Za devatero horami aneb Doma u Mahlera

Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Rád za ní cestuje a rád ji poslouchá. – Pokud si tohle jako svého druhu diagnózu napíšete do životopisu, nesmí se pak nikdo divit, když mu chcete s nadšením vyprávět třeba o cihlovém domečku, v němž se narodil Edward Elgar, o domech v Petrohradu a Moskvě, ve kterých žil Šostakovič, o zeleném krbu, v němž ve svém domě spálil Jean Sibelius nedokončenou symfonii, o tom, jak se dostat z Bratislavy do Haydnova rodiště a od Neziderského jezera k zámku Esterháza, kde působil, či jaký je výhled od vily v Nice, v níž komponoval Martinů Otvírání studánek, a kde přesně je ve Švýcarsku místo, na němž bývaly uloženy jeho ostatky… A nebo o tom, že se vzácně dochovaly – a dají se navštívit – všechny tři domečky, v nichž psal Gustav Mahler o prázdninách své symfonie.

Dojet z Česka k tomu nejbližšímu není zas až takový problém. Z dálnice mezi Lincem a Salcburkem odbočíte doleva a za chvíli jste tam. Steinbach u jezera Attersee je v Solnohradsku, od jihu vodu již rámují příkré alpské kopce. Mahler sem do hostince, který se dnes jmenuje Gasthof Föttinger, jezdil od roku 1893. První prázdniny psal svou symfonii ještě v hostinském pokoji, ale pro příští léto už nechal postavit na louce o pár desítek metrů dál, na břehu nádherně modrého jezera, nevelký hudební pavilonek. Dnes je to bíle omítnutá chatka v areálu kempu, s trochou volného trávníku kolem, jinak ale obklopená stany, auty, surfy, lehátky a lidmi. Klíč vám půjčí v recepci hotelu, oddělujícího kemp od silnice. V létě klidně i večer. S odzbrojující samozřejmostí předpokládají, že nic neodnesete a že klíč zase vrátíte. O tomto místě se ví. Klíč si stále někdo půjčuje… Před lety tu bývala prádelna a snad i toalety, ale zázrakem stavba zůstala. V nevelkém čtyřhranném prostoru je teď klavír, stolek, židle, na stěnách teď visí texty a obrázky. Oknem je vidět na vodu. Tak tady, skutečně v přírodě, napsal postupně Druhou a Třetí symfonii. Můžete samozřejmě jen pokrčit rameny. A nebo, pokud chcete, můžete dovnitř stařičkými dveřmi vstoupit i s rozechvěním… Fotografie nevelkého muže s holí a v dobovém turistickém obleku jsou často právě odsud z okolí. Osamělost, po níž Mahler tak toužil, si tady v kempu ovšem dnes lze představit snad už jen hodně brzy ráno.

Za devatero horami aneb Doma u Mahlera, foto Petr Veber

Druhý útulek, větší a bytelnější, stojí dodnes naopak na samotě v lese. Ze silnice na jižním břehu jezera Wörthersee vede k němu zprava vysoko do zalesněné stráně pěšina. Z druhé strany od parkoviště také, dokonce značená. Směřují ke zděnému domečku, který si tu Mahler nechal postavit nad svou vilou. Výhled na jezero ovšem už zarostl. Jsme v katastru obce Maiernigg nedaleko Klagenfurtu v Korutanech a je to skoro zázrak – domek byl téměř odsouzen k zániku, už snad neměl ani střechu, ale nakonec zvítězil cit i zdravý rozum a městu se podařila jeho záchrana. Když psal, vyžadoval prý „prázdninový skladatel“ Mahler ticho. Nechtěl být vyrušován. I jídlo mu nechávali jen za oknem… Uvnitř je teď expozice, prohlédne si ji pár lidí za den. A ve zdi vedle dveří se dokonce zachoval trezor, do kterého na noc vždy ukládal rozepsané noty. Ale i kdybyste šli jen tak okolo a nedostali se dovnitř, uvědomíte si asi, že jste jednou provždy proměněni, že Mahlerovu hudbu budete vnímat jinak. Už to pro vás nebude jen jméno. Dotkli jste se totiž otisku jeho reálného života. Velmi zblízka. K roku 1900 se tu pojí dokončení 4. symfonie, v dalších letech postupně následovaly další čtyři a s nimi také písně z Chlapcova kouzelného rohu a Písně o mrtvých dětech. Letní idylu přervala smrt starší dcery Marie v roce 1907. Mahlerovi sem už nedokázali dál jezdit a vilu prodali. Nic vám na břehu jezera nenapoví, který ze soukromých výstavných domů, zpola skrytých starými stromy pod silnicí u vody, to je. Musíte prostě vědět, že hledáte číslo 23, což naštěstí kustod nahoře v domku prozradil. Villa Siegel, stojí ozdobným písmem nad kovanou brankou. Ředitele vídeňské Dvorní opery, dirigenta a nyní už definitivně uznávaného skladatele Mahlera nepřipomíná žádná tabulka.

Za třetím skladatelským příbytkem se musíte vypravit až do Itálie. Když do Dolomit do Toblachu směřoval v závěru svého nedlouhého života Mahler, byla tato část Tyrolska ještě rakouská. Poprvé se tu na dlouhý letní pobyt objevil o prázdninách 1908, poté, co uzavřel své vídeňské působení a přijal nabídku dirigovat v Metropolitní opeře v New Yorku. Najít ten správný hotel, u něhož dosud stojí dřevěná chatka, bylo teď chvilku problémem, i když bývalý Trenker-Hof v někdejším Alt-Schluderbachu je dnes pojmenován Gustav Mahler-Stube. Nakonec se ukázalo jako nejlepší přijít k němu mimo silnice přes hájek a po loukách s výhledem na okolní hory, přesně tou travnatou cestou, na které je vyfotografován při procházce s Almou. I v hotýlku je zachován dobový interiér, ale skutečně neporušené kouzlo má sto let starý domeček, prosklený altán či téměř jen kůlna, z nepříliš udržovaného dřeva – šedivý, dešti ošlehaný, sluncem vybledlý a u země trochu hnijící. Vypadá to, jako kdyby se od léta 1910, kdy tu byl skladatel naposledy, vlastně nic nezměnilo. Expozice je tu skromná, vybavení žádné, o to autentičtější je ale výhled okny na kopce. Ovšem pozor, chatka na pozemku hotelu je za plotem a do areálu se platí vstupné. Je to zoologická zahrada a většinu návštěvníků, hodně jich je s dětmi, zajímají zvířátka, nikoli skladatel. Spojení této atrakce s památkou na Devátou symfonií a Píseň o zemi je téměř absurdní, ale je otázka, jestli by jinak domek ještě stál… Německy se Mahlerovým domečkům pěknou zdrobnělinou říká Komponierhäuschen. Jsou kuriózní, nenahrazují soustředěný poslech Mahlerovy hudby, ale jsou to lokality propojující minulost se současností. Není nutné je považovat za poutní místa, ale třeba za viditelný lidský a zlidšťující rozměr duchovního odkazu.

Za devatero horami aneb Doma u Mahlera, foto Petr Veber

Petrohrad je zvláštní směsicí severu a východu Evropy i socialismu a kapitalismu. Ohmatané dveře do metra pamatují časy komunismu, reklamy pojmenovávající západní věci azbukou se mísí s památníky ozdobenými pěticípou hvězdou. Mariinské divadlo připomíná zašlou slávu carského Ruska a půlstoleté dirigentské působení Čecha Eduarda Nápravníka; v nedaleké ulici je dům, v němž bydlel mladý Igor Stravinskij, a na jiném místě je zachován jako muzeum byt Rimského-Korsakova. Když si dáte práci s mapou, najdete i dům v Podolské 2, kde se v září 1906 narodil Dmitrij Šostakovič, i číslo 9 v Maratově ulici, za rohem od Něvského prospektu, kde po tři desetiletí žil. A na domě 37/29 na ulici Bolšaja Puškarskaja, kterou jezdí sem a tam trolejbusy a množství aut, v severní části města, připomíná pamětní deska, že právě tam bydlel v letech 1937 až 1941 a že tam tedy také komponoval 7. symfonii. Ještě stále můžete v tomto podivuhodném městě potkat lidi, kteří zažili a přežili německou blokádu…. V Petrohradu, někdejším carském hlavním městě, je u Alexandroněvské lávry hřbitov, na němž objevíte hroby mnoha slavných Rusů – Dostojevského, Čajkovského, Musorgského, Korsakova, Glinky a několika dalších skladatelů. Chcete-li vidět prostý hrob petrohradského rodáka Šostakoviče, jehož hudba mimochodem v něčem navazuje na Mahlerovu, musíte však na hřbitov u Novoděvičího kláštera v Moskvě. V hlavním městě žil po válce. Od roku 1962 třináct let bydlel a pracoval, až do smrti, v Domě skladatelů, odkud to není daleko na konzervatoř. Pamětní deska ho připomíná jako „hrdinu socialistické práce“ a „národního umělce SSSR“. Klasik hudby 20. století však do svých partitur dokázal vtělit víc, než co režim oceňoval – dokonce i tragiku údělu člověka žijícího v zemi, kterou tak miloval a jejíž správou tak trpěl. Tragiku rozpolcené duše umělce režimem zastrašovaného i zneužívaného, umělce režimu sloužícího a současně se snažícího si zachovat svou tvůrčí svobodu. Pocitově je nám Šostakovičův život bližší než Mahlerův, a přece je nesnadnější si jeho stopy v realitě obou měst zpřítomnit.

Cesty do Británie vás nemohou nechat chladnými k tamní hudbě. A tak nakonec jednou zamíříte i do nevysokých travnatých Malvernských kopců na západě Anglie, jejichž atmosféra se otiskla do hudby Edwarda Elgara. Dům v nedalekém Worcesteru, kde prožil dětství, už nestojí, ale v blízké vesničce Broadheath je zachován rodný domek. Maličký, neomítnutý. Muzeum v něm vzniklo už roku 1935, pouhý rok po skladatelově smrti. V dolním konci zahrádky ohraničené keři je kovová lavička a na ní je jeho kovová socha v životní velikosti. Další stojí v Great Malvern na náměstíčku. S oběma si můžete potřást rukou. Elgar žil i v Londýně, v Birminghamu a v různých hrabstvích, ale do krajiny s táhlou křivkou siluety Malvernských kopců se vracel. A je tu také s manželkou pochován – nenápadně, v Little Malvern na nevelkém hřbitově u starobylého katolického kostela sv. Wulstana. Ani po této návštěvě nemůžete už poslouchat skladatelovu hudbu jako předtím. Chodil tu na procházky, jezdil na kole. Je to člověk, nikoli jen jméno z knížky o dějinách hudby.

Za devatero horami aneb Doma u Mahlera, foto Petr Veber

Místa posledního odpočinku známých osobností jsou zvláštním cílem. Nemusíte k nim nutně klást květy. S vděčností však můžete vzpomenout na vše, co tito lidé dokázali a zanechali. A když je hrob na místě, kde žili, jako třeba v případě Edvarda Griega přímo na Troldhaugenu u Bergenu nebo obdobně v případě Jeana Sibelia v zahradě jeho domu Ainola u Järvenpää, máte příležitost obohatit si poznatky z kulturní historie o vlastní prožitek – tady to měli rádi, tady tvořili. A pokusit se o trochu empatie. Jejich hudba pak rozhodně nezůstane jen kulisou.

Složitější je to u Bohuslava Martinů. Květiny můžete položit už od konce 70. let na hrob v Poličce, ale kříž a náhrobek s jeho jménem stojí doposud i ve Švýcarsku, kde byly jeho ostatky uloženy po předchozí dvě desetiletí. V Pratteln, nedaleko za Basilejí, vede cesta od školy dál do kopce. Sadem dojdete až k někdejší usedlosti dirigenta Paula Sachera. Tady, na Schönenbergu, Martinů napsal Dvojkoncert odrážející dramatickou dobu před vypuknutím druhé světové války. Na tomto místě, v ústraní, v přírodě, s výhledem do údolí Rýna, prožili pak s Charlottou na konci 50. let poslední roky jeho života. A tady, na kraji lesa nad domem, ho nechal Sacher pohřbít. Při poslední návštěvě jsem v malé schránce na kříži našel skladatelovu fotografii. Asi od někoho z Čech. Moc lidí tam však nezavítá. A tak jsme aspoň očistili kámen s francouzským nápisem od mechu.

Klasickou hudbu nejen rád poslouchá, ale také za ní rád cestuje. – Pokud si tohle napíše někdo do životopisu, nemůže ve výročním roce Giuseppe Verdiho asi jinak, než se vypravit do severní Itálie a pořádně prozkoumat, jak to vypadá v Roncole, v Bussetu a v Sant’Agatě… A pokud už byl nejen v Bayreuthu, v divadle na Zeleném pahorku a u neoznačeného hrobu u vily Wahnfried, ale i v Tribschen na okraji Lucernu, bude muset ve stejném roce, jubilejním roce Richarda Wagnera, zajet ještě alespoň do Graupy, kousek za české hranice směrem na Drážďany, do obce, kde Wagner psal Lohengrina. Je tam prý nejen muzeum, ale také domek, který si na jaře a v létě roku 1846 na několik měsíců pronajal. A navíc nedaleko odtamtud, u Labe, je Hosterwitz, kde o čtvrtstoletí dříve opakovaně pobýval Carl Maria von Weber; dokončil zde mimo jiné Čarostřelce… It couldn’t be missed, říkají Britové o něčem, co musíte vidět, co prostě nelze pominout. A proč? Proč ne. Copak musí úplně všechno mít nějaký rozumný důvod…?

Sdílet článek: