X otázek pro ministra

Pane ministře, dokážeme podle vašeho názoru my Češi dostatečně sebevědomě propagovat a prezentovat českou hudební kulturu v zahraničí a připravuje se nějaká velká přehlídka české kultury typu úspěšné České sezony ve Francii v nějaké zemi Evropské unie?

Těžko říci, co je to „dostatečně a sebevědomě“. Záleží na tom, zda je otázka položena ve srovnání s někým či něčím. A lze vůbec srovnávat? Každý stát má naprosto jiné ekonomické, právní podmínky a prostředí. Jde také o to, kdo otázku pokládá. Tím chci říci, že odborná hudební veřejnost má zřejmě názor na účinnost propagace našeho hudebního umění v zahraničí trochu odlišný než široká veřejnost.

Jsem rád, že Českou sezonu připomínáte, byla to skutečně přehlídka nebývale rozsáhlá a úspěšná. A také mimořádně finančně náročná. V příštím roce nás čeká velký projekt „Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury“. Pro další léta již skutečně něco plánujeme, určitá jednání již probíhají, ale víc zatím neprozradím.

Bude mít vstup České republiky do Evropské unie nějaký okamžitý či dlouhodobý konkrétní vliv na českou hudbu, pro hudebníky i hudební „konzumenty“?

Oblast umění je v plné kompetenci jednotlivých států EU. Členství v EU bude znamenat především širší uplatnění umělců a uměleckých těles v zemích EU. Konkrétní okamžitý či dlouhodobý vliv na českou hudbu, pro hudebníky i hudební „konzumenty“ se projeví zejména tím, že Česká republika bude mít rovné podmínky účasti na programech EU vyhlašovaných pro oblast umění, včetně hudby, jako ostatní členské státy. Doposud máme podmínky účasti Programu Culture 2000 přidružených zemí.

Rok 2004 vyhlásilo ministerstvo kultury Rokem české hudby. Jak by měl být podle vás tento rok s několika významnými výročími naplněn a jaký podíl na přípravě, eventuálně podpoře, bude mít váš resort?

Tak především, rok české hudby Ministerstvo kultury nevyhlásilo, ale připravilo návrh programu „Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury“. Byla to reakce na spontánní podněty a přípravy na připomenutí těchto významných kulturních výročí hudebními pořadateli a organizacemi s cílem poskytnout jim podporu při jeho realizaci. Návrh programu, jehož prostřednictvím bude v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie zdůrazněn význam české hudební kultury v mezinárodním kontextu, jsem předložil vládě, vláda jej vzala na vědomí a schválila také možnost poskytování sponzorských darů na jeho přípravu a realizaci ze strany státních podniků a obchodních společností s většinovou majetkovou účastí státu.

V této souvislosti bych rád upozornil na zřízení Informačně koordinačního centra Česká hudba 2004 v rámci Divadelního ústavu od 1. 1. 2003. Na adrese mohou zájemci z celého světa najít seznam hudebních výročí roku 2004 a sledovat stav příprav projektů k těmto výročím.

A nyní konkrétně ke státní podpoře nadcházejících hudebních výročí: Do roku 2003 podpořilo Ministerstvo kultury v souvislosti s přípravou oslav hudebních výročí roku 2004 z vlastních prostředků celou řadu projektů v celkové výši 287 307 000 Kč. Finančně nejnáročnější je dosavadní rekonstrukce nového sídla Českého muzea hudby – Národního muzea, která si již vyžádala 150 236 000 Kč.

V návrhu státního rozpočtu na rok 2004 vyčleňuje Ministerstvo kultury 50 000 000 Kč na přípravu a realizaci jednotlivých projektů Programu. Zejména na zajištění provozu Informačně koordinačního centra Programu v roce 2004, na zajištění propagace v zahraničí, v jednotlivých regionech České republiky, ve veřejnoprávních médiích. Dále na částečnou úhradu mimořádných projektů organizací státu a na podporu realizace náročných projektů z tvorby jubilujících skladatelů, které jsou jednotlivými pořádajícími subjekty bez mimořádné podpory státu jen obtížně uskutečnitelné. Doporučené velké mezinárodní festivaly, regionální operní scény a orchestry, vědecké konference a soutěže, specifické projekty občanských sdružení, obecně prospěšných společností a dalších subjektů, projekty inovačního a alternativního charakteru, mohou získat dotace na částečné krytí nákladů na základě výsledků speciálního grantového řízení programu, které bylo vyhlášeno na začátku září 2003. Dále Ministerstvo kultury předpokládá, že další doporučené projekty k výročím českých skladatelů, interpretů, hudebních institucí a organizací bude podporovat v roce 2004 také v rámci svých každoročně na podzim kalendářního roku vyhlašovaných programů, zejména programu Kulturní aktivity.

Kromě jednorázových projektů typu festivalů, koncertů a operních představení zůstane do budoucna významným přínosem programu vybudování důležitých center hudebního života, která budou mít v příštích letech pozitivní vliv na další udržování a rozvíjení české hudební kultury. Jakousi vlajkovou lodí bude znovuotevření Českého muzea hudby Národního muzea.

Přestože významnou část nákladů programu začlenilo Ministerstvo kultury do svého návrhu rozpočtu na rok 2004, tyto prostředky nebudou dostačovat k tomu, aby byl splněn základní cíl programu – využít spontánně vzniklé kulturní aktivity příprav oslav výročí hudebních skladatelů a zároveň příprav vstupu České republiky do EU k efektivní propagaci české hudební kultury. K finanční účasti na přípravě a realizaci Programu jsou pozvány orgány samosprávy, počítá se s vlastním vkladem soukromoprávních subjektů, účastnících se programu. Dalším finančním zdrojem by měl být sponzoring, také, jak jsem uvedl, prostřednictvím státních podniků a obchodních společností s většinovou účastí státu.

Vlastně všechny oblasti kultury si stýskají na nedostatek peněz. Těch je však málo ve všech sférách veřejného života. Náš stát má na počet obyvatel neobyčejně bohatou síť operních divadel a symfonických orchestrů. Na provoz některých z nich je však údajně málo peněz a jejich budoucnost je nejistá. Dirigent Daniel Barenboim kdysi vyvolal bouři nevole, když prohlásil, že Berlín má moc orchestrů a že by některé zrušil. Máte v našem případě podobný pocit, nebo vidíte nějaké východisko pro další existenci patnácti symfonických orchestrů a deseti operních scén, které jsou tak či onak podporovány státem a regiony?

Stát zřizuje pouze jeden symfonický orchestr – Českou filharmonii a dvě operní scény, ostatní jsou v plné kompetenci samosprávy, do které Ministerstvo kultury nemůže vstupovat. Pokud vím, tak probíhají různá jednání o možných formách transformace divadel a orchestrů – příspěvkových organizací měst. Ministerstvo kultury však do těchto jednání svým rozhodováním nevstupuje. Může vyslovit svůj názor, pokud bude o něj požádáno. Čtenářům časopisu HARMONIE mohu říci, že stálých profesionálních symfonických orchestrů je v ČR sice 15, ale tři jsou obecně prospěšné společnosti – to znamená soukromoprávní tělesa (mimochodem dva z nich jsou transformovány z příspěvkových organizací obcí, které je zřizovaly), jeden orchestr zřizuje stát a jeden je zřizován Českým rozhlasem bez jakékoli účasti státního rozpočtu. O tom, zda je jich v České republice moc nebo málo rozhodují především občané svým zájmem či nezájmem o tuto službu veřejnosti.

V souvislosti s vážnou hudbou je také často zmiňován problém sponzorství. Mecenášů ve vážné hudbě je stále málo, dokonce jich v posledních letech spíše ubývá, přesněji zmenšuje se jejich počet. Jaká je naděje, že bude koncipován a přijat zákon, jenž by motivoval seriózní soukromé subjekty k podpoře umění když už ne kvůli lásce k hudbě, tak pro daňové úlevy?

Zákon o dani z příjmu řeší sponzorství obecně pro celý neziskový sektor, nemůže sponzorům nařídit, do které oblasti mají své dary směřovat. Rozhodující pak je, jaké zákazníky (ve slovníku šéfů marketingu jakou cílovou skupinu), chcete oslovit nebo jak chcete profilovat svoji značku. U soukromých podniků někdy asi také rozhoduje vášeň vedení firmy pro tu kterou oblast (většinou sport). Nelze si než přát, aby vášní členů představenstva byla hudba.

Pozoruhodným přežitkem z minulé doby je systém tak zvaných příspěvkových organizací typu České filharmonie nebo Národního divadla. Lze tento systém nahradit nějakým jiným konceptem?

V současné době Ministerstvo kultury pracuje na návrhu věcného záměru zákona o veřejné podpoře kultury a o veřejnoprávních organizacích v kultuře, který by měl navrhnout i možnost transformace příspěvkových organizací státu a samosprávy. Návrh věcného záměru zákona by měl být připraven do konce roku 2003. Samotný zákon pak do konce roku 2004.

V souvislosti s Národním divadlem prý uvažuje ministerstvo kultury finančně přispět v roce 2004 k realizaci inscenace opery o hokejovém triumfu v Naganu. Je-li to pravda, proč se rozhodlo ministerstvo podpořit právě takovýto projekt a o jakou částku se jedná?

Ministerstvo kultury zřizuje Národní divadlo a poskytuje mu příspěvek na provoz a činnost, který zahrnuje i příspěvek na realizaci dramaturgie Národního divadla. Současný ředitel Daniel Dvořák vyhrál výběrové řízení mimo jiné také na základě návrhu dramaturgie, jehož součástí jsou i premiéry českých soudobých či nových děl. Nepochybně uvádění těchto novinek vyžaduje jistou dávku odvahy čelit očekávané kritice ze strany, řekněme, konzervativní veřejnosti.

Přesnou částku z příspěvku MK na provoz a činnost Národního divadla na přípravu a premiéru nového díla nelze takto předem vyčíslit.

Podle reakcí čtenářů soudím, že kulturní veřejnost moc nepochopila, proč byla správa otáčivého divadla v Českém Krumlově svěřena pražskému Národnímu divadlu. Nebylo by logičtější svěřit správu Jihočeskému divadlu v Českých Budějovicích?

Pokud někdo nepochopil celou dlouhou historii kolem otáčivého hlediště, nelze se tomu příliš divit. Vzniklo kolem toho tolik dohadů a emotivních komentářů, že to veřejnost zmást mohlo.

Rozhodl jsem o převedení otáčivého hlediště v Českém Krumlově pod správu Národního divadla, protože kraj nedodržel domluvu o uzavření smlouvy o prodloužení dočasného provozu točny. Ministerstvo kultury nikdy nechtělo zničit bez náhrady stávající točnu, do ukončení provozu v roce 2006 mělo být vybudováno nové otáčivé hlediště mimo areál barokní zámecké zahrady, která je zapsána na seznamu kulturního dědictví UNESCO, aby byla dodržena mezinárodní smlouva s UNESCEM. Protože se mi nikdy nepodařilo přesvědčit ostatní subjekty, že dosavadní liknavý postup může špatně skončit, pověřil jsem řešením Národní divadlo. Jeho úkolem je vybudovat v sousedství zámecké zahrady nové zahradní divadlo s otáčivým hledištěm. Než se tak stane, bude spravovat i točnu současnou. Spravovat ale neznamená provozovat, dosavadní točna bude v provozu další čtyři roky a jejím uživatelem bude divadlo v Českých Budějovicích.

A co se týče vaší otázky, Jihočeské divadlo se 12. února 1998 spolu s městem České Budějovice dobrovolně vzdalo vlastnictví točny ve prospěch České republiky. Proto je pochopitelné, že i nové zahradní divadlo bude spravovat státní organizace Národní divadlo.

Stát od roku 1989 kontinuálně velmi přispěl k ochraně kulturních památek spjatých s hudbou, jako například Rudolfinum, Národní divadlo, České muzeum hudby, Nostický palác, unikátní barokní divadlo na českokrumlovském zámku, spravuje státní sbírku smyčcových nástrojů, nicméně vážná situace je v ochraně desítek vzácných varhan. V tomto případě navíc komplikuje situaci i to, že se vahranní stroje nacházejí v kostelích, které patří do gesce římskokatolické církve. Jaký je záměr státu ve věci ochrany a odborné renovace varhan, které by měly sloužit i příštím generacím? Řada strojů je totiž už nenahraditelně zničena.

Byl zpracován aktualizovaný Soupis památkových varhan v České republice současně s určením nejcennějších nástrojů s návrhem na jejich restaurování. Tento soupis je mimo jiné využitelný i pro systematičtější přístup při dalším prohlašování věcí uvedeného druhu za kulturní památky. Restaurování varhan (skříní i strojů), jde-li o kulturní památky, mohou provádět pouze fyzické osoby, které mají zvláštní povolení k restaurování vydané Ministerstvem kultury.

Vybrané restaurátorské akce na skříních i strojích varhan, jde-li o kulturní památky, jsou Ministerstvem kultury finančně podporovány v rámci Programu restaurování movitých kulturních památek. Podklady pro zařazení restaurátorských prací do tohoto programu připravuje pro rok 2004 Národní památkový ústav prostřednictvím svých územních odborných pracovišť, na která se mohou obracet s dotazy jednotliví vlastníci. Zdůrazňuji přitom, že v rozhodovacím procesu při výběru (a to platí pro všechny programy památkové péče) nehraje roli, kdo je vlastníkem památky.

Na závěr otázka, která jistě bude čtenáře HARMONIE zajímat: Jste znám svým velmi pozitivním vztahem k divadlu. Jaký je ale váš osobní vztah ke klasické hudbě a jazzu? Hrajete nebo hrál jste na nějaký hudební nástroj? Máte nějaké oblíbené skladby či desky? Kdy nebo jak často máte čas na poslech hudby?

Z klasické hudby mám rád – řečeno dnešním jazykem – takzvaný populár. Samozřejmě, že chodím pravidelně na koncerty, ale doma opravdu s Janáčkem nerelaxuji. Takže raději Mozarta nebo Čajkovského. A pokud se týče jiných žánrů, pak je to tradiční dixieland a swing. A taky někdy rokenrol. To byla taková ta tichá hudba, jestli si vzpomínáte.

(Připravil Luboš Stehlík)

Sdílet článek: