pondělí, 1. únor 2010

Zapomenutí mistři starší české hudby - Jan Sixt z Lerchenfelsu aneb Nově o příležitostném skladateli z doby počátků baroka

Napsal(a) 

První strana Sixtova Te Deum První strana Sixtova Te Deum

„Deo optimo, maximo, Trino et uni laus, honor, virtus, triumphus et victoria...“, tímto díkuvzdáním „skvělému, velikému, trojjedinému Bohu“ začíná tisk oslavující vítězství vojsk Katolické ligy vedené Johannem Tserclaesem hrabětem de Tilly nad protestantskými vojsky dánského krále Christiana IV. u Lutteru v srpnu 1626. Útlé dílko o 48 listech vydal 8. září 1626 v Litoměřicích probošt tamní kapituly Jan Sixt z Lerchenfelsu. Osoba, jejíž životní příběh příkladně dokumentuje přerod české společnosti těsně v pobělohorské době. Kdo to byl a proč se jej sluší připomenout v dějinách české hudby? Na tyto otázky se pokusíme odpovědět v následujících řádcích.

Kdy se Jan Sixt narodil, není přesně známé. Údajně byl synem pražského staroměstského radního. Jeho mládí je pak spojeno s jezuitským školstvím, s řádem, který hrál významnou roli při rekatolizaci českých zemí mimo jiné právě velkorysou koncepcí a organizací vzdělávacích institucí. V době úpadku Karlovy univerzity, která byla pod správou nekatolíků, totiž jezuité založili roku 1556 „konkurenční“ katolický ústav v Klementinu, který císař Ferdinand I. postavil 15. 3. 1562 na roveň univerzitě tím, že mu dal právo udílet doktorské grady. Celé jezuitské collegium v Praze však spolu s Klementinem tvořily i nižší školy, totiž konvikt bartolomějský pro chlapce z „lepších“ rodin (založený roku 1556) a svatováclavský seminář pro chudší studenty (založen roku 1559). Mezi členy prvního jmenovaného, bartolomějského konviktu nacházíme Jana Sixta v roce 1574. Vzhledem k tomu, že chlapci do školy obvykle chodili mezi šestým a osmým rokem života, je pravděpodobné, že se narodil někdy v rozmezí let 1566 – 1568. Dříve udávané rozmezí let 1550 – 1560 neodpovídá období jeho školní docházky ani pozdějšího univerzitního studia.

I další kapitola života Jana Sixta je poněkud nejasná. Jedná se o jeho působení ve dvorní kapele. Ve výše jmenovaném tisku z roku 1626 totiž autor udává, že před 42 lety (to jest roku 1584) byl zpěváčkem (puer musicus ) v kapele Rudolfa II. Také v jednom dopise českému místodržícímu z roku 1623 Jan Sixt prohlašuje, že v roce 1584 byl vzat do služby u Rudolfa II. a třiatřicet let mu nepřetržitě sloužil. V soupisech dvořanů sice v tomto období jméno našeho hrdiny nenacházíme, ale to není překvapivé, neboť chlapci-sboristé se uváděli pouze souhrnně číslem. Bývalo jich dvanáct. Na druhou stranu by mu bylo v té době již kolem osmnácti let, takže na chlapeckého zpěváka by byl přeci jen poněkud přestárlý. Nicméně v kapele zřejmě působil nejméně do roku 1590, kdy tam podle svých slov zkomponoval Te Deum .

Zikmund Winter, a po něm další badatelé, uvádí jistého Jana Sixti roku 1575 na latinské škole u sv. Haštala v Praze, kde se měl objevit jako bakalář mezi učiteli. Jde však o shodu jmen, neboť podle pramenů byl onen učitel původem z Čáslavi, nikoli z Prahy, a náš student v té době ještě žádný akademický titul neměl. Byl totiž teprve roku 1592 imatrikulován do třídy rhetores , která odpovídala poslednímu ročníku před zahájením filozofických studií na univerzitě.

O dva roky později se Jan Sixt vydal „na zkušenou“ mimo Prahu a nechal se zapsat na jezuitskou školu v Olomouci. Otcové využili jeho praxe z rudolfinské kapely a učinili jej po dobu studií prefektem kůru jezuitského kostela. V roce 1596 zachycuje matrika olomoucké jezuitské koleje událost, kdy byl Jan Sixt promován bakalářem filozofie. O rok později tam dosáhl též titulu magistra neboli doktora či licenciáta filozofie. K tomuto úspěchu mu Franciscus Molerus věnoval své Mellicum poema a císařská kapela vydala příležitostný tisk s oslavnou skladbou. V roce 1598 se s poetickým blahopřáním připojili bývalí olomoučtí kolegové při příležitosti oslavencovy primice, první mše, takže v tomto roce zřejmě došlo k vysvěcení Jana Sixta na kněze. V tisku z roku 1599 Luscinia coelestis je již titulován apoštolským notářem a kaplanem u arcibiskupa pražského.

U dvora v Praze jeho kariéra pokračovala tam, kde před studiemi skončila, setkáváme se s ním na místě dvorního kaplana. V edici Smijersově je uveden v katalogu dvořanů jako Hofkaplan und capellnsinger od 16. 6. 1599 až do roku 1602 s poznámkou Altist. Pravidelně se pak až do roku 1614 uvádí Sixtovo jméno mezi těmi, kdo jako členové císařské kapely pobírali plat. Roku 1601 byl povýšen do šlechtického stavu a byl obdařen erbem.

Dále se ovšem Jan Sixt věnoval především církevním službám. Roku 1602 získal funkci arcidiákona plzeňského, v kterémžto úřadu údajně prokázal velkou zdatnost a zároveň takt při plnění rekatolizačních záměrů pražského arcibiskupa. Postupně pak získával další prebendy. Stal se kanovníkem u sv. Víta, kde byl slavnostně instalován 12. 8. 1605. Tam pak povýšil na kanovníka-seniora a roku 1613 se stal scholastikem. Postupně přibyly kanonikáty i ve Staré Boleslavi a na Vyšehradě. Právě zde zastával od roku 1613 funkci kapitulního děkana. Připomíná se jeho zásluha o zvelebení liturgického zpěvu: zachoval se například antifonář s přípisem Syxtus decanus, který nechal nově svázat. Na Vyšehradě byl v době Sixtova děkanátu kanovníkem Daniel Uher, Sixtův spolužák a později předchůdce v kapitule litoměřické. Roku 1612 společně podnikli cestu do Bavorska, odkud přivezli mimo jiné výtisk životopisu sv. Jana evangelisty, který Jan Sixt přeložil do češtiny. V tomto útlém tisku vydal také stařičké benedicamen Johannes postquam senuit známé jako středověký dvojhlas. Zde má podobu jednohlasé kostelní písně. Při latinském textu stojí také český překlad.

Jan Sixt z Lerchenfelsu byl oblíbený jako kazatel. Připomíná se, že jedné jeho pohřební řeči naslouchal i císař Rudolf. Některá jeho kázání vyšla tiskem. Roku 1609 se objevilo například kázání nad mrtvým tělem pana Krištofa Popela z Lobkovic Aquila funebris . Dílko je vydáno česky, prý jako reakce na jisté blíže nespecifikované pomluvy, jež autor ve stylu dobových literárních šablon připomíná v květnaté, a místy i peprné předmluvě:

...když sem tomu srozuměl, že někteří nestoudní a nešetrní lidé beze všeho svědomí proti pravdě vrčeti a štěkati se nestydí, nemohl jsem než na světlo vydati to, co se jim při tak mnohém světle nelíbilo, aby upřímný a pobožný čtenář se neohlížel na nic jiného, než na samou pravdu, mezi mnou a utrhači jak mými, tak Jeho milosti Pána dobré paměti, ... spravedlivý ortel vypověděti mohl, a oni jsouce zahanbeni, raději se v ten dlouhý, špičatý, hadí jazyk ukousli, nežli víceji jak živé souditi tak mrtvé hrýzti a žráti měli. Z nichž jednomu každému za jejich upřímnost tyto verše k uvážení odsílám: Critico Momo. Plozskému mudráčkovi. Mome, jinák utrhači, lidských věcí pomlúvači, jenž nešanuješ žádného, živého ani mrtvého. Kterýž všem vždy utrhati se, soudit, hrýzti, drbati umíš, ale věř mi jistě, umíť to též náš pes čistě. Protož nechceš-li psem býti, hleď jazyk za zuby míti, ať se tě každý neštítí...“

V září roku 1617 byl Jan Sixt jmenován proboštem litoměřickým. Úřad litoměřického probošta užíval císař v této době jako odměny pro své oblíbence, dvorní kaplany nebo diplomaty. Většina z nich v Litoměřicích vůbec nepobývala a někteří v době získání prebendy ani neměli kněžské svěcení. Nelze popřít, že i Jan Sixt zřejmě získal proboštský titul jako jakousi „výsluhu“ za služby, které konal u dvora. Je třeba vzít v potaz, že pražský dvůr po smrti císaře Rudolfa II. ztratil na významu, takže tato příležitost k uplatnění napříště zmizela. Možná mohl být někdejší dvořan rád, že mu litoměřická prebenda skýtala jakési hmotné zázemí. Ať je to jakkoliv, pro Sixta nová hodnost zjevně nebyla jen efektním doplňkem jména, ale svému úřadu se skutečně věnoval.

Nepochybně však poměry na novém působišti nebyly nejlepší, protože kapitula v hospodářské krizi nebyla schopna odvádět ani požadované daně, mnohé statky byly zabrány městem či nekatolickými pány, se kterými byl Jan Sixt kvůli tomu často ve sporu, budovy na kapitulním pahorku byly ve špatném stavu, své vykonal i požár roku 1627, takže bylo potřeba dát vše do pořádku. Pro zvelebení úrovně liturgické hudby například angažoval Václava Balbína z Křety, jehož umění si údajně velmi cenil. Snad i zde má počátek velebení Sixta jako „musicorum et poetarum moecenas“ , jak jej označuje Czerwenka.

Po náboženské stránce chápal Jan Sixt svou misi v Litoměřicích pochopitelně v duchu rekatolizace, čímž rozumíme povznesení a upevnění „pravé víry“ v prostředí již sto let zcela nekatolickém. Zde je patrné Sixtovo jezuitské vychování. Plán svého úsilí předložil roku 1623 císaři v podobě pěti „artyklů“, které se nesly v duchu evangelijní mírnosti a nenásilí. Byl mezi nimi například požadavek obnovit katolické farnosti a zajistit dostatek katolických kněží, protože mnohde prý platilo, že obyvatelé byli takové víry, jakého měli kněze. Přechod od jedné víry ke druhé mohl tedy být zcela nenásilný a přirozený. Jan Sixt se také snažil ustanovit v kapitule nový německý kanonikát pro silnou německy mluvící část obyvatelstva, která byla odkázaná na protestantské duchovní. Zakládal mimo jiné mariánské legie. Zval jezuitské kazatele, kteří delší či kratší dobu v Litoměřicích působili. V roce 1625 ustavil v Litoměřicích jezuitskou misijní stanici, základ budoucí koleje. Jelikož vnímal důležitost knihtisku pro šíření informací a pro formaci duší, založil v Litoměřicích jednu z mála soukromých tiskáren v zemi, vydával náboženskou literaturu, překládal životopisy svatých a v této tiskárně vznikl rovněž již zmíněný oslavný sborník, v němž nacházíme jeho hudební skladby.

Nakonec však zvítězila i v Litoměřicích daleko tvrdší metoda státní rekatolizace, kterou prováděli Jiří Vilém z Vacínova a Ondřej Kotva z Freifeldu. Vykonávali soudy a konfiskovali majetek. Z toho důvodu odešlo mezi lety 1626 – 1627 asi 500 nejzámožnějších litoměřických rodin do exilu, čímž město ztratilo významnou vrstvu obyvatelstva.

Za své zásluhy byl Jan Sixt roku 1623 povýšen do rytířského stavu a jmenován členem císařské rady. Ihned po vydání Obnoveného zřízení zemského, díky němuž katolické duchovenstvo získalo pozici prvního ze stavů, vymohl Jan Sixt na Ferdinandovi II. privilegium, aby probošt litoměřický zasedal na zemském sněmu na čestném místě hned po arcibiskupovi.

Jan Sixt zemřel v Litoměřicích 3. listopadu 1629. Nekrolog mu věnoval i například Bohuslav Balbín, neboť byl mezi nimi určitý přátelský vztah. Roku 1624 měl totiž Jan Sixt poradit Balbínově matce, aby s nemocným synem putovala na mariánské poutní místo Krupka, kde se chlapec zázračně uzdravil. Podle slov samotného Balbína jej Sixt potom „co chlapce se zvláštní láskou pěstoval.“

Hudební dílo Jana Sixta z Lerchenfelsu

Ačkoli nelze vyloučit, že by mohla být objevena nějaká Sixtova další kompozice, je již z objemu dnes známého díla patrné, že se katolický prelát věnoval komponování pouze příležitostně. Znovu připomeňme, že všechny dochované skladby Jana Sixta z Lerchenfelsu nalezneme v jediném tisku, který vydal ve své tiskárně v Litoměřicích 24. září 1626 u příležitosti oslavy vítězství vojsk katolické ligy nad dánským králem u Lutteru. Je jich celkem devět: Te deum , Magnificat , Da pacem , Sonetto sopra di bataglia di Praga a pět dalších krátkých sonetů.

Česká muzikologie věnovala v minulosti pozornost výlučně Sixtovu Magnificat. Homofonní akordická sazba, předepsání sólového sopránu s instrumentálním doprovodem, střídání sóla se sborem, zárodek generálbasu, který je v Magnificat přítomen latentně tím, že v předpisech pro provádění jsou uvedeny varhany,

Erb a heslo Jana Sixta z Lerchenfelsu Erb a heslo Jana Sixta z Lerchenfelsu
kdy varhaník zřejmě hrál basovou linku s improvizovaným doplněním příslušných akordů, to vše zavdávalo příčinu spatřovat v tomto zhudebnění církevního kantika jednu z prvních domácích barokních skladeb. Není však důvod k přehánění. Hlasy mají velmi malou pohyblivost, malý rozsah. Kdyby chyběl v záhlaví skladby údaj o violách a pozounech, nepoznali bychom, že alt, tenor a bas jsou určeny pro instrumentální provedení. Je zřejmé, že použití nástrojů v Magnificat nijak nevybočuje z praxe v renesanci dávno známé, kdy různé instrumenty provázely zpěv jednotlivých hlasů, nebo přímo lidský hlas nahrazovaly, ať už z důvodu nedostatku zpěváků, nebo pro barevné odlišení sborů. „Melodie“ v sopránu je tvořena z nejvyšších tónů zpravidla přísně spojovaných akordů, tudíž je velmi nevýrazná, ne-li neurčitá. Bas tvoří harmonickou základnu souzvuků, alt a tenor mají funkci hlasů vyplňujících harmonii, jejich ambitus je proto minimální v rozsahu kvarty. Sazba je dokonale homofonní, jen v kadencích se vyskytnou průtažné nebo průchodné tóny. Monotónnost skladby je stupňována tím, že se skládá prakticky jen z kvintakordů. O nějaké doprovázené monodii nebo o skutečném stile concertato nemůže být řeči. Podobné kompozice, i když menšího rozsahu, nalezneme už v poslední čtvrtině šestnáctého století v domácí tvorbě hojně (kancionály benešovský, chlumecký, sedlčanský, prachatický a podobně) a stejné charakteristiky lze stopovat zpět až k produkci vícehlasých písní ještě i o jedno století starších. Z konce století šestnáctého pak stačí vzpomenout na rozšířený styl musica poetica , který se těšil oblibě zvláště v kruzích vzdělanců. Tuto hudbu píší – podobně jako Jan Sixt z Lerchenfelsu – diletující skladatelé. U Sixta ovšem odpadá umělost textu, pro který byly humanistické ódy ceněny. Vrchol svého druhu tvoří zhruba jedno až dvě desetiletí před Sixtem sbírky Jana Campana Vodňanského. Při jejich rozboru konstatujeme totéž, s čím se setkáváme zde u Jana Sixta: preferenci dur–mollového cítění, přesun těžiště skladby do krajních hlasů, ztrátu samostatnosti středních hlasů, užití echo efektu, homofonní sazbu. V Praze, v prostředí profesionálních hudebníků císařské kapely měl Sixt jistě možnost „nasát“ tehdejší oblíbený styl, z čehož pak mohla vyrůst i jeho vlastní hudební představivost. Sixtovo Magnificat tedy využívá škálu výrazových prostředků své doby; není ničím výjimečným nebo převratným, spíše průměrným.

Te Deum je druhou nejrozsáhlejší skladbou katolického hodnostáře. Z dedikace císaři Ferdinandovi II. se dozvídáme dvě důležité poznámky k Sixtově životopisu. Jednak tu stojí, že před 42 lety sloužil jako puer musicus u Rudolfa II., a na konci chvalořeči autor píše, že hymnus složil před 36 lety, když se v císařské kapele věnoval studiu harmonie. Te Deum tedy pochází zřejmě z roku 1590. Pro pochopení pohledu současníků na stylové proměny v hudbě daného období může být snad významná kratičká zmínka, kdy Sixt jakoby ospravedlňoval kompoziční techniku svého hymnu: Cuius artificium, si forte minus tersum, aliquibus videbitur, debent hoc, seculo illi adscribere, quod more simplici, Via plana, & Semita consueta gradiebatur. Tibi vero ut gratum sit, faciet senectus mea, Simplex & recta: Illam autem non parum inuabunt, Fideliter & Gnaviter Prestita, hucusque Servitia. „Pokud by se někomu zdálo, že artificium (uměleckost) hymnu je méně dokonalá, musí to připsat té době, která postupovala jednoduchým způsobem, širokou cestou a obvyklou stezkou...“ Jako by si tedy Jan Sixt uvědomoval, že stylově je jeho kompozice snad trochu staromódní. Možná zde zaznívá cosi jako odlišení prima prattica jako té „široké a obvyklé cesty“ od něčeho, co se právě rodilo a přicházelo do módy. Pak bychom zde měli jeden z dokladů proměny vnímání stylů hudby na rozhraní renesance a baroka. Ale tutéž větu je možno chápat pouze jako stylizaci autorovy pokory a vědomí omezenosti vlastních skladatelských schopností.

Forma kompozice je určována formou hymnu. Zhudebněné jsou jednotlivé liché verše jako relativně samostatné části uzavřené kadencí s korunou. Sudé verše byly zpívány chorálně jednohlasem. Polyfonní úseky jsou komponovány z počátku volnou imitační technikou, kde v tenoru místy pozorujeme melodii inspirovanou volně traktovanou chorální předlohou. Věty jsou poměrně krátké, což neumožnilo autorovi rozvinout složitější motivickou práci. Tyto úseky jsou prokládány homofonními částmi v třídobém i čtyřdobém metru. V těchto pasážích nelze chorální cantus firmus vystopovat. Můžeme konstatovat, že skladba odpovídá stylově době vzniku na konci 16. století. Je patrné, že autor nebyl profesionálním skladatelem, dokonce můžeme vyslovit názor, že skladba vznikla jako „školní cvičení“.

Ve třetí části oslavného tisku věnované vojevůdci Tillymu uvádí autor další skladby. V jednom případě jde o úpravu madrigalu Giuseppe Gastoldiho Amor vittorioso z roku 1591. Sixtovým přínosem je zde vytvoření nových textů, které opěvují vítězství císařských vojsk na Bílé hoře. Každá sloka je v jiné řeči (postupně latinsky, česky, německy, italsky). Kromě toho přikomponoval i další sloky, které Čechům nabízí ke zpěvu o svátku nanebevzetí Panny Marie (latinský text), o narození a o vzkříšení Páně (český text).

Pět italských duchovních básní (takzvaných laud), které v téže části tisku nalézáme, je převzato ze sbírek vydaných římskými oratoriány v letech 1577, 1583, 1585, i když jeden text (Victoriosi duces ) se zatím nepodařilo přesně identifikovat. Není jasné, odkud pochází zhudebnění těchto básní, neboť neodpovídá předloze. Sixt o těchto „písničkách“ (pauculas cantiones ) říká, že je sám složil ke chvále Boží a k potěšení duší katolického vojska, snad tedy i ony jsou výrazem jeho hudebního nadání.

Shrneme-li závěrem naše pozorování, můžeme znovu opakovat, že katolický hodnostář, probošt litoměřické kapituly Jan Sixt z Lerchenfelsu nebyl profesionálním hudebníkem, ale skladatelem příležitostným. Připisovat Sixtovým kompozicím specifické barokní znaky – jak se to dělo v minulosti – by bylo přehnané, spíše jej lze přiřadit k proudu tvorby doznívající renesance. Jeho byť skromný příspěvek na tomto poli však poskytuje doklady o milieu, v němž se pohyboval při účinkování u dvora Rudolfa II., a souzní s podobnými pokusy diletujících skladatelů daného období.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.