čtvrtek, 22. září 2005

Wiener Festwochen - Bondy / Boulez / Boesmans / Konfucius

Napsal(a) 

Petr Straka Petr Straka

Intendant Wiener Festwochen Luc Bondy prodloužil po letošním ročníku svou smlouvu do roku 2010, což je symptomem stavu, kdy s jeho koncepcí i s průběhem festivalu panuje v zásadě obecná spokojenost. Jejím důvodem je zásadní modernizace tohoto světoznámého a donedávna spíše tradičně pojatého jarního festivalového kolosu, v němž se (v souladu s Bondyho profesí) těžiště posunulo směrem k divadlu, k průnikům koncertního a divadelního světa a k aktuálním autorským i inscenátorským tendencím.

Bondy sám na letošním ročníku Festwochen uvedl dvě inscenace, a to operu soudobého belgického skladatele Philippa Boesmanse Slečna Julie a Händlovu operu Hercules (ve spolupráci s Williamem Christiem a jeho Les Arts Florissants ). Obě inscenace oběhly Evropu ve spolupráci s dalšími divadly a festivaly, což je dnes už u speciálních projektů téměř nevyhnutelný a dobře fungující postup. Z dalších operních akcí stojí za zmínku Harnoncourtem nastudovaný Mozartův Lucio Silla a dále dvě inscenace, které do divadelního tvaru převádějí koncertní díla, a to Janáčkův Zápisník zmizelého (s Peterem Strakou , Angelou Winkler a pianistou Markusem Hinterhäuserem v režii K. M. Grübera ) a dvě Bachovy kantáty, které s mezzosopranistkou Lorraine Hunt Lieberson a taneční složkou nastudoval Peter Sellars . Použil přitom prvků čínského divadla, což jistě vůbec nesouvisí s Bachem, zato však s tendencí letošní divadelní složky festivalu, jehož jedním ze zásadních témat byla interakce evropského a orientálního kulturního světa.

Ta se uskutečnila i v jeho dalších složkách, a to nejen hostováním mimoevropských divadelních souborů, ale při řadě subtilnějších příležitostí, jako byl třeba večer v Konzerthausu s udělením Abbadem založené Vídeňské mezinárodní skladatelské ceny, kterou získal 28letý v Londýně žijící Japonec Dai Fujikura. Klangforum Wien řízené Peterem Eötvösem precizně zahrálo nejen Fujikurovu barvitou, energickou a spíš v evropské hudebnosti zakotvenou skladbu Fifth Station , ale i skladbu pro tři hráče na čínské činely od čínského skladatele Gua Wenjinga (která zůstává v asijském světě zvukovostí i časovým tvarováním) a především Eötvösovu vlastní čtyřvětou kompozici Chinese Opera , jejíž jednotlivé věty věnoval skladatel předním evropským divadelníkům. Eötvösova bohatá, výrazně tvarovaná hudba, zřetelně vycházející ze soudobého francouzského zvukového světa, s čínskou operou nesouvisí zvukově ani výrazově a spíše reflektuje inscenátorský styl jednotlivých režisérů (Brook, Bondy, Wilson, Grüber) a jejich práci s časem, takže název je spíše poctou a vřazením do módního trendu; skladba zazněla pod autorovým řízením přesvědčivě a s bohatou barvitostí.

Belgický skladatel Philippe Boesmans (*1936) je autorem řady úspěšných operních děl (mimo jiné na Schnitzlerovo Reigen , Shakespearovu Zimní pohádku ) a jako composer-in-residence bruselského Théatre Royal de la Monnaie spolupracoval především s G. Mortierem a L. Bondym. S druhým z nich vytvořil podle známé Strindbergovy předlohy i svou nejnovější operu - Slečnu Julii ,

Malena Ernman, foto Wiener Festwochen Malena Ernmanfoto: Wiener Festwochen
která po bruselské premiéře a vídeňských reprízách zazní ještě na festivalu v Aix-en-Provence. Boesmans vyšel ze seriálního světa, jeho dnešní hudební jazyk je postaven na výrazné práci s tónovými skupinami, jejichž intervalový charakter spoluvytváří výraz jednotlivých úseků; touto technikou se mu podařilo vystihnout kontrast obou výrazově odlišných částí děje. Jeho komorní opera pro tři zpěváky a malý orchestr měla výborné mladé interprety především v sopranistce Maleně Ernman (Julie), barytonistovi Garrym Magee (Jean) a dirigentovi Kazushi Ono .

Z divadelní složky festivalu, která pod mottem "Flucht. Heimat" prezentovala sedm hostujících divadelních souborů, jsem měl příležitost vidět na scéně v MuseumsQuartier inscenaci Büchnerovy Dantonovy smrti souborem curyšského Schauspielhausu, ve které režisér Christoph Marthaler mimo jiné působivě pracuje s hudbou a vnitřním tempem, a dále ve vídeňském Schauspielhausu hostování mladé čínské divadelní skupiny z provinčního Nanjingu, která ve strhujícím tempu a s kolektivistickým nasazením předvedla překvapivě otevřený pohled na čínské dějiny uplynulých desetiletí - od maoismu přes Tengův pragmatismus, okouzlení Amerikou a následující deziluzi k závěrečnému příklonu k domácím myšlenkovým kořenům v podobě 2000letého konfucianismu. Jistě cenný podnět k přemýšlení na téma festivalu!

Wiener Festwochen však i nadále volně přiřazuje tradiční bohatou hudební přehlídku, tentokrát konanou v Konzerthausu (6. 5.-19. 6., 63 koncertů) pod heslem "Vídeň - Berlín", kterou otevřeli společným koncertem Berlínští a Vídeňští filharmonici pod taktovkou Sira Simona Rattlea (Mahlerova Šestá ).

Z ní jsem měl možnost slyšet první ze dvou mahlerovských písňových večerů Thomase Hamptona , dokonalou ukázku syntézy vrcholné pěvecké techniky s pochopením a vcítěním do svébytného autorova světa, dále klavírní recitál Alfreda Brendla , který čtyři dny po svém pražském hostování dokonale, neokázale a s velkou hudební i manuální kulturou zahrál výběr z Mozarta, Schumanna (Kreisleriana ), Schuberta a Beethovena (op. 28 ). Velkým zážitkem pak bylo dirigentské hostování čerstvého osmdesátníka Pierra Bouleze , který během šesti dnů provedl s Vídeňskými filharmoniky Mahlerovu Druhou a poté dvakrát program se Schönbergovým Klavírním koncertem (s precizním Danielem Barenboimem jako sólistou) a s Brucknerovou Sedmou . Boulezova fyzická i mentální kondice je neuvěřitelná a jeho nadhled a suverenita ve složitých schönbergovských strukturách i ve výstavbě rozměrných brucknerovských ploch stále impozantní.

Na závěr ještě pár slov k tématu letošního ročníku: integrování prvků orientální umělecké tvořivosti (většinou spíše povrchní a málo organické) připomíná silně svět fin-de-siÉcle před sto lety, dnes za ním ale vidím i narůstající obrys východoasijských hospodářských a lidských kolosů; vedle již "domestikalizovaných" Japonska a Jižní Koreje především velké neznámé: Číny. Snahu vyjít jí vstříc nabízenou kulturní interakcí vidím zřetelně v této geopolitické souvislosti; jak dalece bude z druhé strany chápána a aktivně opětována, bude velkým tématem příštích let a desetiletí; pořad mladých čínských divadelníků ústící do touhy po návratu ke konfuciánským kořenům místo odpovědi klade spíš další otázky.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.