Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jiří Žigmund a Aleš Kaspřík začínali coby studenti komorní hry u Antonína Kohouta jako Smyčcové kvarteto AMU. Posléze přijali jméno Hanuše Wihana, zakladatele legendárního Českého kvarteta, a vydali se na mezinárodně úspěšnou dráhu. V roce 1988 vyhráli soutěž Pražského jara, v roce 1991 soutěž smyčcových kvartet v Londýně… Výročí svého vzniku připomene soubor, hrající stále ve stejném obsazení, koncertem 7. prosince v pražském Rudolfinu. Na programu je Haydn, Schubert a Dvořákův Americký kvartet. Předtím ovšem ještě jejich diář v podzimní části obsahuje Japonsko, Ameriku a koncerty v Británii. Za čtveřici hovoří violoncellista Aleš Kaspřík. Je to jen náhoda, že i ve Smetanovu kvartetu byl jeho mluvčím Antonín Kohout – také violoncellista…? Tato otázka nakonec nepadla, ale bylo mnoho jiných, snad i důležitějích.
Slavíte dvacetileté jubileum, z toho jste deset let postupně natáčeli Beethovenovy smyčcové kvartety. Je dokončení projektu mezníkem?
Dvacet let je zastávka, ohlédnutí se. Ohlédnutí ovšem neznamená, že už víme „jak“ a že na sobě nebudeme pracovat. Není to ani zlomový bod, ze kterého už vše půjde jen z kopce. Koneckonců vzhledem k tomu, že neděláme nic jiného než kvarteto, tak nám ani nezbýtá, než se stále udržovat ve formě.
Máte nápady a cíle, co dál? Třeba jiný komplet…?
Jistě že ano, stále se objevují nové myšlenky, úvahy o tom, co bychom měli dělat, máme i nápady na další komplet, na to, co bychom měli točit, ale já jsem pověrčivý, takže neřeknu co, dokud nezačneme. Je to v jednání.
Beethoven byl jednoznačně nadstandardní úkol. Cítili jste to podobně?
Byla to po umělecké stránce velká výzva. Kvarteto na podobném úkolu vyzraje a naučí se spoustu věcí. Začali jsme s prvním kvartetem – Razumovským – při studiu na londýnskou soutěž v roce 1991. Připravovali jsme se s panem profesorem Kohoutem a s profesorem Sádlem. Celý komplet jsme pak průběžně konzultovali a studovali s profesorem Hatto Bayerlem, který učí v Hannoveru, Basileji a ve Florencii, hrál dvanáct let na violu v Kvartetu Albana Berga. Je to vynikající komorní hráč i pedagog. Má bohaté zkušenosti a kontakt s Vídní byl těsný, takže se díky němu některé detaily obrousily. Také představa jednotlivých temp se od minulosti značně posunula.
V čem vám pomohl nejvíce?
Vysvětlil nám naprosto přesně strukturu kvartetů, všechny aspekty Beethovenovy hudební řeči. Každý skladatel má svůj jazyk, kterým mluví; je to jako když se učíte cizí jazyk, musíte se naučit gramatiku a každé slovíčko – a pak teprve jste schopen jím mluvit. Někdo by mohl říci, že klasicismus je pořád jako by stejný, ale pravda je, že pravidla určená Mozartem, Haydnem nebo Beethovenem jsou v některých aspektech odlišná. Pokud muzikanti tyto detaily a rozdíly transparentně posluchačům nepředloží, pak vzniká stále stejná hudba ve stejné náladě – a to je špatně. Hudba je založena na kontrastech a emocích, takže i když je vše komponováno na klasickém principu, tak drobné detaily mají obrovský význam.
A jak dvacet let hraní vnímáte vy sám osobně?
Samozřejmě, že mně prsty po absolutoriu běhaly daleko rychleji, a to i v těžších koncertech než jsou party v kvartetu. Způsob práce se ale mění, mění se i čtení partitury. Velmi se urychlilo. Mimo jiné i proto, že sami učíme. Když začínáme studovat novou věc, tak ze sedmdesáti procent přesně víme, jak by měla vypadat. Zbytek se vyvine v diskusích na zkouškách. A pro posledních deset procent zajedeme ke svému „pátému uchu“. Dozvíme se věci, které se těžce odhadují, například jemný balanc.
Kde vyučujete?
V Anglii. Vedeme kurzy na Trinity College, kde jsme navštěvujícím rezidenčním kvartetem, učíme také pro společnost Pro Corda v Leistonu v Suffolku studenty z různých škol, profesionální hudebníky i amatéry na velmi slušné úrovni.
Takže se vám daří dobře?
Koncerty se na nás jen hrnou. Ale bylo i několik hladovějších let, kdy jsme neměli štěstí na manažery. A to pohodě nepřispívalo. Máme teď agenturu v Británii, která nám dělá celosvětový management, a jsme spokojeni. Také teď hrajeme častěji v Anglii než v Čechách. U nás je prostě hodně kvartet a mnohé kruhy přátel hudby nemají peněz nazbyt…
Jak vznikal váš komplet?
Deset let, každý rok jedna deska. Jen jeden rok jsme měli pauzu kvůli mé zlomené ruce. Dotočili jsme teď na přelomu září a října poslední, na které je opus 130 a Velká fuga.
Jak jste k celé ideji vlastně přišli?
Myšlenek byla tehdy celá řada – Schubert, Šostakovič… Od začátku byl záměrem souborný celek. Potom jsme oslovili firmu Lotos, jestli by nebyla šance sehnat někoho, kdo by takový projekt financoval. Na jméno Beethoven uslyšela Kooperativa.
Pracovalo se vám dobře?
Ano, v Lotosu vždy ve vzájemné shodě. Přispívá to k pohodě nahrávání. Je příjemné, když je dost času, aby nebyl stres, a když jsou možnosti dotáhnout věci, když je určitá rezerva. Úžasná věc je také spolupracovat s pány Rybářem, Roubalem, Hesounem a Soukeníkem… Klidný přístup k natáčení nám vyhovuje. Kdyby v režii byl někdo, kdo nás není schopen uklidnit nebo povzbudit ve vypjatých momentech, bylo by to náročnější…
Vyjde Beethoven také pohromadě jako skutečný komplet?
Ano, měl by. Zase tak moc jich neexistuje!
Máte šanci hrát živě vše, co jste natočili?
Vedle běžně uváděných opusů jsou zde samozřejmě i méně hrané kvartety, například klavírní sonáta op. 14 napsaná jako kvartet, nebo opus 18 číslo 1, věnovaný hraběti Amendovi, který je rozdílný oproti běžně hrané verzi. Jsou tam také tři fugy komponované za studií… Snažili jsme se vše hrát, aby věc před natáčením vždy uzrála. Nyní jsme v situaci, kdy jednotlivá díla zařazujeme na koncertní programy. Doufám, že dojdeme do stadia jako Borodinovo kvarteto, které celé takové cykly hraje na festivalech. Bylo by úžasné, kdyby se nám taková věc podařila. Kvality souboru a jeho renomé to posunuje. Chce to ovšem samozřejmě jiný druh přípravy. V notách máme poznámky, vše je natočeno, takže lze skladby poměrně rychle oživit, ale stejně by byla potřeba intenzivní příprava.
Daří se vám prosazovat některé neznámé kvartety?
Občas ano. I raný Beethoven je svěží a krásný. Nehraje ho každý a podobné specifikum nám dává šanci být něčím výjimeční. Když už jsme u písmene „B“, musím ale zmínit i naši podobně výjimečnou desku Beatles – třináct písniček, které jsme natočili pod dávným dojmem z Armádního uměleckého souboru, když jsme je hráli na posádkách pro vojáky jako něco stravitelnějšího. Také jsme později s kvartetem uvažovali, jak přilákat mladé lidi na koncerty, a tak jsme začali dělat kombinace programů, v nichž hrajeme v první polovině standardní vážný program a v druhé polovině Beatles – a pak třeba Paganiniho Capriccia, to je další unikátní projekt, na kterém teď pracujeme. Před pár lety jsme si koupili v Londýně 14. capriccio v Zinnově úpravě pro smyčcové kvarteto jako možný přídavek. Pak jsme ho hráli na koncertě ve Frickově galerii v New Yorku do rádia a pan Zinn ho slyšel. Následně nám poslal zbývajících 23 capriccií, abychom je všechna natočili.
Jak jste daleko?
Už máme deset hotových a rádi bychom je během roku nebo dvou dokončili. Budou naprostým unikem, do nich se hned tak někdo nepustí. Aby se vše povedlo, k tomu máme na koncertě – na rozdíl od studia – jen jeden jediný pokus, takže musí být aranžmá upraveno tak, aby každé capriccio bylo i veřejně hratelné.
Snažíte se hrát věci, které nejsou úplně běžné. Stává se vám, že investujete hodně energie a práce…
… a pak už se věc hraje zřídka nebo téměř nikdy? Ano. Schönberg, Pfitzner, Wolf… Jeho Kvartet d moll jsme hráli jen několikrát. Pořadatelé mají často obavy z návštěvnosti.
Ale té původní námahy snad nelitujete?
Ne, samozřejmě. Vše má svou hodnotu. Někdy je prostě třeba se napnout a udělat něco výjimečného, co se nebude sice hrát tak často jako Americký kvartet, ale je to důležité pro soubor i pro diskografii.
Máte nějaký z Beethovenových kvartetů jako nejoblíbenější?
Mohu mluvit jen sám za sebe, protože každý z kolegů má k jednotlivým kvartetům jiný vztah, vždyť po hudební a technické stránce má každý kvartet své klady i svá úskalí. Fantastické kvality v jeho hudbě jsou pro mě volné věty, ty jsou napsány nedostižně. Kvůli nim stojí za to se potrápit i s větami rychlými. Takže mé oblíbené – určitě střední Razumovské, Cavattina z opusu 130, to je něco mimořádného! Je mi niterně velice blízká. Ale je i řada dalších. Když proniknete do cizího jazyka, baví vás v něm konverzovat a pak už je vám jedno, na jaké téma – prostě vám to dělá potěšení.
Hovořili jsme o Antonínu Kohoutovi, členu Smetanova kvarteta a vašem učiteli. Jaký je?
Trvalá legenda. Vštípil nám lásku k profesi. To je asi nejdůležitější moment, jeho zásluha. Když studenti začínají, přemýšlejí, jestli kvarteto pojmou v rámci předmětu komorní hra, nebo si ho zvolí jako životní povolání. Jeho entusiasmus a láska k profesi nás ovlivnily tak, že jsme se rozhodli pokračovat. Přes všechna úskalí, která jsme zažili, přichází na pódiu moment, kdy je muzika tak nádherná, že nás stmelí dohromady a vzniká pocit jednoty. Pan profesor Kohout o něm mluví takto: V kvartetu nejde zdaleka jen o souhru, intonaci, dynamiku, ale o jednotu cítění, zvuku, názoru… A k ní se musí lidé doslova „prohrát“ lety. Jsou muzikanti, kteří se sejdou a zahrají něco dohromady tak, že není co vytknout. Ale pak si poslechnete nahrávku kvarteta, které spolu hraje čtyřicet let, legendy v oboru. Třeba tam najdete řadu drobných nedostatků, ale celkový dech a výraz je naprosto neopakovatelný. Jako časem zraje víno, zraje i kvarteto.
Ideální okamžiky asi nenastávají pokaždé. Cítíte je i vy sami?
Cítíme. Úskalím pak ovšem je, aby se hráči nerozněžnili, vnitřně nerozvibrovali víc než posluchači. Sedíme na pódiu proto, abychom prožitek předali posluchači a ten si ho odnesl domů, a ne abych si ho já užil a posluchač zůstal chladný. Když se to povede, víme to. Nemluvíme o tom, ale je to cítit. Panu profesoru Kohoutovi děkujeme, rádi ho budeme vídat na našich koncertech a přejeme mu hodně zdraví, aby byl stále stejně vitální a měl radost ze života.
Zpraží vás někdy?
Má svůj názor, má svá léta. Možná se rozcházíme v maličkostech, ale neřekl bych, že je to generační problém. Prvních dvacet let v kvartetu člověk podle něj ještě úplně neví „jak“, ale může. Dalších dvacet let v kvartetu přesně ví „jak“, ale už tak moc nemůže. On už ví „jak“ a má pocit, že my ještě můžeme, tak se nám to snaží sdělit. Je to podnětné. Jsme v situaci, že jeho názor bereme vážně, ale současně také přemýšlíme sami a snažíme se dělat si svůj vlastní názor. Náš pohled na Beethovena určitě ovlivnilo také Kvarteto Albana Berga. Jejich desky se léta držely na špičce jako vzorová nahrávka. Jejich tempa v rychlých větách jsou však někdy opravdu na horních hranicích možností. Je otázkou, jestli je to každému souboru vlastní a jestli posluchač stihne v takovém tempu vše vstřebat. Je těžké říci, kdo má pravdu. My musíme hrát tak, aby nám posluchač uvěřil, že hudební příběh vyprávíme pravdivě.
Jste spokojen s tím, co už roky děláte?
Profesor Sádlo, když ukončil dráhu, mně říkal, že je se svým životem spokojený, protože hrál všude, kde chtěl, a zahrál si všechno, co chtěl. Umělecký život si absolutně naplnil. Já mám pocit, že jsme si od bodu, kdy jsem soubor založil, už splnili celou řadu snů. Mohl jsem a můžu dělat stále něco, co je koníček, práce, povolání… Určujeme si zkoušky, jak potřebujeme, ale kdybychom sečetli hodiny zkoušek, tak jsem přesvědčen, že asi pracujeme víc než hráči v orchestru. Pocit flexibilty a svobody mi dělá dobře. Domlouváme se na tom, co budeme hrát, takže také – snad až na drobné výjimky – hraju vše, co mě baví. A nemusím hrát něco, co nechci.
S orchestrálním hráčem byste tedy neměnil…
Ne, i když se v kvartetu občas povede ponorková nemoc. Když jsme spolu pořád a denně… Už se ale v zásadě nezměníme, takoví jsme a musíme spolu hrát dál. Po dvaceti letech jsme už ale přišli na to, že nemá smysl se zbytečně rozčilovat, protože hudba bude pořád stejně hezká a koncerty stejně budou v dobrých sálech. Nejdůležitější je vše se ctí a ve zdraví přežít. Za ta léta se známe a víme, že každý má občas svůj den. Ale víme, že to nemyslí zle. Nemáme mezi sebou žádnou křehkou dívku, tak občas padnou i tvrdší slova. Při vášnivých diskusích však mohou vzniknout a vznikají úžasné myšlenky. Když se lidé jenom chlácholí v rukavičkách, myslím si, že z toho velké vášně nevyjdou – a pak je výsledek pro posluchače jiný.
Zmínil jste ponorkovou nemoc…
Jsem pověrčivý. Když řeknu, že je všechno v pořádku, tak se druhý den nepohodneme, a když řeknu, že něco není dobré, neodpovídá to pravdě. Tak to raději nechme být…
Máte mimochodem ve čtveřici nějak vyčleněné úlohy?
Organizační věci jsem dříve dělal já, teď se jim víc věnuje Leoš. Honza hodně poslouchá nahrávky, přináší desky a přichází s nápady, vyhledává v archivech málo známé věci… Jirka je typem naturálního muzikanta, který si sedne k pultu a názor prostě má. Když se doplní ostatními, vzejde z toho zajímavá myšlenka. Jirka také vždycky tahal kufry, protože jich uměl nejlépe naskládat dvacet kusů do škodovky. Ale od doby, co ho bolí rameno, to už nedělá. Když je potřeba, rozdělujeme si úkoly a snažíme se zvládat věci, ale není to jako v úřadě.
Co je na kvartetní interpretaci vlastně nejpodstatnější, nejzásadnější?
Vnitřní hnací motor, že je člověk stále do značné míry nespokojen s tím, jak výraz vypadá, že ho napadají stále nové myšlenky, jak to zlepšit, jak něco lépe přednést, vyslovit… Čím víc do hudby pronikáte, tím víc se objevují další obzory, jaké jsou obrovské možnosti, jak něco udělat lépe, lépe zahrát, prožít…
A po technické stránce?
V každém kvartetu je to trochu jinak. Základním modelem, dlouho uznávaným, byl dominantní prim a cello, které obvykle sedělo naproti. Střední hlasy hezky doplňovaly. Takhle hrála a hraje řada kvartet. Je to příjemný systém. Prim zpívá hlavní melodie a pro posluchače je to jednodušší. Ale naše představa o celku je trochu jiná. Aniž bychom něco ubrali na těchto kvalitách, tak jsou tady přece ještě neuvěřitelně barevné a nádherné vnitřní hlasy, viola s druhými houslemi. A ty jsou v našem kvartetu, myslím, zastoupeny vrchovatou měrou. Bereme soubor jako harmonickou záležitost, jako celek. Jsme rozdílní jako lidé i jako muzikanti. Ve tvoření tónů, v tempech, někdy i ve frázování. Když se ale jako čtyři nesourodí instrumentalisté spojíme, vyjde nám z toho jednotný, harmonický výsledek. Nevíme, čím to, ale je to tak.
