pátek, 12. květen 2006

Výročí: Mikalojus Konstantinas Čiurlionis

Napsal(a) 

Mikalojus Konstantinas Čiurlionis Mikalojus Konstantinas Čiurlionis

"Poslední cyklus není dokončen; hodlám na něm pracovat celý svůj život. Je to Stvoření světa, nikoli však našeho, biblického, ale jakéhosi jiného - fantastického. Chci vytvořit cyklus nejméně o stu obrazech..." M. K. Čiurlionis

Jednou z možností, jak orientovat případné putování po Litvě, je vydat se po životních a tvůrčích stopách Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise, umělecké osobnosti renesančního záběru a nepochybně největší postavy litevského výtvarného a hudebního umění přelomu 19. a 20. století.

První kroky by měly zcela určitě vést do kaunaského Národního muzea nesoucího jeho jméno, kde se v podmanivém lesku odkrývá podstatná část jeho malířského světa. Ve Vilniusu lze navštívit jednak dům, v němž Čiurlionis žil během svého zdejšího pobytu, jednak jeho hrob umístěný na jedné z vyvýšenin Rosného hřbitova (Rasu kapines). Jiholitevské lázeňské městečko Druskininkai jakožto místo nejvíce s Čiurlionisem spojované zase nabízí expozici o jeho životě a díle, a to v domku, ve kterém strávil dětství a kam se také často vracel do rodinného kruhu i za inspirací. Z Druskininkai pak stojí za to projít se po tak zvané Čiurlionisově cestě, osázené dřevěnými skulpturami - typickými výtvory litevského lidového řezbářství -, až do nedaleké vesnice Varena; dodejme, že právě tam se Čiurlionis přesně před 130 lety, v září roku 1875, narodil.

"Slyšel jsi o litevském hnutí?"

Čiurlionis se odmalička formoval coby hudebník, k čemuž byl zpočátku vedený otcem, údajně zdatným varhaníkem; později své schopnosti prohluboval na privátní hudební škole v Plunge, v sídle knížete Mykoly Oginského. S podporou tohoto mecenáše Čiurlionis poté v letech 1894-1899 studoval na varšavském Hudebním institutu a 1901-1902 na konzervatoři v Lipsku. V té době se však už intenzivněji zaobíral i malováním. Vrátil se tedy studovat do Varšavy, tentokrát ale na Výtvarnou školu J. Kauzika. Přestože nebyl spokojen s konzervativním přístupem akademických prostředí, jimiž prošel, je nyní připraven po profesionální stránce jako skladatel a malíř a odchází zpět do Litvy. V pravý okamžik...

Čiurlionis pocházel z rodiny, která se hlásila k litevské šlechtě. V praxi to z hlediska dobového kontextu znamenalo, že doma se sice mluvilo polsky, ale dávala se tu najevo zřetelná spřízněnost s litevskou kulturou, zejména s folklorem. Nepřekvapí tedy, že po svých studijních letech a návratu do Litvy se Čiurlionis aktivně zapojil do národního hnutí, které zde právě na přelomu 19. a 20. století spělo do své vrcholné fáze. V roce 1906 napsal svému mladšímu bratrovi Povilasovi: "Slyšel jsi o litevském hnutí? Rozhodl jsem se zasvětit všechna svá předchozí i následující díla Litvě." S tím o rok později přesídlil do Vilniusu, jenž se teprve v tomto období stal centrem obrozeneckého dění.

Čiurlionis se zařadil mezi nejaktivnější iniciátory národních tendencí v kulturní sféře. V roce 1907 se profiloval jako jeden z organizátorů i aktivních účastníků První výstavy litevského výtvarného umění, jež se pak konala periodicky každý rok, byl jmenován viceprezidentem Spolku litevského umění a vedoucím jeho hudební sekce, dirigoval sbor Kankls, vystupoval jako klavírista, přispíval do periodik články a kritikami o hudbě či malířství, propagoval litevské lidové písně a tak dále. Ve vilniuských uměleckých kruzích poznal i svou budoucí ženu, známou litevskou spisovatelku Sofiji Kymantaite, mimo jiné autorku úspěšného románu V Litvě .

Třebaže Vilnius zaznamenával rychlý kulturní rozvoj, sotva mohl naplňovat Čiurlionisovy představy o skutečném uměleckém centru. Své tu zřejmě sehrály i zdejší rozpačité reakce na jeho tvorbu. Vypravil se proto do Petrohradu. Ten mu pravděpodobně sliboval do budoucna uplatnění a snad i docenění (kontakty se členy respektovaného kroužku Mir iskusstva, hovoří se dokonce i o zprostředkovaném zájmu ze strany německé skupiny Der Blue Reiter), do Čiurlionisových dalších plánů však zasáhl osud. Intenzivní tvůrčí život mu totiž záhy vzal síly, byl převezen do sanatoria pro choromyslné v Pustelniku nedaleko Varšavy, a tam v roce 1911, ve věku pouhých 35 let, zemřel.

Zanechal po sobě dílo, které i přes krátkou dobu svého vzniku působí obdivuhodně kompaktním a vyzrálým dojmem. Troufám si navíc tvrdit, že evropská kultura, zvláště novodobější, zná jen málo jmen, která by se dokázala zapsat ve dvou uměleckých sférách tak vyváženým způsobem jako Čiurlionis. Arnold Schönberg maloval působivé obrazy, ale zůstává hlavně skladatelem; Boris Pasternak složil několik zajímavých skladeb, přesto má vizitku především spisovatele, stejně tak třeba Alberto Savinio. Čiurlionis však k sobě poutá pozornost i jako malíř, i jako skladatel.

Štětcem rozeznělé obrazy

Výtvarný odkaz M. K. Čiurlionise zaujme už poměrem kvantity a časovým rozpětím jeho vzniku: vždyť na tři sta děl spatřilo světlo světa během necelých deseti let! I to je zřejmě důvodem, proč se vyznačuje silně koncentrovanou energií. Čiurlionis se ve svých obrazech projevil jako tvůrce fantastických a na symboliku bohatých vizí, v nichž kombinoval přírodní a folklorní prvky s kosmologickými, filozofickými, pohanskými či biblickými výjevy. S tím souvisí i jeho - až na minimum výjimek - nápadně depersonalizované pojetí světa, ve kterém se do popředí dostávají antropomorfizované přírodní síly, jak se o tom můžeme přesvědčit například v monumentálním třináctidílném cyklu Stvoření světa , v souboru čtyř obrazů Den a noc nebo v úchvatné scenérii Klid .

Čiurlionis v sobě ani jako malíř nezapře hudebně myslícího tvůrce. Své obrazy totiž často "skládal" do cyklů (diptychy, triptychy...) a jejich tituly si vybíral i z hudební terminologie: Pohřební symfonie , Lesní hudba , Preludium a fuga , Sonáta moře , Sonáta hvězd , která mimochodem inspirovala českého skladatele Ivana Kurze k napsání smyčcového kvarteta s názvem Notokruh (1979), Sonáta slunce a podobně. V Sonátách pak nazýval i jednotlivé "části" po vzoru tempových označení vět klasického sonátového cyklu. Krátce před ním obdobně postupoval americký malíř James McNeil Whistler, když svá plátna nadepisoval hudebními výrazy (Capriccio v purpurové a zlaté , Nocturno v modré a zlaté , Variace v modré a zelené ...), oproti němu však Čiurlionis docílil daleko důmyslnější projekce hudby do malířství. Nejen tam, kde se setkáváme s hudebním názvem, ale obecně v jeho kompozicích totiž většinou platí, že probíhají v čase a že z nich je slyšet - hudba (viz například "formální rozvržení" Fugy a práci se stromem jako jejím "tématem"). V tomto ohledu tvoří Čiurlionisovo výtvarné dílo dokonalý pandán k jeho tvorbě hudební (a naopak), přestože zcela konkrétní vazby "dílo proti dílu" tu nenajdeme. A je třeba přiznat, že ačkoli Čiurlionis dosáhl osobitosti v obou uměleckých oblastech, jsou to právě jeho obrazy, na nichž se mu podařilo v plné míře realizovat a hlavně - jako by završit - své tvůrčí úmysly. Alespoň tak se to jeví nám z odstupu.

Mistr klavírní miniatury

Čiurlionis-skladatel je ve své zemi chápán podobně jako Smetana u nás nebo Sibelius, Grieg či Nielsen v severských zemích, tedy jako zakladatel národní kompoziční školy, který na bázi vysoce individualizovaného přístupu k folklornímu materiálu položil tradice litevské národní hudby. Významnějším způsobem zasáhl do oblasti symfonické, komorní a sborové tvorby, přičemž více jak polovinu jeho hudebního díla zaujímají miniatury pro sólový klavír.

Vůbec k nejznámějším a nejhranějším Čiurlionisovým skladbám patří symfonické básně Miške (V lese, 1901) a Jura (Moře, 1907), volně navazující na novoromantickou linii programní symfonické hudby. Autor se jejich uvedení za svého života nedočkal, dnes však patří k základnímu repertoáru litevských orchestrů a často je lze slyšet i v zahraničí, zvláště při příležitostech prezentace litevské kultury. Frekventovaně zní na pódiu také Smyčcový kvartet c moll (1902), který i bez ztracené finální čtvrté věty působí jako ucelené dílo, a úpravy litevských lidových písní - dain - pro sbor a capella .

Hlavním nositelem Čiurlionisových hudebních idejí a tendencí (včetně jejich evoluce) je ale klavír, který ho provázel po celý jeho život. Během studijních let se v klavírních skladbách vyrovnával podobně jako Skrjabin se chopinismy: v Chopinově duchu psal mazurky, nocturna či preludia. Postupně se však dokázal od tohoto vlivu odpoutat a vytvořit v klavírním kusu své originální pojetí, podložené litevským koloritem a zachycením podnětů soudobého vývoje hudebního myšlení, aniž by usiloval o boření hranic. Procházel proměnou postupnou, o to však přesvědčivější. Vedle jeho rozsáhlejších klavírních skladeb, jako jsou Variace na téma Sefaa Esec respektive Besacas nebo Fuga b moll , to lze pozorovat především na lyrických miniaturách preludiového charakteru, chápaných v návaznosti na Chopina jako samostatně stojící myšlenkově kompoziční celek, který zdánlivě působí jako výsledek stroze rozvedeného momentálního nápadu. V Čiurlionisových quasi preludiích se původně klasická třídílná forma s převážně "doslovnou" reprízou postupně přetavuje v mnohem zhuštěnější a organičtější tvar, symetricky periodická kantilénová témata jsou nahrazována lakoničtějšími a expresivnějšími motivy, díky sílícímu podílu polyfonie a chromatiky se zahušťuje i faktura a stále více se uplatňuje jedna z nejpříznačnějších komponent Čiurlionisova hudebního slohu - princip ostinata, jenž podnítil i vznik dnes již vžitého pojmu "čiurlionisovské ostinatní preludium".

Přestože Čiurlionis jako skladatel vzešel z romantických předpokladů, je to právě jeho klavírní tvorba, která snese univerzální měřítko v rámci bohatě strukturovaného hudebního kontextu přelomu 19. a 20. století. Z pera řady muzikologů nejen litevských pocházejí četné komparatistické studie zamýšlející se nad paralelami Čiurlionisovy (klavírní) hudby k různým soudobým autorům (Skrjabin, Schönberg, Sibelius a podobně). A tak k nim přidejme ještě dva z českého prostředí: Vítězslava Nováka a Josefa Suka. Jejich zvláště rané klavírní cykly vykazují v jistých obrysech znaky vlastní i skladbám Čiurlionisovým. Tato paralela pak lehce nabádá k možnosti slohově interpretovat klavírní dílo M. K. Čiurlionise ve vztahu k secesi, k níž bývají raní Novák a Suk řazeni.

Bylo zmíněno, že Čiurlionisovo výtvarné dílo působí dojmem završeného celku. V porovnání s ním vystupuje jeho odkaz hudební jako torzo, jako gradace bez cody. Není bez zajímavosti, že na sklonku svého života měl Čiurlionis před sebou ještě velké hudební záměry; Litevská pastorální symfonie , symfonické básně Stvoření světa a Dies irae nebo opera Jurate (inspirovaná litevskou pověstí, jejíž námět mimochodem ve svém "litevském" období jako básnickou poemu zpracoval i Julius Zeyer) ale zůstaly už jen ve skicách. Kdo ví, možná to tak mělo být. Skrjabin přece také umírá nad nedokončeným Mystériem ...

Závěrem ještě malá poznámka pro ty, které by snad Čiurlionisovo dílo inspirovalo k cestě naznačené v úvodu. Místa oficiálně zasvěcená této osobnosti se neprezentují pouze jako konzervující instituce. Konají se tam koncerty, výstavy i vědecká sympózia. Je tedy dobré naplánovat si tuto trasu s kulturním kalendářem v ruce.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.