Slavnostní koncert k 250. výročí Wolfganga Amadea Mozarta, oficiální otevření a vrchol projektu Mozart-Praha-2006, byl ve výroční den (27. 1.) ve Stavovském divadle především manifestační a společenskou akcí a programem určeným do celosvětového televizního vysílání. Přesto nezůstal hodinový koncert po dramaturgické a umělecké stránce nic dlužen. Tři Mozartovy partitury, které měly v Praze světovou premiéru (předehru k Donu Giovannimu , Klarinetový koncert a Pražskou symfonii ), hrála Česká filharmonie , dirigoval Manfred Honeck a sólistkou byla Sharon Kam . Akustika nevelkého divadla, když se hraje na jevišti, není pro symfonický repertoár ani trochu ideální, i když byla filharmoniků jen polovina. Prostorová zvuková stísněnost v jejich hře odhalila i pár smyčcových nedokonalostí, ale nebylo jich mnoho. Dirigent Honeck, který už předtím o dva dny dříve v Rudolfinu připravil publiku mimořádný zážitek s netradičně pódiově prezentovaným a velmi niterně cítěným Mozartovým Requiem , kouzlil i nyní. Modeloval hudbu do nejmenších detailů, mimořádně kultivovaně a jemně, s nábojem téměř až duchovním. Na klarinetistku Sharon Kam už superlativy sotva stačí. Její legato, tónové kvality a výraz jsou pohádkové. Pomalou větu hrála étericky, jen těsně nad hranicí slyšitelnosti, neuvěřitelně procítěně, nuancemi agogiky v podstatě málem až nestylově romanticky, ale tak muzikálně, že nelze než její způsob s pohnutím a nadšením přijmout. Z pochopitelných důvodů nemohl být tento televizní a oslavný program jinde než v „Mozartově“ divadle. „Živé“ publikum v takovém případě možná přichází v kvalitě posluchačského zážitku trochu zkrátka, ale genius loci a vědomí neopakovatelnosti data je dostatečným mimohudebním odškodněním. Ve všech prostorách divadla pak večer pokračoval společenským setkáním. Nechyběl ani narozeninový dort.
