středa, 19. červen 2013

Z nevydaných textů muzikologa Vladimíra Lébla - Antonín Dvořák a Johannes Brahms 1877–1897

Napsal(a) 

Z nevydaných textů muzikologa Vladimíra Lébla - Antonín Dvořák a Johannes Brahms 1877–1897 Z nevydaných textů muzikologa Vladimíra Lébla - Antonín Dvořák a Johannes Brahms 1877–1897

Třetí díl našeho seriálu, věnovaný tentokrát osobnímu a v jistém smyslu také uměleckému vztahu Antonína Dvořáka a Johannese Brahmse, byl původně přednesen v Divadle hudby v lednu 1984.

Chceme hovořit o podivuhodném přátelství českého a německého skladatele, o poutu mezi nimi trvajícím dvacet let. O přátelství, které se zrodilo navzdory vnějším okolnostem: v atmosféře vypjatého nacionalismu, v čase režimu habsburské monarchie, kdy česká Praha a německá Vídeň stály proti sobě v obapolné militantní vyhrocenosti. Nic z toho neproniklo mezi oba umělce. Vzájemná náklonnost, úcta a vědomí jisté tvůrčí spřízněnosti byly rozhodující. Johannes Brahms byl ovšem o osm let starší a zpočátku měl nepochybně vůdčí roli. Byl Dvořákovým objevitelem, ochráncem i rádcem. Dal prvotní podnět k růstu Dvořákovy světové proslulosti. Byl spojkou mezi ním a mnoha lidmi evropského formátu, jejichž vlivem se dále rozšiřoval věhlas Dvořákovy tvorby. Není divu, že v Dvořákově vztahu k Brahmsovi byl trvale přítomen pocit hluboké vděčnosti, zavázanosti, jakkoli se Dvořák brzy prosadil vůči Brahmsovi jako umělecky rovnomocná osobnost. A sám Brahms? Jednou, na okraj Dvořákových Legend, si příznačně, s trochou závisti povzdechl: „Tomu člověku vždy něco kloudného napadne.“

Vše začalo v roce 1877. Dvořákovi bylo tehdy třicet šest let. Byl čtvrtým rokem ženat s Annou Františkou Čermákovou; ze tří narozených dětí jim nezůstalo ani jediné, ale brzy měly přijít na svět další. Rodina žila v ubohém přízemním bytě v Žitné ulici, pod stálou hrozbou nouze. Dvořák měl už sice v Praze jisté skladatelské jméno, ale musel živořit jako varhaník u sv. Vojtěcha za pouhých 10 zlatek měsíčně, něco peněz vydělal soukromými hodinami. To vše by zdaleka nestačilo, nebýt vídeňského stipendia 400 zlatých, které rodinu drželo nad vodou. Dvořák získal tuto podporu v roce 1874 a dostával ji i další léta. Pokaždé přiložil k žádosti vysvědčení o nemajetnosti a některé nově vzniklé skladby. V roce 1877 putovalo takto do Vídně dílo, které se mělo stát Dvořákovou šťastnou hvězdou: Moravské dvojzpěvy. (...)

Ve Vídni se Dvojzpěvy d ostaly do rukou více lidem, především Eduardu Hanslickovi a Johannesu Brahmsovi. Oba jako členové stipendijní komise znali už sice jméno Dvořák, ale teprve Moravské dvojzpěvy v  nich probudily nutkavé vědomí, že tento autor si zaslouží víc než chudinskou podporu. (...)

Z nevydaných textů muzikologa Vladimíra Lébla - Antonín Dvořák a Johannes Brahms 1877–1897 Z nevydaných textů muzikologa Vladimíra Lébla - Antonín Dvořák a Johannes Brahms 1877–1897

Eduard Hanslick: hudební estetik a kritik. Narodil se v Praze, kde studoval klavír a hudební nauku u Václava Jana Tomáška. Ve Vídni dokončil v Praze započatá práva, vstoupil do státních služeb a už ve čtyřicátých létech začal hudebně publikovat. V roce 1854 vydal brzy proslulý spis „O hudebním krásnu. Příspěvek k revizi hudební estetiky“; o dva roky později se habilitoval jako univerzitní profesor. Jeho kritiky a články byly čteny po celé Evropě, jeho slovo mělo mimořádnou váhu; Giuseppe Verdi jej nazval hudebním Bismarckem. Pro Dvořáka se stal Hanslick prvořadou autoritou. V pozdějších létech se oba i lidsky sblíží, budou se často vídat, zejména při společných pobytech v Karlových Varech.

A představme si trochu i samotného Brahmse. (...) v šestnácti létech napsal Uherské tance, které šly v Simrockově vydání světem, jako dvacetiletý byl významně oceněn Robertem Schumannem, jenž o mladém Brahmsovi napsal: „To je ten, jenž musel přijít.“

V roce 1863 přesídlil do Vídně. Svými skladbami a zejména honoráři z koncertních turné se postupně domohl poměrného blahobytu a jsa odpůrcem manželství, zařídil se pohodlně v prostranném bytě v Karlově ulici. Měl zde i památný klavír po Schumannovi, klávesový nástroj, který kdysi údajně patřil Haydnovi, měl zde bohatou knihovnu. Miloval bibliofilie, výtvarné umění, ale v podstatě žil velmi střídmě. Většinu získávaných peněz ukládal a používal k tajnému mecenášství, o němž se hudební svět dozvěděl až po jeho smrti. Ačkoli se octl v samém středu vášnivých polemik o novoromantismu, nesdílel zaujatost svých ctitelů, namířenou jeho jménem proti Wagnerovi a Brucknerovi. Byl obdivuhodně tolerantní, přísný především sám k sobě. Odpůrci vytýkali jeho skladbám akademismus, staromistrovství, tuhou koženost. Lidsky i umělecky byl zcela jistě zjevem protikladným zejména k Wagnerovi a není náhodou, že se jeho tvorba dotkla všech hudebních druhů a žánrů – právě s výjimkou opery. „Entweder Wagner oder Brahms“, „Entweder Brahms oder Bruckner“ – takové paroly zněly tehdy hudební Evropou. Ale v umění mají rozhodování „buď – a nebo“ vždy jen dočasnou smysluplnost a dobové protivy se nakonec vždy smírně vyrovnají. (...)

Když Brahms dostal do rukou Moravské dvojzpěvy, napsal Dvořákovi srdečný dopis a obrátil se na svého nakladatele Simrocka s následujícím doporučením: „Milý Simrocku, u příležitosti státního stipendia se již několik let těším pracemi Antonína Dvořáka z Prahy. Pro tento rok poslal mezi jinými sešit Duet pro dva soprány s klavírem, který se mi zdá pro vydání velmi pěkný a praktický. Doporučil jsem Dvořákovi, aby Vám písně poslal. Až si je prohrajete, budete mít z nich stejnou radost, jako jsem měl já. Dvořák už napsal všechno možné: české opery, symfonie, kvartety, klavírní věci. Je to rozhodně velmi talentovaný umělec. Mimo to chudý! Prosím, abyste o tom uvažoval.“ (...)

Friedrich August Simrock (...) majitel hudebního nakladatelství, které založil na konci 18. století jeho děd a dále vedl jeho otec. V roce 1870 firma přesídlila z Bonnu do Berlína a stanula na světové špičce hudebně vydavatelského podnikání. Fritz Simrock se časně spřátelil s Brahmsem, převzal tisk prakticky všech jeho skladeb a zařizoval pro Brahmse i četné jiné obchodně finanční záležitosti. Druhým autorem, který se stal pro Simrocka zlatým dolem, byl právě Dvořák. Jak plynula léta, vztahy mezi Dvořákem a Simrockem prodělávaly mnohé peripetie. Někdy nalezneme v jejich korespondenci důvěrná oslovení či podpisy „Tonda“ a „Fricek“, jindy se vztahy velice přiostřily: Simrock naříkal na špatný odbyt rozměrných skladeb a tlačil Dvořáka ke komponování drobných populárů, ale ten se dovedl tvrdě a úspěšně bránit.

Na počátku jejich oboustranně prospěšného spojení bylo dílo, které založilo Dvořákovu světovou slávu a Simrockovi přineslo fantastické zisky: Slovanské tance. (...) Hudební kritik Louis Ehlert napsal o prvních Simrockových vydáních Dvořáka: „Mrzutě jsem seděl jednoho dne zahrabán v kupě hudebních novinek, oko i duch můj zápasily již s mdlobou, jíž podléháme tak snadno pod dojmem prázdné, lhostejné, zkrátka bezvýznamné hudby, když tu náhle dvě díla od neznámého mi dosud skladatele zaujala veškerou mou pozornost: Slovanské tance pr o klavír na čtyři ruce a Moravské písně, třináct dvojzpěvů od Antonína Dvořáka.“ (...)

Z nevydaných textů muzikologa Vladimíra Lébla - Antonín Dvořák a Johannes Brahms 1877–1897 Z nevydaných textů muzikologa Vladimíra Lébla - Antonín Dvořák a Johannes Brahms 1877–1897

Druhou významnou osobností, s níž se Dvořák seznámil díky Brahmsovi, byl Joseph Joachim: nejslavnější houslista a houslový pedagog své doby. Jako primarius Joachimova kvarteta premiéroval Dvořákův Sextet a  Kvartet Es dur a  otevřel tím dveře do Evropy celé další Dvořákově komorní tvorbě. Při příležitosti berlínské premiéry Sextetu o bjednal u Dvořáka houslový koncert, maje na mysli dílo obdobné závažnosti, jakým byl tehdy čerstvý a jím poprvé uvedený koncert Brahmsův. Dílo zrálo velmi zvolna, prostřednictvím četných Dvořákových konzultací s Joachimem, jenž věnoval vznikající skladbě tolik hráčských zkušeností jako předtím houslovému koncertu Brahmsovu. I když Joachim nakonec Dvořákův koncert veřejně neuvedl, zůstává v naší paměti jeho inspirátorem a rádcem při finálním řešení technických detailů. Tím, jenž koncert poprvé provedl, nejdříve v Praze a brzy poté ve Vídni, byl František Ondříček: tehdy nová hvězda na poli houslové virtuozity. (...) A byl zde také a především Hans Richter: spolu s Felixem Mottlem a Hermannem Levim dobová špička dirigentského umění. Do Vídně přišel jako nadšený wagnerián v roce 1875, stanul v čele dvorní opery a stal se šéfem filharmonických koncertů, aby na koncertním pódiu zahořel pro Brahmse a Dvořáka. Ačkoli byl velmi opatrný při vybírání novinek pro abonentní cykly Vídeňských filharmoniků, mezi ním a Dvořákem vzniklo brzy pouto hluboké náklonnosti; Richter objevil Dvořáka nejen Vídni, ale také Anglii, kde pravidelně hostoval. (...)

Naše vyprávění jsme začali rokem 1877, kdy jméno Dvořák bylo sotva v povědomí pražských hudebních kruhů. Za dva roky poté už začalo jít Evropou. Simrock jako vydavatel, Joachim a Richter jako interpreti, Hanslick i Ehlert jako kritici a především Brahms jako prvotní iniciátor stáli u zrodu Dvořákovy světové slávy. Brzy se k těmto jménům přiřadí další, stejně významná. Johannes Brahms však v Dvořákových očích už nebude nikým zastíněn a také pro Brahmse bude Dvořák stálým předmětem obdivného zájmu. (...)

V roce 1880 dostal Dvořák do ruky čerstvé Simrockovo vydání Brahmsovy II. symfonie. Vzápětí odpověděl svou Šestou symfonií D dur, která vznikla v neobyčejně krátkém čase, jakoby její tvůrce spěchal co nejdříve předstoupit s ní před Brahmse. Dílo započal v srpnu, dokončil v říjnu a už byl s novinkou za Brahmsem a Richtrem. (...) Rok 1883. Brahms dopisuje další, třetí symfonii a Dvořák je jedním z prvních, kteří ji poznávají. Dvořák Simrockovi, říjen 1883: „Byl jsem tyto dny ve Vídni, kde jsem prožil překrásné dny s dr. Brahmsem, jenž právě přijel s Wiesbadenu. V tak veselé náladě jsem jej ještě nikdy nenalezl. Byli jsme každého dne v poledne a večer pohromadě, přičemž jsme o mnohém hovořili. (...) Mému přání, slyšet něco z jeho nové Symfonie ihned vyhověl a hrál mi její první a poslední větu. Pravím a nepřeháním, že toto dílo obě jeho první symfonie převažuje, i když ne snad ve velikosti a mohutné koncepci – tedy jistě v kráse! (...)“ Za dva měsíce poté je Dvořák přítomen vídeňské premiéře této Brahmsovy Třetí a  vzápětí se vypravuje za dílem i do Berlína. Dvořák Simrockovi, 1. ledna 1884: „Slyším tady v Praze, že v lednu bude u Vás hrána Brahmsova symfonie, na níž se dětinsky těším. Napíšete-li mi, kdy to bude, přijedu ihned...“ Berlínské provedení se konalo koncem ledna a zanedlouho poté Dvořák začíná psát svou Sedmou symfonii d moll: začíná ji psát s odhodláním dát světu něco zcela výjimečného, co by předčilo jeho dosavadní symfonickou tvorbu a co by se v jeho očích vyrovnalo Brahmsovi. (...)

Z nevydaných textů muzikologa Vladimíra Lébla - Antonín Dvořák a Johannes Brahms 1877–1897 Z nevydaných textů muzikologa Vladimíra Lébla - Antonín Dvořák a Johannes Brahms 1877–1897

O Brahmsově vztahu k tvorbě Dvořákově nemáme sice tolik přímých svědectví, ale jedno je jisté: Brahms obdivoval především její vitalitu, zázračnou invenční plodnost, svěžest, a viděl za těmito znaky hlubší souvislosti. Při jedné příležitosti poznamenal, že Dvořák je Čechem až do morku kosti a byl jedním z prvních, kteří si uvědomili, že Dvořákem začala proudit do žil evropské hudby nová, mladá, svěží krev. Během osmdesátých let se tato skutečnost stala obecně zřejmou a bylo stále více těch, kteří podobnosti a rozdíly mezi Brahmsem a Dvořákem uvažovali ve smyslu jedné ze zcela základních konstelací tehdejší soudobé hudby. Dobový kritik o tom napsal: „Dvořák je nyní ze všech žijících skladatelů vedle Brahmse nejznamenitější symfonik. Oba ovládají tuto formu obdivuhodně. Ba možno tvrdit, že mezi Dvořákem a Brahmsem lze dokázat některé styčné body, s tím rozdílem, že první z obou vyslovuje se snad o poznání přístupněji. To, co Brahms vypráví s velkou zdrženlivostí a jakoby skrze závoj, to Dvořák vypoví zcela bez ostychu, nářečím národně zabarveným, jakkoli pro nás naprosto srozumitelným.“ (...)

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let Brahms usiloval získat Dvořáka pro vídeňskou konzervatoř, aby, jak pravil, „polepšil to, co ve Vídni pokazili jiní“. Max Kalbeck o tom píše: „Mluvil o tom opětovně s Dvořákem, který však stále váhal říci mu pravou příčinu svého odporu. Konečně se mu jednoho dne přiznal, že by k přesídlení do Vídně neměl dostatek prostředků: může prý vystačit se svou četnou rodinou v laciné Praze, nikoli však v drahé Vídni. Tu pravil Brahms: ‚Nuže, já nemám děti, nemám už, pro koho bych se staral, považujte tedy mé jmění za svůj majetek.‘ Když pak Dvořák tuto velkomyslnou nabídku se slzami v očích odmítl a odcházel do Ameriky, opakoval ji Brahms ještě důtklivěji. Obával se totiž, aby přítelův nádherný talent nebyl tam zničen nemírným vykořistěním.“

Dne 4. ledna 1891 zazněla ve Vídni v Richtrově podání Dvořákova Osmá symfonie, tentokrát bez autorovy přítomnosti. Dvořák se dva dny předtím ujal profesury na pražské konzervatoři, aby pak příštího roku už k Brahmsově lítosti nastoupil cestu do Spojených států. Vídeňská premiéra Osmé s e tedy musela obejít bez Dvořáka, ale neobešla se bez Brahmse a víme, jak mohutně zapůsobila. (...) V čase, kdy Dvořák dlel v Americe, Brahms se pro svého přítele angažoval způsobem zcela mimořádným: nabídl Simrockovi, že v čase Dvořákovy nepřítomnosti v Evropě převezme korektury jeho skladeb. Tuto službu docení každý, kdo ví, jak nepříjemná, vysilující je to práce. Pokud se týče Dvořáka, ten byl vždy špatným korektorem, neměl k tomu dostatek trpělivosti. Simrock si s ním po této stránce vždy užil své a je pravděpodobné, že Brahms zaskakoval tu a tam za svého přítele i dříve. Dvořák Simrockovi, New York, únor 1894: „Brahms se tedy o mé věci zajímá! To mne velice těší, že se však podrobil k velmi nepříjemné úloze, věci korigovat, zdá se mi nepochopitelným. Nemyslím, že by se na světě našel hudebník, který by něco podobného udělal.“

Kdykoli Dvořák přijížděl do Evropy, jeho prvním přáním vždy bylo vidět Brahmse. Touha po setkání byla znásobována zprávami o přítelově nedobrém zdravotním stavu. V prosinci 1895 píše Dvořák svému věrnému Göblovi: „Jsme chvála Bohu všichni zdrávi a těšíme se tomu, že po třech létech je nám opět dopřáno trávit milé a radostné svátky Vánoční v Čechách! Jak jinak nám bylo loni v Americe, kde jsme byli tak daleko v cizině, odloučeni od všech dětí a přátel! Musím vám říci, že jsem byl s paní před týdnem ve Vídni. Brahms měl nehoráznou radost. Byli jsme skoro pořád pohromadě. Byl jsem také u Richtra a přehrával mu svou Symfonii e moll. Budou ji dávat v šestém koncertu, asi koncem února, a musím tam jít.“

Dvořák Simrockovi do Berlína, únor 1896: „Úspěch byl veliký a obecenstvo mně uspořádalo krásné ovace. Seděl jsem s Brahmsem v ředitelské loži. – Potlesk byl tak velký, že jsem se po Largu třikrát, po Scherzu rovněž třikrát musel poklonit z lože a po Finale jsem musil dolů do sálu ukázat se vděčnému publiku ještě z podia.“

O několik měsíců později se Brahmsův zdravotní stav rychle zhoršil. Dvořák Simrockovi: „Byl jste ve Vídni a jak je s Brahmsem? Já a moje paní bychom jej rádi navštívili. Prosím, sdělte mi obratem, bude-li mu moje návštěva – pokud to jeho stav dovolí – příjemná. Pošlete-li mně ještě dnes zprávu, naplníte mě i mou paní novou nadějí a útěchou.“ V březnu 1897 se ve Vídni konalo provedení Dvořákova Houslového koncertu s polu s Brahmsovou Čtvrtou symfonií. Na Brahmsovi, sedícímu v loži s Dvořákem, byla už znatelná těžká choroba. Dobový svědek si tehdy poznamenal: „Brahms se těžce opíral o pažení lože, jeho dříve tak mohutná postava jako by se hroutila do sebe, jeho tvář byla propadlá, popelavá, zvrásněná. Všichni kolem byli zděšeni a obávali se nejhoršího.“ Dvořák Simrockovi, 19 března: „Vše je tedy bohužel pravdou, co jsem od Vás slyšel! Přece však chceme doufat, že není vše ztraceno!“ Za necelých čtrnáct dní, 3. dubna 1897 Johannes Brahms zemřel. (...)

6. dubna 1897 se konal Brahmsův pohřeb; za rakví kráčel v zástupu mnohých i Dvořák. V listopadu toho roku byl jmenován – namísto Brahmse – členem komise pro státní hudební stipendia, té instituce, která před dvaceti léty tak významně spoluurčila Brahmsovou zásluhou jeho jedinečný vzestup ke světové slávě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.