„Vitulenko, ještě ti připisuji, protože bych chtěl, abys musela na mě hodně myslet a vzpomínat a protože se mi zdá, že mi bude smutno tu o svátcích, ale zase že budu vzpomínati, že jsi šťastna doma a že máš svého špalíčka ráda a že se na něho těšíš, či netěšíš. A řekni mi, řekni písničko, chtěla bys býti stále se mnou, říkej mi to často, stále, chceš? Tolik bych rád, kdybychom mohli jednou míti Vánoce pro nás dva, pro nás dva samotný, a nebo nanejvýše s něčím malým a ubrečeným, chtěla bys? Víš ty, pohádko moje, že jsem přesvědčen, že bys se mnou byla šťastna a že bych pro tě udělal vše, abys byla spokojená, usměvavá a veselá a měli bychom stromeček a dárky a lásku a já se přece jenom nemohu zbaviti té naděje, že to dopadne, jak si oba přejeme, vždyť proč by se to bylo všechno tak vyvinulo v okamžiku, kdy já jsem věděl, že mě čeká změna a něco ohromného, krásného a vždyť já jsem tě očekával dlouho, můj drahý broučku, moje pohádečko, já jsem věděl, že jednoho dne se objevíš v mém životě a že mi přineseš posilu a štěstí a také trochu těch brouků a bubáků, to se ví. Ale jestli někdy váhám a přemýšlím, to není kvůli mně, ale pro tebe, děvčátko moje, si kladu tu otázku, mám-li právo tě o to žádati, abys i svůj život spojila s mým, když je zde tolik překážek, vážných a nezměnitelných, a proto váhám, protože bych nechtěl, abys mi jednou mohla něco vyčítati, až poznáš lépe (ještě lépe, když jsi už zkušená) život a až uvidíš, že tvoje náklonnost ke mně není jen fantasií děvčátka a nezlob se, nemusíš být hned nadudaná, já vím, že už jsem ti tohle mockráte říkal. Ach ty moje květinko, můj koníčku mořský, šiško, co tys mi natropila zmatku v hlavičce a já tobě jsem asi také připravil několik hořkých chvilek. Ale přec byly okamžiky, které zůstanou v srdéčku, viď, a nejkrásnější z toho je, když cítím tvůj pohled a když vím, že čteš moje myšlenky až do té nejtajnější a že mi tolik rozumíš, že se mi někdy zdá, že takový případ na světě ani možný není, že to přesahuje hranici lidských možností a zatím je to pravda a i já k tobě cítím takovou, abych řekl, přítulnost, to je pravda viď, ale je to mnohem více než jenom láska, a proto že jsi mladé stvoření, se kterým jsem měl příležitost a.t.d., ale je to jako když zaťukáš na jednom pianě a dur a on se ozve na druhém, a ještě to ani není to pravé přirovnání, no zkrátka je mi tak, jako bych přestal vůbec existovat pro sebe a byl najednou v tvém srdéčku, celý, a to tvůj pohled a tvoje očka všechno dovedou vyvolati a i jen vzpomínka na ně a to je často, skoro stále, a tak jsem vlastně pořád u tebe a tebe mám zde. Ale přes to přijeď sama a brzo. Děvčátko moje, co bych ti měl přáti k svátkům, to nejlepší a nejkrásnější a kdybych ti dal svoji lásku pod stromeček, byla bys ráda, schovala bys si ji, vzala bys si ji sebou (sic!) do postýlky a nechala bys si od ní vypravovati historii krásnou a jedinečnou o písničce a špalíčkovi, až by ti hlavička se zvrátila, očka zavřela a potom ve snu by tě moje láska políbila jemně a docela něžňounce na víčka a obočí, a potom by se stulila vedle tebe tichounce jako sen a jako stín a byl by to tvůj špalíček. Písničko moje!“
Významný a po stránce faktografické nesmírně zajímavý fond představuje dále skladatelova korespondence s českým skladatelem, hudebním kritikem, organizátorem brněnského hudebního života a dlouholetým ředitelem Konzervatoře v Brně, prof. Janem KUNCEM (1883 — 1976). Jejich vzájemný písemný kontakt je dokumentován celkem 20 dopisy a jednou pohlednicí ze strany Martinů, pokrývající období od 31. 1. 1928 do 14. 8. 1935 a osmi strojopisnými kopiemi odpovědí prof. Kunce, od 5. 1. 1929 do 19. 8. 1935. Obsahovou stránku dopisů již dříve výstižně popsal a charakterizoval brněnský hudební skladatel, Zdeněk Zouhar, který se stal později také přítelem Martinů; poukáži v tomto ohledu tedy pouze na ten nejdůležitější okruh probíraných odborných otázek. Z profesních záležitostí je třeba na prvním místě uvést několikaleté trvalé úsilí J. Kunce, od roku 1923 řídícího brněnskou konzervatoř, dostat sem Bohuslava Martinů na místo profesora kompozice. Prvním dokladem, vypovídajícím o skladatelově reakci na tuto lákavou nabídku, je Martinů dopis z Paříže, psaný 15. 12. 1928:
„Vážený pane, obdržel jsem Vaši zásilku („Quartett“ = „Kvartet pro klarinet, lesní roh, violoncello a bubínek“) a samo sebou souhlasím s tím, že jste si nechal opsat moji komposici. Co se týče konkursu, tedy nemám se zde nijak skvěle, ale přes to se o místo nebudu ucházeti, protože mám před sebou plány zcela jiné, které mi sice nezaručují existenci, ale které musím dobojovat až [do] konce. Chápete, že riskoval-li jsem vše, že nemohu od toho utéci, byť to bylo i za postavením tak dobrým jako je místo po [Leoši] Janáčkovi. Když jsem to vydržel tak dlouho, tedy to vydržím až do konce, zvláště i proto, protože se mi moje plány dobře daří. Děkuji Vám za Vaši pozornost. Když bych Vás směl o něco požádat, tedy je to následující: Zadal jsem o Smetanovu cenu do Brna mojí I. symphonii [= La Bagarre], která bude míti premiéru letos v Bostonu. Protože jsem myslel, že konkurs je anonymní, nepodepsal jsem ji. Mezitím jsem ji poslal do [České] Filharmonie pro rozpis materiálu a odtamtud ji pak poslali přímo do Brna s mojí přiloženou žádostí. Nevím tedy, zda-li partitura je od nich podepsána, nebo ne. Prosím, budete-li mít snad přístup k zadaným věcem, kdybyste partituru I. symphonie (se záhlavím Darney 1918) podepsal mým jménem, aby to snad nebylo překážkou při udílení cen. Rovněž, budete-li sám v komisi, prokážete mi velkou službu, dáte-li mi svůj hlas. Symphonii přijal M. Koussevitzky pro první provedení vůbec (Boston), je to teď doporučení velmi dobré, co se týče hodnoty díla. Děkuji Vám srdečně a jsem s projevem úcty. B. Martinů“
Jak vysvítá z Kuncovy brzké odpovědi z 5. 1. 1929, zmiňovaná I. symphonie =“La Bagarre“ v skladatelské soutěži brněnské Smetanovy nadace oceněna nebyla. Pan profesor Kunc také nemohl ovlivnit rozhodování o cenách, jelikož nebyl členem komise: byli tam František Neumann, Otakar Ostrčil a Gracian Černušák. Při komparaci datace tohoto dopisu Martinů, jeho nyní plně zveřejněného obsahu a Kuncovy odpovědi plyne, že skladatel se nespletl v datu, jak se mu často stávalo: dirigent Bostonského symfonického orchestru Sergej Kusevickij (1874 – 1951) totiž řídil v Bostonu světovou premiéru „La Bagarre“ již 18. a 19. 11. 1927, a tak patrně Martinů – s ohledem na podmínky brněnské soutěže, v citovaném dopisu panu prof. Kuncovi prostě „zatajil“, že skladba již byla veřejně provedena. Prof. Jan Kunc mu ještě několikráte zopakoval, jak ústně, tak i písemně, svůj návrh na jeho jmenování profesorem skladby na brněnské konzervatoři.
Druhý okruh problémů, kolem něhož se soustředila jejich korespondence, se týkal především možnosti uměleckého uplatnění dokončených Martinů děl v českém koncertním životě a v nejrůznějších skladatelských soutěžích. Martinů v oněch meziválečných letech žil v Paříži velice skromně a jakékoli ocenění jeho práce, pakliže udílená cena byla spojena také s finanční odměnou, pro něho představovalo vítané obohacení rodinného rozpočtu, zvláště když se roku 1931 oženil s Charlottou Quennehenovou (1894 – 1978). Jako ukázku z korespondence tohoto typu lze například uvést umělcův dopis, zaslaný Kuncovi z Paříže ze 4. 6. 1933:
„Vážený příteli, brněnské divadlo mne požádalo o zaslání některých mých prací, což je jistě výsledek Vaší rozmluvy s p. [Václavem] Jiříkovským. (V letech 1931 až 1941 byl ředitelem brněnského Národního divadla.) Děkuji Vám srdečně za Vaši pomoc, kterou mi vždy s takovou ochotou propůjčujete. Děkuji rovněž (opožděně) za Vaši informaci ohledně velké Smetany ceny. Rozhodl jsem se, že se nebudu o tuto cenu ucházeti. Nicméně bych chtěl zadat některé ze svých prací do Brna. Nevím však, zdali pro tento rok je vypsán konkurs na ceny ze Smetanova fondu. Dostanu zřídka české noviny, a tak nevím, zdali pro letos jsou vypsány ceny jako obvykle. Prosím Vás, nezlobte se na mne a třeba jen na lístku mi sdělte, zdali konkurs je vypsán. Myslím, že zadávací lhůta bývala do konce června. Do divadla jsem poslal svoji operu, jenom se bojím, že to je pro tuto dobu příliš nákladné. „Špalíček“ bude v Praze na začátku příští saisony, nemohu tedy dosud volně disponovati s rukopisnou partiturou. Zde to letos není nijak zvláštní, taková zmrzlá saisona. Měl jsem velký úspěch ve Washingtoně se svým sextetem (= „Sextet pro dvoje housle, dvě violy a dvě violoncella pro smyčcový orchestr z roku 1932), který byl poctěn cenou. V Ženevě hrál [Ernest] Ansermet moji „Serenádu“ (= „Serenáda pro komorní orchestr“ z roku 1930), nevím, zdali byla provedena v Brně, možná že by ji bylo možno provésti u Vás, je to malý orchestr a není to těžké ([vydáno] u Schotta, Mainz). Bylo už provedení „Les Rondes“? Pojedu letos do Čech až na září a zdržím se asi delší dobu, jistě bych Vás přijel navštívit. Děkuji Vám a srdečně Vás zdravím. Váš B. Martinů, 172 rue de Vanves Paris“
Další pramen pro mapování kontaktů tehdejší brněnské interpretační sféry s Bohuslavem Martinů reprezentují jeho dva dopisy adresované operní pěvkyni, překladatelce a pedagožce, paní Věře WASSERBAUEROVÉ – STŘELCOVÉ (1906 – 1975), která se stala první představitelkou Paskaliny při brněnské premiéře opery Hry o Marii, 23. 2. 1935. Poslední část tohoto čtyřdílného cyklu tvoří legenda o novicce Paskalině, která pod vlivem Démona opustí klášter kvůli svému milému a po mnohých strastech se navrací zpět, aniž by tušila, že po celou dobu její mnohaleté nepřítomnosti ji tu zastupovala Matka boží. Libreto si vytvořil sám autor, na podkladě díla Julia Zeyera, lidových předloh a církevních textů. Podle jména své titulní hrdinky pak dostala tato závěrečná část opery název „Sestra Paskalina“. Citujme jako ukázku skladatelův dopis, odeslaný brněnské sopranistce 24. 11. 1935:
„Madame, děkuji Vám srdečně ze Vaši vzpomínku i přání, jenž mi způsobilo skutečnou radost. Vždycky si budu s radostí vzpomínati nejen na Váš krásný výkon v Paskalině, nýbrž i na Vaše pochopení a lásku k této roli i Váš přímo zájem pro interpretaci i prožití role, za čež Vám znovu děkuji. Těším se, že tato první postava nebude jediná a že se shledáme i v příštích mých dílech a byl bych rád, kdyby i tyto budoucí role se Vám líbily tak jako Paskalina. Srdečně Vás zdravím Váš B. Martinů“
Poslední fond s martinůovskou korespondencí uzavírají dva umělcovy dopisy s operním režisérem, hudebním spisovatelem a skladatelem Otakarem ZÍTKEM (1892 – 1955).
Martinůovská korespondence z Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně přesvědčivě reflektuje skladatelův živý kontakt s tehdejší brněnskou hudební kulturou i po dobu jeho stálého pobytu v zahraničí. Illustruje také zejména významný podíl Národního divadla v Brně na premiérování jeho operních a baletních kusů z 20. a 30. let, nastudovaných a realizovaných na výborné reprodukční a inscenační úrovni. V kulminujícím Roce české hudby je v tomto kontextu určitě užitečné si nesporné zásluhy brněnské divadelní scény připomenout a vzít je jako výzvu nastupující umělecké generaci při propagaci díla Bohuslava Martinů.
