pátek, 12. listopad 2004

Z archivu Moravského zemského muzea: Korespondence Bohuslava Martinů

Napsal(a) 

Z archivu Moravského zemského muzea: Korespondence Z archivu Moravského zemského muzea: Korespondence
Další významný soubor představuje osobní, intimní skladatelova korespondence se svou o 25 let mladší žačkou, hudební skladatelkou Vítězslavou KAPRÁLOVOU (1915 - 1940). K jejich prvnímu setkání došlo v Praze na jaře roku 1937. V průběhu následujícího roku, během studijního pobytu Kaprálové na École Normale de Musique v Paříži, kde navštěvovala dirigentskou třídu u Charlese Muncha, pak tehdy již ženatý Martinů podlehl neodolatelnému šarmu své privátní svěřenkyně v kompozici a beznadějně se do ní zamiloval. Oněch 37 dopisů a 1 pohlednice Bohuslava Martinů, psaných od 11. září 1938 až do 31. prosince 1938, včetně ojedinělého listu z 5. června 1940, kdy již Kaprálová pomalu podléhala v montpellierské nemocnici zákeřné, nevyléčitelné chorobě, představují jedinečný dokument o vývoji milostného vzplanutí, který bohužel zůstal na druhé straně opětován na nestejné úrovni. V osudovém roce 1938, kdy němečtí nacisté již přestali skrývat svoje dobyvačné, světovládné úmysly a ostatní evropské západní mocnosti svým zbabělým postojem usnadnili Adolfu Hitlerovi plány, musel jinak vždy do sebe uzavřený skladatel absolvovat dvojí rozčarování. Francie, v jejíž kulturnost a osvícenost ducha vždy věřil, jej nyní po mnichovské kapitulaci Československa svou politikou totálně zklamala. V osobním životě mu nakonec ublížil i vysněný idol ženy, jejíž předobraz předtím umělecky tak nádherně ztvárnil v ústřední ženské postavě ze svého vrcholného opusu - Juliettě - ze stejnojmenné opery. Emocionálně ještě nevyzrálá, ambiciózní a nadaná Vitulka, věčně proměnlivá a nestálá ve svých partnerských vztazích, uměla obratně manipulovat s city svých ctitelů a využít všech výhod, které jí propůjčovalo kouzlo její zdánlivě bezbranné, ochranu vzbuzující osobnosti. Roku 1939 jejich vztah prošel ještě několika zvraty. Jiří Mucha, její pozdější manžel, ve svém románu Podivné lásky jejich vzájemný poměr charakterizoval jako "lásku nebeskou." I když tímto přirovnáním deklaroval svůj zcela subjektivní názor na citový vztah dvou bytostí, z nichž jedna byla volná a druhá zadaná, při jeho pověstném liberálním založení si mohl dovolit, i přes naznačené překážky, do této zamilované dvojice promítat jakýsi pomyslný ideál tvořivého harmonického páru apolinského typu, vykonávajícího totéž povolání. Čtenář si ovšem může přirozeně klást otázku, zda by jim ona láska vydržela věčně. Autorka článku se v tomto případě rozhodně nechce stavět do role mentorky morálních zásad mladé skladatelky i již ženatého Martinů, naopak. Na tehdejší dobu eroticky volnější vztahy Vítězslaviny jako by vedla ruka Fata, předurčující ji k tragickému vyznění. Ostatně i přes diagnostifikovanou tuberkulózu z dětských let v chování její osobnosti lze později odhalit mnohé rozpory, demonstrované v neklidných, neustále hledajících reakcích, což se netýkalo zdaleka jen potencionálních obdivovatelů. Ona sama zřejmě pociťovala svůj znovu v Paříži propuklý zdravotní handicap jako výzvu k boji, a o tom, že dokázala bojovat o všechny své stanovené cíle, nelze pochybovat. Její další citový život se po přetrhání vazby na Martinů ještě po dlouhou dobu odvíjel ve věčném zápolení mezi několika nápadníky: těmito "srdečními eskapádami" stále oddalovala onu hranici, k níž jednou dospělá mladá dáma měla dojít. Volba mezi bezstarostným, svobodným životem, takřka ideálním pro povolání, jež si zvolila, a usedlým životem ženy v manželství, zato existenčně zajištěné, pro ni začala být pochopitelně fatální až po vypuknutí 2. světové války. Ať již budeme nahlížet na dochovanou milostnou korespondenci Bohuslava Martinů, určenou Vítězslavě Kaprálové, jako nejvýše intimní, subjektivní doklad jeho lásky k ní, nebo ji nahlížet jako významný, byť neúplný dokument, dokreslující obraz jejich osobního života v určité, byť velmi časově omezené etapě, pro hudební historiky bude mít její obsah význam především v rovině inspirační. V roli Múzy se Kaprálová onoho osmatřicátého roku ocitla prokazatelně u několika děl. Kromě Ricercarů Martinů, zmiňovaných skladatelem právě ve dvou dopisech Kaprálové z podzimu 1938, na jejichž výsledném tvaru patrně také určitým způsobem ona sama kompozičně participovala, přicházejí v úvahu zejména tři opusy, a to V. smyčcový kvartet, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány a teprve v roce 1945 dokončená Koncertantní suita pro housle a orchestr. První dvě jmenované skladby mají přitom v tvorbě Martinů význam klíčový, třetí kompozice, o níž se několikráte v dopisech Vítězslavě zmiňuje, může sloužit spíše jako doklad toho, jak se v emočně rozjitřeném stavu těžko soustředil na práci. Zjevnou inspirační souvislost s Kaprálovou má geneze 5. smyčcového kvartetu, hluboký citový náboj má i hudba Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, jejíž obrovské napětí - při vědomí všech souvislostí - asi není možno pouze jednostranně vykládat vlivem tehdejších tragických politických událostí. Jako ukázku z korespondence Bohuslava Martinů Vítězslavě Kaprálové lze uvést za všechny dopis, psaný v "Pondělí večer" [pravděpodobně 19. 12. 1938]. List již byl publikován ve zkrácené verzi v citovaném Muchově románu, na str. 194. Jakkoli tento dopis ilustruje nádherně tehdejší skladatelovo citové rozpoložení, v jeho obsahovém kontextu lze vytušit skryté obavy člověka, který - přestože je evidentně hluboce zasažen Amorovým šípem - již o životě leccos ví a zná i rizika možných citových vystřízlivění:

"Vitulenko, ještě ti připisuji, protože bych chtěl, abys musela na mě hodně myslet a vzpomínat a protože se mi zdá, že mi bude smutno tu o svátcích, ale zase že budu vzpomínati, že jsi šťastna doma a že máš svého špalíčka ráda a že se na něho těšíš, či netěšíš. A řekni mi, řekni písničko, chtěla bys býti stále se mnou, říkej mi to často, stále, chceš? Tolik bych rád, kdybychom mohli jednou míti Vánoce pro nás dva, pro nás dva samotný, a nebo nanejvýše s něčím malým a ubrečeným, chtěla bys? Víš ty, pohádko moje, že jsem přesvědčen, že bys se mnou byla šťastna a že bych pro tě udělal vše, abys byla spokojená, usměvavá a veselá a měli bychom stromeček a dárky a lásku a já se přece jenom nemohu zbaviti té naděje, že to dopadne, jak si oba přejeme, vždyť proč by se to bylo všechno tak vyvinulo v okamžiku, kdy já jsem věděl, že mě čeká změna a něco ohromného, krásného a vždyť já jsem tě očekával dlouho, můj drahý broučku, moje pohádečko, já jsem věděl, že jednoho dne se objevíš v mém životě a že mi přineseš posilu a štěstí a také trochu těch brouků a bubáků, to se ví. Ale jestli někdy váhám a přemýšlím, to není kvůli mně, ale pro tebe, děvčátko moje, si kladu tu otázku, mám-li právo tě o to žádati, abys i svůj život spojila s mým, když je zde tolik překážek, vážných a nezměnitelných, a proto váhám, protože bych nechtěl, abys mi jednou mohla něco vyčítati, až poznáš lépe (ještě lépe, když jsi už zkušená) život a až uvidíš, že tvoje náklonnost ke mně není jen fantasií děvčátka a nezlob se, nemusíš být hned nadudaná, já vím, že už jsem ti tohle mockráte říkal. Ach ty moje květinko, můj koníčku mořský, šiško, co tys mi natropila zmatku v hlavičce a já tobě jsem asi také připravil několik hořkých chvilek. Ale přec byly okamžiky, které zůstanou v srdéčku, viď, a nejkrásnější z toho je, když cítím tvůj pohled a když vím, že čteš moje myšlenky až do té nejtajnější a že mi tolik rozumíš, že se mi někdy zdá, že takový případ na světě ani možný není, že to přesahuje hranici lidských možností a zatím je to pravda a i já k tobě cítím takovou, abych řekl, přítulnost, to je pravda viď, ale je to mnohem více než jenom láska, a proto že jsi mladé stvoření, se kterým jsem měl příležitost a.t.d., ale je to jako když zaťukáš na jednom pianě a dur a on se ozve na druhém, a ještě to ani není to pravé přirovnání, no zkrátka je mi tak, jako bych přestal vůbec existovat pro sebe a byl najednou v tvém srdéčku, celý, a to tvůj pohled a tvoje očka všechno dovedou vyvolati a i jen vzpomínka na ně a to je často, skoro stále, a tak jsem vlastně pořád u tebe a tebe mám zde. Ale přes to přijeď sama a brzo. Děvčátko moje, co bych ti měl přáti k svátkům, to nejlepší a nejkrásnější a kdybych ti dal svoji lásku pod stromeček, byla bys ráda, schovala bys si ji, vzala bys si ji sebou (sic!) do postýlky a nechala bys si od ní vypravovati historii krásnou a jedinečnou o písničce a špalíčkovi, až by ti hlavička se zvrátila, očka zavřela a potom ve snu by tě moje láska políbila jemně a docela něžňounce na víčka a obočí, a potom by se stulila vedle tebe tichounce jako sen a jako stín a byl by to tvůj špalíček. Písničko moje!"

Významný a po stránce faktografické nesmírně zajímavý fond představuje dále skladatelova korespondence s českým skladatelem, hudebním kritikem, organizátorem brněnského hudebního života a dlouholetým ředitelem Konzervatoře v Brně, prof. Janem KUNCEM (1883 -- 1976). Jejich vzájemný písemný kontakt je dokumentován celkem 20 dopisy a jednou pohlednicí ze strany Martinů, pokrývající období od 31. 1. 1928 do 14. 8. 1935 a osmi strojopisnými kopiemi odpovědí prof. Kunce, od 5. 1. 1929 do 19. 8. 1935. Obsahovou stránku dopisů již dříve výstižně popsal a charakterizoval brněnský hudební skladatel, Zdeněk Zouhar, který se stal později také přítelem Martinů; poukáži v tomto ohledu tedy pouze na ten nejdůležitější okruh probíraných odborných otázek. Z profesních záležitostí je třeba na prvním místě uvést několikaleté trvalé úsilí J. Kunce, od roku 1923 řídícího brněnskou konzervatoř, dostat sem Bohuslava Martinů na místo profesora kompozice. Prvním dokladem, vypovídajícím o skladatelově reakci na tuto lákavou nabídku, je Martinů dopis z Paříže, psaný 15. 12. 1928:

"Vážený pane, obdržel jsem Vaši zásilku ("Quartett" = "Kvartet pro klarinet, lesní roh, violoncello a bubínek") a samo sebou souhlasím s tím, že jste si nechal opsat moji komposici. Co se týče konkursu, tedy nemám se zde nijak skvěle, ale přes to se o místo nebudu ucházeti, protože mám před sebou plány zcela jiné, které mi sice nezaručují existenci, ale které musím dobojovat až [do] konce. Chápete, že riskoval-li jsem vše, že nemohu od toho utéci, byť to bylo i za postavením tak dobrým jako je místo po [Leoši] Janáčkovi. Když jsem to vydržel tak dlouho, tedy to vydržím až do konce, zvláště i proto, protože se mi moje plány dobře daří. Děkuji Vám za Vaši pozornost. Když bych Vás směl o něco požádat, tedy je to následující: Zadal jsem o Smetanovu cenu do Brna mojí I. symphonii [= La Bagarre], která bude míti premiéru letos v Bostonu. Protože jsem myslel, že konkurs je anonymní, nepodepsal jsem ji. Mezitím jsem ji poslal do [České] Filharmonie pro rozpis materiálu a odtamtud ji pak poslali přímo do Brna s mojí přiloženou žádostí. Nevím tedy, zda-li partitura je od nich podepsána, nebo ne. Prosím, budete-li mít snad přístup k zadaným věcem, kdybyste partituru I. symphonie (se záhlavím Darney 1918) podepsal mým jménem, aby to snad nebylo překážkou při udílení cen. Rovněž, budete-li sám v komisi, prokážete mi velkou službu, dáte-li mi svůj hlas. Symphonii přijal M. Koussevitzky pro první provedení vůbec (Boston), je to teď doporučení velmi dobré, co se týče hodnoty díla. Děkuji Vám srdečně a jsem s projevem úcty. B. Martinů"

Jak vysvítá z Kuncovy brzké odpovědi z 5. 1. 1929, zmiňovaná I. symphonie ="La Bagarre" v skladatelské soutěži brněnské Smetanovy nadace oceněna nebyla. Pan profesor Kunc také nemohl ovlivnit rozhodování o cenách, jelikož nebyl členem komise: byli tam František Neumann, Otakar Ostrčil a Gracian Černušák. Při komparaci datace tohoto dopisu Martinů, jeho nyní plně zveřejněného obsahu a Kuncovy odpovědi plyne, že skladatel se nespletl v datu, jak se mu často stávalo: dirigent Bostonského symfonického orchestru Sergej Kusevickij (1874 - 1951) totiž řídil v Bostonu světovou premiéru "La Bagarre" již 18. a 19. 11. 1927, a tak patrně Martinů - s ohledem na podmínky brněnské soutěže, v citovaném dopisu panu prof. Kuncovi prostě "zatajil", že skladba již byla veřejně provedena. Prof. Jan Kunc mu ještě několikráte zopakoval, jak ústně, tak i písemně, svůj návrh na jeho jmenování profesorem skladby na brněnské konzervatoři.

Druhý okruh problémů, kolem něhož se soustředila jejich korespondence, se týkal především možnosti uměleckého uplatnění dokončených Martinů děl v českém koncertním životě a v nejrůznějších skladatelských soutěžích. Martinů v oněch meziválečných letech žil v Paříži velice skromně a jakékoli ocenění jeho práce, pakliže udílená cena byla spojena také s finanční odměnou, pro něho představovalo vítané obohacení rodinného rozpočtu, zvláště když se roku 1931 oženil s Charlottou Quennehenovou (1894 - 1978). Jako ukázku z korespondence tohoto typu lze například uvést umělcův dopis, zaslaný Kuncovi z Paříže ze 4. 6. 1933:

"Vážený příteli, brněnské divadlo mne požádalo o zaslání některých mých prací, což je jistě výsledek Vaší rozmluvy s p. [Václavem] Jiříkovským. (V letech 1931 až 1941 byl ředitelem brněnského Národního divadla.) Děkuji Vám srdečně za Vaši pomoc, kterou mi vždy s takovou ochotou propůjčujete. Děkuji rovněž (opožděně) za Vaši informaci ohledně velké Smetany ceny. Rozhodl jsem se, že se nebudu o tuto cenu ucházeti. Nicméně bych chtěl zadat některé ze svých prací do Brna. Nevím však, zdali pro tento rok je vypsán konkurs na ceny ze Smetanova fondu. Dostanu zřídka české noviny, a tak nevím, zdali pro letos jsou vypsány ceny jako obvykle. Prosím Vás, nezlobte se na mne a třeba jen na lístku mi sdělte, zdali konkurs je vypsán. Myslím, že zadávací lhůta bývala do konce června. Do divadla jsem poslal svoji operu, jenom se bojím, že to je pro tuto dobu příliš nákladné. "Špalíček" bude v Praze na začátku příští saisony, nemohu tedy dosud volně disponovati s rukopisnou partiturou. Zde to letos není nijak zvláštní, taková zmrzlá saisona. Měl jsem velký úspěch ve Washingtoně se svým sextetem (= "Sextet pro dvoje housle, dvě violy a dvě violoncella pro smyčcový orchestr z roku 1932), který byl poctěn cenou. V Ženevě hrál [Ernest] Ansermet moji "Serenádu" (= "Serenáda pro komorní orchestr" z roku 1930), nevím, zdali byla provedena v Brně, možná že by ji bylo možno provésti u Vás, je to malý orchestr a není to těžké ([vydáno] u Schotta, Mainz). Bylo už provedení "Les Rondes"? Pojedu letos do Čech až na září a zdržím se asi delší dobu, jistě bych Vás přijel navštívit. Děkuji Vám a srdečně Vás zdravím. Váš B. Martinů, 172 rue de Vanves Paris"

Další pramen pro mapování kontaktů tehdejší brněnské interpretační sféry s Bohuslavem Martinů reprezentují jeho dva dopisy adresované operní pěvkyni, překladatelce a pedagožce, paní Věře WASSERBAUEROVÉ - STŘELCOVÉ (1906 - 1975), která se stala první představitelkou Paskaliny při brněnské premiéře opery Hry o Marii, 23. 2. 1935. Poslední část tohoto čtyřdílného cyklu tvoří legenda o novicce Paskalině, která pod vlivem Démona opustí klášter kvůli svému milému a po mnohých strastech se navrací zpět, aniž by tušila, že po celou dobu její mnohaleté nepřítomnosti ji tu zastupovala Matka boží. Libreto si vytvořil sám autor, na podkladě díla Julia Zeyera, lidových předloh a církevních textů. Podle jména své titulní hrdinky pak dostala tato závěrečná část opery název "Sestra Paskalina". Citujme jako ukázku skladatelův dopis, odeslaný brněnské sopranistce 24. 11. 1935:

"Madame, děkuji Vám srdečně ze Vaši vzpomínku i přání, jenž mi způsobilo skutečnou radost. Vždycky si budu s radostí vzpomínati nejen na Váš krásný výkon v Paskalině, nýbrž i na Vaše pochopení a lásku k této roli i Váš přímo zájem pro interpretaci i prožití role, za čež Vám znovu děkuji. Těším se, že tato první postava nebude jediná a že se shledáme i v příštích mých dílech a byl bych rád, kdyby i tyto budoucí role se Vám líbily tak jako Paskalina. Srdečně Vás zdravím Váš B. Martinů"

Poslední fond s martinůovskou korespondencí uzavírají dva umělcovy dopisy s operním režisérem, hudebním spisovatelem a skladatelem Otakarem ZÍTKEM (1892 - 1955).

Martinůovská korespondence z Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně přesvědčivě reflektuje skladatelův živý kontakt s tehdejší brněnskou hudební kulturou i po dobu jeho stálého pobytu v zahraničí. Illustruje také zejména významný podíl Národního divadla v Brně na premiérování jeho operních a baletních kusů z 20. a 30. let, nastudovaných a realizovaných na výborné reprodukční a inscenační úrovni. V kulminujícím Roce české hudby je v tomto kontextu určitě užitečné si nesporné zásluhy brněnské divadelní scény připomenout a vzít je jako výzvu nastupující umělecké generaci při propagaci díla Bohuslava Martinů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.