pondělí, 26. říjen 2015

Wihanovo kvarteto. Strážci české tradice

Napsal(a) 

Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Aleš Kaspřík Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Aleš Kaspřík

Před časem se mě jeden můj přítel zeptal, jaký je hlavní rozdíl mezi starými (myslel tím hluboké kořeny ve 20. století) a mladými smyčcovými kvartety. Na moji nejistotu reagoval: „No přece mladí fluktuují, přicházejí, odcházejí, ti staří hrají spolu dokud udrží smyčec.“ Byl to sice vtip, ale s pravdivým jádrem. Neplatí to sice obecně, ale je obdivuhodné, jakou stabilitu mají Panochovci, Pražákovci, kdysi i Kocianovci… nebo Wihanovo kvarteto, u něhož došlo k zásadní změně až vloni, ve viole. Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Aleš Kaspřík; i přes změnu první, co se mi vybaví, jsou slova – stálost, poctivost, tradice. Jsou spolunositeli a spolušiřiteli základních kvartetních kvalit, které vytvořili ve 20. století jejich předchůdci, například Smetanovo kvarteto, Vlachovo kvarteto, Pražské kvarteto. Jistě i to je důvodem úspěchu Wihanova kvarteta v cizině i u nás. Mým virtuálním partnerem u virtuálního mikrofonu byl violoncellista Aleš Kaspřík.

Wihanovo kvarteto je v České republice nezpochybnitelná značka. Letos slaví třicetiny, protože vzniklo v září 1985. Tehdy v obsazení Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Světlana Mirovská a Aleš Kaspřík. Dokážete si vzpomenout na první koncert kvar­teta, když jste zvolili jméno Hanuše Wihana? S myšlenkou na založení kvarteta jsem přišel v roce 1985, kdy jsem začínal 3. ročník studia na HAMU a čekal mě předmět „komorní hra“. Věděl jsem, že na Akademii učí členové Smetanova kvarteta, a tak jsem si řekl, že když už tam budu chodit hrát, tak ať je to pořádně. Oslovil jsem tedy na za­čátku září Leoše Čepického, čerstvého laureáta soutěže ze Záhřebu, a pak jsme šli za Janem Schulmeisterem, který, spolu s námi, také bydlel na koleji v Hradební ulici. Violu nám hrála Světlana Mirovská. Náš první koncert, tehdy ještě Smyčcového kvarteta AMU, se konal 20. 5. 1986 v Malém sále Domu umělců v Praze. Po necelém roce vystřídal Světlanu u pultu violy spolužák našich houslistů, Jiří Řehák. Pod tímto názvem jsme ještě soutěžili „O cenu Beet­hovenova Hradce“ v roce 1987 (2. cena) a rok nato zvítězili v soutěži Pražského jara, kde jsme také získali Cenu ČHM pro nejmladšího finalistu. Název Wihanovo kvarteto jsme oficiálně přijali 11. 5. 1989 na našem koncertě v sále Městské knihovny v Praze.

Jméno slavného cellisty byla náhoda, nebo vaše iniciativa? Nad výběrem názvu jsme dost přemýšleli, protože všechna jména největších českých skladatelů byla v té době už rozebrána. Potom nám doporučil náš profesor Antonín Kohout jméno violoncellisty a pedagoga Hanuše Wihana, abychom takto připomínali hudební osobnost zakladatele prvního profesionálního smyčcového kvarteta v Čechách – Českého kvarteta, od něhož se odvíjí celá dlouhá plejáda úspěšných českých kvartet až dodnes.

Máte spočteno, kolik jste dosud odehráli koncertů? Toto číslo zatím nevíme přesně, protože se v současnosti chystám podle naší kroniky vše zapsat do počítače, ale určitě to bylo něco přes 2 000 akcí, to znamená koncertů, natáčení apod.

Nechme minulost a povídejme si o současnosti i budoucnosti. Celý věk hrál violu Jiří Žigmund. Myslím, že hodně lidí překvapilo, že vloni došlo ke změně a violistou se stal syn primária Jakub Čepický. Jirku Žigmunda jsem do kvarteta přivedl já, po soutěži Pražského jara na podzim v roce 1988. Znali jsme se z Ostravské konzervatoře a věděl jsem, že je to skvělý muzikant, což svými výkony více než 25 let dokazoval na našich společných koncertech. Hodně jsme si zakládali na tom, že hrajeme stále ve stejném složení, ale v březnu 2014 jsme se s Jirkou ze zdravotních důvodů rozešli. Po pár měsících jsme pak náš soubor omladili o Jakuba Čepického, syna našeho primária.

Jakub Čepický je jiná generace. Nebudou s tím problémy? Známe Jakuba od jeho narození, sledovali jsme jeho muzikantský vývoj a také ho společně učili na kursech komorní hry v anglickém Leistonu, kde hrál také v kvartetu. Čas ale uběhl velmi rychle, dnes je Kuba dospělý hudebník a já musím říct, že příchodem této „mladé krve“ do kvarteta jsme i my ostatní dostali jakoby novou transfúzi chuti do práce.

Nedávno jsem hovořil s Tomášem Jamníkem a byl spokojen s cellem ze Státní sbírky hudebních nástrojů. Jaké jsou vaše zkušenosti? Jirka Žigmund měl v minulosti zapůjčenou violu ze Státní sbírky hudebních nástrojů. Během času používání se nástroj dostal do stadia, kdy vyžadoval nezbytnou opravu. Na tu ovšem na ministerstvu nejsou peníze. Navíc od roku 2011 platí zákaz vývozu všech hudebních nástrojů do zahraničí kvůli kauze Diag Human. Na jedné straně mají umělci na svých stránkách a v životopisech prezentovat, že mají drahé a vzácné nástroje zapůjčené od státu, na druhé straně ale stát nemá na jejich údržbu. A protože se nyní nástroje stejně nesmí vozit mimo republiku, většina hudebníků nástroje vrátila a čeká, až jak se rozhodne dál.

S Jiřím Žigmundem S Jiřím Žigmundem

Nemrzí vás, že hrajete hlavně v cizině a doma jste vzácnými hosty? Pokud hrajeme v cizině, určitě nás to nemrzí, právě naopak, mimo jiné i proto, že tamější pořadatelé mají daleko větší finanční možnosti a hra v kvartetu je pro nás stále hlavním zdrojem příjmů. Koncerty doma si snažíme shánět sami, ale není to vždy jednoduché. Někdy mám pocit, že se tak trochu vnucujeme, slevíme na podmínkách, vyhovíme s programem, podělíme cestovné mezi několik pořadatelů, je-li více koncertů v řadě, a stejně to moc nefunguje. Vím, že nabídek je dnes hodně a smyčcových kvartet spousta, ale někteří pořadatelé jako by neviděli rozdíl mezi třicetiletým vyzrálým souborem a mladými studenty. Naštěstí většina organizátorů nás už léta zná a ví, co jim nabízíme.

Mám pocit, že vaším druhým domovem je Velká Británie. Předpokládám, že počátek tohoto pevného vztahu byl v době vašich soutěžních triumfů. Nově máte smlouvu na dva koncerty ročně po dobu pěti let v Mekce komorní hudby – Wigmore Hall. Čím to vedení Wigmore Hall zdůvodnilo a jaký máte dramaturgický plán? Od našeho vítězství v „London International String Quartet Competition“ v roce 1991 se do Anglie vracíme pravidelně. Také do Wigmore Hall, která je jedním z našich nejoblíbenějších koncertních sálů. V Anglii, podobně jako jinde v hudebním světě, vše se vším souvisí. Cavatina Chamber Music Trust, pro kterou děláme pravidelné školní koncerty, zase na oplátku sponzoruje naše koncerty třeba i ve Wigmore Hall, jako i koncerty dalších umělců, a mladým posluchačům nabízí například na lístky velké slevy. V konečném důsledku tak můžeme v publiku vidět i spoustu mladých tváří. Jak to Wigmore Hall zdůvodnila netuším, ale možná k jejich rozhodnutí přispěl i fakt, že máme naše koncerty pravidelně zcela vyprodané. V plánech našich koncertů se budou objevovat hodně díla českých skladatelů, ale také díla světových velikánů.

Nemám možnost sledovat reflexe vašich koncertů v cizině. Povězte mi, co například v Británii oceňují na hře Wihan Quartet odbor­ní žurnalisté nejvíce? Na tuto otázku dostanete nejlépe odpověď na našich webových stránkách www.wihanquartet.com, kde je celá řada recenzí na naše koncerty a CD. V zásadě lze říci, že posluchači na naší hře oceňují, kromě základních hudebních parametrů, citovou vřelost hudebního projevu, cit pro výslovnost i malých detailů či hluboké prožití hudebních frází v rámci jednotlivých stylových období.

Ještě stále se do Anglie vracíte v roli učitelů? Od roku 2003 jsme pravidelně 15 let jezdili na letní hudební kurzy do anglického Leistonu, pořádané společností Pro Corda. V současnosti často pořádáme mistrovské kurzy na Trinity College of Music v Londýně, kde působíme jako „Quartet in Re­sidence“. Další kurzy jsme realizovali také na Royal Academy of Music v Londýně, v Cardiffu, Dillinngtonu, Dartingtonu… Mezi naše studenty patří dnes například renomované soubory Sacconi Quartet a Carducci Quartet.

Zmínil jste Cavatinu Chamber Music Trust. Prý pořádáte pro tuto společnost edukativní projekty? Cavatina Chamber Music Trust podporuje mladé hudebníky mezi 8–22 lety v oblasti komorní hudby. Organizuje komorní koncerty po školách, pořádá různé komorní soutěže, poskytuje značné slevy spojené s návštěvou koncertů nebo nákupem hudebních potřeb a Wihanovo kvarteto se aktivně podílí na jejich činnosti. (V roce 2004–2006 bylo, nejen za své interpretační výkony, ale i za osvětovou pedagogickou činnost, nominováno na Cenu královské filharmonické společnosti – pozn. red.)

Na počátku si muzikant nemůže diktovat, co bude hrát. Alfou a omegou je pořadatel nebo agentura. Jste po třiceti letech v situaci, kdy můžete zásadně ovlivňovat svoje koncerty? Nebo je po vás i dnes žádán hlavně Dvořákův „Američan“? Každoročně se snažíme vyčlenit určitý okruh skladeb, které bychom chtěli povětšinou hrát, také třeba s ohledem na jejich následné na­táčení. Samozřejmě ale ani dnes nelze ignoro­vat přání pořadatelů a často musíme nastudovat i nové projekty podle jejich dramaturgie. Musím také ale zároveň přiznat, že od nás, jako od reprezentanta české kvartetní školy, je velmi často žádán český repertoár, včetně slavného „Američana“, kterého už hrajeme téměř zpaměti.

Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Aleš Kaspřík Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Aleš Kaspřík

Vím, že Leoš Čepický má svoje sólové projekty. Jaké mimokvartetní aktivity máte vy, Jan Schulmeister a Jakub Čepický? Vedle kvartetní činnosti se každý snažíme ještě o další aktivity. Leoš Čepický učí na HAMU Praha, kde je zároveň vedoucím smyčcového oddělení, vyučuje na několika hudebních kurzech, hraje sólové koncerty a v poslední době také vypomáhal Pražákovu kvartetu za jejich nemocného primária. Jan Schulmeister začal učit na Kroměřížské konzervatoři, založil se svojí ženou Martinou a K.Žvakem klavírní Trio Petrof, učí na letních hudebních kurzech v Zábřehu na Moravě a poslední dobou píše knihu o historii českých smyčcových kvartet. Jakub Čepický letos zdárně ukončil magisterské studium na HAMU v Praze, je členem souboru Barocco Sempre Giovane a od června 2014 je naším novým violistou. Já se věnuji kvartetním závazkům, starám se o naši kroniku, objednávám CD k naší propagaci atd. V posledních letech také nabízím a sjednávám pojištění hudebních nástrojů pro naše umělce, soubory i orchestry u renomované anglické pojišťovny, jedné z nejlepších ve svém oboru. Stále mne fascinuje houslařství a tak často studuji jednotlivé mistry houslaře minulosti. Také mezi současnými houslařskými špičkami mám mnoho přátel a některým jsem rovněž pojistil jejich dílny. Od roku 2015 jsem začal vyučovat violoncello na New York University Prague.

Co děláte pro to, abyste neustrnuli, ne­ztratili dynamiku? Jsme všichni velmi temperamentní lidé, i když jsme každý hodně jiný. Často tak jsou naše zkoušky plné „vášnivých diskusí“ o výrazu a provedení je­­d­notlivých skladeb, což nás stále udržuje ve formě.

Nevím, kolik titulů obnáší váš repertoár, ale jistě je úctyhodný. Nicméně jaké nové skladby máte v plánu nastudovat? Máme v současnosti na repertoáru více než 120 titulů. Nově chceme ještě letos nastudovat například Dvořákův Kvartet E dur op. 80, Schumannův Kvartet 44/3, příští rok pak Verdiho kvartet…

Vzpomínám si na vaši impozantní beethovenovskou sérii. Plánujete podobně velkorysý projekt nebo projekt, jenž bude něčím výjimečný? Ano, náš beethovenovský cyklus v Anežském klášteře byl jedním z vrcholů naší kariéry a máme radost, že se nám ho podařilo ještě dvakrát zopakovat v Anglii, v Londýně a ve Shropshiru. Po této souborné nahrávce a po Paganiniho 24 capricciích se nad dalšími projekty zamýšlíme, ale to zatím musí chvíli počkat, až do doby, než se náš mladý violista „prokouše“ těmi sto dvaceti kvartety, které máme na repertoáru. Zatím mu to jde výborně!

Výkladní skříní muzikanta jsou nahrávky. Jaké vás i po letech plně uspokojují a jaké novinky (s jakými labely) chystáte? Po našich počátečních nahrávkách pro Popron, Lotos, Studio Matouš a Arco Divu nyní převážně natáčíme pro Nimbus Alliance. Mezi už natočenými CD máme radost z těch oceněných, jako například Ravel – Britten, Smetano­vy kvartety, kompletní kvartetní dílo Huga Wolfa, live nahrávka Beethovenů z Anežského kláštera, Paganiniho 24 capricií, schubertovská a dvořákovská CD, písně Beatles v aranžmá L. Krtičky a další. Letos na podzim by mělo vyjít CD s naším mladým violistou a v listopadu bychom chtěli natočit další klavírní kvintety (Dvořák op. 5 a Brahms) s naším kamarádem Martinem Kasíkem.

Jak vlastně domlouváte koncerty v cizině a doma? Přes agenta, nebo sami…? V České republice si koncerty domlouváme sami, každý většinou z oblasti, ze kterého kraje pocházíme, ale i jinde, podle vlastních možností a kontaktů. V zahraničí máme agentury v Londýně, Tokiu, Barceloně a v současnosti hledáme novou agenturu pro střední Evropu.

Třiceti let nedosáhne hodně komorních souborů. Někdy kvůli opotřebení, jindy kvůli zdraví. Jak dlouho bude existovat Wihanovo kvarteto, nebo jinak – co bude signálem pro poslední koncert? Máte pravdu, 30 let společné práce, cestování a koncertování není málo. Máme z toho radost, baví nás to a snažíme se udržovat stále ve formě, jak hráčské, tak zdravotní. Jak dlouho nám to každému ještě půjde, máme stejně napsáno v osudu. Osobně bych nám přál více štěstí na agenty, každému z nás pak dostatek síly, zdraví a spokojenosti a našim posluchačům ještě hodně krásných koncertů, které pro ně vždy hrajeme naplno a z celého srdce.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.