Za baletní klasikou do kina

Baletní přenosy z divadelní scény do sálu kina jsou nespornou vymožeností naší doby. Projekt Balet v kině společnosti Aerofilms překonává naši ustálenou představu, že „jít na balet do kina je hloupost“. Soudě podle zájmu kin z nejrůznějších míst republiky, renomé umění baletu postupně stoupá a baletní přenosy se šíří nejen do míst, kde žádná divadla s nabídkou „live“ představení nejsou, ale také tam, kde balet má své domácí obecenstvo.

Za pozornost stojí seznam měst, jejichž kina na baletních přenosech participují a svým divákům tak otvírají okna do světa živého baletního umění za našimi hranicemi: Praha – kino Světozor, Oko, Atlas, kino Radotín; Ostrava – Dům kultury, bio Luna; České Budějovice – kino Kotva; Děčín – Městské divadlo Děčín, kino Sněžník; Hradec Králové – kino Centrál; Cheb – Kino Svět; Jablonec nad Nisou – kino Radnice; Krnov – kino Mír; Louny – kino Louny, kino Svět; Náchod – kino Náchod, kino Vesmír; Olomouc – kino Metropol; Plzeň – Měšťanská Beseda; Teplice – kino Květen; Zlín – Velké kino; Suchdol nad Lužnicí – kino Suchdol; Boskovice – kino Panorama, kino Boskovice; Dobřany – Káčko; Třinec – kino Kosmos; Třebíč – kino Třebíč; Třeboň – kino Světozor; Beroun – kino Mír; Rumburk – Dům kultury; Šumperk – kino Oko; Semily – kino Jitřenka; Vyškov – Sokolský dům; Milevsko – kino Milevsko; Slovensko: Banská Bystrica – Europa cinemas.

Ztrátu bezprostředního kontaktu s živým interpretem nahrazuje v kině nabídka prvotřídního repertoáru v provedení špičkových umělců světových scén. Balet tak dohání zpoždění, které nabral za svou múzickou družkou operou, jejíž slavné interprety bylo možno již odedávna poslouchat z gramofonových nahrávek, aniž by je bylo vidět. Postupným zdokonalováním obrazového záznamu balet dospěl do stadia, kdy ho lze konzumovat bez přítomnosti živých umělců, na širokém plátně kina, v HD kvalitě a prostorovém zvuku. Obdobně jako operní přenosy, také balet přináší populární baletní tituly, a to v hlavních rolích se světově proslulými hvězdami.

Zdá se, že většina návštěvníků baletních představení divadel si výjimečnost baletních přenosů ještě neuvědomila. Jinak by u kin při baletních přenosech z Londýna, Moskvy a Paříže musely stát dlouhé fronty diváků. Zatím tomu tak není, třebaže společnost Aerofilms připravila pro letošní sezonu tituly vskutku reprezentativní. Kinosály se sice nedají srovnávat s exkluzivním prostředím historické architektury slavných divadel světových metropolí, kde se baletní představení realizují, o to však cennější je dostupnost tak mimořádných uměleckých událostí v skromných poměrech, v nichž se nalézáme. V současné devalvaci slov, kdy je u nás „světovým“ každý tanečník a choreograf, který u nás hostuje, v těchto přímých přenosech se představují osobnosti vskutku světové.

Návraty k originálům

Ve srovnání s minulým rokem bude k vidění méně projekcí baletních novinek. Nesmlouvavé osudí divácké poptávky rozhodlo, že letos dominují díla velké baletní klasiky v provedení renomovaných souborů dvou kulturních velmocí. Velkou Británii reprezentují soubory Royal Ballet Covent GardenBirmingham Royal Ballet , Ruskou federaci balet Velkého divadla v Moskvě, zvaný Balet Bolšoj . Pouze jedno představení nabídne francouzský Paris Opera Ballet , jehož repertoár v loňské sezoně početně dominoval novými koncepcemi. V přímém přenosu uvede Romea a Julii (choreografie Saša Waltz, hudba Hector Berlioz, 15. 5. 2012).

Za baletní klasikou do kina, foto archiv AeroŽivě pulzující odkaz klasického baletu se vrací k originálním inscenacím z doby Mariuse Petipy v Carském ruském baletu dynastie Romanovců. V repertoáru vedou balety, vytvořené ve spolupráci s Petrem Iljičem Čajkovským: Labutí jezero , Spící krasaviceLouskáček . Struktura a vnitřní formy těchto baletů, s harmonickými proporcemi mezi tancem klasickým a charakterním, sborovým a sólovým, taneční pantomimou a tradiční mluvou gest, se staly zdrojem inspirace nejen Petitových pokračovatelů, ale i jeho odpůrců. Baletní díla z různých období mohou poskytnout nejen ojedinělý umělecký zážitek, ale také názornou lekci o kontinuálním vývoji baletu, založeném na klasickém tanci.

Královské baletní soubory z Londýna a Birminghamu

Letošní přímé přenosy Královského baletu připomínají osmdesát let od založení stálého souboru klasického baletu v Anglii tanečnicí, pedagožkou a choreografkou Ninette de Valois v roce 1931. Z původního Vic–Wells Ballet se stal Sadler’s Wells Ballet a v roce 1956 Královský balet se sídlem v Royal Opera House Covent Garden v Londýně.

Přenos Čajkovského Spící krasavice 1 5. 12. 2011 zdůraznil umělecký vklad zakladatelky Ninette de Valois a jejího spolupracovníka Rusa Nikolaje Sergejeva (znalce původních inscenací Mariuse Petipy v Petrohradu a majitele originálních baletních partitur). Inscenátorka, současná šéfka baletu Monica Mason , uvedla představení v původní dochované verzi a ve výtvarné koncepci Olivera Messela z roku 1946.

Další tituly jsou výběrem z baletního odkazu uměleckých šéfů Královského baletu pozdějších let. Prokofjevův balet Romeo a Julie (22. 3. 2012) představí umění dramatické choreografie a psychologického vhledu do nitra postav, novátora britského baletu Kennetha MacMillana , šéfa souboru v letech 1970–1977, poté hlavního choreografa do roku 1992.

Z odkazu nezapomenutelné ikony anglického baletu sira Fredericka Ashtona , tanečníka, choreografa a šéfa baletu v letech 1935–1970, se do kin dostane jeho verze humorného Daubervalova baletu Marná opatrnost aneb Dívka špatně střežená – La Fille mal Gardée (16. 5. 2012). Ashtonův půvabný balet z roku 1960 si připomene starší generace českých diváků z doby, kdy Royal Ballet Covent Garden hostoval v Praze v roce 1966.

Přehlídku anglické choreografie doplnil přenos Prokofjevovy Popelky z Královského baletu v Birminghamu v choreografii Davida Bintleye, šéfa souboru od roku 1995 (22. a 23. 1. 2012). Stálý choreograf Královského baletu v letech 1985–1992 se proslavil jako tanečník komických ženských rolí v Ashtonových choreografiích La Fille mal GardéePopelka , kde převzal po Ashtonovi roli Zlé sestry.

Balet Bolšoj z Moskvy

Pět baletních přenosů z Velkého divadla představuje nejen plejádu současných baletních hvězd, ale také různé choreografické koncepce předchozích uměleckých šéfů. Z choreografické dílny Jurije Grigoroviče (šéfa baletu v letech 1964–1994) jsme viděli Čajkovského balety Spící krasavice (20. 11. 2011) a Louskáček (18. 12. 2011). Na 24. 6. 2012 je ohlášena Glazunovova Raymonda . Po přímém přenosu Grigorovičovy Spící krasavice si mnozí diváci kladli otázku, proč z tak obsažného repertoáru baletu Velkého divadla byla uvedena právě tato inscenace.

Za baletní klasikou do kina, foto archiv AeroKdyž Grigorovič oslavoval své osmdesátiny, londýnský Royal Opera House Covent Garden uvedl 28. 1. 2007 slavnostní pořad s názvem Yuri Grigorovich 80th Birthday Tribute . Grigorovič v něm představil svůj soubor Yuri Grigorovich Ballet Company, který vznikl roku 1996 z absolventů ruských baletních škol a své sídlo získal na jihu Ruska ve městě Krasnodar. Tři choreografické suity z celovečerních baletů Spartakus (Chačaturjan), Zlatý věk (Šostakovič) a Louskáček (Čajkovskij) se tehdy tančily v původní scénické výpravě a kostýmech Simona Virsaladzeho za doprovodu Krasnodarského symfonického orchestru a v devadesátičlenném baletním souboru hostovali sólisté baletu Velkého divadla z Moskvy.

Letošní Grigorovičova prezentace k 85. narozeninám v přímém přenosu z Baletu Bolšoj konvenuje s mezinárodním ohlasem jeho díla, které navazuje na odkaz carského klasického baletu v duchu akademické koncepce velkých klasických forem, oproštěných od tradiční pantomimy a koloritu carské doby (v sovětské době nežádoucí).

Dvě inscenace Alexandra Ratmanského (šéfa baletu v letech 2004–2008 a nyní choreografa American Ballet Theatre) představují současný trend v přístupu ke klasickému baletnímu odkazu. Korzár s hudbou Adolphe Adama (přenos 11. 3. 2012) realizuje téma Lorda Byrona o boji Řeků za svobodu proti turecké nadvládě. Vznikl podle záznamů Petipova originálu ve spolupráci Ratmanského se znalcem Stěpanovovy taneční notace Jurijem Burlakou (šéfem Baletu Bolšoj v letech 2008–2011). Světlý pramen s hudbou Dmitrije Šostakoviče (přenos 29. 4. 2012) se odehrává v kolchozu a humornou formou přináší „současnou tematiku“ 30. let dvacátého století. V době Stalinově byl označen za „baletní faleš“ a zakázán jako formalismus. V choreografii Ratmanského podle Fjodora Lopuchova se stal baletním bestsellerem a sklízí ovace všude po světě, American Ballet Theatre ho zařadil do svého repertoáru.

Doporučení na závěr

Za situace, kdy u nás zahraniční baletní soubory s klasickými díly nehostují a nabídka baletních titulů v ČT je pro svou skromnost téměř zanedbatelná, přímé přenosy aktuálního repertoáru ze zahraničí stojí za vidění. Přinášejí současné umění klasického baletu, které je ve světě na horní příčce v hierarchii uměleckých hodnot pro svou absolutní a harmonickou jednotu tří složek: hudby, výtvarného umění a plastického umění pohybu.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější