pondělí, 1. červen 2009

Zapomenutí mistři starší české hudby - Jan Trojan Turnovský a hudba literátských bratrstev na konci 16. století

Napsal(a) 

Zápis písně Kristus, příklad pokory rukou Václava Kolářovice v Benešovském kancionálu, autor označen iniciálami T. G. T., rok vzniku písně letopočtem 1574 Zápis písně Kristus, příklad pokory rukou Václava Kolářovice v Benešovském kancionálu, autor označen iniciálami T. G. T., rok vzniku písně letopočtem 1574

Česká hudba 16. století bývá často jednoduše ztotožňována s činností literátských bratrstev. Že to není příliš přesné, jsem upozornil v tomto seriálu v článku věnovaném Kryštofu Hecyrovi. Nicméně literátská bratrstva hrála významnou roli a navíc dokázala v určitém období podnítit tvorbu celé řady skladatelů. Takovým „zlatým věkem“ bylo zhruba půlstoletí mezi poslední třetinou 16. století a prvními dvěma desetiletími 17. století. Tehdy se, snad poprvé v dějinách české hudby, objevila na scéně celá skupina českých skladatelů, kteří disponovali tvůrčím sebevědomím, jež jim dovolilo, aby k vlastním kompozicím připojili také svá jména. Tato jména byla v určitém okruhu interpretů známá a platila za jistou známku kvality v jinak stále převažujícím kvantu anonymních skladeb. Podle všeho si tito autoři byli generačně blízcí a jejich styl je vzájemně velmi podobný. Jedním z nich byl také Jan Trojan Turnovský, na základě jehož životních osudů a dochovaných skladeb si lze učinit určitou představu o důvodech k tvorbě, sociálním postavení i možnostech školení tehdejších skladatelů jeho kategorie.

Přibližme si nejprve dobovou realitu, na jejímž pozadí mohla literátská bratrstva vznikat a působit, a osvětleme si také příčiny, proč hlubší poznání této hudební kultury naráží na těžko překonatelné meze.

Husitská doba na začátku 15. století znamenala velký zásah do dosavadních společenských poměrů v Českém království. Církev ztratila svůj majetek a stala se církví „chudou“, která v následujícím období trvajícím do porážky Stavovského povstání (1620) neměla dost prostředků na zajištění slušné existence duchovních, natož na vydržování dalších chrámových zaměstnanců včetně kůrových zpěváků. S touto situací se musely vyrovnat obě od doby kompaktát (1436) legální církve, to jest mezi českou populací většinová církev utrakvistická a církev katolická, později také další denominace, které přibývaly v průběhu 16. století, ale jejichž význam z hlediska literátských bratrstev a hudební tvorby není podstatný. Obě církve se staly závislé na vůli „stavů“, jak si říkaly rozhodující politické síly v zemi, jimiž byli panovník, šlechta a královská města. Právě městský stav prodělal v pohusitské době velký společenský vzestup a když už mohl spolu s ostatními stavy rozhodovat o církevních věcech, nenechal si ujít příležitost se na bohoslužbě také podílet. Nezapomeňme, že česká společnost 15. a 16. století náboženské otázky prožívala velmi intenzivně. Příhodný okamžik nastal na konci 15. století. Kutnohorským náboženským mírem skončily v roce 1485 dlouho trvající rozbroje. Snad v reakci na toto uklidnění začala vznikat v utrakvistických a katolických městech kolem roku 1490 kostelní laická bratrstva, která se začala označovat jako bratrstva literátská.

Pojem „literát“ je třeba vysvětlit, neznamenal totiž žádného „spisovatele“, ale gramotného člověka, který absolvoval farní školu a uměl číst, psát, počítat a také zpívat z not. V dubnovém článku, který byl v tomto seriálu věnován Kryštofu Hecyrovi, se podrobněji píše o úloze dobové školy starat se o chrámový zpěv a o skupině chudých žáků, kterým bylo umožněno za každodenní zpívání získat vzdělání. Větší část žáků školy pochopitelně pocházela z majetnějších měšťanských rodin. Tito žáci bydleli u svých rodičů, za vzdělání platili a nemuseli zpívat v kostele každý den. Hudební výchovou ovšem prošli také a jistě zpívali při slavnostnějších bohoslužbách, kterých se účastnila celá škola. Když převzali po otci řemeslnickou dílnu, byli školou připraveni také na aktivní vstup do literátského bratrstva, ve kterém zužitkovali to, co se naučili ve škole. Bratrstva ale plnila nejen hudební funkce. K těm nejdůležitějším patřila péče o příkladný náboženský život členů bratrstev a také péče o život posmrtný. Povinností členů bylo zúčastnit se pohřbů dříve zesnulých spolubratří a pravidelně se podílet na zádušních bohoslužbách ve výroční dny jejich úmrtí. Jistota, že na ně bude i po smrti pamatováno v modlitbách a bohoslužbách, byla jednou ze základních potřeb tehdejších lidí. Snad proto se někdy členy literátských bratrstev stávali nezpívající, ale jen finančně přispívající měšťané, a někdy i ženy, které tehdy v kostele zpívat nesměly. Poměrně často se objevuje dělení na literáty „české“ a „latinské“. Neznamená to ani tak jazyk, jakým se zpívalo, ale spíš stupeň vzdělání. Čeští literáti absolvovali nejnižší stupeň školy vedený v mateřském jazyce, v hudbě se asi omezovali na chorál, písně a jednoduchou polyfonii v češtině, která se hlavně po roce 1540 prosazovala v utrakvistickém prostředí jako liturgický jazyk vedle latiny. Latinští literáti měli za sebou vyšší stupeň školy s latinou jako vyučovacím jazykem, jistě to znamenalo i vyšší vzdělání v oblasti hudby.

Když se tedy kolem roku 1490 začala literátská bratrstva objevovat, v řadě případů byl vznik pociťován jako poměrně nákladná „událost“: pro literáty se postavila západní kruchta v kostele, nechali si napsat luxusní pergamenový graduál a vystavit pergamenovou zakládací listinu. Základním zpěvníkem se stal graduál, sbírka mešních zpěvů. Většinou obsahuje starobylý repertoár, který zprostředkovalo školské prostředí už z předhusitské doby: latinský chorál doplněný latinskými a českými písněmi a jednoduchou archaickou polyfonií. Tato polyfonie je jen pro mužské hlasy. I z pozdějších pramenů je zřejmé, že literátská bratrstva se zavazovala (až na výjimky) zpívat jen při nedělních a svátečních mších a v adventu při rorátech a literátský polyfonní repertoár počítal pouze s obsazením pro mužské hlasy. Naopak skladby s vysokými chlapeckými diskanty nebo zpěvy k hodinkám (nešpory) byly spíše určeny pro školní sbor. Řada zpěvníků obsahuje repertoár obojího typu. Buď je to proto, že sbírky si pořizovali pro své různé potřeby kantoři, kteří pracovali jak se školním sborem tak s literátským bratrstvem, nebo byli literáti natolik „kolegiální“, že vynakládali prostředky i na opisování repertoáru pro školní zpěváčky. Existence dvou různých souborů na jednom kůru byla výhodná a často se počítalo s vzájemnou výpomocí.

Skupina skladatelů, kterou Jan Trojan Turnovský zastupuje, se objevila kolem roku 1570 v jazykově zcela českém prostředí měst, jejichž obyvatelé se hlásili k většinové domácí utrakvistické církvi. Někdy se tito „pozdní“ kališníci jednoduše ztotožňují s luterány, ale vzhledem k jejich věroučné nevyhraněnosti a zakotvení v domácích tradicích je asi lepší v nich vidět samostatnou církev. V jejím rámci by se našla poněkud nesourodá široká škála proudů od umírněných podobojích zachovávajících svátky svatých a liturgické zvyklosti jako církev katolická až po směry blízké radikální reformaci, kterou u nás reprezentovala Jednota bratrská. Blízkost utrakvistů katolické církvi vyplývá i z prostého faktu svěcení utrakvistických kněží. Protože utrakvisté na něm trvali, ale neměli žádné biskupy, dělo se tak často v cizině a za pomoci podplacených biskupů.

Jan Trojan Turnovský se narodil asi před polovinou 16. století v Turnově. Jeho otec se jmenoval Řehoř a byl pekař, Trojan tedy asi neprošel praxí chudého zpěváčka, které se nevyhnula většina jeho skladatelských kolegů, a jeho pozdější profese byla také odlišná. Nejstarší zpráva o jeho životě je z roku 1564, kdy se s dalšími žáky turnovské školy zúčastnil beánií na Karlově univerzitě v Praze. Imatrikulace neznamenala automaticky studium na univerzitě, ve skutečnosti jen málokdo z českých skladatelů Turnovského generace univerzitu vystudoval, ovšem mezi imatrikulovanými se vyskytne těchto jmen celá řada i s údajem, odkud pocházeli, jaké bylo jméno jejich otce, a při povědomí o jejich další kariéře lze odhadnout i stupeň jejich vzdělání. Z dalších známých skladatelů byli imatrikulováni například Jiří Rychnovský (1569, otec se jmenoval Václav Palouček, Rychnovský byl žákem chrudimské školy, kde byl v dospělosti kantorem) nebo Pavel Spongopaeus Jistebnický (1575, otec se jmenoval Jan Hrádek, Jistebnický byl žákem lounské školy; i když o jeho univerzitním studiu není nic známo, byl v dospělosti i školním mistrem). U těchto dvou skladatelů vidíme, že nechodili do školy ve svém rodišti, patřili tedy mezi přespolní chudé zpěváčky. Jména, pod kterými je známe jako skladatele, jsou spíš pseudonymy, nevyskytují se v nich příjmení, která používali jejich otcové.

Zápis pětihlasých odpovědí ke mši rukou Václava Kolářovice v Benešovském kancionálu, Zápis pětihlasých odpovědí ke mši rukou Václava Kolářovice v Benešovském kancionálu,

O dalším životě Turnovského není mnoho zpráv. Kde působil před rokem 1579, není známo, rozhodně však kolem roku 1575 již byl uznávaným skladatelem. Stal se utrakvistickým knězem, jako farář působil v Davli (1579), v témže roce snad také v Mladé Boleslavi, později v Netvořicích (1581), Benešově (1587) a Sepekově (jistě 1595, 1604, pravděpodobně už před rokem 1590). V nejstarších zmínkách je jeho jméno uváděno v latinském tvaru „Traianus Turnovinus“ nebo „Traianus Gregorides Turnovinus“. Teprve později začal používat jméno Jan, snad v souvislosti s vysvěcením na kněze. Titulování „kněz Jan Traian“ se přitom vyskytuje jen v pramenech benešovského původu, bezpochyby proto, že zde byl v této roli znám osobně. Byl dvakrát ženat, poprvé byl oddán 11. 11. 1579 v Mladé Boleslavi, první manželka se jmenovala Kateřina. V roce 1587 měnil se svou manželkou ustanovení svatební smlouvy a je v zápise uveden jako benešovský děkan. V roce 1604, ještě jako sepekovský farář, koupil se svou druhou manželkou Zuzanou Jezberovou v Benešově dům za 40 kop grošů, údaj o zaplacení splátky v roce 1606 je poslední zprávou o jeho životě, další splátku v následujícím roce už zaplatil bratr jeho manželky Petr Jezbera. Je možné, že jeho vztah k Benešovu začal již od 70. let, čemuž by nasvědčovalo pečlivé datování Trojanových skladeb písařem Benešovského kancionálu a benešovského čtyřhlasého graduálu Václavem Kolářovicem († 1596). Díky tomuto benešovskému řezníkovi, který byl zároveň diletujícím skladatelem, se polovina Trojanova díla dochovala v pramenech benešovského původu.

Z Trojanovy tvorby se kompletně dochovalo jedno pětihlasé latinské mešní ordinarium Missa super Jerusalem cito veniet , české moteto Jezu Kriste Vykupiteli, 11 českých písní a dvoje česká mešní responsoria. Nekompletně známe ještě 6 českých a 4 latinská moteta, 2 písňové fragmenty, 5 českých plenarií a 7 dalších skladeb pro potřeby utrakvistické bohoslužby (česká Creda, responsoria, sekvence, Sanctus a podobně).

Nejstarší Trojanova datovaná skladba je z roku 1572, nejmladší z roku 1602. V polovině 70. let už byl uznávanou skladatelskou osobností a jeho skladby se dostaly do nejdůležitějších pramenů utrakvistické literátské polyfonie té doby. Jde o památky po literátských bratrstvech v Praze, Hradci Králové, Rokycanech a Jaroměři. V předmluvě jednoho pražského rukopisu jsou Trojan, Rychnovský a méně známý Matěj Junek společně označeni za „přední skladatele z našeho národa“. Hradečtí měšťané si od Trojana nechali dedikovat některé skladby, jistě to bylo spojeno s mecenátem. Právě Trojanovy skladby ze 70. let svědčí o jeho nadání. Za nejcennější skladbu lze považovat latinskou mši z roku 1578 nazvanou Missa super Jerusalem cito veniet podle předlohy od nizozemského skladatele Jacoba Clemense non Papa (asi 1510 – 1555). Mše se tehdy běžně komponovaly jako jakési variace na již existující skladby a Clemensova moteta, se kterými se mohli naši skladatelé setkat od doby své školní praxe, pro ně platila za hlavní stylový zdroj. Je škoda, že téměř všechna Trojanova moteta z té doby jsou dochována nekompletně. Vyznačují se totiž nejen dobře zvládnutou kontrapunktickou technikou, ale i nápaditostí a pozorným vztahem ke zhudebněnému slovu. Za příklad může sloužit ve své době neobyčejně populární velikonoční moteto Vstalť jest z mrtvých Kristus Pán . Mše a moteta platila za nejhodnotnější a nejnáročnější druhy tehdejší chrámové hudby.

Trochu jiný obraz nabízejí další okruhy Trojanovy tvorby, totiž písně a takzvaná plenaria – cykly hudby ke mši podle tehdejšího českého graduálu. Tyto skladby jsou psány zcela jednoduchou technikou, která bere ohled na omezené možnosti literátů mimo hlavní dobová centra. Čtyřhlasé a pětihlasé písně z let 1574 – 1602 jsou v Benešovském kancionálu označeny Trojanovým jménem asi jen díky jeho přátelským vztahům s písařem kancionálu V. Kolářovicem, dobový český písňový repertoár je jinak z 99 % dochován anonymně. Rovněž plenaria (4 – 5 hlasů, vše dochováno nekompletně) známe jen z regionálních pramenů z Benešova a okolí (Sedlčany, Ledeč nad Sázavou). Zdá se, že v 80. a 90. létech 16. století se Trojan omezil na tvorbu tohoto typu skladeb. Jakoby jeho kompoziční styl vyšel na sklonku 16. století z módy, skladatel ztratil kontakt s významnějšími hudebními centry, rezignoval na vyšší ambice a jinou než ryze účelovou hudbu pro venkovská literátská bratrstva už nepsal. Celá tato léta také prožil na pomezí středních a jižních Čech, v ústraní od domácích center hudebního života.

Z doby, kdy psal i ambicióznější a po kompozičně technické stránce umělejší hudbu, to jest ze 70. let 16. století, chybí jakékoli informace o jeho životě. Charakter této tvorby však svědčí, že byla určena pro schopnější a náročnější interprety. Je proto pravděpodobné, že působil přímo v některém městě s významným literátským bratrstvem, nebo že udržoval kontakt s prostředím, které jej motivovalo k vytříbenějšímu typu tvorby.

Trojanovo dílo je dnes vydáno a je možné si na ně učinit „realistický“ názor. K němu ovšem vedla dlouhá cesta od obrozenského pohledu, kdy se psalo o tvorbě „českých vokálních kontrapunktiků v čele s Janem Trajanem Turnovským“ přes druhý ničím nepodložený pohled, že Turnovský byl „oblíbený, ale kompozičně méně významný“. Pravda je někde uprostřed a vyplývá ze srovnání s jeho dalšími skladatelsky činnými současníky. Někteří měli větší smůlu a z jejich díla se toho dochovalo ještě méně. Od Trojana známe 40 skladeb, z toho 15 se dochovalo kompletně.

Z jeho generace mají podobný význam ještě tři osobnosti: Ondřej Chrysoponus Jevíčský (činný asi v létech 1570 – 1585, „chudý kumpán“ a kantor v Prachaticích, 130 skladeb, z toho kompletně 100 dvojhlasých motet z tiskem vydané sbírky Bicinia nova a 1 další moteto), Jiří Rychnovský († 1616, kantor v Chrudimi, 40 skladeb, z toho 8 dochováno kompletně) a Jan Simonides Montanus († 1587, kantor v Kutné Hoře, 24 skladeb, pouze jedna dochována kompletně). Data jejich narození se odhadují mezi léty 1545 – – 1550, Montanus byl asi o něco starší, je možné, že spolu s málo známými autory Jakubem Maršálkem a Matějem Junkem z Roklína patřil ke starší generaci, která by vůči Trojanovým současníkům mohla vystupovat v roli učitelů. Pokud jsme schopni z dochovaných fragmentů posoudit, tito tři autoři psali starobylejším stylem. Ještě hůře je dochováno dílo dalších autorů, z nichž pod více než jednou skladbou jsou podepsáni například Jan Stephanides Pelhřimovský (29 nekompletních motet), Jan Crispus Přeštický, Jan Alauda Klatovský, Daniel Sošek (Soška) Bydžovský, Jakub Romanides Bydžovský, Šimon Philophrosinus (Frozín) z Jindřichova Hradce, Václav Figura Čáslavský nebo Václav Boemus Dačický. Asi o půl generaci mladší než Trojan byl další oblíbený autor Pavel Spongopaeus Jistebnický († 1619, téměř 100 skladeb, kompletně dochována jediná drobná písnička). Jeho vrstevníky byli například Jiří Karolides z Karlsperka, Jiří Tachovský nebo Václav Falco Písecký.

V rámci toho, co se tehdy v Evropě psalo, byla tvorba českých skladatelů velmi konzervativní. To bylo jistě způsobeno diktátem literátského prostředí, které mělo vyhraněný názor na vážný charakter chrámové hudby. Trojan měl asi „lehčí“ pero než trochu těžkopádný Rychnovský, ale po technické stránce jsou na tom zhruba stejně a o něco výše než Chrysoponus a Montanus. Chrysoponus asi všechny předčil v píli a systematičnosti, dobové inventáře jmenují celé cykly jeho nedochovaných skladeb. Ostatní lze velmi těžko hodnotit.

Je pravděpodobné, že tito skladatelé o sobě vzájemně věděli a že v prostředí, pro které psali, existoval o domácí tvorbu zájem, kterému vycházeli vstříc. Nevíme, zda mezi některými z nich byl vztah učitele a žáka, je ale jisté, že místem, kde získali a většinou dále předávali vztah k hudbě, byla škola. Na její půdě si lze představit jak komponujícího kantora, který předává své umění žákům se stejnými zájmy, tak studenty napodobující styl skladatelů, jejichž díla právě zpívali na kůru. Nezapomeňme, že pár skladeb označených jmény konkrétních skladatelů je jen špička ledovce mezi díly (často kvalitními), jejichž autory nikdy neodhalíme.

Vedle školy představuje literátské bratrstvo spíš neprofesionální, ale v očích měšťanských „sousedů“ vysoce hodnocenou činnost. Je pozoruhodné, jakou roli hrála v literátském prostředí hudba, a navíc určitého literátům vlastního stylu, který měl do značné míry jednotný charakter a který na základě vlastního rozvíjení starších vzorů vytvořili právě tito autoři. Dedikování skladeb bylo jistě spojeno s odměnou, ale nikdo na tom nezbohatl. Pohnutky k tvorbě byly spíše společenského charakteru. Skladatel požíval asi podobnou prestiž jako jiní tvořiví intelektuálové v rámci města, mezi něž patřili autoři textů duchovních písní nebo latinsky píšící básníci příležitostné poezie. Ti poslední stáli společensky nejvýš, protože byli nejvzdělanější a byli mezi nimi i profesoři univerzity jako Jan Campanus Vodňanský.

Zbývá zodpovědět otázku, proč známe hudbu českých skladatelů tak zlomkovitě. Polyfonie se v 16. století většinou rozepisovala po hlasech do tzv. hlasových knih. Pokud se soubory takových knih nedochovaly kompletně jako celek, zapsané skladby dnes známe jen jako neúplné fragmenty. Porážka Stavovského povstání v roce 1620 a následná rekatolizace neznamenaly okamžitý zánik předbělohorské hudební kultury. I když mnoho zpěvníků skončilo v plamenech (zvláště bratrské kancionály), tam kde věroučné rozdíly nebyly velké, což se týkalo utrakvistů, se řada cenzurních zásahů spokojila s vytržením nebo začerněním podezřelých míst a zpěvníky se nadále používaly. Zejména repertoár vícehlasých školských kancionálů si udržel velkou životnost a setkáváme se s ním běžně vedle novější tvorby v rukopisných i tištěných zpěvnících minimálně do konce 17. století. V prostředí patrioticky naladěného kléru se objevuje pojem „staročeská harmonie“, který se asi týká právě této hudby. Literátská polyfonie ustoupila z repertoáru dříve, také neexistují žádné její opisy z pokročilého 17. století, nicméně mnohá bratrstva pietně uchovávala své sbírky až do druhé poloviny 18. století. Co přežilo bez úhony až do té doby, neobstálo před modernizačními záměry osvíceného monarchy s jeho byrokratickou mašinérií. V rámci celé řady sekularizačních opatření zrušil v roce 1785 císař Josef II. (1780 – 1790) náboženská bratrstva a s nimi i bratrstva literátská. Jejich majetek byl dán do dražby a literátské zpěvníky byly rozprodány v ceně starého papíru. Většina byla zničena, dochovalo se jen to, co sami bývalí členové bratrstev stačili ukrýt nebo zakoupili v dražbě „na památku budoucím“. Protože zcela převážilo hledisko reprezentativnosti, byla dávána přednost velkým rukopisným graduálům před tehdy již nefunkčními hlasovými knihami polyfonie, které zpravidla zmizely beze stopy. Tato sekularizační vlna přišla dříve, než začal sběratelský zájem o staré hudební památky, proto byl její průběh tak vandalský. Z toho důvodu se z bohaté literátské kultury konce 16. století dochovalo vedle mnoha uniformních chorálních graduálů jen žalostné torzo několika desítek neúplných souborů hlasových knih s tvorbou českých skladatelů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.