čtvrtek, 17. březen 2005

Yvonne Sanchez - já musím být já

Napsal(a) 

Yvonne Sanchez - já musím být já Yvonne Sanchez - já musím být já
Polka po matce, Kubánka po otci, a přesto o sobě dnes s mírnou nadsázkou říká, že už je vlastně Češkou. Yvonne Sanchez žije v Praze přes dvanáct let a zpívat začala až tady. Během posledních čtyř pěti sezon o sobě dala výrazně vědět. Zhusta vystupuje nejen po pražských klubech ve dvou sestavách. S Triem Roberta Balzara vydala roku 2002 výborně aranžované i provedené CD Invitation, zúročující výchozí orientaci na standardní mainstreamový repertoár. A v později vzniklém projektu Brazilian Mood dává průchod latinskému naturelu.

Sanchez je dnes suverénní postavou, nepřehlédnutelnou, s podmanivým osobním kouzlem. Hostem na jejích koncertech bývá přes Balzarovu skupinu spřízněný Dan Bárta - i proto o ní ví širší domácí publikum, hledající setkání s autentickými individualitami bez ohledu na žánrové přihrádky. Mužské části obecenstva bere dech celou osobností a ta ženská kupodivu neskřípe zoubky, ale obdivuje ji. Když majitelka altu, příznačně snědého jako její pleť, loni na podzim prezentovala v žižkovské Akropoli obě své současné hudební tváře, bohatě navštívený koncert se stal událostí zdaleka přesahující klubovou každodennost.

Yvonne bydlí v centru města se svým přítelem, Mexičanem z Kalifornie Jonathanem, otcem rok a půl starého Orlanda. Časově vytížené zpěvačce s dítkem vypomáhá v Německu žijící babička. Chlapeček bere to zmatení jazyků přirozeným šarmem svého věku. Mluvit se ostatně teprve chystá. Zato půvabná maminka toho napovídá! V jedinečném toku česko-polštiny, nebo spíš polsko-češtiny s anglickými berličkami a iberoamerickým temperamentem.

V pokoji vysoko nad pražskou magistrálou, osvětleném desítkami svíček (prý aby nebyl vidět nepořádek), ševelila z disku Eliane Elias a chilské červené mělo plnou chuť. Yvonne blýskala bělmy a drobnými salvami smíchu. Ze sebe samé a z nakažlivé radosti ze života. Stejně přirozená jako na pódiu.

Debutové CD je na světě zhruba dva roky. Pomalu máš čas na druhé, ne? Další CD se už točí a mělo by vyjít v květnu. Vlastně jsem si udělala menší jazzovou pauzu, tedy ne pokud jde o koncerty, pořád hraju hodně. Ale zatím nedělám nový jazzový program, a tedy ani vysloveně jazzovou desku. Na tom novém CD bude částečně to, co zpívám s Brazilian Mood, tedy samby a bossa novy. Ale vedle toho také moje vlastní věci. A hraje to rozšířená kapela, se kterou už jsme vystupovali v Akropoli. Říkám jí Latin Groove. Je tam samozřejmě Roman Pokorný na kytaru, Taras Vološčuk na kontrabas a Tomáš Vokurka na bicí, tedy celá sestava Brazilian Mood, navíc je tam například perkusionista Effraim Golden, Jonathan Ramirez-Garcia, který hraje na akustickou kytaru a zpívá a výborný mladý varhaník Ondřej Pivec, který dal těm písním trošku groovovější spodek, čímž se hodně změnilo. Celé to znělo barevněji a já najednou začala zpívat trošku jinak, napadaly mě do těch písní, které přitom hrajeme už delší čas, jiné věci. A z toho vyplynul nápad natočit bossa novy zemitěji, ne čistě lehce "brazilsky". Tím se zároveň otevřela možnost zařadit na album i mé skladby, které by jinak z čistě brazilského šuplíku vyčnívaly. Takže budu zpívat portugalsky, ale i anglicky. Je tam latin, troška jazzu, ale také ten groove... Asi bych to zařadila někam do kategorie world music. No a až bude CD hotové, skončí ta jazzová pauza a začnu hledat repertoár na další jazzovou desku.

Budete s Latin Groove také vystupovat? Určitě! Ale asi ne v klubech, na to nás je už moc. A potom si myslím, že se tahle kapela hodí do větších prostor, kde je atmosféra, ve které si lidi můžou i trochu zaskákat. Protože některé ty písně už budou na skákání. Komorní pojetí bossa novy krásně vyzní při svíčkách v klubu... aby tam bylo to teplo (s doprovodným gestem dlaně vydýchne ). Buďto bych tenhle repertoár musela nahrát živě v klubu, anebo naopak udělat velký studiový projekt s aranžérem, který napíše smyčce a kde by musel být pozoun, v téhle hudbě důležitý. Třeba k tomu někdy dojde.

Na Invitation máš jednu svoji píseň Feiticio de Irena, která se mezi osvědčenými standardy rozhodně neztratila. Bylo to povzbuzení k dalšímu psaní? Bylo, jenže mně to jde pomalu. Udělám díl A, a pak dva roky čekám, než přijde ten střed, díl B... Mlátím do toho ze všech stran, znásilňuju to a nic. Přitom vlastně vím, jaký by ten střed měl být! Nakonec přijde a v té chvíli je pohromadě kostra. Ale zase - nemám doma počítačové studio, abych si naťukávala různé verze aranžmá. Dokud neslyším živě všechny nástroje, pořád ještě nevím, co tam vlastně patří. A problém je, že jsme všichni zaneprázdnění. To je hrozné - nikdo z nás nemá čas pracovat při láhvi dobrého vína, v klidu, s cigárem, při svíčkách, mít na to celou noc, dělat to z radosti a ze srandy, mezitím něco dobrého uvařit... Já jsem blázen, že jo, ale u mě to tak funguje, tehdy dostávám nápady.

Mám ale přece jenom nějaké písně a na desce bude určitě Mi Luna, která zní brazilsky, ale zpívám ji ve španělštině. A pak ještě jedna taková rychlejší bossa, spíš hozená do samby. Na tu jsem sama napsala anglický text. To jsem frajer... (smích ).

Kdysi jsi právě v rozhovoru pro HARMONII říkala, že chceš umět mluvit s muzikanty víc jejich řečí, prostřednictvím akordů. A také, že jsi ve zpívání samouk a moc se ti už učit nechce. Já vím, já vím... samozřejmě je technika důležitá. Ale myslím si, že cit je důležitější. Miluju Sarah Vaughan a Ellu, zpěvačky s velikou technikou. Jenže když si poslechneš Billie Holiday, jak zpívá East Of The Sun, West Of The Moon, v tom klidu, v těch frázích, s tím citem, tak to je vyjádření nitra, lásky k hudbě, možná i hořkosti života a depresí, kterých ona měla dost a dost. Prostě to tam všechno je, bez pěvecké techniky. Možná je chyba, že tu od rána nekňukám stupnice: ááááá... Ale pro mě je podstatnější, abych se naučila víc akordů na piano a uměla je rychleji zahrát.

Víš, kdybych se mohla vrátit do minulosti a vybrat si, tak bych určitě nebyla zpěvačka, ale spíš pianistka, kytaristka, skladatelka. Nejsem zase tak moc šťastná, že stojím na pódiu a exhibuju. Nejsem exhibicionista. I když vím, že tak vypadám. Já tak naprosto vypadám! Ale sranda a paradox je, že to není pravda. Jsem na pódiu proto, že miluju hudbu a ne zpívání a tancování před lidma... Tím nechci shazovat zpěváky, ani sebe. Mám zpěv samozřejmě ráda. Ale beru to přirozeně, není důvod cvičit stupnice. Tak to je.

Yvonne Sanchez - já musím být já Yvonne Sanchez - já musím být já
Z toho ovšem plyne, že jsou pro tebe důležité texty. Samozřejmě. Proto nezpívám My Funny Valentine. Což je krásná věc. Ale ten text ve středu je strašný: "i když vypadáš šíleně a máš prohnutou hubu...", to nejde dohromady! Kdysi jsem to zpívávala. Je to nádherná harmonie, vytáhneš skrz krk srdce ven, nebo možná dokonce žaludek, pardon, ale to tak někdy v jazzu musí být. Jenže jak jsem začala líp a líp mluvit anglicky, přestala jsem Valentine dělat.

Hodně ovšem zpíváš portugalsky. Rozumíš slovům? No jasně. To musím. Já měla například trable s Feiticio de Irena. Píseň byla hotová několik let, ale nechtěla jsem ji dělat v angličtině, slyšela jsem tam portugalštinu. Melodie je to dost členitá, portugalský text mi tady nikdo neuměl napsat. Až jsem v Brazílii potkala Antenora Pimenta, což byl vlastně spisovatel, který také hraje na kytaru. Řekla jsem mu, že je to sice smutná písnička, ale také melancholická, že v ní má být taková ta sladká bolest, která se nám až trochu masochisticky líbí. A tak to napsal.

Portugalské texty jsou většinou poetičtější a literárně na vyšší úrovni než anglické. To byl jeden z důvodů, proč jsem začala zpívat brazilskou hudbu. Kvůli těm neuvěřitelným metaforám, jejichž kapacita umožňuje každému interpretovi nechat v písních svoje poselství. K tomu ta lehkost melodií a krásné harmonie, křehkost bossa novy. Mně se nelíbí, jak bossy zpívá třeba Ella Fitzgerald. Teď si lidi řeknou: Ách, co to povídá, co si to dovoluje! Jenže když slyším Ellu (nasadí spodní rejstřík a zaduje mohutně: Dindi... ), tak to tu písničku zabíjí, to tam nepatří. Bossa nova je pro mě bossa nova a jazz je jazz. Řekněme si upřímně - když hrajou jazzmeni Girl From Ipanema, tak to zní jako ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Ale kdyby v tom hotelu hráli Brazilci, jemně, s kytarou, a zpěvák nebo zpěvačka netlačili na pilu, ale dělali to lehce a pokud možno portugalsky, tak to bude pořád krásné, i přes ohranost téhle skladby.

Brazílie na tebe zapůsobila... Když jsem vyšla v Riu na pláž Copacabana, viděla to světlo - světlo je strašně důležité - ty skály, Corcovado, ty lidi, hudbu v nich, když chodí, smějou se, jak se dívají, tu jejich barevnost, tak mi bylo jasné, že v Riu se musí skládat bossa nova nebo samba s těmi nádhernými harmonickými postupy. Ne be-bop, který zase přesně evokuje New York čtyřicátých let, trochu chlad, gangstery v kloboucích, danger atmosféru, Harlem, šero, tmu... to je v té hudbě. Prostředí se v hudbě projeví. To brazilské je úžasné, světlé, proto je taková i místní hudba.

Teprve ve druhé polovině devadesátých let jsi se ocitla na Kubě, kde máš kořeny. Co to s tebou... udělalo? Cítila jsem se konečně doma. A řekla jsem si taky: Aha, už vím, proč jsem magor! Zajímalo mě všechno, samozřejmě i hudba. Zase jsem měla pocit, že je především v lidech. Nechci působit pateticky, ale myslím si, že je tam podstatné to teplo, to horko. Tolik slunce prostě v Evropě není. A je nám taky zima kvůli materiálním a jiným problémům. Že jsme tlačeni nějakou silou k tomu, abychom byli úspěšní, měli peníze, auto, byt, tohle a tohle. Zatímco v Brazílii moc peněz není a na Kubě už žádné. Ale je tam hodně slunce a času a lidem nakonec nic jiného nezbývá, než se oplakávat, smát se, radovat , milovat se skrz hudbu.

A jaká je vlastně dnešní kubánská muzika? Typicky kubánský je son, který známe z filmu Buena Vista Social Club. A ze sonu vznikla salsa, rozšířená postupem doby za hranice Kuby. Například slavný salsero Oscar De León, myslím Kolumbijec, vystupuje všude ve světě i na evropských jazzových festivalech, většinou s venezuelskými muzikanty. Jeho big band hraje hrozně dobře, viděla jsem ho několikrát. Ale podle mého má daleko blíž k jazzu nová kubánská salsa, skoro hard core. Šílené bebopové vyhrávky, trumpetisté hrají v neuvěřitelných výškách a je to pro ně normální, rytmus je ještě víc rozbitý. Byla jsem na kubánské diskotéce v Německu, kam chodí lidé, kteří mají za sebou kurzy dneska tak populární salsy. Jenže když DJ pustil novou salsu, už na to nedokázali tancovat.

Kubánci vlastně neumějí hrát americký jazz, neswingujou. Z každého standardu udělají latinu, takovou trochu divnou. Mnohem lepší je, když se pustí do salsy, to je jejich kultura. Pokud se někdo zajímá o nekomerční salsu s prvky jazzu, ať si poslechne kapelu Charanga Habanera. Ďábelskou. Ale když nebudu mluvit o jazzu, pak ze všech zemí, které jsem procestovala, na mě nejvíc zapůsobila právě Brazílie a Kuba, protože tam lidé hrají jen tak, na ulici, pro sebe, pro radost, bez publika, bez peněz. V Brazílii skončí fotbalové utkání a lidé si sednou u moře za plastikové stoly a popadnou nejrůznější nástroje a je to strašná jízda. Není to vždycky dokonalé, ale je v tom ohromný náboj, úplná praenergie hudby.

Občas to jinak nejde a vystupuješ v zahraničí bez svých stálých skupin. Jaké s tím máš zkušenosti? Když jsem začala zpívat, měla jsem strašné štěstí! Protože to bylo rovnou s nejlepšími českými muzikanty. Petr Malásek, Naj Ponk a Standa Mácha na piano, Roman Pokorný na kytaru, na basu většinou Robert Balzar nebo Petr Dvorský, Radek Němec na bicí. Zvykla jsem si na to a myslela, že je to normální. Pak jsem vyjela sama - napřed do té Brazílie a na Kubu, potom do Indonésie nebo Izraele, dokonce i do USA. Vždycky mi pořadatelé slibovali elitní doprovod. Čekala jsem minimálně, na co jsem byla zvyklá, spíš ještě něco víc. Ale přišlo překvapení! Nebyli to špatní hráči, ale neměli tu úroveň. A já si uvědomila, jak se pořád díváme do světa, že tam jsou ta esa, v Berlíně, v Paříži... Myslíme, že když jsou v tom velkém světě, je to proto, že jsou lepší. Jenže to není pravda! Neříkám to proto, že bych chtěla být nějakou mámou českých muzikantů, nebo protože jde o kamarády. Oni jsou ale prostě výborní! Až na pár výjimek mi hudebníci venku dali tak padesát procent toho, co Robert Balzar Trio nebo Brazilian Mood s Pokorným. A kdybych na to náhodou na chvíli zapomněla, pak mi to velmi důrazně připomene nějaké příští angažmá. I když třeba jednou v New Yorku jsem dostala skvělé trio.

Často říkáš, že jsi zkraje měla ke zpívání nechuť, i z jakési nesebedůvěry. Kdy a čím se to zlomilo? To se nezlomilo nikdy. (Tiše se směje. )

Ale na koncertech působíš, že zpívání je pro tebe všechno... No a co? To nic neznamená, když blázním. A když mi lidi klepou na rameno a říkají, jak jsem neuvěřitelná, že tomu věřím. Myslím, že pokud mě mají lidi rádi, tak asi kvůli tomu, že jsem opravdová. Neříkám (nasadí afekt) : Ladies and gentlemen, now... Poznají, že nic nepředstírám, řeknu někdy na pódiu Jéžiš...., já fakt už nemůžu. Oni cítí, jak si ze všeho, tedy i ze sebe a ze života dělám legraci.

Když se ohlédneš za prvním albem, co z něho máš nejraději? Autumn Leaves! Chtěla jsem tu písničku nahrát, ale do poslední chvíle jsem přemýšlela co s ní, zpívá ji milion lidí, je to oflakovačka, do které je třeba dát něco svého. Těsně před tím, než jsme šli do studia, jsem Robertovi řekla, co kdybychom to udělali jenom s basou? On začal hrát, já k tomu zpívala, a pak mě napadlo, že by mohl být na konci takový groove: tú tub tu tú... A tak jsme to nahráli, na první pokus. Měla jsem zrovna problém s krkem, je v tom nějaká bolest, která se k tomu songu hodí. Z Autumn Leaves mám radost, že to zní jinak, a tak bych to chtěla dělat. Jako já. Protože, snad to nezní namyšleně, já musím být já.

Co máš v hlavě, když jdeš na pódium nějakého většího sálu a v publiku je hodně lidí? Podle mého je těžší válčit o pozornost lidí a "dostat" je v malém klubu, kde je to někdy ospalé. Turisti píšou pohlednice domů do Ameriky, možná se přišli podívat na tu Yvonne Sanchez, o které jim kamarádi řekli, že je dobrá. Zatímco v sále s osmi sty lidmi je od počátku koncertní atmosféra, snadněji tam dostanu energii a jdu do toho. Publikum mi to vrátí a tím víc já zase jemu.

Máš nějakou svoji vlastní definici jazzu? Co pro tebe znamená? Jazz je něco, co se nedá řídit.

Cože? No, nedá se řídit jako auto. Nemůžu si říkat: teď pojedu rovně, pak zahnu doprava a přejedu do levého pruhu. Jazz jsou emoce, pravda, talent, spolupráce, komunikace, přátelství. Pro mě jde o největší formu hudebního vyjadřování. Nedávno řekla v rozhovoru jakási mladá česká pop zpěvačka, že v padesáti, za zenitem slávy, bude v klubu zpívat standardíky. Tak to tedy ne, slečny! Nedělejte to, to nefunguje! Tak jednoduché to není!

Jazz je... něco jako můj manžel. Možná mě tak úplně nemiluje, protože já určitě nejsem stoprocentně jazzová zpěvačka, jakou byla třeba Ella. Někdy se cítím lépe ve svých vlastních věcech, které mají blíž k world music. Ale já tomu manželovi budu věrná do konce života.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.