezi českou šlechtu, rok na to byl povýšen do panského stavu, a roku 1655 mu byl konečně udělen titul hraběte s přídomkem „von Losimthal“. Jako splátku části dluhu postoupil císař Losyům Štěkeňské panství, které bylo později rozšířeno mimo jiné o Ctěnice, Sluhy, Vintířov a Tachov. Kromě toho obývali také paláce v Praze (Hybernský) a Vídni. Ještě předtím, roku 1643, se otec Johann Anton oženil s Annou Konstancií Kollerovou, z kteréhožto svazku se narodily čtyři dcery a dva synové. Prostřednictvím sester byl pak náš Losy spřízněn s dalšími hudbymilovnými rody, jakými byli například Šporkové či Pachtové.

Na vzestupu

Jan Antonín Losy ml. se narodil asi na Štěkni roku 1650. O jeho raném hudebním vzdělání víme pouze to, že měl jako komorníka slezského loutnistu Achazia Kazimira Huelse. Svá univerzitní studia završil již ve svých osmnácti letech doktorátem filozofie. Na frontispici disertace dle předlohy Karla Škréty je unikátně zachycena podoba mladičkého Losyho.

Dalších hudebních impulsů se Losymu jistě dostalo během kavalírské cesty, jež bývala elegantním završením předchozího vzdělávání a jejíž náplň i místo konání závisely jak na módě a zkušenostech, tak také na finančních možnostech. Ve druhé polovině 17. století kočáry urozených českých mladíků směřovaly již spíše do Francie, jejíž loutnové umění se po celé Evropě stávalo čím dál oblíbenějším. O Losyho cestě se pouze traduje, že vedla do Německa, Itálie, Francie a Belgie. Snad nebyla příliš odlišná od té, kterou vykonal v letech 1697 – 1699 jiný významný český loutnista a skladatel Filip Hyacint z Lobkowicz. Pobýval během ní postupně v Haagu, Bruselu, Paříži, Štrasburku, Augsburku a Vídni. V Paříži se přitom zdržel celé čtyři měsíce a snad se učil hře na loutnu či barokní kytaru u nejvyhledávanějších mistrů Charlese Moutona nebo Roberta de Visée, jejichž rukopisy i tisky jsou dodnes součástí lobkowiczské sbírky tabulatur, která svou třicítkou svazků jako největší ucelená dobová sbírka nemá konkurenci ani ve světovém měřítku. Vraťme se ale zpět k Losymu.

Za svého francouzského pobytu se Losy mohl setkat s předními loutnisty, theorbisty a kytaristy, jako byli D. Gaultier, J. Gallot, Robert de Visée, Du Fault, Du But ad. Taková setkání byla jistě velmi inspirativní, mohla Losyho nemalý talent patřičně rozvíjet a výrazně ovlivnit jeho styl hry i kompozice. O pravděpodobné návaznosti Losyho loutnového umění na francouzskou školu dovoluje spekulovat též rytina v Cabinetu Le Sage de Richée, na níž je zobrazen mimo jiné štůsek knih se jmény autorů na hřbetech – Gautier, Mouton, Dufaut a Losy. Umístění Losyho nad všechny ostatní je více než výmluvné.

Jeho neobyčejný talent a široký rozhled ho přivedly jako jednoho z prvních ke šťastnému skloubení rafinovanosti lomeného francouzského stylu s italskou melodickou zpěvností a emotivností. To se pak stalo významným znakem tzv. pražské loutnové školy. Jakožto obratný

Piuro před a po katastrofě v roce 1618 Piuro před a po katastrofě v roce 1618
houslista měl zvláštní oblibu i ve skladbách J. B. Lullyho a J. J. Fuxe. Skladatel G. H. Stölzel na základě návštěv v letech 1715 – 1717 popisuje Losyho jako staršího muže dosud svěží mysli, jehož loutnová hra prý byla na úrovni profesionála a vyznačovala se krásným a plným tónem. Losy se však také neváhal s profesionály utkat. Jako se to stalo například v Lipsku roku 1697 v neformálním hudebním střetnutí s varhaníkem Johannem Kuhnauem a hráčem na pantaleon (typ cimbálu s větším počtem strun) Pantaleonem Hebenstreitem. Který ze tří typů nástrojů vyšel z klání vítězně, nevíme, ale slavná je Losyho okouzlená reakce na Hebenstreitovu hru: „Byl jsem v Itálii, slyšel jsem vše, co hudba poskytuje, ale něco podobného se dosud k mým uším nedoneslo.“ Další dobová svědectví líčí, že prý při cestách neváhal nechat zastavit kočár, potřeboval-li si poznamenat zvláště podařený hudební nápad. Takové motivy si pak ukládal do skříňky, určené jen k tomu účelu. Velmi rád komponoval po ránu ještě na loži. Krásu hudby prý hluboce prožíval a zvlášť působivá místa doslova rozpitvával. Zejména si vychutnával vybrané disonance, u nichž pak volal: „Toť jest nota ze zlata!“ Když umíral, nechal prý potáhnout své nástroje černým suknem a před skonem se s nimi loučil slovy: „Addio Lauten, addio Geigen!“ Zemřel 21. nebo 22. srpna 1721 ve věku 71 let. Panství, dědičné úřady i hudební talent po něm zdědil syn Adam Philipp (1705 – 1781), kterého přivedla na svět jeho druhá, o 26 let mladší manželka Franziska Claudie hraběnka Strassoldo. Kromě významné funkce císařského hudebního ředitele byl Adam Philipp také vynikajícím kontrabasistou a zpěvákem.

Plody zralého talentu

Hudební tvorba Jana Antonína Losyho, čítající na dvě stovky skladeb, zahrnuje téměř všechny typy tehdejšího loutnového repertoáru. Nejpočetnější jsou skladby tanečního charakteru, několikrát řazené do suity zahájené ouverturou. Více či méně tradiční tance jako Allemande , Courante , Sarabande , Gigue , Bourée , Gavotte , Menuet doplňují různé zvukomalebné hříčky jako Gigue coucou (kukačková giga), Le forgerons (kováři), Glocken de Wien (vídeňské zvony), nebo Echo . Řada dalších forem, jako vynalézavé Rondeau , smuteční Tombeau, hravé Capriccio , zpěvná Aria nebo rázný Marche pokračuje formami variačními na ostinátní bas jako Chaconne či Passacaglia . Zvláštní skupinou jsou adaptace skladeb jiných autorů (Favoritta – úprava sarabandy od Ch. Moutona). Tento případ připomíná francouzskou praxi přikomponování varírované verze tzv. Double na tanec jiného autora, nezřídka vlastního učitele. Podobně ne čistě autorským typem kompozice je aranžmá tradiční skladby, jakou je například hříčka Schmied Courante , objevující se jako anonymní v instrumentálním repertoáru od 16. století a zpracovaná Losym pro sólovou loutnu jako zvukomalebné vyobrazení monotónnosti pracovního týdne kovářů pod názvem Le Forgerons.

Někdy je však nesnadné určit hranici mezi autorským aranžmá a přizpůsobením skladby během jejího provozování, zejména je-li skladba dochována jako neautorizovaný rukopis, kdy není zřejmé, zda písař opisoval z věrohodného zdroje nebo pouze zapsal co slyšel. Pak mohl snadno připsat skladbu někoho jiného tomu, kdo ji jen hrál. Podobné procesy šíření a tradování repertoáru mohou zčásti vysvětlit některá chybně přisouzená autorství. Opačným případem je jedno Losyho Rondeau , které je dochováno ve variantách pro loutnu, barokní kytaru, galizonu i klávesový nástroj. Ve všech případech s udáním Losyho autorství.

Převážná většina Losyho skladeb je určena loutně. V této době byla nejoblíbenějším drnkacím nástrojem loutna jedenáctisborová se dvěma nejyššími strunami jednoduchými a devíti dvojicemi v barokním ladění (tzv. accord ordinaire), tedy v běžném ladění v d moll. Losyho skladby však pronikly i do repertoáru dalších drnkacích nástrojů – pětisborové kytary, angeliky, mandory, galizony. Jelikož je druhá největší část dochovaných skladeb zapsána pro kytaru, je možné, že se Losy věnoval hře i na tento nástroj. Tomu by nasvědčovala i existence intimního Tombeau na smrt jeho matky Anny Constancie z roku 1685, dochovaného pouze v kytarovém znění. Losyho skladatelský odkaz i jeho dobové hodnocení jsou velmi cenným svědectvím o významu a rozmanitosti loutnové hudební kultury v českých zemích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.