čtvrtek, 12. prosinec 2019

Záměr byl prostý - postavit nejlepší nástroj. Fazioli

Napsal(a) 

Paolo Fazioli, foto Klavierhaus Schimpelsberger Paolo Faziolifoto: Klavierhaus Schimpelsberger

Začít vyrábět kvalitní klavíry v době, kdy trh zaplavují levné nástroje z Číny, kdy existují zavedené značky se stoletou tradicí – málokdo by takový nápad neodsoudil jako předem prohraný. Značka Fazioli ale překvapivě nejen nezkrachovala, ale velmi dobře se jí daří. Klavíry Fazioli lze dnes najít na všech kontinentech – kromě Jižní Ameriky.

Někteří pianisté začínají upřednostňoval zvuk, který předčí dosavadní krále trhu. Například Boris Giltburg, který nadchl Rudolfinum na letošním festivalu Dvořákova Praha. Jeden ilustrativní příběh za všechny: když ředitel ZUŠ v Litvínově před třemi lety vybíral nové koncertní křídlo, byl ochoten zaplatit více než dva miliony, cena nehrála rozhodující roli, chtěl prostě kvalitu. Objeli spolu s pianisty a učiteli hry na klavír tři nejvýznamnější výrobce. A překvapivě co do kvality zvítězil ten nejlevnější: byl to italský Fazioli. Pod slovem nejlevnější si představme cenu 2,3 milionu, taková je dnes nejnižší částka za koncertní křídlo. Důležité poznání: nejmladší hráč na trhu přesvědčil kvalitou. Setkání se zakladatelem firmy Paolem Faziolim osvětlilo, co stojí za úspěchem firmy: prozíravé vedení. Investice do výzkumu, neustálé vylepšování, otevřenost vůči zpětné vazbě.

Jak vznikla myšlenka začít vyrábět klavíry? Ten nápad nepřišel ze dne na den. Klavíry jsem miloval od dětství a všechno mě na nich zajímalo. Studoval jsem klavír na konzervatoři v Pesaru a zároveň navštěvoval normální střední školu. Šel jsem poté na polytechniku a stal se ze mě inženýr. Během tohoto období mě zajímaly věci technického rázu. Ten proces byl dlouhý, než jsem konečně došel k tomu, že budu vyrábět klavíry. Není to snadná cesta. Po skončení studií jsem pracoval v rodinné továrně, která vyrábí dřevěný a kovový nábytek. Působil jsem tam jako manažer a tehdy jsem se začal myšlenkou vážně zaobírat. Teprve když jsem získal manažerské zkušenosti, začal jsem hledat lidi, kteří by mi pomohli. Našel jsem jich hned několik. Technologa přes dřevo, velmi dobrého, fyzika–specialistu přes zvuk a tak dál. Vytvořili jsme společnost. Následovala dlouhá perioda výzkumu a příprav a pak jsme začali. Prototyp jsme vyrobili v části rodinné továrny. Naše historie se začala psát roku 1981.

V Evropě tehdy existovaly zavedené značky se stoletou tradicí – Steinway v první řadě, Bechstein, Bösendorfer… Neříkejte, že vás nevarovali a nepovažovali za blázna. Samozřejmě ano! Bylo to docela překvapení. Nebýt toho, že jsem měl background, o kterém jsem mluvil, nikdy bych se do toho nepustil. Já jsem si ale věřil. Je pravda, že ostatní měli stoletý náskok. Ale rychlost poznání v našem století je nesrovnatelná, takže i když má výchozí pozice nebyla nejlepší, zkušenost přišla velmi záhy.

Jakou strategii jste zvolili – vyrábět více levnějších pian, nebo exkluzivní kousky? Můj směr vždycky vedl k hudbě. Dobrý zvuk a kvalita nástroje byly v popředí. Záměr by prostý: postavit ten nejlepší nástroj. Cítil jsem se nejen jako výrobce, ale také jako uživatel. Průzkumu trhu jsme se samozřejmě věnovali důsledně. Stovky levných nástrojů bychom nebyli schopni vyrobit. Mezeru jsem našel v kvalitě, v novém zvuku. Vytvořil jsem manažerský projekt, ve stylu, na jaký jsem byl z dřívějška zvyklý. Začali jsme, jak je obvyklé, s prototypem. Ten jsme začali ukazovat pianistům, abychom získali zpětnou vazbu. Byli jsme zvědaví na jejich první reakci a podle ní udělali nutné opravy. Věděli jsme, že jsme na správné cestě.

Jak jste přesvědčili první klienty, aby si váš nástroj objednali? Já jsem nikdy nikoho nepřesvědčoval, to by bylo hloupé. Já jsem je prostě nechal, ať se s klavírem pořádně seznámí. První velký pianista byl Aldo Ciccolini. Bylo mu 84 let a pro mě to byl velký moment mého života. „Krásné piano,“ řekl mi tehdy, „můžu na něj hrát na svém recitálu v La Scale příští týden?“ Samozřejmě jsem souhlasil. A tehdy jsme poprvé uslyšeli náš nástroj přímo v chrámu hudby.

Vlastníte stále ten památný první kousek z vaší dílny? Si, si, číslo jedna. Já jsem ho koupil! Nejprve jsem ho prodal a po mnoha letech jsem ho odkoupil zpět, samozřejmě od té doby velmi zdražil, ale teď je můj...

Právě čtete zkrácenou verzi, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 12/19.

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.