neděle, 19. červen 2011

Vzpomínka na Glyndebourne

Napsal(a) 

Vzpomínka na Glyndebourne, foto Petr Kadlec Vzpomínka na Glyndebournefoto: Petr Kadlec

Z jihoanglického městečka Lewes, kam vás po hodině a půl doveze vlak z londýnského Victoria Station, jsou to do Glyndebourne už jenom tři míle. Jedete po úzké silnici venkovskou krajinou, trochu kopcovitou, se zelenými loukami a pasoucími se stády ovcí. Nic nenapovídá tomu, že se blížíte k místu, kde se každoročně odehrává jeden z nejlepších operních festivalů na světě. „Dnes ráno se mnou jela Donna Anna,“ říká jakoby mimochodem Paul Smith. Ale v očích mu šelmovsky zajiskří. Pěkný kus země, kde se taxikáři chlubí tím, kterou z operních postav vezli v autě před vámi... Vítejte v Glyndebourne!

Počátky velkých věcí jsou někdy kuriózní. John Christie (1882 – 1962) podědil po svém dědečkovi malý statek v jihoanglickém Glyndebourne a občas tam pořádal operní večery. Vysloveně poloamatérské, pro povyražení sebe a svých přátel. V roce 1931 se tento wagnerofil oženil s kanadskou sopranistkou Audrey Mildmay a prý během líbánek vznikl nápad založit nový operní festival podobný Salcburku či Bayreuthu. Debaty o jeho podobě uzavřela paní Audrey větou, která v Glyndebourne zlegendárněla: „Pokud už se, Johne, chystáš utratit všechny peníze, proboha, udělej tu věc pořádně!“ 28. května 1934 se v Glyndebourne hrála Figarova svatba jako historicky první představení. Poté, co uměleckou spolupráci odmítl Thomas Beecham (s poukazem na bláznivost celého projektu), byl jako dirigent angažován Fritz Busch, představení režíroval Carl Ebert a triumvirát doplnil – později coby generální ředitel – Rudolf Bing. Festivalu dali do vínku mimořádnou úroveň a hlavně profesionalitu.

Je konec srpna 2010. Ve dvě hodiny není v Glyndebourne ještě ani jedna návštěvnická noha. Za dvě hodiny je všechno jinak. Mezi čtvrtou a pátou se objeví většina z dvanácti set milovníků opery, vesměs z Londýna. Co udělají jako první věc? Rozloží piknikovací stoly na ohromných travnatých plochách a pustí se do jídla a pití. Pánové oblečení tradičně (i když ne stoprocentně) v předepsaných smokinzích, dámy v dokonalých róbách. Společnost jim tvoří ovce pasoucí se opodál... Zhruba sto padesát lidí je tu ale dnes o něco dřív. Před představením Stravinského Života prostopášníka se chystá uvedení dvou autorových jednoaktovek: Lišáka a Mavry. Je to příležitost pro mladé talentované zpěváky, ze kterých možná jednou budou velké hlasy. Hudební i pěvecké nastudování je podle očekávání výborné. Ale nejsilnější je zážitek skvělého divadelního herectví. Ejhle, zpěváci a zpěvačky nemusejí stát jako solné sloupy, které mají v zásobě jen několik toporných gest. Živost, spousta nápadů a vtip, to jsou v tomto případě přesvědčivé ukazatele toho, jak „dělat věc pořádně“. Audrey Mildmay by určitě byla spokojená i s Životem prostopášníka, sedmým (a prý posledním) návratem úspěšné inscenace režiséra Johna Coxe a výtvarníka Davida Hockneyho z roku 1975. Anglické publikum se navzdory středoevropským představám nechová vůbec zdrženlivě: nahlas se směje a nadšeně tleská. Je taky proč.

Vzpomínka na Glyndebourne, foto Petr Kadlec Vzpomínka na Glyndebournefoto: Petr Kadlec
Glyndebourne začínalo jako mozartovský festival, což je trvale jedna z hlavních repertoárových linií. Ale ne jediná. Také Britten, Janáček, Stravinskij nebo Humperdinck. Jak říká generální ředitel festivalu David Pickard: „Chceme uvádět také velká a silná díla, se kterými se širší obecenstvo nemá šanci potkávat tak často. To není jenom Janáček, ale třeba i Purcellova Fairy Queen...“ Od 30. let se proměnila délka festivalu – z několika týdnů jsou to dnešní skoro čtyři měsíce. Glyndebourne se intenzivně snaží dostat do divadla mladé lidi: na jeviště, což se daří více, i do hlediště, což už je těžší. Hudební dílny pro mladé lidi ovšem patří ke standardu stejně jako podzimní projekt Glyndebourne On Tour, při němž se inscenace vyvážejí do několika měst v jižní nebo střední Anglii. Vedením tohoto projektu je od letoška pověřen Jakub Hrůša. Hudebním ředitelem celého Glyndebourne je Vladimir Jurowski, jehož Londýnská filharmonie při mnoha představeních spoluúčinkuje. A peníze? Záměrně ani pence od státu. Celý festival stojí na penězích ze vstupného (představení jsou vyprodaná z 96 %!) a na mecenášství. Významně se na něm dodnes podílí rodina Christieů, která umělce na svém sídle v Glyndebourne velkoryse a štědře hostí...

Atmosféra představení Dona Giovanniho je typická derniérová. Zpěváci si chtějí poslední večer užít, takže se trochu trhají ze řetězu. Dirigent Jakub Hrůša je po první polovině pořádně zpocený. Ale druhá půle vše spraví. Jen kdyby nebylo občasných režisérských výstřelků: třeba když šlechtic Don Giovanni na úplném začátku Komtura – ubije cihlou; anebo závěr opery, který spíš než vážnou odplatu za prostopášnost připomíná slavný horor Noc oživlých mrtvol... Ale jak říká Jakub Hrůša: „I když jsou v Glyndebourne občas problémy, jako bývají všude – v komunikaci, obsazení, režii, nikdy jsem odsud neodjížděl energeticky ubitý. Naopak je to pro mě jistý druh pracovních lázní, i když je tu člověk plně zapřažený. Glyndebourne se snaží přivést na jedno místo, velmi krásné, ale odlehlé, s plným komfortem a zázemím, lidi, kteří nepovažují za důležité na prvním místě společenské postavení, ohodnocení nebo ruch exponované operní scény, ale chtějí se soustředit na předmět svého konání: na operu. Glyndebourne je úspěšné, má skvělou úroveň, ale nehraje si na vnější hvězdnost. Všichni jsou tu ve službě.“

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.