Wolfgang Amadeus Mozart 1

... šat z hlíny měl jen popelavý,

když prošel tmou a vcházel pak

už přímo do světel a slávy…

(Jaroslav Seifert)

Trojice písmen WAM se stala symbolem, trade mark v pravém slova smyslu v míře, jaké pravděpodobně žádný jiný skladatel nedosáhl. Ani dvě stě padesát let po jeho narození nejsme s to přijít fenomenu Mozart na kloub. Záhadou zůstává jeho osobnost, ve které vždy zbylo cosi z dítěte a která zároveň měla schopnost postihnout skryté taje života. Záhadou zůstává jeho zdánlivě přehledná, průzračná, naprosto logická hudba, která prý působí právě tak pozitivně na kojence jako na psychicky nemocné, a dokonce i na zvířata, a o které stále nejsme schopni beze zbytku vyslovit, proč tomu tak vlastně je. V nesčetných publikacích o Mozartovi nacházíme podivení nad tím, jak mohla jeho doba chodit kolem génia tak lhostejně. Je to údiv, který zapomíná na rozdíl mezi autentickým vnímáním současníků a historickou recepcí. Mezery ve faktech, z nichž bychom byli schopni vytvářet neotřesitelné soudy, se začaly objevovat velmi brzy. Vždyť pravděpodobně již zápis v knize zemřelých uvádí špatné datum pohřbu. Nedostatek faktů dával o to větší prostor fantazii.

Ukradené dětství a zlý arcibiskup

Mozart byl talentované dítě, hlavně měl ale otce, jenž to rozpoznal a přijal jako dar i úkol. Říká se, že Leopold Mozart vlastně svému synovi vzal dětství. Vláčel jej po královských a císařských dvorech a předváděl jako mechanickou loutku. Poskytl mu však vzdělání, jakého se dostalo málokterému dítěti. Wolfgang poznával při cestách Evropou kromě hudby také různé národní mentality, zeměpis, dějepis a jazyky. Nikdy nechodil do školy, vlastně ani nikdy neměl dětské kamarády. Současníci tvrdí, že jeho hračkami i přáteli byly tóny. V okamžiku, kdy poprvé zkusil, jak se s nimi dá kouzlit, jako by v jeho životě neexistovalo nic jiného. A přece byl Mozart člověkem se vším všudy, s přáními i touhami, s ctnostmi i nectnostmi.

Rodný Salcburk byl hlavním městem arcibiskupského knížectví a Leopold Mozart byl vícekapelníkem jeho dvorní kapely. On sám pravděpodobně toužil maloměstské salcburské poměry opustit a dostat se výš. Možná právě tato nesplněná touha z něj učinila „manažera“ vlastního syna. Organizoval koncertní cesty, jejichž cílem bylo připravit Wolfgangovi půdu k výsostnému postavení. Není pochyb, že mu vděčíme za rozvoj talentu malého Mozarta, vděčíme za něj však také tolerantnímu Leopoldovu zaměstnavateli, arcibiskupu Schrattenbachovi, který mu poskytoval dlouhodobé dovolené. Schrattenbachův nástupce Hieronymus Colloredo byl jiného názoru: „Ten, koho platím, má pracovat pro mne.“ Wolfgang, kterému teprve Colloredo přiznal plat, ovšem nebral zaměstnaneckou disciplinu nijak vážně.

Colloredo i jeho komoří hrabě Arco jsou většinou jmenováni mezi prvními, kdo géniovi Mozartovi házeli klacky pod nohy. Proslulou se stala historka s kopancem, který hrabě Arco Wolfgangovi uštědřil, když se odbojný zaměstnanec pokoušel doručit arcibiskupovi svou výpověď. O „kopanci“ víme sice z Mozartova dopisu otci, mohl být ale také míněn pouze v přeneseném slova smyslu, nebo nemusel existovat vůbec. Colloredo ostatně Mozartovu výpověď nikdy nepotvrdil, Mozart zůstal ve Vídni „protiprávně“.

Konstance

Také Konstance Mozartová rozená Weberová je ve většině literatury uváděna mezi těmi, kdo neměli tušení, jaký velikán vedle nich žije; pro ni samu odsouzení o to příkřejší, že byla člověkem, který mu byl nejblíž. Žila s ním deset let, porodila mu šest dětí, z nichž pouze dvě přežily. Obraz Mozartova manželství je vytvářen především na základě korespondence, která poskytuje vodítko, dokáže však také zavádět na scestí. Protože se manželé od sebe velmi málokdy (a neradi) vzdalovali, bylo jejich vzájemné korespondence vůbec velmi poskrovnu. Do Wolfgangových dopisů pak zasáhla pozdější rodinná „cenzura“ a rozhodující výpověď protistrany, Konstanciny dopisy zcela chybí. Podle většiny životopisců vedla Konstance Mozartovu domácnost špatně a jeho hudba jí byla lhostejná. Není pochyb, že ve vztahu manželů Mozartových hrála velkou roli především erotika, kdyby však Konstance postrádala intelekt, svěřoval by jí Mozart komplikovaná obchodní jednání posledních měsíců svého života? Je zvláštní, jak se Konstancin ekonomický talent „náhle“ rozvinul po Mozartově smrti. Její kontakty s nakladateli, snaha o dokončení Requiem a soustřeďování mozartovské dokumentace nemohly být projevem náhlého přerodu domácí puťky v cílevědomou ženu, jen dříve neměla možnost své schopnosti prosadit. Mozartovu památku nakonec zabezpečila dalším sňatkem: její druhý manžel, dánský diplomat Georg Nikolaus von Nissen, vydal roku 1828 Mozartovu monografii. Konstance a Nissen mají však zároveň značný podíl na vzniku bílých míst Mozartovy biografie. Nikdy se nedozvíme, kolik z existující korespondence odstranili a která jména byla v dochovaných dopisech začerněna (jen málo se podařilo rozluštit fotografickou metodou).

Svobodný umělec

Wolfgang Amadeus Mozart 1Říká se, že Mozart byl první, kdo protrhl závislost hudebníků na šlechtických mecenáších. Jeho cílem však nebylo „nebýt zaměstnán“, naopak. Hledal přiměřeně finančně ohodnocené místo ve dvorských službách. V době, kdy přišel do Vídně, byly vysoké hudebnické funkce u císařského dvora obsazeny většinou obstarožními pány a Mozart očekával na čelních pozicích přesun. Žádný vznešený dvůr jej však neangažoval. Dodnes je to vykládáno jako vina zaslepených evropských vládců a jejich úředníků. Ovlivněni idealizovaným obrazem génia přehlížíme, že Mozart sám byl v těchto věcech značně nerozhodný. Čekal, že bude vyzván, ale oficiálně se vlastně o místo u dvora (snad kromě Mnichova) neucházel, vlastně nechtěl odejít z Vídně (a od Konstance). Teprve roku 1787 mu byl udělen dekret dvorního hudebníka s platem 800 zlatých ročně, s jedinou povinností: psát tance pro pravidelný dvorský ples v Redutě. Pro skladatele Mozartova formátu byl (viděno našima očima) takový úkol potupný, zajišťoval mu však jistý příjem bez velké námahy. I to je ovšem otázka: opravdu psal Mozart tak snadno, jak se traduje, téměř ihned načisto, opravdu by byl schopen napsat předehru ke své největší opeře přes noc a árii pro Josefinu Duškovou „na povel“? Jak si pak vysvětlíme, že se tak trápil se zakázkou na skladbu pro hrací hodiny a nepodařilo se mu ani napsat všech objednaných šest kvartetů pro pruského krále a sonáty pro jeho dceru?

Německá a italská opera ve Vídni

Součástí osvícenství byly první výhonky nacionalismu moderní doby. Císař Josef II. chtěl vyvolat v život „národní divadlo“ v německém jazyce, které by ve Vídni působilo vedle italské opery. Tento pokus selhal a kromě Mozartova Únosu ze serailu se žádné tehdy vzniklé dílo trvale na repertoáru neudrželo. Mozartova další opera pro Vídeň byla opět italská. Buřičská Figarova svatba byla sice zakázána jako činohra, v Mozartově zhudebnění byla provedena dokonce na císařův příkaz. Někdy v této době se v Mozartových životopisech začínají objevovat zmínky o „kabalách“, které prý proti Mozartovi strojili členové italské opery, konstrukce, postavené na chatrných základech několika málo jasných narážek v Mozartových dopisech či zprostředkovaných třetími osobami. Opravdu se mohlo jednat o „úklady“, projevy záludného, skrytého či otevřeného nepřátelství, jejichž cílem mělo být Mozarta odstranit z vídeňského hudebního života (či jej dokonce „vyřídit“ fyzicky)? Nebo šlo spíše o drobná zákulisní záští a společky, které zkrátka k divadelnímu životu patřily a patří, a z nichž se později vyrobil „důkaz“ o tom, jak byl Mozart ve Vídni všemožně pronásledován, a dokonce uštván?

Chudoba a zednáři

Věčným tématem Mozartových životopisů byly a jsou peníze. Mozart se prý musel bídně protloukat, ponižovat a půjčovat si, aby vůbec udržel rodinu při životě. Zůstaly po něm pouze dluhy, nebylo ani na zaplacení slušného pohřbu. Máme k dispozici řadu solidních a věrohodných analýz jeho finanční situace během vídeňských let a řekněme rovnou, že o chudobě nemůže být řeč. Je pravda, že Ch. W. Gluck měl jako dvorní skladatel plat 2000 zlatých, Mozart jako dvorní komorní hudebník 800 zlatých a teprve po Mozartově smrti znovu jmenovaný dvorní skladatel Leopold Koželuh 1500 zlatých. U šedesátiletého Glucka se svým způsobem jednalo o prebendu za celoživotní zásluhy. Pětačtyřicetiletého Koželuha jmenoval Leopold II. Jeho předchůdce Josef II. byl proslulý svou spořivostí a ze svého pohledu vlastně Mozartovi vyslovil přidělením dvorského platu uznání.

Mozartovy příjmy plynuly z různých stran, problémem však byla jejich nepravidelnost. Ke spoření nikdy netíhl, peníze v jeho domácnosti byly skutečným „oběživem“. Honoráře, o nichž víme, mu umožňovaly vést velmi slušný život, on však vedl život nákladný. Rád se draze oblékal, měl početné bytové zařízení (které si pořídil teprve ve Vídni), jeden čas vlastnil koně. Zvykl si na určitý standard a pravděpodobně se těžko smiřoval (ale nejen on) s hospodářskou krizí v období tureckých válek. Obraz nepochopeného umělce však potřeboval též umělce hladovějícího. Domnělou bídu tedy měly přivodit také Konstanciny lázeňské pobyty, i zde však zapracoval romantismus. Lázničky Baden u Vídně tvořilo v té době několik domů a pověst zdejších léčivých pramenů se teprve začala vytvářet. Pro manžele Mozartovi byl Baden výhodně blízko u Vídně – jakmile měl Mozart volno, mohl za Konstancí přijet. Právě poslední Konstancin lázeňský pobyt na podzim 1791 je obestřen záhadou dodnes nerozluštěných Mozartových finančních machinací.

Dopisy z posledních měsíců jeho života jsou zvláštním svědectvím. Střídají se v nich rozvernost a dobré rozpoložení, vážné úvahy o budoucnosti staršího syna, hrdost na úspěchy, se zřejmou zlostí na jakési nespolehlivé partnery, hektičností a nervozitou, že „obchod“ nejde podle plánu. Poslední rok Mozartova života byl jedním z jeho nejplodnějších nejen co do počtu dokončených děl, ale zejména pokud jde o jejich trvalou hodnotu. A přece jako by hlavním motivem veškerého jeho snažení bylo tentokrát něco jiného než hudba, něco, o čem víme tím méně, čím více máme hypotéz (hráčská vášeň, finanční spekulace, tušení závažné choroby, zapletení se do zednářského spiknutí).

Kapitola Mozartova zednářství zůstává dodnes tajemnou také proto, že ji takovou mít chceme. Mínění, že největší skladatel všech dob byl nositelem tajného poslání, které mělo proměnit svět, je přece velmi lákavá. Toto poselství měl šifrovat do Kouzelné flétny , jež byla pitvána z mnoha hledisek, ve zvláštním rozporu s další tradovanou polopravdou až nepravdou, podle níž byl autor jejího libreta Emanuel Schikaneder degradován na druhořadého komedianta, který Mozarta nebyl hoden. Zvláštní, že právě s ním napsal Mozart tak mnohovýznamové dílo…

Requiem

Na světové výstavě v Bruselu roku 1958 byl z vystaveného rukopisu Mozartova Requiem odtržen růžek posledního popsaného listu partitury. Článek, který o tom psal, přitáhl pozornost ani ne tak informací samou jako jménem svého autora: Leopold Mozart. Ukázalo se sice nakonec, že se jednalo o tiskařského šotka (autor se jmenoval Leopold Nowak a byl to tehdejší vedoucí hudební sbírky Rakouské národní knihovny a vydavatel Requiem ), obsah článku však byl téměř detektivní a rozšířil celou řadu tajů a zápletek kolem této skladby o další epizodu.

„Šedý posel“, který se měl u Mozarta objevit na počátku léta 1791 a objednat u něj mši za zemřelé za slušný honorář a pod podmínkou, že se ke svému díWolfgang Amadeus Mozart 1lu nebude hlásit, patří k nejrozšířenějším mozartovským legendám vůbec. Osoba objednavatele (i posla) přitom byla známa už současníkům. Nebylo jím zjevení smrti, ale hrabě Walsegg-Stuppach, který chtěl, aby publikum jeho hudebního salonu věřilo v jeho autorství prováděných skladeb. Ve spojení s Mozartovou smrtí však dostala historie Requiem skutečně záhrobní přídech. Hrabě partituru, kterou po Mozartově smrti dostal od Konstance (aniž věděl, že je dokončena někým jiným), vlastnoručně opsal, napsal na ni „Requiem composto del Conte Walsegg“ a dílo uvedl 14. prosince 1793 jako svou skladbu. (Z jiného opisu byla ovšem skladba na Konstancin popud provedena již 2. ledna téhož roku.)

Dnes víme přesně, že od Mozarta samotného je v úplnosti pouze 48 taktů Introitus. Od Kyrie se na partituře podíleli také jeho žáci Franz Jakob Freystädtler a Franz Xaver Süßmayer. Od třetí části už je Requiem pravděpodobně sice podle Mozartových myšlenek, avšak jejich rozpracování je dílem Süßmayerovým a části od Sanctus jsou vůbec od Süßmayera. V Konstancině zájmu (a ve své oddanosti mrtvému mistru) zfalšoval dokonce Mozartův podpis, zároveň však napověděl uvedením roku dokončení skladby 1792. Konstanci se načas podařilo svět přesvědčit, že dílo je od Mozarta, hrabě Walsegg se proměnil v podvedeného podvodníka a Süßmayer mlčel, přinejmenším do roku 1800. Historie Requiem tím zdaleka neskončila. Bizarní sběratel fetišů v Bruselu se zřejmě domníval, že „quam olim/d.c.“ (tedy Quam olim da capo) jsou poslední slova, která Mozart napsal. Nejspíš se mýlil.

Nemoc a smrt

Občas se zdá, jako by otázka okolností Mozartovy smrti a pohřbu zaměstnávala většinu milovníků hudby víc než jeho život a dílo. Už po dvě staletí jsou z pramenných informací sestavovány stále nové kombinace jako domino, nebo – což je ještě horší – překrucovány pro předem vykouzlené „řešení“. Snad nejhorším příkladem byla práce Mathildy Ludendorff Mozartův život a násilná smrt (1936), v níž autorka sledovala „Mozartův strašlivý osud, jeho zavraždění a zločinný pohřeb v masovém hrobě poté, co byl otráven na základě rozsudku zednářské lóže.“ Podstatné prvky tohoto absurdního, svého času však velmi rozšířeného pamfletu, se v nejfantastičtějších variantách objevují ještě i dnes: podle něj Mozarta zavraždili zednáři a tajně jej odklidili do společného hrobu.

Nic z toho není pravda: Mozarta neodstranil ani Salieri, ani Konstance, ani jeho žák Süßmyer, ani zednáři. Mozart také nebyl syfilitik, který se nedopatřením usmrtil předávkováním rtutí („novinka“ z roku 2004). Skutečností zůstává, že žádná ze spekulací se nedá doložit. Jediná dochovaná medicínská diagnóza zní „revmatická zánětlivá horečka“ (polyarthritis), která je v úmrtním protokolu vídeňského magistrátu a v zápise příslušné fary sv. Štěpána uvedena jako „hitziges Frieselfieber“, ví se, že Mozart zemřel několik hodin po silném pouštění žilou. Stoprocentní diagnózu historie mediciny pro nedostatečnost pramenů dodnes neposkytla, takže se ani nejzodpovědnější historik nemůže mezi 14 teoriemi, zastoupenými 105 autory, rozhodnout.

V souvislosti s Mozartovou smrtí je také s oblibou citována část zprávy Mozartovy švagrové Sophie Heibel, která hovoří o tom, že se duchovní fary sv. Petra zdráhal umírajícího navštívit (tedy udělit mu poslední pomazání). Podle těchto teorií mělo farářovo chování hned několik důvodů: Mozartovo zednářství, možnost sebevraždy, cizoložství, vražedné spiknutí a tak dále. Zcela se ignorovalo, že právo na udělení posledního pomazání příslušelo pouze faráři fary v místě bydliště, nebo nanejvýš jím pověřenému duchovnímu; výjimkou byl pouze akutní případ. Protože se Sophie neobrátila na příslušnou faru sv. Štěpána, musela by duchovního od sv. Petra nejprve o naléhavosti své žádosti přesvědčit; sama však uvádí, že duchovního poprosila „aby přišel.“ Farářovo váhání je tedy logicky vysvětlitelné.

Látku pro tendenční legendy poskytují dodnes okolnosti Mozartova pohřbu, jeho cena a konečně i místo hrobu, ačkoli jsou fakta již léta známa. Mozart neměl žádný chudinský pohřeb, nýbrž obřad tehdy zcela obvyklý pro člověka jeho postavení. Kolik stál, je známo do posledního krejcaru a dnes tak podivně působící chování jeho nejbližších odpovídalo zvykům doby. Místo jeho hrobu na hřbitově sv. Marxe bylo roku 1855 určeno s tehdy nejvyšší možnou přesností. Pravda je však, že by nejistota nevznikla, kdyby se Konstance o hrob včas zajímala. Proč tak učinila až roku 1808, je hádanka. Historik, jenž se opírá pouze o fakta, a ne o jejich psychologické pozadí, ji však nevyřeší. Historie dnešní podoby Mozartova hrobu představuje vlastní kapitolu. Náhrobek, tak jak vypadá dnes, je dílem hřbitovního hlídače Alexandra Kuglera, který jej vytvořil koncem 19. století z vlastního popudu ze hřbitovních zbytků. Jemu vděčíme za to, že nám návštěva místa posledního Mozartova odpočinku sděluje víc než domnělá či skutečná identifikace místa.

Avšak nejen ideologové, kriminologové, historikové mediciny a psychologové se hlásili v Mozartově případě o slovo, nýbrž také patologové a anatomové, jejichž kontroverze se rozhořely zejména kolem takzvané Mozartovy lebky, uchovávané v Salcburku. Také zde je na místě velká skepse. Všechny dosud podniknuté odborné pokusy identifikovat lebku zůstaly při všem respektu k dotyčným odborníkům bez důkazu a je také třeba apelovat na pietní přístup vůči člověku jako takovému, ať už byl majitelem dotyčné lebky Mozart nebo kdokoli jiný.

„Tvá Praha poznala Tě, ocenila!“ (Jaroslav Seifert)

Jako měla Praha podíl na přijetí a ocenění Mozartova díla, byla také jedním z prvních míst, kde se začal pěstovat Mozartův kult. Začal už smuteční slavností v chrámu svatého Mikuláše v prosinci 1791, ale také například tím, že když měl Guardasoniho soubor v Praze roku 1794 uvést Salieriho operu Axur , chtěla divadelní správa obsadit úlohu hocha, vyvoleného k oběti, malým Karlem Mozartem. Pěstouni však tehdy (tedy zřejmě Franz Xaver Němeček) uskutečnění takového obchodu se jménem géniovým zabránili, napsal s uspokojením list Prager Neue Zeitung.

Také pražské mozartovství je do jisté míry zmytologitováno. Mozart nebyl vším v Praze bezvýhradně nadšen, v dopise příteli Jaquinovi, psaném na pokračování v říjnu 1787 před premiérou Dona Giovanniho , se o pražském divadelním personálu nevyjadřoval nijak lichotivě („zdejší divadelní soubor není tak zdatný jako vídeňský“, „zde je všechno na dlouhé lokte“, „herci nechtějí studovat ve dnech, kdy se hraje opera a ředitel je k tomu nedonutí“). Odložená premiéra opery se vesměs svádí na Mozarta, protože když do Prahy přijel, nebylo ještě dílo hotové. A tak nějak vznikla legenda o napsání předehry v noci před premiérou, kterou orchestr hrál z listu.

V souborných dějinách české hudby z různých dob a od různých autorů můžeme číst, že „po velmi intenzivním uměleckém a organizačním ruchu, jehož vrcholy představují slavné mozartovské premiéry, dochází v druhém desetiletí 19. století k ochabnutí činnosti. V českých zemích doznívá stylové údobí klasicismu velmi dlouho v konzervativní podobě mozartovského kultu. Doba umělecké průbojnosti české hudby patří už minulosti.“ Pomiňme sporné užití pojmu „česká hudba“ v této souvislosti a ptejme se, zda argumenty jako „důsledky napoleonských válek, finanční krach monarchie, postoj německé aristokracie a situace měšťanských vrstev“ postačí zdůvodnit rozpor: kolem roku 1790 měla být Praha jediným městem, které v plnosti pochopilo Mozartovu modernost a revolučnost, a o generaci později se právě tento Mozart stal v Čechách brzdou nástupu romantismu. Nějak nám schází porovnání s obecnou proměnou vkusu a estetického cítění v sousedních zemích. Byla to přece doba, kdy se vedle romantických snů probouzel historismus, úcta až zbožňování starého se mísily s pokusy o únik vpřed. Vždyť ne náhodou právě sem patří Mendelssohnovo památné provedení Bachových Matoušových pašijí a vznik Berliozovy průkopnické Fantastické symfonie . Mozart každému času odolal a své místo si v Čechách uhájil. Jeho životní a jiná výročí se zde vždy okázale slavila, stal se však také horkým bramborem přehazovaným mezi českým a německým obyvatelstvem, když šlo například o plány na jeho pomník v Praze (který nikdy postaven nebyl) a Češi jej dokonce byli ochotni zapřít, když se za Protektorátu zdůrazňovalo jeho „němectví“.

Znamení věčnosti

Wolfgang Amadeus Mozart 1Vytvořit jednotný, všeplatný obraz Mozartovy osobnosti se podobá snahám o jednotný překlad bible. Ovšem tak jako pro Čecha je pravděpodobně stále nejpoetičtější překlad Bible kralické a pro Němce Luther, vracíme se stále k obrazu Mozarta, jak jej vytvořilo 19. století. Tento obraz je pro nás návratem do dětství, do dob, které si rovněž idealizujeme.

Mozart zemřel v době, kdy vrcholilo osvícenství. Myšlenka rovnosti měla u korunovaných hlav a v nejvyšších kruzích šlechty příznivce do té chvíle, než se jí chopili ti dole a vzali její realizaci do svých rukou. Reakcí na ztrátu iluzí z výsledků revoluce, která nakonec zplodila Napoleonovy světovládné cíle a nový absolutismus, byl útěk do světa snů a iluzí romantismu. Zrodil se kult génia, svým bezprostředním okolím nepochopeného a zneuznaného, jeho posmrtná sláva rostla a jeho současníci – i ti nejbližší – se pozvolna stávali jeho nepřáteli. Mozart byl první, jenž v očích svého potomstva takto vyrostl do gigantické velikosti, stal se idealizovaným hrdinou. Mozartův salcburský pomník od Ludwiga Schwanthalera jej zpodobuje v postoji antických hrdinů, s pohledem upřeným do věčnosti. Byl odhalen 5. září 1842 (tedy mimo jakákoli výročí), zato v přítomnosti obou Mozartových synů (Konstance zemřela půl roku předtím). Stejný postoj i pohled má pomník na Mozartově náměstí ve Vídni, jehož podstavec obklopují andílci, nesoucí pomyslně génia k nebesům. V salcburském Mozarteu je Mozart jako nahý Apollo Musagetes od Edmunda Hellmera. Svou historii má pomník na přibližném místě Mozartova hrobu na hřbitově sv. Marxe, který byl roku 1891 přenesen na Centrální hřbitov (aby zrodil další nedorozumění, že tam byly přeneseny i Mozartovy ostatky). Kam Mozartův kult dospěl po dvou staletích, předvádí letos v Salcburku odhalený nový pomník od Markuse Lüpertze před řecko-katolickým kostelem sv. Marka. Mozart na něm má bílou masku, rokokový účes, nahé ženské tělo rubensovských proporcí a schází mu levá paže. O krátkodobou senzaci se také postaral nově objevený údajný Mozartův portrét v Berlíně, vzápětí však byla informace dementována. Hledání něčeho úplně nového i něčeho nového v tom starém neustává.

Mozart 2006

Mozartova ochranná známka je využívána a zneužívána, kde se jen dá. Mozart je představován jako rokokový panáček s napudrovaným copem, jehož „klony“ rozdávají letáky s pozvánkami na „The Best of Mozart“ a jehož oblíbená červená září z výkladních skříní s „Mozartkugeln“; jako postava josefínského osvícenství, prodchnutá racionalismem, pohrdáním aristokracií, církevními hodnostáři a konvencemi vůbec; jako mystik a ještě lecjak jinak.

Některé podniky, konané ve jménu Mozartově, byly a jsou milé a patří ke geniu loci například Mozartova rodného města (i když on sám na ně zcela zanevřel). Roku 1890 vyrobil salcburský cukrář Paul Fürst první pralinky s pistáciovou náplní, roku 1905 za ně dostal zlatou medaili na světové výstavě v Paříži. Do dnešního dne jejich obliba nezanikla, ty jediné „pravé“, ručně vyráběné, však (prý) lze dostat jedině v Salcburku.

Mozart se stal divadelní, literární i filmovou postavou. Novela Eduarda Mörikeho Mozart na cestě do Prahy se dočkala nesčetně vydání a překladů. První film o Mozartovi je už z roku 1921, Mozartživot, láska a utrpení v režii Otto Kreislera (uchoval se v italském filmovém muzeu, byl rekonstruován a roku 2006 bude prý možno jej vidět), nejslavnější je ale Formanův Amadeus . Ve filmu Karla Hartla z roku 1955 ztělesnil skladatele Oskar Werner (Mozart aneb Podej mi ručku svou ), k 200. výročí úmrtí roku 1996 se objevil film Jeana-Luca Godarda For Ever Mozart . Z poslední doby je film Měřič lýtek aneb Divoký život Wolfganga Mozarta režiséra Kurta Palma.

Nejen v Salcburku, ale leckde jinde jsou k mání přívěsky na klíče, hrnky a podšálky, tužky, kravaty, trička, továrně vyráběné miniaturní busty, hodinky s Mozartovým reliéfem, dětské slintáčky (aby se už batolata sžívala s klasikem), salcburskou novinkou roku 2006 má být „Mozartwurst“… A nesčetné koncerty, při nichž mohou turisté na chvíli ulevit svým uchozeným končetinám, nabízejí kolem dokola Eine kleine Nachtmusik , která zní také z mobilů… A když už byla řeč o fetiších: v muzeu Mozartova rodného domu, otevřeném v říjnu roku 2004, byla v létě 2005 odcizena Mozartova vosková hlava, unikát, oceněný na 15000 Euro.

Sdílet článek: