pondělí, 23. prosinec 2013

Wagner na světových audionosičích

Napsal(a) 

Wagner na světových audionosičích, foto Decca, Siegfried Lauterwasser/DG, Siegfried Lauter Wagner na světových audionosičíchfoto: Decca, Siegfried Lauterwasser/DG, Siegfried Lauter

V minulých číslech HARMONIE jsme se porozhlédli po českých nahrávkách hudby dvou velkých letošních jubilantů, shodou okolností dvou osobností, jež určovaly vývoj světové opery v 19. století – Verdiho a Wagnera. Většina z nich byla pořízena u našeho nejstaršího vydavatelství zvukových záznamů – u Supraphonu – a pocházela z dob, kdy jsme neměli přístup ke světové produkci. Jedinou výjimkou byly nabídky světových nahrávek od roku 1970 v rámci edic tzv. Gramofonového klubu. Jeho členové tak mohli – sice ne v kvalitě originálních výlisků, ale z nahrávek přenesených z pásů na domácí hmotu vinylové desky – poznávat špičkové světové snímky. Avšak teprve po roce 1989 k nám začaly být dováženy originální edice – tehdy už samozřejmě na CD. Další domácí nahrávání těchto dvou světových autorů se stalo – podobně jako tomu bylo už dlouhá léta i ve většině zemí na Západě – nelogickým, neboť nebylo možné konkurovat snadno dosažitelným špičkovým snímkům světovým. Sběratelům nahrávek, dlouhá léta smířeným s tím, že nikdy nemohou mít archiv těch nejlepších snímků jako jejich současníci na Západě, později závislých na nabídce Gramofonového klubu, vypukly ovšem po roce 1989 pravé hody, o jakých se jim ani nesnilo. Samozřejmě na pořad dne vyvstala otázka, jaký nosič, jakou nahrávku zvolit, aby se pro ně stala referenční a zároveň jedinou, neboť si z nezanedbatelných finančních důvodů nemohli dovolit vlastnit například jednu operu ve více provedeních. Tehdejší posluchači se dostali – a to trvá dodnes – do role někdejších dramaturgů Gramofonového klubu a byli nuceni vybrat si snímek pro sebe nejideálnější. A teprve v této situaci dodatečně doceňujeme vkus a poučenost našich dávných předchůdců, kteří vytvářeli oficiální nabídky klubové!

Současný výběr je skutečně nepřeberný, byť nová nahrávání oper jsou dnes už i ve světě naprostou výjimkou. Firmy totiž otevřely své archivy a všechny starší nahrávky, dříve obdivované na původních vinylových deskách, vydávají v reedicích. Pro laiky nejsou příliš atraktivní, neboť na ně působí neaktuálně, technicky zastarale, zvláště nejsou-li v plném digitálním obraze (DDD). Zákonitě jsou tyto umělecké skvosty levnější, takže skutečně poučení milovníci oper si mnou ruce. Navzdory většinovému názoru se totiž jedná o ta nejlepší nastudování, z nichž celá řada vstoupila do historie. Na druhé straně nás překotná doba a hlavně její výdobytky dostala do situace, s níž zvláště v dobách tzv. hi-fi nahrávek asi málokdo počítal. Pozornost se přesouvá do poněkud jiných rovin. Tím nemá být řečeno, že zcela zmizel zájem o co nejšpičkovější zvuková ztvárnění. Dnes ale zcela suverénně vítězí video – i za cenu snížené kvality audio-nahrávek! Je to vlastně v pořádku. Vždyť například v případě nastudování opery je režijní koncepce nezbytně nutnou součástí. S příchodem neomezených možností získávat snímky na youtube, se zájem přenesl do této kvantitativně štědré a snadno dosažitelné oblasti. Tím ještě výrazněji poklesl zájem o kvalitní audiosnímky a s ním bohužel – ať se nám to líbí či ne – i požadavek vysoké laťky umělecké úrovně. Při videoprodukci leccos přeslechneme. Příčina poklesu uměleckých požadavků a náročnosti posluchačů vzhledem k audiu má však hlubší a vážnější kořeny a je v našich řadách mnoho těch, kteří si to nechtějí přiznat. Způsob umělecké práce, rychlost natáčení a vytváření nových produkcí je mnohem povrchnější, než tomu bylo dříve. Nad důslednou uměleckou prací převládají aspekty ekonomické, jež ony potřebné koncepce a čas k jejich naplnění prakticky znemožňují. I z následujících „wagnerovských“ řádků vyplyne, že málokterý nový snímek při takovémto způsobu práce umělecky překoná ony legendární. Ze stran interpretů, ale i recenzentů se mnohdy setkáme s názorem, že „takto se to už dnes nehraje, nezpívá“, že „v interpretaci jsme dále“ než naši předchůdci. V dílčích aspektech s těmito námitkami lze do jisté míry souhlasit, avšak v globálu jde o názor zavádějící, o snahu zastřít neúprosnou skutečnost, že dnešní špičkoví pěvci a dirigenti se jen těžko vyrovnávají se svými dávnými kolegy. Důsledkem toho je skutečnost, že nové nahrávky zhruba od konce minulého století nedosahují umělecké úrovně těch předchozích.

Wagner na světových audionosičích, foto Decca, Siegfried Lauterwasser/DG, Siegfried Lauter Wagner na světových audionosičíchfoto: Decca, Siegfried Lauterwasser/DG, Siegfried Lauter

Je prakticky vyloučené a samoúčelné v krátkém textu mapovat nahrávky Wagnerových oper, nemá-li dojít k samoúčelnému výčtu. Je nutné se spokojit s určitým výběrem, samozřejmě s vědomím jeho subjektivity. A pokud chceme posuzovat uměleckou úroveň nahrávek v celém komplexu všech složek, tedy ne jen pěvecké, musíme eliminovat snímky starší, tedy technicky natolik problematické, že nelze regulérně vnímat zvuk orchestru. Konkrétně se jedná o nahrávky, jež vznikly ještě před obdobím magnetického záznamu zvuku. Orchestrální složka totiž plnohodnotně a nenahraditelně dotváří dramatický operní příběh (u Wagnera je dokonce mnohdy dominantní!). Mnoho dnešních operních recenzentů se soustředí pouze na pěvce a orchestrální výstavbě se vyhýbá.

Náš krátký pohled bude tedy směřovat k wagnerovské produkci zmíněného „zlatého“ období, tedy snímků zhruba od padesátých let minulého století. Pochopitelně stálé pozornosti se těší tetralogie Prsten Nibelungův . I v jejích kompletních nahrávkách pociťujeme zmíněné problémy. Jejich počet vysoko překračuje číslo deset. První komplety pocházejí ještě z dob mono a prakticky ve všech případech jde o živé snímky z představení. Vůbec nejstarší zachycuje nastudování Josefa Keilbertha na Bayreutských slavnostních hrách v roce 1952, o rok později vznikly další dvě – v turínském rozhlase pod taktovkou Wilhelma Furtwänglera a na bayreuthském festivalu v nastudování Clemense Krausse. Dodnes aktuální jsou však první nahrávky studiové – Soltiho (dokončena v roce 1965) a Karajana (1970). Jsou již stereo a vznikly bezprostředně po sobě. Přesto jsou plné výtečných pěveckých hvězd, aniž by některá z nich účinkovala v obou projektech. A především obě nabízejí výtečná a propracovaná hudební nastudování, k němuž přispěli skvělí filharmonikové z Vídně a Berlína. Doba byla taková, že si mohla dovolit takovéto dnes nepředstavitelné konkurenční počiny. Těžko některou z nich upřednostnit. Karajanův Prsten působí vzácnou hudební jednolitostí a výrazně preferuje složku orchestrální. Solti je v ní místy velmi dramatický, pěvci (někteří dnes už skutečně legendární!) jsou výrazně osobití, což onu dramatičnost ještě více podtrhuje. Ve stejné době nabídl světový trh jedinečnou živou nahrávku Karla Böhma z Bayreuthu. Asi vzhledem k notovému záznamu hudebně nejdůslednější a zvukově modernější je velmi zajímavý a působivý první studiový snímek digitální, který vznikal po roce 1980 v Drážďanech pod taktovkou Marka Janowského. Stačí sledovat partituru – interpreti reagují na každou nuanci! Z těch nahrávek, jež vstoupily do síně slávy, jmenujme ještě zvukově i dramaticky strhující studiový komplet Jamese Levina s Metropolitní operou. Boulezův Prsten ze 70. let byl dokonce nazván Ringem století – jistě stejnou měrou se na tom podílel režisér Patrice Chéreau. Byť hudebně rovněž špičková produkce, přece jen nedosahuje vysoké laťky již zmíněných. Podobně lze hovořit o ještě novějším snímku Daniela Barenboima a s poměrně značnými výhradami byl přijat prozatím nejnovější komplet Christiana Thielemanna z roku 2008. O někdejším obrovském výběru špičkových wagnerovských pěvců v minulosti si můžeme nechat jen zdát. Snad právě zde je odpověď na otázku, proč dnešní vydavatelé váhají vstupovat do konkurence se staršími nahrávkami, z hudebního hlediska – a o to jde přece především! – těžko překonatelnými.

Wagner na světových audionosičích, foto Decca, Siegfried Lauterwasser/DG, Siegfried Lauter Wagner na světových audionosičíchfoto: Decca, Siegfried Lauterwasser/DG, Siegfried Lauter

I u Tristana je situace podobná. Asi těžko kdy bude překonáno legendární nastudování Karla Böhma na bayreuthském festivalu s Birgit Nilsson a Wolfgangem Windgassenem v titulních rolích (záznam představení je z roku 1966). Je lhostejné, zda jde o sestřih více představení doplněný potřebnými dotáčkami. Prostě už od prvních taktů jsme vtaženi do neskutečného, dynamicky odstíněného hudebního proudu, s jeho vrcholy, výrazovými vlnami, posvěcenými ještě skvělými výkony pěveckými. Ani celosvětově uznávaný, nejedním superlativem oceňovaný studiový drážďanský snímek Carlose Kleibera (1980–1982), hudebně dokonale propracovaný, zvukově jedinečný, onen tah Böhmova představení nemá. Výborně hrajícím Berlínským filharmonikům na snímku Daniela Barenboima (1994) chybí větší dramatičnost a výraz; ten překvapivě chybí i pěveckým protagonistům (Meier, Jerusalem). A novodobější návštěva Vídeňské státní opery prostřednictvím záznamu představení Christiana Thielemanna (2003) sice příjemným, ale celkově pouze standardním výkonem ansámblu nemůže výrazně zasáhnout ani do plejády nahrávek mnohem starších (vzpomeňme za všechny alespoň na dodnes slavný londýnský studiový snímek Wilhelma Furtwänglera z roku 1952).

Karl Böhm ovšem nedominuje pouze s Prstenem či Tristanem . Skvělý je i jeho bayreuthský Bludný Holanďan z roku 1971 s Thomasem Stewardem v titulní roli. Na druhé straně mě v případě Holanďana nepřesvědčuje – v jiných operách oslnivý – Herbert von Karajan (1981–1983), který pěvce svými filharmoniky místy doslova drtí! A svým vlažnějším nasazením mě velmi zklamal jeden z novějších Holanďanů – tím spíše, že je pod ním podepsán nezapomenutelný Giuseppe Sinopoli, ač má k dispozici pěvce, jako jsou Weikl, Studer či Domingo (1998).

Wagner na světových audionosičích, foto Decca, Siegfried Lauterwasser/DG, Siegfried Lauter Wagner na světových audionosičíchfoto: Decca, Siegfried Lauterwasser/DG, Siegfried Lauter

Je zajímavé sledovat wagnerovské nahrávky, jež vznikly v rámci rozsáhlého projektu jednoho dirigenta. Například Soltiho Wagner na LP, později na CD hrál kdysi stejně významnou roli jako například Abbadův či Mutiho Verdi. O Soltiho Prstenu již byla řeč. Kromě něho ovšem budí úctu – z podobných důvodů jako u tetralogie – Lohengrin , Tannhäuser , Tristan , Parsifal . U Soltiho Bludného Holanďana a zvláště u Mistrů pěvců je poněkud překvapující zařazení anglického barytonisty Normana Baileyho do hlavních rolí. Například v konfrontaci pěvců, jako Weikl, Adam či Fischer-Dieskau v roli Hanse Sachse, je zde svou anglickou němčinou značnou pihou na kráse. Jinou zajímavou osobností, která natočila více Wagnerových oper, byl významný a častý host Bayreuthu Hans Knappertsbusch. Live-nahrávek Parsifala má několik a dodnes je považován za jednoho z nejlepších jeho dirigentů. Zvláště snímek nejnovější (už stereo, z roku 1962) směle konkuruje těm novějším (Boulez, Karajan, Levine, Thielemann).

Ještě ke Karajanovu Wagnerovi. Jak již bylo zmíněno, ve Wagnerových hudebních dramatech je v mnoha případech, leckdy zcela dominantním nositelem hudební výpovědi orchestr. Celé dlouhé pasáže by se obešly bez pěvců! Umělecká kvalita a dokonalost orchestrální složky je zde tvrdou podmínkou. A tu právě Karajanovy snímky díky jeho Berlínským filharmonikům splňují výtečně. Pěvci, kteří pod Karajanem zpívali, na něho leckdy nevzpomínají nejlépe, neboť v preferenci orchestrální složky k nim býval neúprosný. Samozřejmě můžeme polemizovat o dramatické propracovanosti a flexibilnosti Karajanova orchestru, zavzpomínat na dokonalou detailní čitelnost a místy až „akční“ údernost nahrávek Soltiho. Pokaždé však musíme připustit, že tak dokonalá „aranžmá“ dramatických i lyrických ploch jsou u Karajana nepřekonatelná. Kdo touží slyšet orchestr v té nejvybroušenější konstelaci, někdy sice i za cenu méně pohotových reakcí na momentální okamžiky děje, avšak vždy s dokonalým a ušlechtilým zvukem a kompaktností ve všech složkách, pak toto vše najde zvláště v jeho Prstenu , LohengrinoviParsifalovi .

O Wagnerových nahrávkách lze psát a polemizovat donekonečna. Nezmínili jsme další skvělé a těžko překonatelné snímky (Kempeho či Kubelíkova Lohengrina , Sinopoliho či Konwitschného Tannhäusera a řadu dalších), ani zajímavé nahrávky Wagnerových raných oper (Hollreiserova Rienziho , live Sawallischovy záznamy VilZákazu lásky ). A samozřejmě alespoň zmínku zaslouží obrovitý projekt někdejšího vydavatelství Philips , který nabídl v jednom boxu všechny Wagnerovy opery pořízené živě na Bayreuthských slavnostních hrách! Po roce 2000 pak podobný kolos nabídlo i vydavatelství Warner – všechny Wagnerovy opery v nastudování Daniela Barenboima – ať studiově v Berlíně, či živě v Bayreuthu. Jistě bychom si neskromně přáli, aby ony legendární nahrávky dostaly někdy v budoucnu své konkurenty. V každém případě však chraňme ty stávající jako jedny z nejcennějších kulturních artefaktů našeho věku!

Výběr z některých zmiňovaných nahrávek Wagnerových oper:

Víly (dirigent Wolfgang Sawallisch, vyd. Orfeo, 1984) • Zákaz lásky (Sawallisch, Orfeo 1995) • Rienzi (Heinrich Hollreiser, EMI 1976) • Bludný Holanďan (Karl Böhm, DG 1971) •Tannhäuser (Sinopoli, DG 1989) • Lohengrin (Kempe, EMI 1964) • Mistři pěvci norimberští (Karajan, EMI 1971) • Tristan a Isolda (Böhm, DG 1966) • Prsten Nibelungův (Solti, Decca 1965) • Parsifal (Knappertsbusch, Philips 1964)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.