úterý, 29. červen 2004

Založení Prahy po italsku

Napsal(a) 

Založení Prahy po italsku Založení Prahy po italsku
Letošní ročník Pražského jara nabízí unikátní projekt, novodobou premiéru italské barokní opery Praga nascente da Libussa e Primislao. Dílo zaznělo poprvé roku 1734 v Praze, kdy ji v tehdejším Sporckově divadle uvedl impresário a také autor libreta Antonio Denzi. Operu, z níž se dochovalo pouze právě libreto, rekonstruoval propagátor staré hudby Robert Hugo, který ji na festivalu provede se svým souborem Capella Regia a českými sólisty, přičemž k hudební spolupráci byl přizván známý britský houslista Simon Standage. Soudě podle následujících slov Roberta Huga, publikum se má na co těšit.

Opera Praga nascente vychází z českých bájí. Je tento námět pro svou dobu neobvyklý? Námět zdaleka není tak výjimečný, jak bychom se mohli domnívat. Historie zpracování sahá až do 17. století, první konkrétní známá opera je od Tomasa Albinoniho z roku 1697, a roku 1704 se v Praze hrála opera La Libussa s hudbou B. Bernardiho. Co se italské opery týče, myslím si, že prostě po osmdesáti letech své existence potřebovala oživit. Nejdřív přišel na řadu Orient, pak něco možná ještě exotičtějšího - třeba námět z Čech.

Proč si toto téma vybral právě Denzi? Jeho divadlo stálo v té době na prahu finančního kolapsu. Ve snaze o záchranu napsal Denzi libreto, které apelovalo na hrdost české šlechty, připomínalo slávu Čech. V textu se zmiňuje "velkodušné české srdce", ale i bývalé - tehdy již ztracené - země koruny české. Denzi pak bohužel v Praze stejně zkrachoval, ale jinak byl ještě po řadu let velmi úspěšným zpěvákem a libretistou, mimo jiné u carského dvora v St. Petěrburku.

Jaké jsou postavy opery? Kromě Libuše a Přemysla je tam Vlasta, Šárka, Ctirad a dva cizí šlechtici: Clodomiro a Gustavo, který je označen jako sarmatský, dnešní mluvou polský, šlechtic. Dále české Amazonky a dvě komické postavy, Gustavův páže Lesbino a Přemyslova služka Dievíra. Tři mužské role zpívají soprány. Původně měla tato opera seria tři dějství, která jsem přepracoval na dvě.

Prozradíte něco k ději? Objevují se tam známé prvky jako dívčí válka, Libušina věštba, stavba Prahy, vyslání koně za Přemyslem. Vylíčení celého, typicky barokního, sujetu by bylo dosti dlouhé.

Z opery se dochovalo jen libreto. Na základě čeho a jak jste dílo vlastně rekonstruoval? To je otázka, kterou si klade každý restaurátor. Měl bych pro to příměr: U varhan se někdy dochová jenom skříň a prospektové píšťaly. Pokud dokážete zrekonstruovat práci dotyčného řemeslníka, lze při zachování restaurátorského přístupu obnovit i celý nástroj. Podobně jsem postupoval také s Denziho operou. Na základě studia pramenů a literatury jsem usoudil, že je možné jeho práci rekonstruovat. Můžeme se tak velmi přiblížit původní podobě opery. Vzhledem k tomu, že šlo původně o pasticcio - to znamená, že ke zhudebnění textu byla použita hudba různých autorů -, bylo mým cílem použít hudbu, kterou Denzi v Praze hrál. A ta se částečně dochovala. Neudělal jsem to úplně stoprocentně, ale téměř veškerá hudba, kterou jsem do opery zařadil, pochází z pražského repertoáru.

Kteří autoři se tam objevují? Hlavně Denziho velký přítel Antonio Vivaldi, dále Antonio Lotti, Tomaso Albinoni, Carlo Francesco Pollarolo, Francesco Gasparini, ale i Leonardo Vinci a Nicola Porpora. Zastoupení jejich hudby jsem volil podle toho, kdo z nich měl v Denziho pražské produkci největší zastoupení. Proto je zde nejvíc Vivaldiho hudby. Několik árií z Praga Nascente je ale také dochováno v jiných operách.

Musel jste tedy "složit" hudbu z jiných děl, vyhledat árie... Ano, nejprve šlo o to, najít díla, v nichž je árie se stejným textem, jaký je v Praga Nascente. Proto jsem kompletně prostudoval Metastasiova i Zenova libreta, prošel jsem minimálně polovinu libret pražských Denziho oper. Podobně jako Denzi jsem někde použil árii se stejným textovým incipitem a zbytek jsem upravil. Další, opět běžný dobový způsob je podložení árie novým, takzvaným parodickým textem. Text se musel shodovat v rytmické struktuře, v počtu slabik a akcentech, a hudba především v afektu. Několik árií jsem také nově instrumentoval.

A recitativy? Tak to byl skutečně oříšek, z těch se nedochovalo nic. Musel jsem je zhudebnit sám. Vzal jsem velké množství originálních barokních recitativů, a ty jsem přetextoval a upravil. Nevymýšlel jsem je nově, pracoval jsem s konkrétním materiálem.

Kdy vás vlastně napadlo, že se do téhle mravenčí práce pustíte? Poprvé mě tahle myšlenka napadla v roce 2000 při spolupráci na výstavě Sláva barokní Čechie.

Jak jste vyřešili otázku kostýmů? Myslím, že koncertní provedení barokních oper jsou velice problematická, takže se vždy snažím alespoň o náznak scénické akce, pokud to jen trochu jde. Speciální kostýmy jsme šít nenechávali, hodně jsme spolupracovali s Národním divadlem a s Národní galerií - sbírkou starého umění. Vycházeli jsme při tom z dochované ikonografie českých vládců, z níž vyplývá, jak si v baroku představovali postavy české mytologie. Pro zajímavost, Přemysl a Libuše mají turban. Vědělo se, že byli pohané, a pohan v baroku znamenal Saracén.

Dočkají se diváci i tance? Ano, tanec bude, a to v choreografii Heleny Kazárové, která pomáhala i s barokní gestikou. Tančit samozřejmě budou české Amazonky, diváci se dočkají dokonce tanečního intermedia. V případě dobrého počasí bude venku, ale téma vám neprozradím, nechte se překvapit!

Jaký podíl má na nastudování opery přizvaný odborník na historicky poučenou interpretaci Simon Standage? Přímo mamutí, protože se ujal nastudování s orchestrem. Jsem moc rád, že Simon pozvání přijal, velký dík patří i velkorysé podpoře ze strany Britské rady.

Plánujete po festivalu ještě nějaké další představení? Zatím je to ve fázi jednání. Rádi bychom, ale nazávisí to jen na nás.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.