Desáté výročí úmrtí Václava Neumanna 2. září 1995 dává příležitost ke vzpomínkám. Ale jak už to bývá, mnohem lépe se připomínají události vzdálenější. Nad osudem Václava Neumanna narazíme na rozpory a otázky, které asi uspokojivě zodpoví až odstup a čas na důkladné zmapování. Lze ho vidět jako člověka schopného udržet si věrohodný odstup od komunistické propagandy, ale také člověka dobře využívajícího všech výhod a privilegií České filharmonie v době normalizační éry. Dirigenta, který vcelku přizpůsobivě řídí koncerty k povinně připomínaným výročím, ale ve vhodný okamžik se zasazuje za díla M. Kabeláče nebo J. Hanuše režimem zapovězená. A v podobném výčtu by se dalo pokračovat.
Nesporné nadání
Václav Neuman, narozený 29. 9. 1920, nepocházel z hudebnické rodiny, ale díky profesoru Josefu Mickovi našel cestu k hudbě poměrně rychle. Po absolvování gymnázia studoval housle a dirigování na Pražské konzervatoři. Během války ho nejvíc nadchla Talichova provedení oper v Národním divadle, zejména Janáčkových. Po válce spoluzakládal Smetanovo kvarteto, v jeho počátcích tu hrál na violu, stejně jako v České filharmonii. I když talichovskou pracovitost neměl nikdy, něco z Talichova romantického hudebního cítění a interpretačních zásad dokázal pozoruhodně vstřebat.
Poté, co emigroval Rafael Kubelík, jako osmadvacetiletý se nabídl, že převezme jeho závazky u České filharmonie. Když se po jedné sezoně ukázalo, že na to nestačí, nevzdal se a odešel získávat zkušenosti do Karlových Varů – už tam dokázal prosadit pozoruhodný repertoár, včetně Mahlerových děl. Následovala angažmá u Státní filharmonie Brno, Symfonického orchestru FOK a postupně znovu koncerty s Českou filharmonií.
Uznávaný světoběžník
Neumannova evropská sláva se odvíjela od operních angažmá. Začínají pozváním Waltera Felsensteina do Komické opery Berlín roku 1955, pokračují úspěchy s nastudováním Janáčkových Příhod lišky Bystroušky a Offenbachových Hofmannových povídek . Měl štěstí na vynikající režiséry. O deset let později uváděl Janáčka v opeře ve Stuttgartu, ale dirigoval tu také Beethovenova Fidelia v režii Wielanda Wagnera a řadu dalších představení. Sérii úspěchů korunuje Její pastorkyňa v Metropolitní opeře (1985) a Rusalka ve Vídeňské státní opeře (1987). Paradoxem je, že domácí publikum (pomineme-li dobré nahrávky s Českou filharmonií) Neumanna jako operního dirigenta prakticky neznalo. Výjimkou je až účinkování v Národním divadle roku 1988, kdy tu řídil Ariadnu Bohuslava Martinů.
Oblíbený šéfdirigent
Úspěchy na operním poli, ale nejen tam, vedly až ke jmenování na prestižní místo generálního hudebního ředitele lipského Gewandhausorchestru v roce 1964. S ním nastudoval široký a zajímavý repertoár. V druhé polovině 60. let, kdy Gustav Mahler zdaleka nebyl repertoárový autor, už nahrál s lipským orchestrem několik jeho symfonií. Ve světovém kontextu byl jeden z prvních, celkovým významem se to ale s Rafaelem Kubelíkem těžko srovnává. Na protest proti okupaci Československa Sovětským svazem a státy Varšavské smlouvy se vzdal místa ředitele orchestru lipského Gewandhausu. A když Karel Ančerl, v principu z téhož důvodu, emigroval do Kanady, byl bez váhání jmenován jeho nástupcem na postu šéfa České filharmonie. Ta vysoce cenila jeho muzikálnost, smysl pro barevnost orchestru a zvukovou specifičnost. Dokázal vytvořit atmosféru, mnoho interpretačních problémů řešil s lehkostí, nadhledem nebo zajímavým nápadem. Řada vynikajících hráčů mu byla oporou. A velmi spoléhal, že většinu z nich stačí „nechat hrát“ a neobtěžovat je cizelováním detailů. Jako noblesní člověk se vyhýbal pracovním konfliktům. Tytéž kvality cenili i hráči světových orchestrů, zvyklí od svých šéfů na tvrdší režim a silnější konkurenci. Podíváme-li se ale z dnešní perspektivy, působí takový přístup jako časovaná bomba. Zdravý nadhled si snadno pleteme s povrchností a právem se musíme ptát, kde končí noblesa a kde už začíná ležérnost.
Po roce 1968 následuje dvacetiletí velmi pravidelného rytmu – každou sezonu několik desítek koncertů doma a téměř každoročně jeden i více zahraničních zájezdů. Získává velmi dobré světové renomé v interpretaci Mahlera a české hudby a doma nezpochybnitelné uznání v každém ohledu. Postupně nahrává komplety symfonií Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Gustava Mahlera. V jeho repertoáru nechybějí pozoruhodné projekty z oblasti romantické hudby a hudby 20. století, o to víc chybí Haydn či Mozart a jiní pracní a méně vděční autoři – abychom připomněli jeden z dluhů patrných dodnes.
Víc otázek než odpovědí
Na jedné straně se o něm mluví jako o umělci, jehož hudební cítění ctily nejpřednější světové orchestry a operní scény, na druhé straně jako o člověku, který neudržel interpretační laťku éry Talichovy a Ančerlovy. O dirigentovi, který čestně obstál ve dnech listopadové revoluce 1989 a zanechal řadu pozoruhodných nahrávek. Spoluvytvářel světovou i domácí prestiž České filharmonie a mnoho z ní těžil, ale už ji nemusel tolik obhajovat každodenní prací. Reprezentoval solidní kvalitu i v letech částečné kulturní izolace, ale nedokázal zabránit specifické socialistické rozmazlenosti plynoucí z privilegií a relativní svobody v rámci omezených možností. Spravedlivě dodejme, že tyto rozpory nejsou žádné neumannovské specifikum – jen dobře ztělesňují všechny rozpaky a potíže, které má česká společnost při vyrovnávání se s dobou nedávno minulou. Je svým způsobem snazší mít jasný názor na temná padesátá léta než na druhé dvacetiletí totalitního režimu, jehož následky jsou dodnes v kultuře hodně znát.
