úterý, 26. březen 2019

Yukiko Sawa: Domnívat se, že Japonci Martinů neznají nebo mu nerozumí, je velký omyl

Napsal(a) 

Yukiko Sawa s bustou Martinů v pražském Institutu BM, foto IBM Yukiko Sawa s bustou Martinů v pražském Institutu BMfoto: IBM

Pianistka, pedagožka a překladatelka Yukiko Sawa navštívila v těchto dnech Prahu. Vzhledem k tomu, že má velmi ráda hudbu Bohuslava Martinů, byla hostem v pražském Institutu Bohuslava Martinů a vyjela si na malý výlet do jeho rodiště – Poličky. Dále vystoupila v pražském Hlaholu na malém koncertě, který pořádal spolek Praha Cáchy/Aachen, na tématickém večeru s názvem Osudy exulanta Bohuslava Martinů. Na koncertě vystoupila s vnučkou pana Hideo Sekine, dlouholetého propagátora české hudby v Japonsku, o kterém bude dále ještě řeč. Při té příležitosti jsme s ní pohovořili o její lásce k české hudbě, o jejích pražských studiích i jejích současných aktivitách a plánech.

Jak došlo k tomu, že jste celý svůj profesní život zasvětila propagaci české hudby? V roce 1986 jsem se zúčastnila mistrovských kursů v Kusatsu. Tyto kursy mají dlouholetou tradici a vyučují na nich nejlepší hudebníci světa. Tenkrát zde působil prof. Josef Páleníček. Nemohla jsem si představit lepšího prostředníka k seznámení se s českou hudbou! Slyšela jsem poprvé v životě klavírní cyklus V mlhách Leoše Janáčka a Martinů druhý klavírní kvintet. Melodika, rytmické finesy a úžasné harmonie obou autorů, kteří mají tolik pro mne společného, zapůsobily jako droga. Za každou cenu jsem chtěla poznat zemi, kde se tak nádherná hudba zrodila.

Takže jste se sebrala a odjela do tehdejšího Československa? To přece nebylo v té době možné… Ano, bylo to dosti složité; nezapomeňme, že Japonsko bylo zemí demokratickou a obrácenou k Západu, zatímco v Československu panoval komunistický diktát. Svoji roli však sehrála náhoda. Jelikož jsem se kvůli zájmu o českou hudbu začala učit česky, seznámila jsem se na jazykové škole s profesorem Chino. Tento bohemista měl velmi dobré vztahy s tehdejším československým velvyslancem a doporučil mi, abych poslala vládě ČSSR žádost o stipendium, kterou podpořil president Musashino Academy, kde jsem tenkrát studovala. A v neposlední řadě pomohl svým vlivem prof. Josef Páleníček. Tak jsem se roku 1988 ocitla v Praze a strávila zde tři roky, které natrvalo ovlivnily můj budoucí život.

Měla jste konkrétní plán, jak v Japonsku zúročit vaše pražská studia? Nevěřila byste, kolik lidí se v Japonsku sdružuje ve jménu české kultury! Nedovedete si představit, kde všude jsem v devadesátých letech hrála českou hudbu! Duší všeho byl pan dr. Hideo Sekine; byl mi životním mentorem, úžasnou inspirací a průvodcem na našich každoročních výletech po Čechách. Krom organizace desítek a desítek koncertů a podobných akcí jsme spolu mimo jiné přeložili do japonštiny všechna libreta oper Leoše Janáčka – bez nároku na honorář!

Pan doktor Sekine nás bohužel před dvěma lety opustil. Pokračujete jakožto jeho nejbližší spolupracovnice v jeho práci? Záběr pana doktora byl neuvěřitelný. Seiferta bych do japonštiny určitě přeložit nedokázala, ať už bych se snažila jakkoli. V oblasti literatury byla činnost pana doktora asi nejviditelnější. Já se snažím navázat v oboru, který je mi opravdu vlastní, to jest v hudbě. Proto jsem vlastně i dnes na návštěvě u vás, v Institutu Bohuslava Martinů.  Když pan doktor zemřel, musela jsem po něm převzít prezidentství International Martinů Circle pro Japonsko, byla to moje povinnost. Nejen proto, že nikdo jiný neznal členskou základnu osobně, ale i pro obdiv k dílu Bohuslava Martinů. Navíc s vizitkou prezidenta IMC v ruce se u nás s hudebními institucemi a dramaturgy jedná daleko snáze.

Mám to chápat tak, že vaše propagace české hudby se odbývá především na koncertních pódiích? Za více než třicet let pedagogické práce vím, že příznivého výsledku nelze dosáhnout jinak, než osobním příkladem. Proto jsme mezi červencem 2018 a únorem 2019 s přáteli hudebníky uspořádali již pět koncertů z děl Bohuslava Martinů, jejichž nedílnou součástí byla prezentace o životě a díle „našeho“ Mistra. Podotýkám, že bez jakékoliv dotace.

S autorkou článku, foto IBM S autorkou článkufoto: IBM

Jak vnímají Japonci hudbu Bohuslava Martinů? Domnívat se, že Japonci Martinů neznají nebo mu nerozumí, je velký omyl. Hudební život v Tokiu nemá ve světě obdoby, protože jenom v Suntory Hall je koncert každý den a střídají se zde nejlepší orchestry a nejlepší hudebníci světa. Naše publikum má tedy nastavenu nejvyšší laťku, co se úrovně týká, a je dokonale obeznámeno s hudební literaturou 20. století v té nejlepší možné interpretaci. Ano, díla Bohuslava Martinů by se mohla hrát častěji, jenže podstatnou roli zde hraje ekonomická stránka věci. Má-li špičkové těleso se špičkovým dirigentem nazkoušet například některou z Martinů symfonií, vyžaduje to od všech dokonalou domácí přípravu a alespoň čtyři zkoušky, což je finančně náročné. Zatímco Novosvětskou (aniž bych jakkoliv chtěla zpochybnit její krásu) umí všichni, dirigent má koncepci zcela zažitou, a tudíž jedna zkouška stačí. A vstupenka stojí pořád stejně… Janáčkovi již bylo pomoženo, publikum jeho díla bezpodmínečně vyžaduje, dramaturgie je tedy zařazuje. Teď je na řadě Bohuslav Martinů. Také bych si moc přála, aby u nás zazněly skladby Petra Ebena, Zdeňka Lukáše, Otmara Máchy, Luboše Fišera a dalších a dalších výborných český skladatelů! Jsem přesvědčena, že tato jména budeme za padesát a možná i dříve číst v koncertních programech stejně často, jako dnes čteme právě třeba jméno Leoše Janáčka.

Zmínila jste, že již třicet let se věnujete pedagogické práci. Má i zde česká hudba své místo? Myslivečkovy, Bendovy a Dusíkovy sonáty jsou pro osvojení zásad klasicistní interpretace daleko vhodnější než díla vídeňské trojice. A není to jenom můj názor. S Dvořákem a Janáčkem je trochu problém, to jsou již díla pro pianisty na profesionální úrovni – a tím nemyslím jen technickou erudici. Martinů ovšem hrají všichni. Učím žáky všech věkových kategorií a pro každého se něco najde. Japonské děti milují skladbičky Božánkovi a Soničce! Jaro v zahradě je také velmi populární. Bajky nebo Loutky snad netřeba zmiňovat.

V našem rozhovoru již padla jména českých autorů konce dvacátého a začátku našeho století. Dá se z jejich děl vybrat něco, co by konvenovalo vašim pedagogickým záměrům? V Čechách vyrostlo již několik pianistických generací na instruktivních skladbách skvělého skladatele Luboše Sluky. Je pro mne nepochopitelné, jak málo klavírních pedagogů mimo Českou republiku tato díla zná! Při svých seminářích a workshopech jsem byla často dotazována na notový materiál, když moji žáci hráli Slukovy skladby. To byl popud k založení Společnosti Luboše Sluky v Japonsku a před spuštěním je e-shop, zatím jen s klavírní literaturou, ale výhledově se počítá s rozšířením sortimentu.

Prolíná se váš osobní život s životem profesním? Můj profesní život je i mým osobním a sama nevím, jak se to přihodilo. Ale jsem přesvědčena, že je to tak v pořádku, a cítím se šťastná.

Yukiko Sawa pochází z Tokia. Vystudovala koncertní obor klavír na Musashino Academy v Tokiu, poté pokračovala v postgraduálním studiu na Hudební fakultě AMU ve třídě prof. Josefa Páleníčka. I díky této skutečnosti je Yukiko Sawa přední propagátorkou české hudby v Japonsku. Kromě obsáhlé koncertní činnosti je aktivní členkou Společnosti Leoše Janáčka v Japonsku a po skonu bohemisty dr. Hideo Sekine převzala nejen vůdčí úlohu v česko – japonské společnosti v hudební oblasti, ale i funkci prezidenta International Martinů Circle pro Japonsko. Yukiko Sawa patří k vyhledávaným klavírním pedagogům a metodikům. Je profesorkou na Seitoku University, kde školí budoucí i stávající učitele z celého Japonska.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.