Časné ranní letadlo z Prahy do Londýna je plné. Teprve cestou z letiště do centra města, v linkovém autobuse, v němž je překvapivě mnoho konzumentů řízků s chlebem, mně však díky stejně překvapivě početným českým dialogům dochází, proč. Večer se hraje jakýsi fotbalový zápas mezi anglickým a naším týmem a mnoha fanouškům stojí za to, vypravit se při této příležitosti do Británie a zažít událost na vlastní oči a uši.
Na fotbal za Kanál
Je 20. srpna, den před čtyřicátým výročím okupace Československa Sovětským svazem a dalšími armádami tehdejšího komunistického vojenského paktu Varšavská smlouva. Jedu do Londýna na hudební festival Proms. Když pozoruji mužské, co přijeli fandit, nemůže mně tedy současně nevytanout na mysli, jak se naštěstí změnila situace. Uměli jsme si v letech normalizace představit, že budeme létat za kanál La Manche na fotbal? Anebo v mém případě – měl jsem kdysi dost fantazie k tomu, abych si představoval, že Rusové jednou odejdou a že o sedmnáct let později, zrovna na neslavné jubileum obsazení republiky, poletím do Británie na Janáčka…?
Zažít na vlastní oči a uši
Není nic lepšího, než vidět a slyšet, jak se dělá hudba jinde než tam, kde ji posloucháte obvykle. V Londýně už 114 let pořádají letní hudební festival, který nese název BBC Proms a který je jedinečnou značkou, jedinečnou událostí. Od války se koná v sále Royal Albert Hall. Letos obsahoval během dvou měsíců na osm desítek koncertních programů. Minimálně dva z nich reflektovaly zcela zásadním způsobem památku Leoše Janáčka, jehož tvorba je na Západě osmdesát let po skladatelově úmrtí obecně chápána a vstřícně prožívána zcela určitě víc než u nás.
Bělohlávkův Osud
„Po nápadu organizátorů uvést na Proms koncertně Janáčkovu operu Osud jsem ihned skočil, protože je to dílo, které si zaslouží velkou pozornost,“ prohlašuje před zkouškou na večerní koncert v šatně v Royal Albert Hall u mikrofonu Českého rozhlasu 3 – Vltava Jiří Bělohlávek , šéfdirigent londýnského Symfonického orchestru BBC . Jejich společný program je po janáčkovském večeru Pierra Bouleze tím druhým zmiňovaným v srpnovém Londýně.
Osud se podle Bělohlávka inscenuje docela špatně, protože děj je útržkovitý a týká se bezmála dvaceti let života postav. Sám viděl několik inscenací díla, ale žádná pro něj nebyla plně uspokojivá, snad jen pražská, na níž se podílel a jejímž režisérem byl Robert Wilson. Proslulý americký umělec s výrazným rukopisem, zasahujícím i do scénografie, podle dirigenta při vší specifičnosti a výlučnosti svého režijního přístupu zachytil atmosféru zvláštnosti partitury Osudu asi nejlépe. „Při koncertním provedení nejsou nároky na děj tak velké, soustřeďujeme se na hudební vývoj a ten je uspokojivý a logický. Je to hudba naplněná emocemi,“ říká dirigent. Janáčkova málo hraná partitura podle jeho slov zaujala i hráče, s nimiž má naštěstí velmi dobré pracovní i lidské vztahy. Na otázku, jaký musí být dirigent, aby se mu s muzikanty takto dařilo, odpovídá: „Měl by být vždy sám sebou, otevřený a získávající kontakt ne na základě triků, ale na základě ponoru do hudby a otevření se jim – a potom snad i publiku.“
Jiří Bělohlávek má s českou hudbou smělé plány i do dalších sezon orchestru BBC. On sám i ředitel tělesa ovšem shodně zdůrazňují, že být v britské metropoli jen „vyslancem české hudby“ by bylo poněkud málo, a tak v jeho repertoáru teď zrovna figuruje mimo jiné Beethovenova Missa solemnis či Brucknerovy a Mahlerovy symfonie, Haydnovy violoncellové koncerty i současná tvorba. Na 27. března 2009 nicméně chystá do sálu v Barbican koncertní uvedení opery Julietta od Martinů s Magdalenou Koženou v titulní roli. V plánu sezony je i předehra k opeře Libuše , Dvořákova Novosvětská a Sukova Fantazie s houslistou Ivanem Ženatým jako sólistou. A hostem bude také Jakub Hrůša, který mimo jiné v listopadu v britské premiéře uvede symfonickou Poctu Hieronymu Boschovi od Svatopluka Havelky.
Orchestr BBC hostoval letos na Pražském jaru. Vedle toho, že vyzval naše rozhlasové symfoniky k fotbalovému zápasu a prohrál, zanechal hluboký dojem provedením hudby Josefa Suka a Benjamina Brittena. Čerstvá zpráva hovoří o tom, že je v plánu další hostování – v roce 2011.
Abnormální koncertní síň
Protože je však právě 21. srpna 2008 a vzpomínáme, o co vše jsme kvůli normalizaci přicházeli a přišli, je logické, že jedna z otázek směřuje také ke vztahu k ruské kultuře. A Jiří Bělohlávek pro české rozhlasové vysílání formuluje téma velmi přesně: doba, kdy mnozí v logické reakci na okupaci nesnášeli vše ruské či sovětské, už skončila a není důvod, proč se vyhýbat ruské kultuře – ale jsou důvody, proč raději nemít mnoho společného s ruským státem.
Zažít koncert na Proms je výjimečný pocit: sál pojme nejméně šestkrát víc lidí než pražské Rudolfinum, v němž je tisícovka míst. Ochozy a balkony jsou v kruhové Royal Albert Hall působivě obrovské a vzdálené. Dvě řady lóží zdobí červené sametové závěsy, vysoko pod stropem jsou zavěšeny jakési modré objekty – pomůcky zlepšující akustiku. Uprostřed sálu v přízemí je prostor bez sedadel, do něhož se vejde až devět set lidí. A celému sálu vévodí obrovitý varhanní prospekt. Nástroj jsem slyšel jen v rozhlase, při tomto koncertě ne, ale zvukový dojem musí být ohromující. „Vy máte normální velikost koncertních síní, tato je abnormální,“ řekl mi však věcně ředitel orchestru Paul Hughes, když jsem se obdivně vyjadřoval o pocitu v sále.
Je přestávka. Lidé si kupují občerstvení a procházejí se v chodbě obtáčející celý sál. Nápisy upozorňují, že pití v plastu je do sálu povoleno vnášet. Britské zvyklosti jsou vůbec občas jiné – teď je léto, ale v zimě se kabáty strkají pod sedadla, a to i v Královské opeře.
Stanice BBC 3 vysílá všechny koncerty z Proms živě. Tedy dva měsíce denně. Ptám se ředitele festivalu a současně šéfa stanice Roberta Wrighta, jestli to není až příliš. „Nikdy neuspokojíte v jednom okamžiku úplně všechny své posluchače. Nikdy nepotěšíte ani všechny své kolegy. A tak nevyhnutelně přicházejí zajímavé a důležité debaty o poměru mezi hudbou a slovem, o vyvážení prezentace hudby a koncertů, o vybalancování poměru mezi živou hudbou a nahrávkami, o podílu klasické hudby a dalších žánrů, v klasice o vyváženosti nové tvorby a přívětivější hudby. Je to vždy takové žonglování,“ říká. I bez debat je ale podle něj jasné, že Proms jsou tou nejdůležitější věcí, kterou během roku vysílají. „Je to totiž nejznámější britský hudební festival, je to v BBC událost číslo jedna. A publikum o festival projevuje obrovský zájem. Takže se prostě automaticky očekává, že Proms vysílat živě budeme! Je dokonce mnohem pravděpodobnější, že bychom vyvolali mnoho otázek, kdybychom je živě nevysílali.“
Přestávka končí, lidé se vracejí na svá místa. Nevycházím z údivu, když vidím, jak na místech k stání, všem na očích, kdosi mezi stojícími a posedávajícími zůstává na zemi. Prý to není nic divného. Rozhodl se prostě sledovat hudbu vleže.
Buchty u moře
Pendolino zanechává Londýn za zády tak rychle, že ani nelze číst jména městeček na nádražních cedulích, které se tu a tam za oknem mihnou. Severozápadní Wales dělí od metropole několik set kilometrů a je to poznat. Univerzitní město či spíše městečko Bangor i se svými dvojjazyčnými – tedy velšskými a anglickými – nápisy už je jako z jiného světa.
Jednou z jeho největších atrakcí – hned po velkém starém kovovém mostu přes mořský průliv – je zdejší prostorné, půl kilometru dlouhé vycházkové molo na vysokých pilotech, vybíhající do poloviny úžiny mezi pevninou a ostrovem Anglesey. Je právě odliv a více než stoletá konstrukce se tyčí z bahna, v němž četní ptáci hledají potravu. Na samém konci, když minete příjemné altánky sloužící jako krámky se suvenýry, jsou „tea rooms“, čajové místnosti, tedy kavárnička. Vývěsní štít nabízí speciální proslavené domácí „scones“. Co to asi bude? Příjemné překvapení, když se z nich vyklubou kynuté buchty. A dáte si k nim čaj s mlékem?
Letní, zcela jinou atrakcí Bangoru je ovšem už několik let Faenol Festival. Hudební akce pod širým nebem. Velšské jméno, které se vyslovuje „vejnl festivl“, patří k honosnému bílému rodovému sídlu z 19. století, obklopenému rozsáhlými pozemky. Faenol House, místo někdejších setkávání vznešených, bohatých a důležitých lidí, však už dvacet let není tímto způsobem obýván. Na přilehlých loukách proto opět mohl vyrůst pro několik koncertů amfiteátr.
Svého Bryna Velšané milují
Také se ovšem stejně často říká Festival Bryna Terfela. Stejný název lze číst i na doplňkových dopravních značkách ukazujících přístupové cesty. Velšané jméno tohoto světoznámého pěvce, svého krajana, čtou „tervel“. Ale často hovoří dokonce jen o „Brynovi“. Milují ho.
Je podvečer, sjíždějí se auta a k zábranám u vchodu přicházejí po louce se staletými stromy noví a noví lidé. Někteří nedaleko táboří ve stanech a přívěsech, jiní jsou z okolí, další z daleka. I z Irska, kam není trajektem ze sousedního ostrova už moc daleko. Úvodní večer čtyřdenního festivalu ovšem nepatří klasické hudbě, ale kdysi velice oblíbené irské chlapecké poprockové skupině Boyzone , která si tu odbývá po několika letech odmlčení návrat na pódium. Valí se davy. Nakonec je v publiku na šest tisíc lidí.
„Jsou tu jistě mnozí, kteří se jako děti z okolí marně snažili zahlédnout něco přes vysokou kamennou zeď obklopující pozemky kolem Faenol House. Patřily jedné z nejbohatších velšských rodin a sahaly, kam dohlédnete. Vstup sem nebyl možný,“ vysvětluje mi Angharad Wynne, mluvčí festivalu a v této chvíli Brynova blízká spolupracovnice. K těm patří i Marilyn Henry, kterou potkávám u stánku nadepsaného Terfeliaid – Clwb Swyddogol Dilynwyr Bryn Terfel. Jde o oficiální klub jeho příznivců. Sortiment předmětů prodávaných fanklubem sahá od kalendářů přes propisky po trička a kšiltovky. Oblíbenou ikonou mnoha zobrazení je Bryn v roli Falstaffa. Jeho mohutná postava se k rozšafné shakespearovské a verdiovské postavě hodí velmi dobře a jeho hlasové a herecké vybavení z této úlohy už udělaly jeho roli životní a v historii interpretace vzorovou.
Část diváků sedí na číslovaných sedačkách, ale většina lidí je na trávnících svažujících se kolem směrem k pódiu. Přinesli si kempové židličky, koše s jídlem a šampaňským, někteří různé stanové přístřešky s lampiony; hodují a pijí, kouří, užívají si pospolitost. Na líbivou hudbu dívčí předkapely i na profesionální světelnou a zvukovou show Boyzone reagují spontánně. Hemží se tu navíc mnoho -náctiletých fanynek. Nadšeně kvičí, některé mají blikající maxiuši. Stmívá se, holé kopce pohoří Snowdon v pozadí se nejprve zbarvují zapadajícím sluncem a pak se noří do šera. Je pátek večer, začátek prodlouženého svátečního víkendu, a panuje tu jedinečná atmosféra. Tady se umí žít.
Opera na louce…a v dešti
Bryn Terfel , který žije nedaleko, dělá festival jak pro odlehlý, ale kulturně živý severozápadní Wales, tak pro sebe: chtěl být o prázdninách víc doma s dětmi a jedinou šancí bylo dát si nějaký cíl, kvůli kterému musí zůstat v regionu, a odřeknout proto všechny letní nabídky k účinkování, které přicházejí, tak jako během roku, z celého světa.
Původně zamýšlel tři ročníky, ale zájem neupadá, spíše naopak. Příští ročník bude už jubilejní desátý, a tak se uvažuje o rozšíření nabídky na dva víkendy. Letos byly ze čtyř programů tři určeny jiné než klasické hudbě. Vedle rocku je to i muzikál a tvorba ve velštině. Důvodem je dostatečná motivace potřebného okruhu diváků, včetně získání financí na nejdražší z večerů – operní. Terfel zve nejlepší kolegyně a kolegy ze světového pěveckého nebe – letos jimi byly Diana Damrau a Nadia Krasteva a s nimi tenorista Johan Botha .
Je sobota a opera přichází na řadu. Lidí je o něco méně, pikniková atmosféra v auditoriu však podobná jako o den dříve. Zradilo jen počasí. Silně fouká, značně se ochladilo, bude pršet. Lidé se halí do dek a nepromokavých kabátů, ale nevzdávají to, dychtivě naslouchají a živě reagují. Hraje orchestr Velšské národní opery z Cardiffu . Hostitel zpívá pár čísel, ale větší prostor mají hosté. Pěkný program vrcholí a Bryn Terfel místo přídavku notuje první tóny písně, která je velšskou hymnou. Přidávají se i ostatní sólisté, publikum vstává a s dojetím zpívá spolu. Začíná pršet. A tak se dosavadní, silou vůle držená pohoda proměňuje nakonec ve spěšný úprk davů rozbahněnou loukou ke vzdáleným parkovištím.
Za hudbou za Kanál
Odkud jste, ptá se mě taxikář, když v dešti jedu zpět těch pár kilometrů do Bangoru. Z mé angličtiny pochopitelně poznal, že ne z Walesu. Když odpovím, že z Prahy, ihned reaguje zmínkou o fotbale, který se v Británii hrál před několika dny a v němž podle něj Češi byli lepší. A jak vlastně zápas dopadl, ptám se. Prý nerozhodně, dva – dva.
Netuším, jestli to českým fotbalovým fanouškům stálo za to. Vím však, že mně cesta za hudbou za to stála. Přinesla příjemnou práci, krásná setkání a zážitky na celý život. Británie pro mě nadále zůstává zemí s červenými telefonními budkami, šedými kamennými domy a zelenými trávníky, kde jsou lidé svobodní a korektní. Příjemně konzervativní zemí, která se přes všechno nové ještě hned tak nezbaví hluboce zakořeněných tradic – jak společenských, tak těch hudebních. Proto se tam tak rád vracím.
