sobota, 19. leden 2008

Zahraniční dirigenti na Prague Proms

Napsal(a) 

Zahraniční dirigenti na Prague Proms Zahraniční dirigenti na Prague Proms

Marcello Rota

... je muzikant (hraje na anglický roh), vystudoval rovněž kompozici, především je však dirigentem - jak koncertním, tak divadelním.

Co vás baví na dirigování? Dirigenta musí bavit všechno - ať je to repertoár operní nebo koncertní. V poslední době se věnuji hlavně symfonické hudbě a střídám ji s operními koncerty.

Máte nějaké preference? My Italové hodně tíhneme k hudbě 19. století, což je dáno naším operním dědictvím - takže samozřejmě hodně uvádím Rossiniho, Belliniho, Donizettiho, Verdiho, Pucciniho, Mascagniho. Pokud jde o symfonickou hudbu, tam už

nejde o repertoár, ke kterému by měli Italové nějak blíže než ostatní, je to hudebně-kulturní odkaz celého lidstva, celosvětová záležitost včetně Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka. Já mám hodně rád hudbu zhruba od poloviny 19. století po začátek 20. století, ale studuji i soudobý repertoár včetně oper a občas uvádím i premiéry nových děl.

Na Prague Proms jste letos dirigoval tři koncerty - zahajovací koncert (20. 7.), koncert "Zvířata na pódiu" (12. 7.) a "Hollywoodskou noc" (19. 7.). Každý byl něčím jedinečný - pokusíme se o malé ohlédnutí? Na zahajovacím koncertě zpívala Eva Urbanová, znal jsem ji podle jména, protože je slavná po celé Evropě, a je to opravdu mimořádná pěvkyně. Má mladodramatický soprán, který se výborně hodí na italský repertoár, celá první polovina koncertu sestávala z árií z Verdiho oper. V druhé polovině jsme dávali Římské pinie od Ottorina Respighiho. Je to mimořádné dílo, nesmírně efektní, dotýká se všech pocitů člověka - Respighi dokáže vyjádřit hloubku citu a činí tak prostřednictvím dynamických kontrastů. Místy předepisuje pianissimo takřka na prahu slyšitelnosti a pak zas vyžaduje burácivé fortissimo jako ve finále věnovaném piniím na Via Appia. A vy spolu s jeho hudbou můžete zakoušet radost z pohledu na monumentální pinie, které v Římě rostou, a v těch burácivých pasážích vám zase přímo vyvstávají před očima obrazy gladiátorů, jak vstupují na slavnou silnici, která vede do Říma a kterou ty slavné pinie lemují. Byla to pro mě vynikající zkušenost, orchestr byl znamenitý, myslím, že jsme odvedli dobrou práci, a Eva Urbanová pro mě byla skutečným objevem. Byl to náročný repertoár a ona byla výborná. Druhý večer byl dramaturgicky nevšední, protože byl zaměřený na zvířata ve světě hudby - ve skutečnosti je ten repertoár nekonečný a my jsme ho museli hodně okleštit, aby se všechno vešlo do jednoho koncertu. Byl to koncert, na kterém se má člověk bavit a třeba se i smát. A "Hollywoodská noc" byl zase koncert s hodně populárním programem - s hudbou Nina Roty k filmu Gepard, s hudbou ke slavnému oscarovému filmu Kmotr a se spoustou dalších filmových hudeb od nejlepších světových filmových skladatelů.

Jste příbuzný s Ninem Rotou - přináší vám to nějaké výhody nebo vás to obtěžuje? Jsme vzdálení příbuzní, Nino Rota navíc bohužel zemřel tak brzy, že jsem neměl možnost ho dost dobře poznat. Bylo to v roce 1979 a mně bylo dvacet let. Měl jsem zrovna po konzervatoři, i tak mi ale dal spoustu cenných rad do začátku. Byl ale dost často na cestách a také měl v té době už hodně nemocné srdce. Takže jsem nemohl využít možnosti naučit se od něho víc, o to více mě ale teď těší, když mohu uvádět jeho hudbu na koncertech. V La Scale jsem dokonce dirigoval baletní zpracování Felliniho Silnice s jeho hudbou a po celém světě jezdím s koncertním programem "Rota diriguje Rotu". Stojím o to, aby vzpomínka na něho zůstávala živá, nejen pokud jde o jeho filmovou hudbu, ale také pokud jde o tradičnější žánry. Zkomponoval úchvatné duchovní skladby a spoustu velkých oper, například Slaměný klobouk, a řadu instrumentálních koncertů. Kdykoliv mám možnost někde uvést jeho hudbu, dělám to, protože cítím, že to dělat mám.

Jak moc musíte upravovat filmovou hudbu, aby byla provozovatelná na symfonickém koncertě? Takřka vůbec. Všechno to jsou skladby napsané tak, že se mohou rovnou provádět koncertně. Některé věci jsme nechali upravit pro velký orchestr plus třeba ještě sólistu, podobně jsme museli upravit skladby od asi dvou nebo tří skladatelů

prostě proto, že autor to napsal pro menší počet nástrojů a hráčů, zatímco my máme sedmdesáti až osmdesátičlenný orchestr a musíme se snažit využít všechny hudebníky. Ale většina skladatelů, jejichž hudbu jsme uvedli na našem koncertě - řekněme "klasiků" - jako Nino Rota, John Williams, Ennio Morricone a další - nevyžaduje žádné zásahy. Hráli jsme dokonce Mozartovu symfonii, tam se nemusí aranžovat nic, protože v Mozartovi není co, takže všechno bylo pro orchestr už vybaveno a pro nazkoušení se nemuselo nic měnit.

(Překlad Olga Potěmkinová)

Zahraniční dirigenti na Prague Proms Zahraniční dirigenti na Prague Proms

Andrea Morricone

Na Prague Proms dirigoval provedení své skladby Segesta na koncertě "Noc na výstavě" (15. 7.). Segesta je psána pro sbor a orchestr a na festivalu měla světovou premiéru. Andreu Morriconeho jsem oslovila v hostivařské zkušebně ČNSO po zkoušce - při níž mne fascinoval svým neuvěřitelným nasazením.

Ve vaší hudbě - jak ji tu poslouchám na zkoušce - je obrovská síla a vy - jak vás sleduji, když tady skladbu s orchestrem a sborem studujete - sám do té hudby obrovskou sílu vkládáte. Co je silou té hudby? To je hodně závažné téma k rozhovoru. Ptáte se mne na smysl mé hudby a to je pro skladatele nesmírně vzrušující otázka. Ze své zkušenosti a za sebe osobně mohu říci, že hudba není nic více ani méně nežli můj život. Takže se do ní snažím vkládat veškerou sílu svých myšlenek, svých emocí, i všechny informace, které mi přináší život, protože všechno, co v životě zakouším, je pro mne důležité. Moje hudba samozřejmě souvisí i se schopnostmi mého mozku, s rozumem, protože hudba má hodně společného s racionalitou, je pro ni pochopitelně důležité i řemeslo, a někdy obsahuje i něco, co je hodně osobní - co se vztahuje k hodně osobním citům, k hodně osobním myšlenkám. A to naopak nemá s mozkem společného nic. Takže je to svým způsobem kombinace dvou přístupů, dvou prvků, dvou rozměrů. A to je přesně ono! Právě ze zápasu mezi těmito dvěma rovinami - řekněme mezi mozkem a srdcem - může, myslím, vzejít něco dobrého.

Proč jste pojmenoval svou skladbu Segesta? Segesta je město na Sicílii. Moje maminka pochází ze Sicílie, moji prarodiče byli také ze Sicílie. A já Sicílii zbožňuji, táhne mě to tam, Sicílie je kus mě samotného. A Segestu jsem si vybral také proto, že je to velmi staré město, dodnes je v něm přítomna antická kultura a já mám k antické kultuře hluboký vztah. Líbí se mi, obdivuji ji, vážím si jí, studuji ji a vnímám skrze ni prostředí kultury, ve které žiji. Ostatně mám klasické vzdělání - nejen hudební, ale i literární. A toto staré sicilské město mne přitahuje proto, že v něm nalézám propojenu minulost a přítomnost. Jsem přesvědčený, že být ve spojení s minulostí je nesmírně důležité - kvůli budoucnosti i pro přítomnost.

Děkuji vám za tohle srovnání minulosti a přítomnosti - já tohle miluji v architektuře - hlavně v architektuře měst, takže myslím, že rozumím. Co to tam ten sbor zpívá - jak tam křičí? Na konci té skladby? Zpívají velmi důležité slovo - pro mě důležité. Text k té skladbě jsem psal já sám. Není to souvislý text, jsou to slova, která se vztahují k humanistickým hodnotám, myšlenkám, ideálům, emocím. Druhá věta je hodně kontrastní, vášnivá, místy možná romantická, ale velmi dramatická, a v jejím závěru sbor zpívá "verita" - to znamená "pravda".

Není snadné nazkoušet takovou skladbu během jednoho dne... No, se mnou to určitě snadné není. Ani já sám se sebou to nemám snadné, pořád jsem s něčím nespokojený. Chtěl jsem toho po hudebnících a zpěvácích docela hodně a oni to všechno udělali a dokázali.

Laura Karpmanová

Svou skladbu přijela na festival uvést rovněž americká skladatelka Laura Karpmanová. Stalo se tak na koncertě nazvaném "Americká noc" (22. 7.).

Jaká byla geneze vaší kompozice pro Prague Proms?

Byla jsem tady v roce - tuším že - 2003. Nahrávala jsem tu hudbu k video hře Everquest II, což je online hra (pro znalce - MMORPG, pozn. wd) , a během nahrávání jsem měla příležitost pracovat tu s mnoha vynikajícími hudebníky. Jedním z nich byl Lumír Vaněk, který mě tenkrát požádal, jestli bych pro něho nenapsala fagotový koncert. Samozřejmě jsem souhlasila, něco takového je vzácná příležitost pro každého skladatele. Je to fantastický muzikant. Zeptala jsem se ho, jak by ta skladba měla vypadat, aby se mu líbila, a on mi řekl, že by si představoval něco tanečního, něco trochu do jazzu. Takže jsem se rozhodla napsat skladbu, kde by mohl uplatnit svou všestrannost, své neuvěřitelné mistrovství, a současně aby to bylo hluboké, ale zároveň také hravé, což byl jeho požadavek. Prolistovala jsem si knížku "Jazzová poezie: 20. a 30. léta" a našla jsem pár jazzových básní. To byla základní inspirace pro ten koncert. První je Dream Boogie od Langstona Hughese, druhá je Cabaret od Sterlinga Allena Browna a třetí je prostě Blues. Každá z těch básní vystihuje nějaký jiný aspekt amerického způsobu života. A v každé básni jsou také scatové fráze - víte, co je scat - znáte to od Elly Fitzgeraldové, je to jazzová vokální technika, rytmizovaný zpěv na samohlásky, slabiky nebo nesmyslná slova.

Píšete hudbu k filmům, pro video hry i pro koncertní pódium a také pro divadlo. Jak to všechno jde dohromady? Na to je snadná odpověď. Ať pracuju pro divadlo, pro koncertní pódium nebo pro video hru, jsem to pořád já. Samozřejmě každý projekt si žádá něco jiného. Loni jsem dělala hudbu ke hře Untold Legends: Dark Kingdom a to bylo ve velkolepém, bombastickém stylu. A teď pracuju na opeře pro sopranistku Jessye Normanovou. A to trochu souvisí se skladbou Scat, kterou uvádíme tady v Praze (kompozice je avizována jako multimediální opera na text Langstona Hughese, pozn. wd ). Takže mezi těmi skladbami, které dělám, jsou spojitosti, ale mně se líbí, když dělám různé věci v různé době a jsem šťastná, štastná, šťastná, že mám příležitost pohybovat se mezi různými žánry a dělat všechno možné... divadlo, film, televizi, video hry, operní i koncertní hudbu.

Děláte to všechno najednou nebo se vám to střídá ve vlnách...? Ano, přesně tak! Teď právě jsem dokončila hudbu ke dvěma hrám - Jericho a Halo 3 - obě teď právě vycházejí, a také jsem dopsala koncert "Take 4" pro saxofonové kvarteto a komorní orchestr, něco podobného jako Scat. A dalších pět nebo šest měsíců si rezervuji na operu pro Jessye Normanovou a budu ráda, když nebudu muset dělat nic jiného a budu se moci soustředit jen na ni.

Poznala jsem vás jako herní skladatelku - a herní skladatelé většinou nepíší koncertní hudbu a říkají, že by rádi, ale nemají příležitost, protože žijí v uzavřeném herním světě - jak to přijde, že se vám daří pohybovat se mezi žánry? Začínala jsem jako koncertní skladatelka. Vystudovala jsem Juilliard School a ze začátku jsem se věnovala jen koncertní hudbě. Pak jsem se dostala do Los Angeles a začala jsem psát pro televizi, dostala jsem objednávku na hudbu ke sci-fi seriálu a následovaly hry. Ale vždycky jsem zároveň dokázala psát i koncertní hudbu a hlídám si, aby to tak mohlo být. A jak to tak chodí, jedna věc vede k druhé, takže začnete něco dělat a přivede vás to k něčemu dalšímu a to zase k něčemu dalšímu a důležité je také to, že mám kolem sebe tým stálých spolupracovníků, kteří se mnou ty projekty realizují.

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.