Málokterý český skladatel má dílo, které po něm zůstává, rozděleno na dvě poloviny tak viditelnou čarou jako Svatopluk Havelka (2. 5. 1925 – 24. 2. 2009). To, co bylo před ní, patřilo někomu jinému, to za ní vnitřně proměněnému, obrácenému člověku, upřímně uvěřivšímu a věřícímu křesťanovi, který své nové duchovní identitě podřídil v tvorbě mnohé, ne-li úplně vše. Od 80. let se zaměřil na duchovní hudbu reflektující základní křesťanské hodnoty. V očích světa možná něco ztratil, protože běžné parametry úspěchu zavrhl jako nedůležité. Mohl pro někoho působit naivně či podivně – vždyť ostatně podobně orientovaný Ivan Kurz přece napsal skladbu Bláznovská zvěst. Sváťa, jak mu říkali bratři a sestry v Kristu v probuzeneckém společenství, kam chodil, takové zvěsti, zapsané v evangeliích, věřil. Bez obalu to dával najevo ve skladbách, které nesou názvy Proféteia, Parénéze, Pocta Fra Angelicovi, Tichá radost, Skrytá mana a bílý kamének či Rozhovory duše s Bohem. Skladby na texty z evangelií psal náhle člověk, který po válce podlehl nadšení pro socialismus. On, kdo kdysi napsal kompozice jako Che Guevara či kantáta Chvála světla, Pěna nebo Heptameron. Jeho hudba byla sice orientována k obecnějším filozofickým reflexím a po okupaci v roce 1968 zareagovala vzdorem, nicméně teprve osobní zážitek prozření v roce 1977 ho změnil docela, protože ho přivedl k pochopení a přijetí autority Bible a k proměně života i tvorby. Skladby na texty z evangelií psal autor partitur k sedmdesáti celovečerním a 150 krátkým filmům, mimo jiné Všichni dobří rodáci, Pane, vy jste vdova, Ucho, Až přijde kocour, Marečku, podejte mi pero či Božská Emma. Havelkova tvorba z první poloviny života vůbec nemusí být kompletně zavržena. Svými koncertními skladbami dával české hudbě vždy výrazné tvůrčí podněty. Apokalyptická symfonická fantazie Pocta Hieronymu Boschovi nebo Percussionata pro bohatě obsazený soubor bicích nástrojů či monumentální oratorium o upálení Husova následníka Jeronýma Pražského s názvem „List Poggia Braccioliniho Leonardu Brunimu z Arezza o odsouzení Mistra Jeronýma z Prahy“, jehož premiéra v 80. letech vzbudila velký zájem, budou patrně patřit k tomu nejlepšímu, co v českém prostředí ve druhé polovině století v moderní vážné hudbě vzniklo. Ve skladatelově odkazu figuruje také přelomový Nonet podle Kulhavého poutníka Josefa Čapka, z roku 1997 pak Znamení časů psaná pro Českou filharmonii; tato hudba inspirovaná Biblí vyjádřila nadějné očekávání nového příchodu Ježíše Krista. Autor byl přesvědčen, že hudba může mluvit i o tak náročném tématu. I proto se snažil o zjednodušování své hudební řeči a o její přístupnost, projasnění, pročištění, o nalézání nové melodiky a příjemných souzvuků. Roku 2001 tak přibyla ještě Taneční symfonieta. Dílo se uzavřelo a záleží na mnoha okolnostech, co vše a kdy bude moci projevit nebo projeví životnost. Jisté nicméně je, že křesťanské zakotvení, které ho nutilo svědčit a sloužit, ze Svatopluka Havelky učinilo jedinečnou osobnost. Bude jistě uznáván jako jeden z největších tvůrců české hudby druhé poloviny 20. století.
