neděle, 20. květen 2012

Za baletní klasikou do kina

Napsal(a) 

Za baletní klasikou do kina, foto Bernd Uhlig Za baletní klasikou do kinafoto: Bernd Uhlig

Baletní přenosy z divadelní scény do sálu kina jsou nespornou vymožeností naší doby. Projekt Balet v kině společnosti Aerofilms překonává naši ustálenou představu, že „jít na balet do kina je hloupost“. Soudě podle zájmu kin z nejrůznějších míst republiky, renomé umění baletu postupně stoupá a baletní přenosy se šíří nejen do míst, kde žádná divadla s nabídkou „live“ představení nejsou, ale také tam, kde balet má své domácí obecenstvo.

Za pozornost stojí seznam měst, jejichž kina na baletních přenosech participují a svým divákům tak otvírají okna do světa živého baletního umění za našimi hranicemi: Praha – kino Světozor, Oko, Atlas, kino Radotín; Ostrava – Dům kultury, bio Luna; České Budějovice – kino Kotva; Děčín – Městské divadlo Děčín, kino Sněžník; Hradec Králové – kino Centrál; Cheb – Kino Svět; Jablonec nad Nisou – kino Radnice; Krnov – kino Mír; Louny – kino Louny, kino Svět; Náchod – kino Náchod, kino Vesmír; Olomouc – kino Metropol; Plzeň – Měšťanská Beseda; Teplice – kino Květen; Zlín – Velké kino; Suchdol nad Lužnicí – kino Suchdol; Boskovice – kino Panorama, kino Boskovice; Dobřany – Káčko; Třinec – kino Kosmos; Třebíč – kino Třebíč; Třeboň – kino Světozor; Beroun – kino Mír; Rumburk – Dům kultury; Šumperk – kino Oko; Semily – kino Jitřenka; Vyškov – Sokolský dům; Milevsko – kino Milevsko; Slovensko: Banská Bystrica – Europa cinemas.

Ztrátu bezprostředního kontaktu s živým interpretem nahrazuje v kině nabídka prvotřídního repertoáru v provedení špičkových umělců světových scén. Balet tak dohání zpoždění, které nabral za svou múzickou družkou operou, jejíž slavné interprety bylo možno již odedávna poslouchat z gramofonových nahrávek, aniž by je bylo vidět. Postupným zdokonalováním obrazového záznamu balet dospěl do stadia, kdy ho lze konzumovat bez přítomnosti živých umělců, na širokém plátně kina, v HD kvalitě a prostorovém zvuku. Obdobně jako operní přenosy, také balet přináší populární baletní tituly, a to v hlavních rolích se světově proslulými hvězdami.

Zdá se, že většina návštěvníků baletních představení divadel si výjimečnost baletních přenosů ještě neuvědomila. Jinak by u kin při baletních přenosech z Londýna, Moskvy a Paříže musely stát dlouhé fronty diváků. Zatím tomu tak není, třebaže společnost Aerofilms připravila pro letošní sezonu tituly vskutku reprezentativní. Kinosály se sice nedají srovnávat s exkluzivním prostředím historické architektury slavných divadel světových metropolí, kde se baletní představení realizují, o to však cennější je dostupnost tak mimořádných uměleckých událostí v skromných poměrech, v nichž se nalézáme. V současné devalvaci slov, kdy je u nás „světovým“ každý tanečník a choreograf, který u nás hostuje, v těchto přímých přenosech se představují osobnosti vskutku světové.

Návraty k originálům

Ve srovnání s minulým rokem bude k vidění méně projekcí baletních novinek. Nesmlouvavé osudí divácké poptávky rozhodlo, že letos dominují díla velké baletní klasiky v provedení renomovaných souborů dvou kulturních velmocí. Velkou Británii reprezentují soubory Royal Ballet Covent GardenBirmingham Royal Ballet , Ruskou federaci balet Velkého divadla v Moskvě, zvaný Balet Bolšoj . Pouze jedno představení nabídne francouzský Paris Opera Ballet , jehož repertoár v loňské sezoně početně dominoval novými koncepcemi. V přímém přenosu uvede Romea a Julii (choreografie Saša Waltz, hudba Hector Berlioz, 15. 5. 2012).

Za baletní klasikou do kina, foto archiv Aero Za baletní klasikou do kinafoto: archiv Aero
Živě pulzující odkaz klasického baletu se vrací k originálním inscenacím z doby Mariuse Petipy v Carském ruském baletu dynastie Romanovců. V repertoáru vedou balety, vytvořené ve spolupráci s Petrem Iljičem Čajkovským: Labutí jezero , Spící krasaviceLouskáček . Struktura a vnitřní formy těchto baletů, s harmonickými proporcemi mezi tancem klasickým a charakterním, sborovým a sólovým, taneční pantomimou a tradiční mluvou gest, se staly zdrojem inspirace nejen Petitových pokračovatelů, ale i jeho odpůrců. Baletní díla z různých období mohou poskytnout nejen ojedinělý umělecký zážitek, ale také názornou lekci o kontinuálním vývoji baletu, založeném na klasickém tanci.

Královské baletní soubory z Londýna a Birminghamu

Letošní přímé přenosy Královského baletu připomínají osmdesát let od založení stálého souboru klasického baletu v Anglii tanečnicí, pedagožkou a choreografkou Ninette de Valois v roce 1931. Z původního Vic–Wells Ballet se stal Sadler’s Wells Ballet a v roce 1956 Královský balet se sídlem v Royal Opera House Covent Garden v Londýně.

Přenos Čajkovského Spící krasavice 1 5. 12. 2011 zdůraznil umělecký vklad zakladatelky Ninette de Valois a jejího spolupracovníka Rusa Nikolaje Sergejeva (znalce původních inscenací Mariuse Petipy v Petrohradu a majitele originálních baletních partitur). Inscenátorka, současná šéfka baletu Monica Mason , uvedla představení v původní dochované verzi a ve výtvarné koncepci Olivera Messela z roku 1946.

Další tituly jsou výběrem z baletního odkazu uměleckých šéfů Královského baletu pozdějších let. Prokofjevův balet Romeo a Julie (22. 3. 2012) představí umění dramatické choreografie a psychologického vhledu do nitra postav, novátora britského baletu Kennetha MacMillana , šéfa souboru v letech 1970–1977, poté hlavního choreografa do roku 1992.

Z odkazu nezapomenutelné ikony anglického baletu sira Fredericka Ashtona , tanečníka, choreografa a šéfa baletu v letech 1935–1970, se do kin dostane jeho verze humorného Daubervalova baletu Marná opatrnost aneb Dívka špatně střežená – La Fille mal Gardée (16. 5. 2012). Ashtonův půvabný balet z roku 1960 si připomene starší generace českých diváků z doby, kdy Royal Ballet Covent Garden hostoval v Praze v roce 1966.

Přehlídku anglické choreografie doplnil přenos Prokofjevovy Popelky z Královského baletu v Birminghamu v choreografii Davida Bintleye, šéfa souboru od roku 1995 (22. a 23. 1. 2012). Stálý choreograf Královského baletu v letech 1985–1992 se proslavil jako tanečník komických ženských rolí v Ashtonových choreografiích La Fille mal GardéePopelka , kde převzal po Ashtonovi roli Zlé sestry.

Balet Bolšoj z Moskvy

Pět baletních přenosů z Velkého divadla představuje nejen plejádu současných baletních hvězd, ale také různé choreografické koncepce předchozích uměleckých šéfů. Z choreografické dílny Jurije Grigoroviče (šéfa baletu v letech 1964–1994) jsme viděli Čajkovského balety Spící krasavice (20. 11. 2011) a Louskáček (18. 12. 2011). Na 24. 6. 2012 je ohlášena Glazunovova Raymonda . Po přímém přenosu Grigorovičovy Spící krasavice si mnozí diváci kladli otázku, proč z tak obsažného repertoáru baletu Velkého divadla byla uvedena právě tato inscenace.

Za baletní klasikou do kina, foto archiv Aero Za baletní klasikou do kinafoto: archiv Aero
Když Grigorovič oslavoval své osmdesátiny, londýnský Royal Opera House Covent Garden uvedl 28. 1. 2007 slavnostní pořad s názvem Yuri Grigorovich 80th Birthday Tribute . Grigorovič v něm představil svůj soubor Yuri Grigorovich Ballet Company, který vznikl roku 1996 z absolventů ruských baletních škol a své sídlo získal na jihu Ruska ve městě Krasnodar. Tři choreografické suity z celovečerních baletů Spartakus (Chačaturjan), Zlatý věk (Šostakovič) a Louskáček (Čajkovskij) se tehdy tančily v původní scénické výpravě a kostýmech Simona Virsaladzeho za doprovodu Krasnodarského symfonického orchestru a v devadesátičlenném baletním souboru hostovali sólisté baletu Velkého divadla z Moskvy.

Letošní Grigorovičova prezentace k 85. narozeninám v přímém přenosu z Baletu Bolšoj konvenuje s mezinárodním ohlasem jeho díla, které navazuje na odkaz carského klasického baletu v duchu akademické koncepce velkých klasických forem, oproštěných od tradiční pantomimy a koloritu carské doby (v sovětské době nežádoucí).

Dvě inscenace Alexandra Ratmanského (šéfa baletu v letech 2004–2008 a nyní choreografa American Ballet Theatre) představují současný trend v přístupu ke klasickému baletnímu odkazu. Korzár s hudbou Adolphe Adama (přenos 11. 3. 2012) realizuje téma Lorda Byrona o boji Řeků za svobodu proti turecké nadvládě. Vznikl podle záznamů Petipova originálu ve spolupráci Ratmanského se znalcem Stěpanovovy taneční notace Jurijem Burlakou (šéfem Baletu Bolšoj v letech 2008–2011). Světlý pramen s hudbou Dmitrije Šostakoviče (přenos 29. 4. 2012) se odehrává v kolchozu a humornou formou přináší „současnou tematiku“ 30. let dvacátého století. V době Stalinově byl označen za „baletní faleš“ a zakázán jako formalismus. V choreografii Ratmanského podle Fjodora Lopuchova se stal baletním bestsellerem a sklízí ovace všude po světě, American Ballet Theatre ho zařadil do svého repertoáru.

Doporučení na závěr

Za situace, kdy u nás zahraniční baletní soubory s klasickými díly nehostují a nabídka baletních titulů v ČT je pro svou skromnost téměř zanedbatelná, přímé přenosy aktuálního repertoáru ze zahraničí stojí za vidění. Přinášejí současné umění klasického baletu, které je ve světě na horní příčce v hierarchii uměleckých hodnot pro svou absolutní a harmonickou jednotu tří složek: hudby, výtvarného umění a plastického umění pohybu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.