Právě letos, v druhém roce nového tisíciletí, se svou ženou slavíme padesáté výročí pravidelných letních pobytů ve skladatelově rodném kraji. Napřed jsme bydlívali v Budislavi, odkud nám každou středu jezdil přímý autobus do Poličky, rodiště Bohuslava Martinů. K hudbě máme oba velmi blízko. Manželka Eva vedla, až do jeho zrušení, hudební oddělení Státní pedagogické knihovny Komenského v Praze a já jsem hudebně zatížen už svým rodem, několika generacemi znamenitých muzikantů. Svou profesí jsem, vedle mnoha dalších činností, především malíř a grafik a více než padesát let v koncertních síních a divadlech zaznamenávám vystupující osobnosti i soubory, zahraniční i naše.
Bývali jsme letními hosty mého strýce Jana Běliny, který byl na počátku padesátých let se svou ženou vypovězen z Prahy. Tam za války kromě jiného spravoval, a v té době zachraňoval, Mozartovu Bertramku. Jeho syn Ivan patřil ke špičce klavíristů kurzovské školy. Bohužel zahynul v Terezíně. Strýc jako výborný houslista a komorní hráč měl spoustu hudebních přátel. Mnozí z nich rádi trávili v Budislavi společný letní pobyt, nejenom pro krásu kraje, ale i proto, že se u Bělinů muzicírovalo. S námi tam jezdíval i manželčin otec, dr. Jaromír Čihař, známý často publikovanou fotografií, nedávno vydanou na pohlednici. Surrealistický portrét Bohuslava Martinů (viz foto vpravo na str. 17) pořídil v roce 1924 v Paříži, v ateliéru malíře Jana Zrzavého. Rád vzpomínal na tehdejší společný pobyt s oběma umělci, navíc i se skladatelem Paulem Hindemithem a malířem Josefem Šímou, kde byl jejich doyenem francouzský architekt August Perret. Tam mu však ze všech nejvíce přirostl jemný a citlivý Bohuslav Martinů, a tak se nikdo nemůže divit, že začal pravidelně jezdit z Budislavi do Poličky zavzpomínat si – a my se k němu rádi přidávali. Nakonec se z toho stala každoroční pouť.
Malebný, elegicky působící kraj, byl před padesáti lety bohatý spoustou roubených chalup pod doškami i šindelem a doslova volal po národopisné studii. Tehdy památkáři vůbec nedbali na to, jak nenávratně bez jakékoli dokumentace mizí chalupa za chalupou. Proto jsme se do toho raději pustili sami. Průpravu jsem k tomu měl znamenitou. Jedním z mých prvních učitelů kresby a grafiky byl totiž Maxmilián Švabinský, a tak nás toulky krajem brzy zavedly také do jeho Kozlova, ležícího nedaleko dnes skoro známějšího Vlčkova. Bylo to však před érou tamního „Otvírání studánek“, v době, kdy je Bohuslav Martinů ještě ani nesložil. Je to kraj, který patří do okolí Smetanovy Litomyšle. Pobývala tam řada dalších výjimečných osobností. Z tamních rodáků však, jako malíř, nemohu nevzpomenout Julia Mařáka. Ten se totiž v tomto kraji učil především kreslit a své známé „lesní charaktery“ si zamiloval právě v blízkém okolí. Jeho první zachovaný skicák začíná chalupou v nedalekých Němčicích a není divu, že před slavnou okořskou érou své krajinářské školy pobýval se svými žáky v Nových Hradech. Nedaleko nich, v Morašicích, poblíž „Růžového paloučku“, trávíme teď už mnoho let své letní pobyty u přátel, které nám nadělila Českomoravská vysočina, jíž za mnohé vděčíme. Mám za to, že sám jsem se právě tam našel. Vrátím se však k hlavnímu tématu svého vzpomínání. Sehrává tu sice roli řada zvláštních okolností, ale nebylo by to vůbec v této podobě možné, kdybych se po absolvování pražské Akademie výtvarných umění nebyl naprosto nečekaně seznámil s prof. Emanuelem Šimandlem, bratrem známého violoncellisty Josefa. A právě zde upozorňuji na to, jak často má obor, o kterém dál bude řeč, blízko k hudbě. Asi nejpádněji to dosvědčuje slavný Johann Kepler, autor Harmonices Mundi , když v notách zapsal do nalinkované osnovy Slunce, Lunu, i planety a k tomu si povzdechl: „Kéž mě Bůh propustí z astronomie, abych se mohl obrátit k práci na svém díle o harmonii sfér.“ Sám se pojmenovával „matematicus“ a soudil, že jako takový se má snažit umět vypočítat vše nejenom na nebi, ale i dopad toho všeho, jak byl o tom přesvědčen, na svět a na člověka.
Emanuel Šimandl byl na rozdíl od svého bratra houslista, ale především lingvistický fenomén. Studium latiny a řečtiny, tibetštiny a později egyptologie, klínopisu, chetitštiny, ale i znalost hebrejštiny, arabštiny, sanskrtu a čínštiny mu umožňovalo číst nejstarší zachované dokumenty přímo v originále. Vždy ho však především zajímalo, co různá etnika spojuje. Těšilo ho, že objevoval shodný zájem dávných předků o „závislost na místě a čase“. Táhne se jako zlatá nit všemi kulturami. Protože byl doma v rozličných mytologiích, právem poukazoval na to, jak lidé nejstarších kultur nezávisle na sobě, třeba i prekolumbovští Indiáni, odpozorovali významný vztah mezi makrokosmem a mikrokosmem. Upozorňoval nás na nesmyslnost pozitivistického a materialistického pohledu na „panteismus“. Příčil se mu názor, že si člověk perzonifikoval neznámé přírodní síly, protože si je nijak nedovedl vysvětlit a připadal si bezbranný před jejich osudovým dopadem. Na všechno kolem něj, i na něho samotného. Představu, že si je člověk perzonifikoval, aby vše mohl na někoho svádět, bylo dobré před ním raději ani nevyslovit.
Mé začátky u Šimandlů se odehrávaly před čtyřiceti lety ještě v době, kdy se nám o stolních počítačích s moderními astronomickými programy ani nesnilo. Chyběly efemeridy, tabulky uvádějící potřebná postavení planet, i prostředky na jejich vypočítávání. Všechno se muselo opisovat, protože i ty nejprimitivnější pomůcky na rozmnožování byly pod policejním dohledem. Práce šla velice pomalu. Zato se však člověk naučil exaktně myslet, logicky usuzovat a trénoval svou představivost. Museli jsme si znovu objevovat i cesty, které astronomové časem poztráceli. Americký badatel Gerald Hawking, profesor astronomie na univerzitě v Bostonu, ve svém díle The Stonehenge Decoded za svůj „objev“ dávným předkům dokonce poděkoval. Totiž za jimi dávno odpozorovaný a během času zapomenutý 56ti letý cyklus shodného azimutálního východu Luny ve stejné měsíční fázi.
Teď však prozradím, jak se sám, dnes po mnoha letech, dívám na vykládání horoskopů. Tedy na vykládání těmi, co to umí. Ať se na mne nikdo nezlobí, když prohlásím, že takových je málo. Asi jako je vzácně Kubelíků, Suků, Smetanů, Janáčků i Martinů! Vykládání horoskopů je totiž interpretací zvláštní, velmi náročné partitury, a podle mého názoru do oblasti vědy vůbec nepatří. Proto vědec může jenom prohlásit, že se mu to nelíbí, že to nemá rád. Na víc nemá. Výklady, interpretace jsou astromantikou a astromantika, jako jakákoli jiná mantika, patří do oblasti umění. Mohu to dobře posoudit, protože tu mám domovskou příslušnost. Nejenom jako výtvarník. Uměním se zabývám i jako teoretik a na umělecké vysoké škole už dvanáct let přednáším idealistickou estetiku.
Horoskop považuji za zvláštní zaznamenání „nebeské skladby“, zapsané do svébytné „notové osnovy“. Pro někoho možná podivným, přes dva tisíce let starým, stále zdokonalovávaným způsobem. Je to zachycovaná „závislost na prostoru a čase“. A jako u všech umění záleží při jejím „přehrávání“ nejenom na nadání interpreta, ale i jakou má „školu“ a zkušenost. Prostě jak to umí. Záleží však i na jeho přednesu a jak je při svém vystoupení disponován. Také na kvalitě „partitury“, která před ním leží. Ta je však právě v případě Bohuslava Martinů tak jedinečná, že jsem přesvědčen, že interpretace jediného takového horoskopu sama dokáže obhájit dosud neprávem přehlížený obor. Nesmíme však zapomenout, že vždy záleží také na kvalitě publika. Tomu však bohužel většinou schází nutné hlubší znalosti i příprava. Vykládání, astromantika, je uměním, a proto je nutné hodně cvičit, aby se člověk naučil naslouchat i porozumět.
Bohuslav Martinů byl svou osobností i životem tak výjimečný, že si o něm člověk skoro netroufá psát. Vzpomínám na naši první návštěvu Poličky. Bylo to ještě za skladatelova života. Vidím nás, jak tehdy „z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od domova“.
Ještě několik let jsme si jím odmykali vstupní kované dveře věže kostela svatého Jakuba a skoro vždy při výstupu přepočítávali 193 schodů, vedoucích ke světnici, ve které se skladatel, vysoko nad městečkem, narodil. Bylo pondělí, 8. prosince 1890, několik málo, možná šest minut, po jedenácté hodině a hlahol zvonu svolával farníky k velké mši. Klíč při našich prvních návštěvách ještě nebyl proslavený Otvíráním studánek a sám autor možná ještě ani netušil, že milovanou skladbu daleko od domova napíše. Teprve po její poličské premiéře v roce 1956 si však právě tento klíč nějaký nenechavec odnesl jako suvenýr. Při první návštěvě prapodivné věžní světnice, věnčené ochozem, by mi ještě vůbec nic neříkalo, že jsem se narodil jako Martinů také v pondělí. Tehdy bych to byl asi považoval jenom za náhodu.
Dojmy z interiéru světnice i pohledy do dalekého okolí nás zmohly a naplnily tak, že jsme toho na zpáteční cestě z Poličky přes Litomyšl do Budislavi moc nenamluvili. Byl krásný letní den a výstupem na věž, světničkou i pohledy na městečko, sevřené prastarým opevněním, jsme byli tak nadšeni, že jsme si vůbec neuvědomovali, jak asi bývalo obyvatelům tohoto spíš sokolího hnízda, za bouří, vichřic a v krutých mrazech. Tehdy jsem také nevěděl, že tam Bohuslav Martinů musel pobývat jedenáct a půl roku.
Teprve později mi to všechno začalo vytvářet nevídanou mozaiku. Vybavil jsem si, jak mě vzali rodiče jako dvanáctiletého kluka do Národního divadla, kam jsem s nimi chodíval už jako předškolák. Vzpomínám si, že jsem tam poprvé viděl Z pohádky do pohádky , potom Prodanou nevěstu a prvně se zamiloval do Nordenové v Rusalce . Tehdy mi však dvakrát myli krk a slavnostně mě oblékli, protože jsme šli na světovou premiéru. Maminka dostala vstupenky skoro v předvečer svých narozenin. A tato opera mi doslova učarovala. Bylo to 16. 3. 1938 a premiéru měla Julietta . V orchestru jsme měli dobré známé a v pravém rohu stával pan farář Kratina. Hrával na kontrabas a do divadla dojížděl vlakem z Kralup. Po představení mě naši poslali, abych ho běžel pozdravit do orchestřiště. Tím jsem viděl zblízka představitele titulních rolí, když byli po představení bouřlivým potleskem spolu s režisérem Honzlem a dirigentem Václavem Talichem znovu a znovu vyvoláváni před oponu. Pamatuji se, že mne však mezi nimi upoutal pobledlý útlý pán, který je téměř všechny o hlavu převyšoval. Rozpačitě se usmíval a jenom mírně ukláněl a skoro dělal dojem, že se stydí. Věděl jsem, že prvně, ale netušil, že také naposled, vidím Bohuslava Martinů.
Astrologii jsem se začal věnovat až po skladatelově smrti. Napřed jsem v Poličce a vůbec v celém kraji kreslil, maloval i fotografoval. Také jsem si na kostelní věži nakreslil dřevěného houpacího koníčka, na kterém se malý Bohoušek, asi věčně zasněný, vydával na své, v té době ještě netušené, daleké cesty.
Ani já jsem však tehdy nevěděl, kam až mě nově studovaný obor dovede. U Šimandlů se scházely zajímavé osobnosti a nosívaly data osob i případů, které se pak podrobně rozebíraly. Jejich kuchyně se pro mne stala vzácnou „tělocvičnou“ a řada astrologických kolegů mi to dodnes závidí. Horoskopy jsem se musel naučit nejenom hbitě vypočítat a nakreslit, ale pak je vykládat. Ještě slyším povzdech svého učitele: „Z tebe to ale dneska leze.“
Minulý režim byl oboru krajně nepříznivý a k zahraniční, moderní literatuře se tehdy skoro nebylo možné dostat. Ještě než jsem byl k Šimandlovům přiveden, poslali za panem profesorem provokatéra, který mu podstrčil označenou stokorunu, ačkoli on v životě za žádný horoskop nic nevzal. Teleobjektivy si jej primitivní technikou nafilmovali okny přes ulici i dvůr a u sousedů si k filmu nahráli zvuk. Potom si jej odvedli a dlouho si pobyl na Mírově. Až do doby, kdy se vyplnilo to, co předpověděl a za co jej především zavřeli. Palandu si s ním dokonce vyměnil ministr vnitra. I když byl časem zcela omilostněn, zanevřel pro tuto nespravedlnost na současnost a bohužel po návratu domů spoustu překladů staré literatury i své práce naházel do kamen.
Emanuel Šimandl mi dávno odešel, zatímco já jsem teprve nedávno přešel na počítač. Začal jsem přepočítávat staré případy, a protože jsme věrni starým láskám a s mou ženou Evou jsme ve Společnosti Bohuslava Martinů prakticky zdomácněli, rozhodl jsem se studijně věnovat skladatelově osobnosti, dalo by se říci dokonce z opačného konce. Případ se doslova nabízel. Už tím, že jde o mimořádnou osobnost a prof. Šimandl mně vždy doporučoval, že právě na těch se mohu nejvíce naučit. Hudební vědci ze života skladatele nashromáždili spoustu potřebných dat a antropolog MUDr. Emanuel Vlček soubor doplnil přesně zjištěnou dobou jeho úmrtí, zaznamenanou na klinice v Liestalu, prvního pohřbu na zahradě u Sacherů, přesnými časy při jeho exhumaci, převozu domů do vlasti i definitivního uložení na hřbitově v Poličce, kterého jsem se zúčastnil.
Spousta dat mi pomohla upřesnit dobu skladatelova narození a sestavit jeho nativitu. Ani mě nepřekvapilo, že vypadá v pravém slova smyslu tak, jako by se v Poličce narodil mytický hrdina. Kdo z vás se však v oboru nevyzná, nemusel by mi třeba hned uvěřit. Proto přináším řadu argumentů, abyste si sami mohli utvořit svůj vlastní názor. Abych ukázal, jakou roli hraje u Bohuslava Martinů čas a místo jeho narození, předkládám pro zájemce soubor požadavků: Zkuste najít někoho, kdo by se narodil vysoko na kostelní věži, a to s Jupiterem vycházejícím na horizontu. Aby měl IC, Imum Coeli, hlubinu nebes obsazenou konjuncí Pluta s Neptunem. Aby se narodil v několika dnech, kdy má lunární uzel přímý běh, aby měl Slunce v ohňovém znamení Střelce v desátém domě, což by předurčovalo jeho dlouhé žití v cizině. Slunce by měl mít obklopené zleva Merkurem, zprava Venuší, aby mu právě v cizině jeho rozum a intelekt umožňoval učit mladé lidi, a aby byl jimi obdivován i milován. Aby se našel v Paříži, kde jeho jedenáctý dům přátelství bude obsazen Sluncem a oba jeho hroty v Kochově systému domů budou obsazeny právě tou Venuší a Merkurem. (Zde jenom upozorním, že Merkur na hrotu 12. domu, „detrimentován“ ve znamení Střelce – v opozičních Blížencích totiž „vládne“, může způsobit, že se tam zrozenec přes svůj intelekt i inteligenci může občas dopouštet až nerozumností!) Aby mu vládce sedmého domu umožnil vzít si tam za manželku Francouzku, a pátý, osmý a jedenáctý dům předznamenal, že manželství zůstane bezdětné. Aby následkem vypuknutí světové války musel odejet do Ameriky a tam prožít i manželské neshody. Aby se tam naučil své náruživé kouření doplňovat tvrdým alkoholem – jeho Uran v konjunkci s Lunou se právě tam dostávají do 12. domu „úkladů“! Aby měl…
Snad ještě, aby při posuzování nativity vyhodnocováním patnácti prvků podle čínského dělení na prvky mužské („jang“) a ženské („jin“) měl mezi nimi poměr 14:1, což by mu, jinak introvertnímu lyrikovi, dalo psát hudbu „mužnou“ a nikdy sentimentální! (Pro ty, které naše uvažování zaujalo perlička: opačný poměr prvků kladných a záporných 1:14 má jiný génius. Také extrém. Holandský malíř Rembrandt – pochopitelně však s naprosto jiným rozložením těles, Slunce, Luny i planet.)
Těch dalších „aby“ je celá řada a proto uvádím časový „kód“, pod kterým si sami můžete v úvahu přicházejícího zrozence vyhledat: JD 2411709.9208. Je to podle juliánského datování zašifrovaná chvíle události, měsíc, den, rok a přesný čas. Máte-li dobrý computer, na něm patřičný program, dostatek trpělivosti a jestli to umíte, můžete si měnit zeměpisnou délku a šířku různých míst na zeměkouli, abyste získali natočení oblohy s výjimečným postavením planet, o kterém už byla řeč. Nelekněte se, že vás to dovede do Poličky, a to v momentě, kdy se tam po Mikuláši u Martinů narodilo děťátko Bohuslav.
To, co budu psát dál, se však bude zdát čím dál tím podivnější. Upozorňuji, že teď přestávám myslet na skladatele a budu se dívat na jeho nativitu, horoskop zrození, jako na horoskop neznámé osoby podle tezí odvozených nejenom u nás. Živě si představuji, jak si můj učitel bere před více než třiceti lety do rukou mnou přinesený horoskop, jenom kolečko se zakreslenými „astrologickými domy“ a postavením planet, bez vepsaného jména, data a místa narození a okamžitě zvolá: „To musí být ale dlouhán!“ Vtloukal mi totiž do hlavy své zjištění, že lidé s ascendentem, znovu opakuji s vycházejícím bodem zdánlivé sluneční dráhy, ekliptiky, na horizontu ve znamení Vodnáře, mnohdy bývají hodně dlouzí. Zvlášť, když je nějak akcentován přibližně jeho osmnáctý stupeň. A to splňuje v našem případě poloviční vzdálenost mezi Jupiterem a Marsem, ležícími také v prvním domě a opět ve Vodnáři. Protože Mars zastupuje často vůli člověka – naši předkové nám to hodně dávno zaznamenali v Otčenáši – „buď vůle Tvá“ – a v našem případě je v prvním domě, který předznamenává osobnost probírané nativity, můžeme soudit, že se jedná o nesmírně tvořivou a tvůrčí bytost. Mnohdy neúnavně bojující s těžkostmi, které předznamenává Saturn ve znamení Panny. Bude schopná s nezlomnou vůlí intenzivně pracovat dokonce i v těžké nemoci. Mars bývá považován v určitém postavení za nositele nutnosti soustavně něco vykonávat. V našem případě, je v prvním domě a ve znamení Vodnáře, proto je možné předvídat, že to zapříčiní činorodost s vysokým nadhledem i rozhledem, činorodost tvůrčí a významnou pro společnost.
Že by u toho nadhledu a rozhledu hrál roli i genius loci? Narození a dětství prožité vysoko v kostelní věži? Posuzování této okolnosti není úkolem naší úvahy, avšak o tom, že se hlahol zvonů hluboko vepsal do geniální osobnosti, se můžete přesvědčit, když si na klavír zahrajete skladbu, kterou Martinů složil koncem roku 1927 až v Paříži pod názvem Le Noël – Vánoce.
Dál však doslovně cituji z knihy Kombination der Gestirn-einflsse , z teoretické práce, jejíž autoři vůbec našeho skladatele neměli na mysli a možná o něm ani nevěděli. Jupiter v kladném aspektu s ascendentem ukazuje na harmonickou osobnost, v konjunkci s ním na bytost sympatickou s výbavou, umožňující přinášet společnosti cenné hodnoty. Konjunkce Neptuna s Plutem na spojnici MC a IC, tedy „media coeli“, průsečíku ekliptiky s místním poledníkem s jeho „nadirem“, hlubinou nebes, svědčí o daru až nadsmyslového vnímání a schopnosti silného zaměření na zvláštní cíle i o idejích vedoucích k dobrodružným až mysticky laděným cestám… Dál už z „KdG“ opisovat nebudu! Bylo by toho na celou knihu.Ze všeho, co jsem naznačil, vyplývá, že horoskop Bohuslava Martinů, který máme před sebou, je bez jakékoli nadsázky nebeskou partiturou génia. Dá se na něm ukázat, proč se našel v Paříži, co pro něho v kladném i záporném slova smyslu znamenal pobyt ve Spojených státech, kde se dočkal úspěchů i osudného pádu v Great Barringtonu s úrazem, který pozměnil jeho osobnost. Proč došlo k onomu až neočekávaného vzestupu jeho tvůrčí práce v letech 1954 a 1955 a právě v Nizze. Složil tam totiž podivuhodně rozdílné skladby: Gilgameše , Fresky Piera della Francesca a právě i Otvírání studánek ! Proč a v kterém roce zemřel právě ve Švýcarech a byl pohřben na zahradě u Sacherů, aby byl „když se podle nebeských hodin naplnil čas“, jak to přesně zaznamenal MUDr. Emanuel Vlček, po dvaceti letech exhumován, převezen do rodné Poličky a podruhé pohřbíván stejným švýcarským knězem jako před těmi dvaceti lety. Když jsem objevil, že jeho odchod má řadu shodných prvků s odchodem jednoho z nejslavnějších faraonů starého Egypta, Ramsese II., snad mě to už ani nepřekvapilo. V obou případech Saturn leží na MC a Luna na IC a klasickými prvky je obsazena jenom pravá polovina těchto horoskopů konce života. V případě Bohuslava Martinů by to někdo mohl považovat za náhodu. Jak se však dívat na to, že v pravé, tedy západní polovině diagramu, má shodně s moderním skladatelem všechny uvažované prvky i dávný faraón. A to i tehdy teprve nedávno objevené planety, Urana, Neptuna a Pluta? Už to samo svědčí o řádu. Jen tak se to nedá vymyslet. Dá se však nad tím užasnout, jako to uměl obdivovaný skladatel, když se vydával za dávným Gilgamešem.
Povídal jsem si o tom se svým mnohaletým přítelem, hudebním vědcem Dr. Jaroslavem Mihule, velkým znalcem jak díla, tak života našeho, dnes už světově proslulého skladatele. Prohlásil jsem, že mám představu, že vlastně umřel farao hudby. On mi na to řekl, ať to napíšu! Poslechl jsem ho a svou „Vzpomínku“ mu teď přináším jako kytičku k jeho celoživotní práci, k nedávno vyšlé knize Bohuslav Martinů – osud skladatele .