středa, 23. březen 2011

Vyzařuje z ní síla a naděje

Napsal(a) 

Vyzařuje z ní síla a naděje Vyzařuje z ní síla a naděje

O pestrosti života jako na houpačce a četných aktivitách hovoří mimo jiné i mnohé nadace a občanská sdružení, v nichž se herečka, recitátorka a moderátorka Táňa Fischerová angažuje. Je dnes členkou správní rady Nadace Vize 97 a členkou správní rady Knihovny Václava Havla, čestnou předsedkyní občanského sdružení pro duševní zdraví Remedium, prezidentkou českého střediska mezinárodního divadelního institutu ITI, členkou Společnosti pro trvale udržitelný život, členkou Amnesty International a patronkou domu Šance. Její smysl pro lidskou solidaritu hovoří o daru žít a pracovat pro potřeby jiných . Obrací se zejména na bytosti postižené, které nemají možnost postarat se o sebe. Ví proč a hovoří o tom s křehkou skromností.

Při všech vašich aktivitách se nedá přehlédnout záliba v umění v širokém slova smyslu. A v hudbě. Jste přitom obětavou matkou syna postiženého od narození mozkovou obrnou. Právě v hudbě hledáte nepochybně rovnováhu a zklidnění. Všichni hledáme rovnováhu a vždycky nás život stejně rozhodí. Hledáme normu, která by dala jakousi základnu pro dobré vztahy a dobrý život. Bojuju s tím jako každý jiný. Stačí hrubé slovo, špatné jednání a často ztrácím nabytý klid. Musíme v sobě stále objevovat harmonii a jiná řešení, která nás odvedou od sféry zla. Zachovat si ale úplnou rovnováhu je skoro vyloučené, nebo alespoň hodně těžké.

Co vás kromě poslechu muziky nejlépe srovná se životem? Těch věcí je víc, taky literatura, zejména ta duchovnější, příroda, přátelé. Celé léto býváme se synem venku v přírodě. To je pro nás studnice osvobození. Koukáme na každou kytičku, na každý strom, na východy a západy slunce, na hvězdné nebe a to opravdu pomáhá. Mám velký kruh přátel, ale už ne tu časovou kapacitu, jakou bych pro ně ráda měla. Na muziku ale vždycky musí vyjít chvíle. Jsou okamžiky, kdy si člověk rád sedne a pustí si něco, co ho povznese nebo mu zlepší náladu. Přiznám se, že dřív to bylo častěji. Dnes, v tom současném hlučném světě, vyhledávám a vychutnávám ticho.

Hodně času vám určitě kromě herectví a moderátorství bere vaše veřejná činnost. Jsem taková améba, namočená v různých organizacích, nadacích a občanských sdruženích, taky učím na herecké škole, dělám besedy, rozhovory a televizní Adventní koncerty, takže když se to všechno sečte, čas nemám skoro žádný. Pokud připočtu ještě domácnost, starého otce, kterému odcházejí síly, a synka, tak je to pravidelný úprk dnem. Ani nevím, kdy vlastně hudbu poslouchám.

Pro množství aktivit jste víceméně opustila herectví, i když jste hrála a taky točila filmy s režiséry tak významných jmen jako Jan Kačer, Evald Schorm, Antonín Máša, Jaromil Jireš či Karel Kachyňa. Po vyhazovu z Činoherního klubu v roce 1973 a po krátkém angažmá v divadle Jiřího Wolkera jsem pak už byla na volné noze a čekala na příležitosti, které mi byly nabídnuty a buď je přijala, nebo odmítla. V tom je svoboda umělce. Měla jsem vždycky pocit, že když vezmu roli, která se mnou neharmonuje, tak se vnitřně rozkmitám a budu nešťastná. Vybírala jsem si podle témat a chránila si svobodu možnosti odmítnout. Teď je to trochu jiné. Točí se filmy s mladými a mnozí z těch, s nimiž jsem dělala, tu už ani nejsou. Seriály jsem nebrala, protože v nich herec nemá v rukou, co se bude dít v dalších dílech, takže nemůže figuru nikam vést. Pro mne to není skutečná tvorba, jenom rutina a o tu jsem nikdy nestála.

Vyzařuje z ní síla a naděje, foto Petr Hejna Vyzařuje z ní síla a nadějefoto: Petr Hejna

Vnímala jste na scéně muziku, která děj doprovázela? Pracovala jsem hodně s Honzou Kačerem a on měl rád muziku skladatele Petra Skoumala. Petr psal scénickou hudbu, něco komponoval anebo vybíral krásné věci z klasické hudby. Muzika na divadle pro mě měla vždycky význam. Já ale taky zpívám, a tak občas spolupracuju se skladatelem Danielem Dobiášem, který zhudebňuje různé texty, poezii od čtrnáctého do dvacátého století. Měli jsme pořad ze zhudebněných Shakespearových sonetů v Lyře Pragensis a ten měl své stálé publikum. Teď ho hrajeme jen občas, kde nás o to požádají, ale děláme to pořád rádi. Jenže, copak tahle doba podporuje poezii? Ta jen těžko obstojí proti komerci.

Se svým zpěvem jste se dostala dokonce do kontaktu s operou. To bylo v roce 1976 při televizní inscenaci Weberovy opery Čarostřelec. Představovala jsem herecky Agátu, kterou zpívala Jadwiga Wysoczanská. Tehdy Česká televize natáčela opery s profesionálními zpěváky, které většinou na obraze obsazovala herci. Zvláštní na tom bylo to, že aniž mě před tím německý režisér Wolfgang Nagel viděl, na pouhé doporučení režiséra Norberta Zoula mě angažoval. Byla s ním potom velmi inspirativní práce.

Ještě dnes byste si vybavila roli Agáty, jak jste ji tehdy musela pěvecky celou nastudovat? Samozřejmě, uměla jsem ji zpaměti a měla jsem ji velmi ráda. (Bezchybně zpívá úryvek z opery.) Pořád si ji pamatuju, nijak to ani za ty roky nevyprchalo.

Získala jste svůj vztah k hudbě z domova? Ano, táta byl divadelní režisér, léta byl uměleckým šéfem Laterny magiky a k hudbě měl vždycky blízko. Ovšem když jsem byla malá, měli jsme v těch padesátých letech jenom rádio, nebyla televize, nebylo nic. Hudba nás ale stále provázela. Doma hrálo staré ošuntělé rádio klasickou hudbu a táta si při ní dirigoval a zpíval. Poslouchala jsem s ním a to mě nějak postupně přivedlo k zájmu o muziku. Bohužel jsem se neučila na nic hrát, toužila jsem po pianu, jenže jsme měli malý byt a tam by se nevešlo. Chodila jsem ovšem jako dítě do pěveckého sboru profesorky Věry Branislavové.

Nenapadla vás možnost rozhodovat se mezi studiem zpěvu a herectví? To ne, i když jsem zpívala hrozně ráda. K hudbě se dnes uchyluju jako k léčitelce, k něčemu, co potřebuju, ale vždycky jsem chtěla být herečkou. Vystudovala jsem herectví a dnes je dokonce i učím.

Život vám později přinesl jiný důležitý úkol, jistě potřebný pro opravdové herectví. Mám na mysli narození vašeho postiženého syna a nutnou péči o něj. Určitě. Herectví žije z vlastní duše a z toho, čím člověk je. Nemůžete přece pojmenovat něco, čemu nerozumíte, co v sobě nemáte. Máme v sobě směsku dobrého i zlého a je správné, když člověk sám sebe trochu zná a je schopen s tím pracovat. Ta proměna mého života byla proto nesmírně podstatná. Od té doby jsem si také začala v nabídkách práce víc vybírat. A když jsem musela dělat něco, co mě netěšilo, tak jsem strádala tím, že okrádám své dítě o vzácné společné minuty. Život mi ukázal, jak se nezahazovat „podprůměrnou stravou“.

Vyzařuje z ní síla a naděje, foto Přiba Mrázová Vyzařuje z ní síla a nadějefoto: Přiba Mrázová

Jak jste se naučila rozumět Kryštofovi s jeho limitovanou schopností řeči a výrazu? Zpívala jste mu a nabídla mu svět hudby? Některé věci druhému nevnutíte, ani dítěti ne. On ale má sám vztah k muzice, taky proto, že jeho otec, Petr Skoumal, je muzikant. Nejspíš po něm zdědil nějaké geny. Kryštofův svět je hudba, udělala ho jiným člověkem. Vlastně by ani neměl, čím se jinak zabývat. Je docela slušný znalec oblasti klasické hudby a v ní nejrůznějších stylů. Společně muziku posloucháme a prožíváme. Třeba naše Vánoce jsou krásné i díky hudbě. Když si pouštíme koledy, ale hlavně Českou vánoční mši Jakuba Jana Ryby, je to velký svátek. Když ho něco osloví, má čisté, rozzářené oči dítěte, ačkoliv je už dospělý muž. Je mu třiatřicet roků. I přes něj je pro mě krásná hudba dar, který mi on dává, protože ji tak hezky přijímá.

Jak víte, že má Kryštof tak jasnou představu o hudbě, o jejích stylech a hodnotách? Poznám to na tom, že určitou skladbu zná dopodrobna a celou ji odzpívá. Má velmi dobrou paměť a dobrý sluch. Samozřejmě zpívat se neučil a jeho mluvidla jsou zasažená, a tak zpívá někdy lépe, někdy hůř, ale je v této oblasti šťastný. Muzika je krátce jeho svět, který ho povznáší nad jeho fyzické bytí, do vyšších sfér. Při poslechu je celý proměněný. Nemít hudbu, asi by žil život chudý, ale muzika ho inspiruje k pozornosti a radosti, a život má tak pro něj smysl. Jeho životní potravou je hudba.

Co ho dokáže nejvíc zaujmout? Nejvíc poslouchá hudbu přes sluchátka z rádia a má naštěstí docela dobrý vkus. Hodně rád má i písničkáře. Kdysi jsme mu pouštěli Prokofjevova Péťu a vlka a to se mu moc líbilo. Poslouchal taky rád Musorgského Kartinky, protože jsou hodně temperamentní, a taky hudbu Respighiho. Obojí je úžasně dynamická muzika. Má samozřejmě rád Dvořáka, některé jeho symfonie odzpívá notu od noty, a těší ho Mozart, zvlášť jeho klavírní koncerty. Kazety a cédéčka jsou jeho svět. Televize ho nezajímá, sleduje jenom hudební pořady.

Kryštof bývá sedm měsíců v roce mimo domov, v integrovaném centru v Dolní Poustevně. I tam poslouchá muziku? Ano. Má tam rádio a tam si najde, co potřebuje. Ale klasické hudby určitě tolik nebude. Z centra, které je ve Šluknovském výběžku, dojíždějí někdy na různé koncerty, protože vědí, že je má rád, takže i tam žije Kryštof svým zájmem.

Jistě i pro vás znamená hudba zklidnění a naplnění. Jak při tom reagujete na hlučnost okolního světa? Ruší vás? Hluk světa mi hodně vadí. Když nemáte ticho, tak se nezklidníte. Kam dnes přijdete, vnucuje se nežádaná hudba agresivních písniček, znějících v restauraci v nejvyšší možné síle, a kamkoliv jdete ulicí, pronásledují vás sbíječky. Klid nenajdete, a to mě rozkládá. Že nám vzali ticho, právo na zpěv ptáků, šumění větru a listí, to mi opravdu vadí. Naštěstí jsou ještě oázy ticha, zvláště v noci. Večer před spaním si beru pro sebe s knihou chvíli klidu, kterou nikomu nedám.

Neřekla jste ještě, jakou vy sama ráda posloucháte muziku? Jak člověk od mládí zraje, prošla jsem určitým vývojem. Díky tátovi jsem kupodivu začínala Janáčkem a mám ho dodnes moc ráda. Když je mi těžko, tak si třeba pustím zpěv Revírníka z Příhod lišky Bystroušky a udělá se mi líp. Je to spojené s krásou, pokorou a láskou, které je člověku potřeba, a je to nádherná věc. Jsou mi blízké všechny Janáčkovy opery, a pak taky klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku. Přes Janáčka jsem se až později dostala k Dvořákovi. Na počátku mě tak nezaujal, ale pak jsem objevila, jak je úžasný, a nastalo moje období Dvořáka. Teď si svátečně pouštím hlavně jeho oratorium Stabat mater, o symfoniích nemluvě. Posléze jsem se dostala i k Mahlerovi. Měla jsem období, kdy jsem si poslouchala všechny jeho symfonie. Neměla bych ale opomenout Mozarta, jeho symfonie a klavírní koncerty. A teď se s lety vracím k Bachovi. Když se potřebujete soustředit a zklidnit, je to právě ta hudba, která člověka povznese do vyšších sfér.

Vyzařuje z ní síla a naděje, foto Jana Pertáková Vyzařuje z ní síla a nadějefoto: Jana Pertáková
A co vy a operní tvorba? Hodně jsem si jí užila, když jsem byla před několika roky v komisi pro každoroční ceny Thalie. Díky tomu jsem sledovala nejen činoherní představení, ale také opery a balety. Nedávno jsem díky přebírání ceny za činnost jedné nadace shlédla po letech znovu Prodanou nevěstu. Musím říct, že jsem si ji s chutí poslechla. Je to nádherná opera, která vždycky udělá člověku radost.

Kdybyste si pro určitou chvíli vybírala určitý druh hudby, skladatele nebo stylovou oblast, co by to bylo? Muzika rozjímající nebo vzrušující? Určitě by to byla hudba klidné meditace, protože vzruchu mám ve svém životě dost a dost. Hledám harmonii a to, že mě hudba vede někam nad sebe, do vyšších duchovních sfér, to je pro mě ten skutečný prožitek. Čím víc nás svět zahlcuje svou tupostí, tím víc ji člověk potřebuje.

Je pro vás hudba pomocnou rukou, odhání starosti, bolesti, úzkost a strach, možná i z konečnosti života? Dávno jsem se smířila se smrtelností a jsem přesvědčená, že nežijeme jenom jednou. Jeden jediný život by mi nedával smysl. Pro mě už dávno není strach ze smrtelnosti součástí života. Je spíš strach z bolesti konce, z dlouhodobého trápení, ale i to musíme umět přijmout. Život není zábava. Slyšela jsem, že někde léčí pacienty radostnou hudbou, zvlášť Mozartem, který má zklidňující vliv na lidskou psychiku. Nemůže to ale být kulisa, kterou perete do člověka ve dne v noci. Rovnováha ticha a hudby je to, co může mít léčivý účinek.

Mezi vašimi aktivitami, orientovanými na pomoc potřebným, vynikají Adventní koncerty. Vysílá je Česká televize v předvánočním čase už devatenáct roků. Jsou to čtyři koncerty s dotáčkami a živou diskusí účastníků, kterým je téma věnováno, a také se skvělými muzikanty klasické hudby. Dnes je společně moderujeme s Janem Kačerem a Martou Kubišovou. Z příspěvků posluchačů je vždy podpořen potřebný projekt pomoci n eziskovým organizacím. Ty loňské televizní podvečery přispěly provozu Hospice Dobrého Pastýře v Čerčanech, občanskému sdružení Projekt Šance, věnujícímu se komerčně sexuálně zneužívaným dětem a mládeži a obětem obchodování s lidmi, Společnosti Parkinson a Občanskému sdružení Pferda v Rychnově nad Kněžnou, zabývajícímu se všestranným rozvojem osob s mentálním postižením. Jsme vždycky znovu překvapeni zájmem a příspěvkem mnoha spoluobčanů, kteří nepatří k těm bohatým, ale často se dělí o skromné finance. Jsou báječní.

Svůj čas a snažení dělíte mezi syna a pomoc potřebným. Co je na prvním místě? Když je Kryštof se mnou, má přednost, a když je v Dolní Poustevně, věnuju se jiným. Dost dobře si uvědomuju, že Kryštof, na rozdíl od mnoha jiných, má mě, milující matku, která si čas pro něj navíc může zařídit, a tak se snažím pomáhat těm, co tohle štěstí nemají. Je mi jasné, že je třeba měnit a zlepšovat svět, ne jen ten osobní, ale i svět mimo nás, protože ten nás nakonec stejně ovlivňuje. Dělám, co můžu.

A co Kryštof a Adventní koncerty? To nevím, nevidím ho u televizoru, protože v tu chvíli vysílám. Ale když pak přijdu večer domů, tak září štěstím.

Je tedy jasné, jak důležitý spojovací moment mezi vámi dvěma musí být hudba. Pro nás je ale především spojujícím momentem láska. Od ní se všechno odvíjí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.