úterý, 1. září 2020

Všechno bude, když... Jan Simon o Dvořákově Praze letos i v dalších letech

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Při pohledu do kalendáře jsem se musel štípnout. Když se kvůli tomuto rozhovoru uskutečnilo setkání s intendantem Akademie klasické hudby a programovým ředitelem Dvořákovy Prahy Janem Simonem, psal se přelom června a července 2020.  Shodou náhod jsme usedli v prázdné restaurační zahrádce pár kroků od areálu sv. Anežky, kde se – kromě „centrálního“ Rudolfina – festival také koná. Za normálních okolnosti by v Praze finišovala končící kulturní sezona; střed města by překypoval halasem turistických skupin a ke klidnému rozhovoru by nebylo kam usednout. Vir C 19, ročník 2020, ale rozmetal vše, co se nám šalebně zdálo neohrozitelné. Podvečerní metropole se náhle svým klidem a tichem podobala maloměstům ve chvíli, kdy se na náměstí zavřou obchody a ulice se změní v rejdiště duchů. Po čtyřměsíčním „vypnutí státu“ už to ale dávno nepůsobilo dojmem konejšivého zklidnění; naopak se vyprázdněným prostorem šířil podivný neklid. Co vlastně bude dál? Jak s našimi životy a prací obecně, tak s kulturou, s hudbou?

Snad se v té chvíli dalo spoléhat na to, čím si Jan Simon zpestřil dramaturgicko-manažerskou práci na Dvořákově Praze: že jeho vystoupení s Ivem Kahánkem, na němž čtyřručně provedou klavírní úpravu Smetanovy Mé vlasti na litomyšlském festivalu, se za pouhých pár dnů uskuteční. (Ale i tam se to zkomplikovalo: když už ne vir, tak vrtochy počasí nezbytně – a nesnadně - přesunuly zahajovací koncert ze zámku do Smetanova domu, pod pevnou střechu.)

Jsa si vědom aktuálních souvislostí, nikterak mě proto nepřekvapilo, čím vesměs končil monolog, jakým mě Simon – do své práce nadšeně ponořený – zahrnul v odpovědi na každou z otázek. Poté, co vychrlil vodopád údajů a souvislostí, se zarazil. Nadýchl se a k výčtu plánovaných koncertů opatrně dodal: „Všechno bude, když...“

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Nepochybuji o tom, že uplynulé měsíce byly pro tebe stresové. Než si vývoj nezbytných změn shrneme, ohlédnu se skoro o třicet let zpátky. Spolu s Igorem Ardaševem jsi se roku 1991 probojoval do závěrečné fáze Soutěže královny Alžběty; oba jste uspěli, ty jsi skončil devátý; nikdo od nás tam za šest dekád, které dělily výkon Stanislava Knora v šestapadesátém a vítězství Lukáše Vondáčka roku 2016, tak výrazně neuspěl. Přitom to ale musel být nesmírný stres. Jak jsi ho zvládal tehdy? Že to bylo drsné, mám v paměti dodnes. Před finále nás zavřeli do zámeckého areálu Chapelle v poněkud zlověstně znějícím Waterloo. Měli jsme, každý po svém a každý sám, nastudovat zhruba dvacetiminutový koncert s orchestrem soudobého skladatele, kterou jsem tak jako všichni viděl poprvé v životě. S nikým jsme nesměli nic konzultovat. Mobily beztak ještě nebyly, o iPadech a podobných pomůckách nemluvě – ale i kdyby, tak by nám je zabavili. Nezbylo než o samotě skladbu analyzovat, pochopit ji; ale i vytvořit prstoklad, stanovit si tempo… Samozřejmě že to byl velký stres. Rozdíl oproti dnešku byl ale ve dvou věcech. Šlo jen o mě samotného, za nikoho jiného jsem neměl zodpovědnost. A taky mi bylo o něco míň než teď…

Na druhé straně jsi mezitím bezpochyby nabral spoustu zkušeností, dobrých i zlých, lidských i profesních. Když tedy vláda 10. března dopoledne oznámila, že akce nad sto účastníků se ruší až do odvolání, jak jsi reagoval? Naštěstí jsem na to nebyl sám. Robert Kolář, ředitel Akademie klasické hudby, která Dvořákovu Prahu pořádá, je velmi zkušený manažer, a v realizačním týmu je také značný rezervoár zkušeností. Musím říct, že jsme poměrně brzy odolali pokušení zůstávat v klidu jen proto, že náš festival se bude konat až v září, takže nejsme postaveni před dilema, jaké začalo mučit kolegy z Pražského jara, Smetanovy Litomyšle, ostravského Festivalu Leoše Janáčka. Ti se museli rozhodovat prakticky okamžitě: rušit, posunout nebo snad riskovat určený termín? Jak dny i týdny plynuly, opatření a nařízení přituhovala a z března byl náhle duben, bylo nám jasné, že ani nás zásadní změny neminou. Přestože se naštěstí konáme až po prázdninách.

O jeho změně jste neuvažovali? Ono nebylo moc kam, když si uvědomíš, jak je Rudolfinum dopředu termínově zaplněné a jak podobně je na tom taky Česká filharmonie coby rezidenční orchestr Dvořákovy Prahy. Takže tímto směrem jsme rozhodně nešli.

Mezitím bylo jasné, že korona hrozí nejen u nás, ale že v řadě jiných zemí řádí mnohem víc. Právě. To nás vedlo k přesvědčení, že jakkoli máme do zahájení festivalu ještě bezmála půl roku, nemůžeme se spoléhat na účast zahraničních sólistů, dirigentů, komorních seskupení, orchestrů… To pro nás byla samo sebou veliká rána. Zároveň nám bylo jasné, že nemůžeme jít cestou mechanického přesunutí letošního obsahu na rok 2021. Jednak tam už máme program víceméně připravený, a pak – nelze se spoléhat na to, že titíž umělci by mohli přispěchat příští podzim, když jim to letos okolnosti znemožnily. Také mají svůj pracovní diář plný na několik let dopředu...

Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII IX/2020.

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.