pátek, 11. prosinec 2015

Z Bamberku až na konec světa. Svět Jakuba Hrůši

Napsal(a) 

Foto Pavel Hejný Foto Pavel Hejný
Ve čtyřiatřiceti letech se Jakub Hrůša poměr­ně rychle dostává mezi dirigentskou elitu. Již v době svého působení v čele PKF – Prague Philharmonia debutoval nebo se opakovaně vracel ve světě k zajímavým orchestrům (Philharmonia Orchestra, Leipzig Gewandhaus Orchestra, The Cleveland Orchestra, Orchestre Philharmonique de Radio France, Los Angeles Philharmonic ad.) a má za sebou řádku kvalitních operních produkcí (Glyndebourne, Paříž, Helsinky, Kodaň, Praha…). V sezoně 2015/2016 však přeřadil na ještě vyšší rychlost, kterou měl ve své době snad jen mladý Rafael Kubelík – debuty u Royal Concertgebouw Orchestra, Orchestra Filarmonica della Scala, Wiener Staatsoper, Frankfurt Opera. A proslýchá se, že jej v následujících třech letech čekají debuty u ještě slavnějších světových institucí Evropy a Ameriky. Letos ovšem vše odsunulo do pozadí oznámení, že od sezony 2016/ 2017 převezme umělecké vedení orchestru Bamberger Symphoniker. Můj rozhovor s Jakubem Hrůšou tedy musel začít Bamberkem.

Kdy vás z Bamberku oslovili a jaké jsou umělecké podmínky kontraktu? Opravdu osloven jsem byl v letošním červenci po svém posledním koncertu s nimi, ale věděl jsem, že se o tom už chvíli v kuloárech mluví. Už nějakou dobu hledal intendant (a muzikolog) Marcus Rudolf Axt nového šéfdirigenta, protože můj předchůdce Jonathan Nott tam strávil 16 let a ke konci jeho angažmá se přirozeně musel najít nástupce. Poprvé jsem orchestr dirigoval třikrát vloni v prosinci a podruhé dvakrát v červenci. Marcus Axt za mnou jezdil na různá místa (včetně Prahy) a sledoval moji práci. (Jistě takto jezdil i za dalšími dirigenty, kteří byli v užším výběru.) Náplň pětiletého kontraktu nebude stále stejná. V sezoně 2016/2017 budu mít zhruba šest sedm pracovních týdnů, protože více se mi nepodařilo vzhledem k již sjednaným závazkům jinde ve světě najít, od sezony 2017/2018 by to mělo být s určitými výkyvy dvanáct týdnů, kam patří abonentní koncerty, výjezdy hlavně po Bavorsku, ale i do dalších spolkových zemí Německa, zahraniční turné, kterých je poměrně hodně, a nahrávací projekty. A přestože se můj předchůdce příliš nemíchal do vnitřního dění v orchestru, u mě bude nastavení jiné, protože se budu kromě svých koncertů spolupodílet i na personálních záležitostech, konkurzech a konzultačně na programech hostů orchestru. Nejpozději do konce druhého roku mé smlouvy se rozhodneme, jestli ji prodloužíme.

Jakou roli hraje ve vyjednání tak významné pozice agentura? Má roli jakéhosi informátora, protože díky ní jsem se dozvěděl, že v Bamberku hledají šéfdirigenta, roli prostředníka. V takovéto situaci je samozřejmě úloha agentury klíčová i v tom, že se postará, aby se její svěřenec u orchestru představil, i když stejně významná byla v mém případě i vlastní aktivita Marcuse Axta, protože mě sám ve světě kontaktoval. Po jednom koncertě PKF v Praze mi svůj orchestr představil a přitáhl moji pozornost jinak, než by to dokázal jakýkoli agent. Ve vyjednávání podmínek a smlouvy je role IMG ale samozřejmě zásadní.

Jaký máte z Bamberku a jeho orchestru pocit? Z obojího úžasně pozitivní! Město je krásné. Dokonce musím v osobnější rovině přiznat, že jsem si přál, abych své další působiště nalezl někde, kde se budu cítit kulturně dobře, ne-li téměř jako doma. Přirozeně jsem myslel na Evropu, i když jsem se snažil neuzavírat se pocitově mimoevropským možnostem. Jsem rád, že to takto dopadlo. Bamberk je pro mě svým způsobem ideálním místem. Je to živé, rušné město kultury, vzdělanosti s univerzitami, gastronomickou kulturou a koneckonců i s duchovním zázemím, o čemž svědčí sídlo arcibiskupství. Orchestr má pro město zásadní význam – desetina obyvatel má celoroční předplatné, což sice při počtu obyvatel není kvantitativně ohromující, ale svědčí to o kulturnosti tamních lidí. Vzhledem mi Bamberk připomíná Český Krumlov a řeka Regnitz mu dává krásný kolorit. Bamberk má také v regionu specifický význam. Sami Bamberští se nepovažují za Bavory, i když tam geograficky spadají, ale jsou hrdí na svou franckou identitu, což přináší i zajímavý paradox, totiž že Bamberk je převážně katolický, ale Franky jsou krajem především protestantským. Je v tom obsaženo osvěžující napětí. Příjemným bonusem je pro mě blízkost k Čechám a k Praze. A to nemluvím o českých historických kulturních vazbách, o tom, odkud orchestr pochází, což bych teď asi vůbec nezmínil, kdybych neviděl, že tento fenomén je v orchestru stále živý a ke svému pražskému původu se jeho hudebníci vědomě vztahují.

Už víte, jak orchestr ekonomicky funguje? Neznám přesná čísla, ale je zásadně podporován bavorskou vládou (Staatsministerium für Bildung und Kultur, Wissenschaft und Kunst – pozn. red.), z rozpočtu na mimo­mnichovskou kulturu. V rámci této regionální podpory hraje Bamberk klíčovou roli. Z tohoto důvodu je pro Bamberské symfoniky dobře, že není jejich sídlem Mnichov. Není náhodou, že oficiální oznámení o mém angažmá se událo nikoli v bavorském hlavním městě, ale v Bamberku… V tomto smyslu a i ve světle své bohaté zájezdové a nahrávací činnosti patří orchestr do výkladní skříně bavorské kultury. Mimochodem druhou, méně známou částí názvu orchestru je „Bavorská státní filharmonie“. Takže orchestr je stabilizován umělecky, ekonomicky a i „gramofonově“. Je jedním z mála německých orchestrů, který stále ještě pravidelně nahrává. Jednak pro Bavorský rozhlas, který přejímá mnoho abonentních koncertů, jednak pro společnost Tudor.

Očekává se od vás společenská reprezentace orchestru? O tom vůbec nebyla řeč, protože je to bráno jako samozřejmost. Pro mě to rozhodně břímě nebude.☺

V roce 2016 oslaví orchestr sedmdesátileté výročí. Vnímáte, že k inauguračnímu koncertu dojde v době jubilea? Ano, ale není to primární. Orchestr má v sobě krásnou stabilitu, takže k vnějším projevům marketingu se staví sice s respektem, ale nepodléhá jim. Je to jakýsi bonus, kterým svou činnost obaluje jako krásným balicím papírem, není to však hybná síla orchestru. Historické kulturní zázemí tělesa v pražském prostředí i v souvislosti s mým jmenováním a repertoárem je zmiňováno výrazněji než sedmdesátileté výročí. Možná i proto, že řada německých orchestrů má historii podstatně delší. Bamberk se hlásí k fajnové skupině orchestrů, které mají specifický zvuk a specifické kořeny, jako jsou třeba Gewandhaus Leipzig a Staatskapelle Dresden. Samozřejmě se ale sedmdesátka slavit bude. Můj nástup v době výročí je pak příjemným, milým prvkem. Na inauguračním koncertu zazní Varèse, Voříšek a jako propojení kultur Mahler.

Zleva Marcus Rudolf Axt, Jakub Hrůša, bavorský ministr kultury Ludwig Spaente, foto Paul Yates Zleva Marcus Rudolf Axt, Jakub Hrůša, bavorský ministr kultury Ludwig Spaentefoto: Paul Yates

Vaše vize v angažmá v Bamberku? Přiznávám, že to je v době před mým nástupem předmětem diskuse s vedením orchestru a s hráči a moje osobní představa je jen její částí. Důležitý je dialog a mám pocit, že tato instituce je mi v něm skvělým partnerem. Rozhodně nebudu autokratem. Moje vize je konzervativní v tom, že bych rád zachoval vše dobré, co v orchestru existuje, přičemž ledacos z toho je unikátní. Zaprvé pozoruhodný vztah a respekt vůči jejich nejdomáčtějšímu středoevropskému repertoáru, což je hudba od Haydna po Mahlera a Richarda Strausse. To musí samozřejmě zůstat, ovšem obohacené o českou hudbu, s čímž se, aniž by to bylo explicitně zmiňováno, asi téměř automaticky počítá. Jonathan Nott se české hudbě věnoval běžným způsobem, tj. občas uváděl Dvořáka, Janáčka, ale například Suka, Martinů, Nováka, Fibicha nebo z novějších Kabeláče se vůbec nedotýkal. Mým přáním je, aby v Bamberku zaznívala v promyšleném výběru i tato hudba. Nechci to ale přehnat a činit z koncertní sezony přehlídku české tvorby. Opatrně musíme pracovat s Gustavem Mahlerem, protože to byla vlajková loď předchozí éry orchestru, a přestože se tomuto repertoáru nebudu vyhýbat (hrajeme ho například hned při mé inauguraci), chci jím v nejlepším slova smyslu šetřit… Druhou dimenzí, které se orchestr intenzivně věnuje, je soudobá hudba a její přítomnost v chytré rovině je výraznější než u mnohého srovnatelného tělesa. To určitě zachovám, ale ještě budeme mluvit o směřování. Pozoruhodné a nepříliš časté je, že soudobou hudbu Bamberští vozí často na zahraniční turné. Třetí sférou, která již v portfoliu orchestru existuje a měla by tam zůstat, i když třeba jinak zacílená, je koncertní uvádění oper, kde opět lehké obohacení českým repertoárem bude doufám pro orchestr a publikum přínosné. Novinkou by mohlo být citlivé, ale poutavé narušení tradičního schématu předehra – koncert – symfonie do smělejších podob. První vlaštovkou je projekt „encore“, kdy po skončení oficiálního programu koncertu zahraje orchestr soudobý „přídavek“. V tomto smyslu bych docela rád s rozvahou experimentoval. Do toho zapadá i fakt, že doposud hrál orchestr relativně málo slovanské hudby, což pro mě otvírá obrovské spektrum možností.

Jaký je sál Bamberských symfoniků? Symbol města, je moderní, velmi kvalitní, svou úroveň však stále ještě zlepšuje. (Jezdí tam pravidelně na konzultace slavný Yasuhisa Toyota, mimo jiné tvůrce Suntory Hall a Walt Disney Concert Hall – pozn. red.) Patří těsně pod nejlepší sály světa. A co je důležité, stal se součástí identity orchestru. Nejkrásnější na něm je, že při kapacitě asi 1400 míst je stále plný.

Byla ve hře i jiná nabídka stálého angažmá? Ano, jak předtím, tak i v době vyjednávání s Bamberkem. Lapidárně řečeno – několik orchestrů mě muselo po oznámení z Bamberku vyškrtnout ze seznamu kandidátů.

Byl Bamberk důvodem pro ukončení vedení PKF? Ne. Žádná souvislost zde není. Spíš jsem byl překvapen, že ke jmenování došlo tak brzy po ukončení činnosti v PKF. Je to stejná shoda okolností jako v případě mojí spolupráce s Českou filharmonií.

Zůstaňme u České filharmonie, kde jste od sezony 2015/16 hostujícím dirigentem, tedy tělesa, kde vás někteří hráči vnímají jako klon Jiřího Bělohlávka. Nebudete Davidem v jámě lvové? Myslím, že ne. Kdybyste se mě takto zeptal před několika lety, tak bych asi řekl, že to bude složité, dnes cítím vztah k orchestru jako krásný a rovný. Myslím, že výroky typu, který jste zmínil, spíš padají od lidí, kteří nejsou ochotni pokusit se vůbec nějaké rozdíly vidět. Za sebe mám dojem, jestli to můžu sebekriticky říct, že jsem zcela sám sebou. Kdokoli pod námi dvěma hraje, zjistí, že sice jistě pocházím z Jiřího školy, ale že moje interpretační i „manuální“ vyjadřovací prostředky jsou přece jiné, moje. Ostatně k většímu odlišení dochází v posledních letech i v rovině repertoáru. Hrozba „podobnosti“ podle mě rozhodně není žádný problém.☺

V této roli se uvedete v abonentní sezoně České filharmonie poprvé v závěru roku. Kantáta Carmina Burana je určitě vhodným silvestrovským číslem. Lze u stále obehrávaných skladeb jako třeba Carmina Burana nebo Slovanské tance ještě vnést do interpretace něco zásadně nového? Je otázka, co je zásadní a kdo to posoudí. Silní interpreti jsou vždy nějak „noví“. Jestli mám uvažovat v pojmech „revoluční“, „převratný“, aby to každý okamžitě pocítil, tak to nedovedu zodpovědět, ale mám i v tomto směru u známých skladeb pozitivní zkušenosti. Ačkoli nikdy nepředstupuji před orchestry s touhou, že chci partitury radikálně měnit, tak dochází ke změně už tím, že člověk nerezignuje na pečlivou práci a tvoří po svém. Jeden příklad za všechny z mého života, kdy posluchači i hráči opakovaně říkali, že to bylo jiné, než to znali – Rimského Šeherezáda, kterou dělám velice rád a která se stejně jako třeba Smetanova Vltava nebo Dvořákovy Slovanské tance často pojímá tak, že se bohužel většinou ani moc nezkouší a nasadí se na program všude tam, kde je málo času a je třeba být populární. Už jen péče o detail při normální zkouškové práci, která ani není motivovaná touhou po jinakosti, při dodržení litery a ducha partitury s příměsí individuality interpreta vždy vede k novému rozzáření hudby. Podobný zážitek jsem měl nedávno taky s Cleveland Orchestra s Kartinkami. Orchestr ocenil, že se neohlížím na klišé a nánosy tradice, že čtu a realizuji partituru poctivě po svém. Přitom rozdíly nemusejí být markantní, týkají se frázování, barev, akcentování z mého pohledu podstatného, osobních emocí.

Foto Pavel Hejný Foto Pavel Hejný
Budete moci do spolupráce s Českou filharmonií vložit i své dramaturgické podněty? To už se samozřejmě děje, ale samozřejmě v jiné úrovni, než tomu bylo v PKF. Moje programy například nesmí kolidovat se záměry užšího vedení České filharmonie. Spíše je to pro mě stimul, abych pro své koncerty vymyslel takové programy, jež plynu­le zapadnou do plánů Jiřího Bělo­hlávka nebo i hlavního hostujícího dirigenta a které budou orchestr, mě a hlavně publikum bavit.

Prestižní a i ve vašem bohatém životě jistě důležitý bude prosincový debut ve Vídeňské státní opeře. Připravujete Janáčkovu operu Věc Makropulos. Co od tohoto hostování očekáváte? Hlavně uměleckou výheň.☺ A samozřejmě pokud ze sebe vydáme všichni maximum možného, tak úspěch v propagaci Janáčka ve Vídni, v Rakousku. Janáček má sice ve světě už svoji pozici v porovnání s minulostí vydobytou, ale řekl bych, že v konzervativnějších institucích, které se neprofilují dramaturgickou zajímavostí a kde je portfolio hnáno především kontaktem s nejlepšími interprety a znovu opakovaným ztvárňováním slavných děl, mezi něž Vídeňská státní opera patří, je strašně dobře, že je v hlavní řadě uváděno v novém nastudování dílo, které primárně nepatří přímo k nejpopulárnějším. Slibuji si od toho šanci ztvárnit Janáčka snad blízko tomu, jak by si Janáček sám přál, a to hlavně díky tomu, že věc režijně bude řídit Peter Stein, konzervativec, který mě na naší první schůzce přivítal pozitivními slovy: „Můj ,problém‘ je, že nemám žádné koncepty.“ Tím chtěl vyjádřit, že se zajímá o věrnou a do hloubky jdoucí interpretaci předlohy a nesnaží se ji vyšperkovat osobními názory a vizemi. A to, co mi předvedl na modelech a při našich rozpravách, je přesně to, co napsal Čapek do své hry a Janáček přejal do opery. Víme, že Janáček byl režijně a výtvarně na rozdíl od své hudební vize značně konzervativní a vyžadoval s neochvějnou tvrdohlavostí, aby ztvárnění jeho děl bylo v tomto smyslu co nejvěrnější, aby to, co on vkládá do hudby, nebylo narušováno režijní koncepcí. Ať už má na to kdokoli jakýkoli názor, tak v případě Petera Steina půjde přesně o tento přístup. Mně osobně je kontakt s orchestrem, jenž je ve svém poten­ciálu jeden z nejfantastičtějších na světě, mimořádnou výzvou a vstupem do nejprestižnějších pater operního světa. (To se projevuje mimo jiné i dalšími operními nabídkami, které dosud Jakub Hrůša nedostával – pozn. red.)

Takže nepůjde o souboj dirigenta s režisérem, což je časté schéma současných operních projektů? Ne, nepůjde o „režisérismus“. Vůči Peteru Steinovi a jeho celoživotnímu dílu mám přirozený respekt, je to osobnost poměrně hranatá, takže s ním vyjít nemusí být úplně snadné, ale mám pocit, že naše osobnosti se v rozpravách ocitly v poměrné symbióze, a jestli je něco možná určitým problémem, tak je to jeho radikalita v upínání se k doslovnému čtení originálu. Vyžaduje, aby všichni rozuměli každému aspektu libreta, což v janáčkovské překotnosti zvláště ve Věci Makropulos není jednoduché. Jakkoli to zní paradoxně, možná budu muset občas hájit Janáčka vůči oné doslovnosti.☺

Mluvil jste o respektu k Janáčkovi. Z jaké notové edice budete operu studovat? Nedávno vznikly dvě nové edice této opery – jedna v Universal Edition, druhá v Bärenreiter Verlag. Po zvážení všech okolností a důkladném studiu obou verzí jsme se v mém týmu rozhodli pro Universal Edition, kterou připravil brněnský muzikolog a vynikající janáčkovský znalec Jiří Zahrádka. Druhou edici připravil tým, jejž vedl mimo jiné můj kolega Tomáš Hanus.

Proč? Jsou obě edice kritické? To je docela složité a citlivé téma. Obě edice se představují jako kritické, obě jsou nové a obě mají své kvality. Zahrádkově edici jsem dal přednost, protože důkladněji dokázala zohlednit veškeré prameny díla. Jednak proto, že je měla k dispozici, jednak je v ní s velkou mírou dokonalosti zobrazena i interpretační praxe z Janáčkovy doby, to, jak se Janáček stavěl k za jeho života probíhajícím interpretacím (Františka Neumanna, Otakara Ostrčila), a je v ní „up to date“ dokonaleji zpracován veškerý muzikologický podklad. Rozhodnutí interpretů se mohou snadněji korigovat nahlédnutím do kritické zprávy, do pramenů. Není to ale politická korektnost, když řeknu, že i bärenreiterovská edice je velmi dobrá a pro nezaujatého laika bez muzikologického zanícení se obě edice příliš neliší.

Uveďte příklady rozdílů mezi novou edicí „Universálky“ a dosavadní praxí. Především jsou vychytány mnohé chyby, které dosud v materiálech existovaly, a zřetelně se odkazuje k nánosům interpretů vůči originálu. S naprostou důsledností je používána dynamika z prvního nastudování dirigenta Františka Neumanna v Brně, kterou Janáček schvaloval a stavěl jako vzorovou. Je tam také poznamenáno, jak dílo interpretoval Ostrčil v Národním divadle v Praze, v určité míře, ale méně nežli v jiných edicích, též návrhy janáčkovce Charlese Mackerrase. Navíc nová edice se myslím velice povedla vizuálně, grafikou a notačně. Pak má kromě zachování Brodova německého textu i anglický text a používá opravený a do značné míry chyb zbavený původní klavírní výtah Ludvíka Kundery, vytvořený pod dohledem samotného Janáčka. Udělám-li résumé své volby této edice, pak hlavním důvodem je disponibilita všech muzikologických pramenů, která u Bärenreitera nebyla možná, protože je do velké míry vlastní právě Universal Edition. Ona košatost pramenů je u Janáčka zásadní, protože u něho neexistuje něco, co by se dalo označit urtextem, neboť Janáčkův autograf není typickým autografem, jak je známe od většiny skladatelů. Je přece obecně známo, že Janáček už při práci na prvním opisu svou hudbu dotvářel, dokomponovával, takže autograf je doslova nehotovým tvarem. Stejně tak je nehotový i ledasjaký opis, protože do opisů vstupovaly další autorizované vpisky. A zrovna tak máme zachovány Janáčkovy dopisy do Universal Edition s korekturami a přáními, které vlastní právě vídeňský vydavatel. Všechny tyto věci mají v edici svoje místo, jinak není doslova kritická. U Bärenreitera jsou všechny interpretační problémy také úspěšně vyřešeny a ediční tým Tomáše Hanuse si s nimi poradil myslím obdivuhodně, ale ne všechna rozhodnutí jsou opřena o jasně deklarovatelné prameny; část řešení je osobním rozhodnutím edičního týmu, byť zcela relevantním.

Jakub Hrůša v Bamberku, foto Paul Yates Jakub Hrůša v Bamberkufoto: Paul Yates

Mimochodem jak vnímáte rozhodnutí České filharmonie uvést v dubnu příštího roku koncertně Jenůfu? Velmi mě to zajímá, a pokud budu Praze, tak si to nenechám ujít.

Vzhledem k tomu, že se stanete šéfem německého orchestru, co si myslíte o rozhodnutí, že šéfem Berlínské filharmonie se stane Kirill Petrenko? Musím-li odpovědět, nutně se ocitám v osobní rovině. Tedy: je mi to nesmírně sympatické, protože mám pocit, že je to rozhodnutí motivované především hudební kvalitou a až v druhém plánu prestiží, hudebním byznysem, kontakty či závazky. Věřím, že se orchestr pro něj strategicky rozhodl, protože v něm vidí obrovský hudební potenciál. Podle mě je to osobnost, která má velkou perspektivu.

V této sezoně vás čekají další zásadní debuty – orchestr La Scaly, Concertgebouw, Frankfurt Opera… Povězte mi o nich více. V Concertgebouw půjde o kombinaci slovanského a českého repertoáru – Taras Bulba, první čtyři básně Mé vlasti a Druhý houslový koncert Dmitrije Šostakoviče s Frankem Peterem Zimmermannem, s kterým pracuji pravidelně a úžasně si rozumíme. Volba sólisty je u debutu hodně důležitá, protože dobrá lidská chemie vpředu se pak na orchestr přenáší… V La Scale je hlavním číslem koncertu Dvořákova Osmá symfonie. Z toho je vidět, že mé debutantské programy bývají v dramaturgickém rozletu trošku „krotší“, ale je nesmysl zaujmout napoprvé něčím, o čem sám ještě nevíte, jestli je vám to do hloubky vlastní. U debutů se mi dosud vždy vyplatilo nabízet hudbu, která je už trvale součástí mé osobnosti… V opeře ve Frankfurtu nastuduji Pucciniho Il trittico.

Aby nebylo dobrých zpráv dost, konsorcium Nadace Leoše Janáčka se rozhodlo, udělit letošní Cenu sira Charlese Mackerrase, jež je vyhlašována jednou za deset let, a tudíž je cenou v podstatě generační, vám. Jaký pocit z toho máte? Je to pro vás, navíc rodáka z Brna, i přes onu záplavu radostných událostí důležité? Je to zcela jistě důležité a milé. Charlese Mackerrase jsem poznal při několika málo setkáních. Poprvé to bylo v České filharmonii, kde jsem kdysi byl v roli asistenta a v rámci toho hovořil se všemi hostujícími dirigenty, pokud tomu byli nakloněni. V tom byl sir Charles jedním z nejvřelejších a nejotevřenějších. Hovořil samozřejmě česky a byl ohromně milý! Po letech jsem jej potkal těsně před jeho smrtí v Glyndebourne, kde dirigoval Così fan tutte, a potěšilo mě, že si vzpomněl na náš pražský rozhovor a svým kolegům v Anglii vtipně a rozmarně přibližně překládal moje příjmení. Moje hlavní „obcování“ se sirem Charlesem však bylo skrze jeho nahrávky a editorské dílo, protože v nových edicích Janáčkových oper jsou jeho názory (někdy možná až příliš umanutě) zohledňovány, čímž jsou Janáček a Mackerras nerozlučnou dvojicí pro každého interpreta operního Janáčka, ať už se k tomu kdo postaví jakkoli. Pravidelně se pohybuji v Anglii a znám se s mnoha lidmi tamějšího hudebního života. Je zajímavé, že česká rovina Mackerrasovy činnosti je tam vnímána jen jako jedna z mnoha jeho aktivit. Stejně tak je vnímán jako matador autentické interpretace starší hudby a propagátor méně známých děl anglické provenience. Jelikož často spolupracuji s Philharmonia Orchestra, vím, že měl k němu sir Charles blízko a že mu orchestr svěřoval i mainstreamové skladby, například Brahmsovy nebo Čajkovského symfonie. A musím říct, že některé jeho nahrávky těchto děl jsou objevné, protože Mackerras byl neúhybným reprezentantem osobitého, ale věrného čtení hudebního zápisu. Třeba jeho nahrávka Patetické je jedna z mála, která má respekt k onomu slavnému, ale často nerespektovanému přání Čajkovského, aby se jeho hudba hrála, „jako by to byl Mozart“. Moc mě potěšilo, že při mém debutu s Philharmonia Orchestra mě k Mackerrasovi jeden britský kritik přirovnal zhruba slovy, že tady vyrostl na poli české hudby jeho důstojný pokračovatel… Co se týká oné ceny, tak je to úžasný stimul právě v kontextu vídeňské Věci Makropulos. Je to zajímavý průsečík času, že než se „utkám s tímto dílem“ ve Vídni, dostal jsem právě toto ocenění, a tím pádem ho nevyhnutelně vnímám jako závazek.

Foto Paul Yates Foto Paul Yates
Vraťme se do minulosti. Máte už přece jen nějaký časový odstup od opuštění PKF, takže jistě můžete mít větší nadhled. Když odložíte mluvu pro média a použijete normální lidská slova, jaká to byla léta, co vám skutečně dala do života, jaký byl orchestr při vašem prvním koncertu, tehdy ještě v roli hosta, a před několika měsíci, kdy jste se loučil? V prvé řadě jsem si zvykl na neustále přítomnou, zásadní kvalitu interpretace. To jsem prožíval opravdu často po zdařilém nebo dokonce výjimečném koncertu s PKF, kterých nebylo málo. Jet potom hostovat třeba i k orchestru slavného jména, jehož schopnost postarat se tak pěkně o každý detail však není na takové úrovni, bylo někdy až bolestné, protože jsem viděl, že v několika dnech hostování nedokážu docílit oné trvale přítomné preciznosti PKF. Samozřejmě mi PKF přinesla pocit institucionálního domova ve městě, kde žiji, spoustu lidských přátelství – a v dirigentském smyslu pocit společenského významu toho, co dělám. Starost o orchestr z pozice šéfa ovšem přinesla i zkušenosti, které nebyly úplně lehké. Poměrně záhy jsem v době svého šéfovství zjistil, že když jsou ekonomické prostředky omezené, tak máme všichni neskutečně svázané ruce. A v tomto smyslu jsem nikdy nedokázal úspěšně analyzovat, zda je to předně vina prostředí, hlavně ekonomicky, nebo jestli dělá něco špatně vedení orchestru, či dokonce jeho členové. Dodnes nevím, jestli by se jiným způsobem vedení dalo dokázat radikálně víc. Co ale vím, je, že orchestr za celou dobu, co jsem s ním byl (a bylo tomu tak i předtím), nebyl – co se týká ekonomického a finančního zázemí – v klidu. Fakt, že nedochází k očekávanému zlepšení životních podmínek, je pro mnohé velmi frustrující. V posledních letech jsem zaznamenal hrozbu, že to může potenciálně ovlivnit i činnost uměleckou, že zkrátka vnitřní motivace lidí nemůže být bezbřehá. V tomto smyslu je to pro mě osobně i výstražná zkušenost, protože pragmaticky vzato jsem si uvědomil, že jakkoli jsou hudebníci orchestru fantastičtí, tak jestliže nejsou vnější podmínky fungování instituce nastaveny dostatečně pozitivně, tak strop toho, co se dá společensky dokázat, kam až lze rozkvétat, se může nešťastně nenápadně snižovat. Na druhou stranu jsem si jist, že se hraní PKF fakticky v době mého působení udržovalo na vysoké úrovni či pozitivně proměňovalo, i z povahy repertoáru. Kriticky pak hod­notím fakt, že jsem v poslední době svého angažmá netrávil s orchestrem tolik času, kolik bych si přál. Když vidím všechna omezení, která PKF, aspoň v době mého působení, komplexně měla, žasnu nad tím, co všechno se této instituci podařilo. Jsem přesvědčen, že si PKF svou kvalitou zaslouží stabilnější místo na české kulturní scéně. Je to až nedůstojné vysoké úrovně ansámblu, jak se musí neustále rvát o základní existenční podmínky. Ptal jste se na vize a strategie. Ano, ty se dají plně zrealizovat jen v prostředí stabilní budoucnosti, a to je v PKF trvale v ohrožení. To je jedna z hlavních věcí, co si odnáším… Můžeme tu hovořit o rozšíření repertoáru, o orchestrální akademii, která by mohla odvrátit generační problém, o úspěšné edukaci…, ale vy jste se ptal na můj osobní pocit, a tím je prostě svár mezi úžasnou kvalitou, srdcařstvím muzikantů a nasazením všech za nimi na jedné straně a svazujícími existenčními podmínkami na straně druhé.

V Bamberku je jiná situace? Nechci propadat planému idealismu, ale zdá se mi, že je to instituce, která se těší větší stabilitě. A mám absolutní důvěru ve schopnosti managementu orchestru, jak jsem jej poznal, že by nějakou případnou krizi byl schopen vyřešit. Jsou to úžasně schopní lidé.

Mám pocit, že jste byl v poslední době hodně létajícím dirigentem. Budete muset kvůli Bamberku některá hostování utlumit? A neskončí vaše umělecké návštěvy rodné země? Utlumovat budu určitě, ale rád! Nechci už, aby kdokoli říkal, že šéfdirigent je málo se svým orchestrem. Létání bude tedy méně, ale nezapomeňte, že takové přelety mají v daném čase kariéry umělce pro vytvoření sítě vztahů zásadní význam. Nechci se však dopustit chyby těch dirigentů, kteří si „rozlet mládí“ křečovitě drželi po celý život a nikdy nikde nesetrvali, a chci pracovat převážně s orchestry, s kterými se cítím dobře. Momentálně mám typově dvojí hostování. První je v nejprestižnějších institucích, jejichž pozvání, jestliže k tomu nejsou vážné důvody, se prostě neodmítají. Prostě nelze odmítnout hostování u Berlínské filharmonie, Chicago Symphony nebo Boston Symphony. Pak jsou orchestry, které možná nespadají do top sféry, ale přitom nabízejí úžasnou kvalitu, a mezi nimi je prostě nutné si vybrat. Které jsou mi blízké, u kterých hostování dává smysl, ke kterým se chci vracet… Další rovinou je důslednější práce s repertoárem, který dělám. Naštěstí minula doba, kdy jsem každý týden měl zcela jiný program. Dlouhodobě pak hrozí vyčerpání nebo zploštění a povrchnost. Tomu se tedy snad vyhnu… Česká republika pak bude mít v mém životě a srdci vždy zcela zvláštní postavení! Sem budu vždy mít důvod se vracet, a to nejen k České filharmonii, ale i ke „svým“ orchestrům – k PKF, do Brna, Zlína, Ostravy…

Vyjdou vám v tom v Bamberku vstříc? Ano, to je dáno i smluvně. Zavázal jsem se však, že po dobu minimálně prvních pěti let nepřijmu místo šéfdirigenta u jiného evropského orchestru. Vzhledem k tomu, že plánová­ní je tam v nejlepším smyslu dlouhodobé, tak mi jistě vyjdou vstříc. Samozřejmě jsou také zásadní momenty, kdy je přítomnost šéfdirigenta samozřejmostí. Už nastalo obojí: já upustil od jednoho důležitého hostování a Bamberk mi umožnil přijmout nečekané pozvání k jednomu hodně prestižnímu tělesu. Bylo by chybou odmítat všechna pozvání do Ameriky, Asie, Austrálie nebo Evropy.

Bude vás do Německa následovat manželka Klára a dcera Beata Julie? O tom mluvíme, ale nedovedu na to teď odpovědět. Každopádně budeme mít domicil v Praze. Nevylučuji ale, že až mi naroste v Bamberku objem práce na oněch dvanáct týdnů (a může to být i více), tak v nějaké formě trvaleji přesídlíme.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.