čtvrtek, 20. leden 2011

Wolfgang Wagner

Napsal(a) 

Wolfgang Wagner Wolfgang Wagner

30. srpna 1919 Bayreuth – 21. března 2010 Bayreuth

„Protože jsem se narodil jako vnuk Richarda Wagnera, závětí určený jako třetí ze čtyř rovnocenně oprávněných dědiců, byl jsem a jsem k tomuto výjimečnému dědictví vázán od samého počátku. To pro mě znamenalo dobrat se jeho smyslu, v minulosti i v současnosti,“ napsal Wolfgang Wagner na úvod svých pamětí, vydaných roku 1994 a nazvaných Životní akta . „Prožitek druhé světové války, bezpodmínečná kapitulace a téměř úplně rozbombardované Německo byly pro mě dostatečným podnětem, abych se důkladně zamýšlel nad tím, kde je mé místo, nad tím, zda činorodé nasazení v zájmu Slavnostních her Richarda Wagnera, snad dokonce jako životní úkol, má ještě vůbec smysl, zda je nutné a zdůvodnitelné. Pro rozhodnutí obnovit Bayreuthské slavnostní hry, které jsme s mým bratrem učinili, bylo směrodatné, že jsme chtěli osvobodit dílo Richarda Wagnera od zkreslení těmi, kdo si ho přisvojili, od častých nedorozumění, a pokusit se uvádět jeho díla tak, jako by byla vytvořena teprve včera.“

Na konci druhé světové války bylo Wolfgangu Wagnerovi 26 let, jeho bratrovi Wielandovi o dva roky více a jistě to nebyl pouze dědický závazek, jenž jejich rozhodnutí podepřel. Oba v sobě měli cosi z povahy svého děda, pro nějž bylo uskutečnění nemožného celoživotním cílem. První nutné kroky k rehabilitaci díla Richarda Wagnera se však dotýkaly samotné rodiny Wagnerových. Byla tu kniha Dědictví ohně , kterou ve svém americkém exilu roku 1944 vydala Friedelind Wagner, sestra Wielanda a Wolfganga, kniha, jež byla jasnou obžalobou znacizovaného Bayreuthu. Dosud byla vůdčí osobností slavností skladatelova snacha Winifred, jejíž kontakty s Adolfem Hitlerem a pronacistické smýšlení byly předmětem poválečného soudu. Teprve když se Winifred Wagner písemným prohlášením vedení Slavnostních her vzdala a přenesla pravomoci na své syny, mohla být založena Společnost přátel Bayreuthu. Jejím cílem bylo shromáždit prostředky pro obnovení her. Za dva roky nato, 30. července 1951, byla zahájena nová éra Bayreuthu Parsifalem v režii a výpravě Wielanda Wagnera.

Do roku 1966 vedli oba bratři Slavnostní hry jako rovnoprávní partneři, střídavě i společně se podíleli na inscenačních přípravách, na vyhledávání pěvců, na provozním vedení – na úlohách uměleckých i administrativních. Se stínem nacismem poznamenané minulosti bojovali

Wolfgang Wagner Wolfgang Wagner
stále a nikdy se jej plně nezbavili. Vždyť hned na počátku mohli díky Bayreuthu rozvinout svou kariéru či navázat na předchozí dirigenti, jejichž morální kredit z období války nebyl zcela bez poskvrnky – Clemens Krauss, Wilhelm Furtwängler i Herbert von Karajan. Pokus o smíření s Friedelind Wagner, jež chtěla založit při Bayreuthu pěvecké kurzy, selhal. Roku 1976 otevřené Wagnerovo muzeum ve vile Wahnfried nacionálně socialistickou etapu historie Bayreuthu téměř ignorovalo. Syn Wolfganga Wagnera Gottfried jezdí po světě s přednáškami o Wagnerově antisemitismu a tak dále. Vypořádání se s touto minulostí Bayreuthu tedy čeká na čtvrtou generaci. Katharina Wagner, dcera Wolfganga Wagnera z druhého manželství a nástupkyně svého otce, sice tuto snahu naznačila ve své inscenaci Mistrů pěvců norimberských , ovšem na úkor díla samotného.

Znovuobnovený Bayreuth se však po roce 1951 bezesporu opět stal místem setkávání milovníků Wagnerova díla a hudebního divadla vůbec. Po neočekávané smrti Wielanda Wagnera roku 1966 zůstalo vedení her v rukou Wolfganga Wagnera. Tehdy se otevřel Bayreuth novým inscenačním týmům. Odstraňování „haraburdí“ zkostnatělého pojetí výpravy a režie v duchu dogmatického výkladu historické tradice, jaké už začalo s Wielandem Wagnerem, nastalo v plné míře teprve nyní. Wolfgang Wagner byl za ústup od této tradice často nevybíravě kritizován, osočován z nového znesvěcování posvátného díla svého děda, avšak neustoupil. Nejvýraznějším případem bylo uvedení Prstenu Nibelungova roku 1976, v roce 100. výročí od jeho premiéry. Tetralogie v režii Patrice Chéreaua, hudebním nastudování Pierra Bouleze, výpravě Richarda Peduzziho a kostýmech Jacquese Schmidta vyvolala skandál. (Málo je známo, že Chéreau byl až několikátý režisér v pořadí, poté, co odmítl Ingmar Bergman a s Peterem Steinem nedošlo k dohodě na koncepci.) Podle Boulezova vyjádření polovina hráčů orchestru po skandální premiéře v následujícím roce rezignovala na účast v inscenaci (Wolfgang Wagner udává jejich celkový počet 77), což znamenalo angažování zcela nových hráčů a od základu nové studium. Právě tato inscenace se však nakonec stala inscenací století a posunula vnímání Bayreuthu směrem k modernímu divadlu – jak říká Pierre Boulez, především dík Wolfgangu Wagnerovi, jenž za inscenačním týmem stál a neprojevil nejmenší pochybnost, že byla jeho volba správná.

Zhodnocení dvaačtyřicetileté samostatné éry Wolfganga Wagnera bude teprve učiněno. Již teď však lze říci, že úkol, který si se svým bratrem roku 1945 stanovil, se splnit podařilo. Wagnerovo dílo žije plným životem v Bayreuthu i mimo něj a také to je zásluhou Wolfganga Wagnera, neboť tím, že angažoval různé inscenační týmy, rozesílal signály a impulzy do dalších divadel. Dílo Richarda Wagnera tak zůstává stálou výzvou pro inscenátory, interpretační umělce i pro nás všechny, kdo se jeho mnohotvárnému, komplikovanému, rozporuplnému, oslnivému a zároveň tak prostému a jasnozřivému dílu stále znovu snažíme porozumět.

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.