„Žádná smrt není zlá, předchází-li jí život dobrý“, bylo uvedeno jako motto na smutečním oznámení, že dne 5. října 2009 zemřel prof. PhDr. Ivan Poledňák, DrSc. Ano, jeho život byl dobrý, plodný a úspěšný.
Ivan Poledňák, narozený ve Velkém Meziříčí 31. prosince 1931, byl výraznou a jedinečnou osobností české a v lecčems i evropské hudební vědy druhé poloviny 20. století. To je zřejmé z jeho vědecké tvorby, čítající desítky knižních publikací a stovky studií a článků z oblasti hudební pedagogiky, psychologie, estetiky, sémiotiky, teorie a dějin populární a jazzové hudby, lexikografie i monografických pojednání o hudebních osobnostech. Vyplývá to i z Poledňákovy celoživotní kariéry vinoucí se od brněnských studií muzikologie a estetiky a práce v brněnské redakci Československého hudebního slovníku přes působení (po přechodu do Prahy v roce 1959) ve Výzkumném ústavu pedagogickém, umělecké šéfování v divadélku Reduta, až po působení jako ředitele Ústavu pro hudební vědu Akademie věd České republiky, jako vysokoškolského pedagoga, ve funkcích předsedy Asociace hudebních umělců a vědců, prezidenta České hudební rady a člena Akreditační komise Vlády České republiky. Setkával jsem se s ním od roku 1986, kdy se stal znovu členem redakční rady a pravidelným přispěvatelem časopisu Hudební rozhledy. Uchvátil mne pronikavým intelektem a temperamentem, s nímž prosazoval kvalifikované psaní o populární a jazzové hudbě, jíž byl počínaje svými průkopnickými Kapitolkami o jazzu hlavním českým teoretikem. K úzké spolupráci mezi námi došlo na olomoucké Univerzitě Palackého, kde působil posledních sedmnáct let svého života jako inspirativní vysokoškolský učitel a po dvě období i vedoucí katedry muzikologie. Zde také vytvořil vlastní vědeckou školu. Při našich setkáních mne občas nevědomky trochu znervózňoval. Když jsem totiž vyslechl, co všechno mezitím zase vykonal, zažil a jaké má další pracovní plány,, napadlo mne, že tento člověk snad nemusí vůbec spát a formuluje jen „načisto“. Neodmítal totiž napsat žádnou kritiku, slovníkové heslo, vypracovat referát na konferenci, navštěvoval operní, činoherní a filmové premiéry, četl současnou (nejen muzikologickou) literaturu, přijímal se svou manželkou Stáňou četné návštěvy, donedávna čile sportoval a navíc publikoval jeden velký spis za druhým. Považme, že například jen po své sedmdesátce vydal práce Úvod do problematiky hudby jazzového okruhu , Šestnáct kapitolek z hudební psychologie, Hudebně pedagogické invence, Vášeň rozumu. Skladatel Jan Klusák – člověk, osobnost, tvůrce a Hudba jako problém estetiky .
Nemám pocit, že by Ivan Poledňák odešel. Naopak cítím, že jeho mladistvá osobnost a přátelský duch jsou stále mezi námi. Jeho články, studie či slovníková hesla odevzdané do tisku budou vydávána ještě řadu měsíců po jeho skonu. Avšak i potom… Dovedeme si někdo představit, že se v budoucí české systematické hudební vědě a metodologii obejdeme bez Ivana Poledňáka?
