Vše poměřuji Mozartem

Schade se objevuje ve Vídeňské státní opeře, v newyorské Metropolitní opeře, v opeře v San Francisku, v Los Angeles a v Chicagu, v milánské La Scale, v pařížské Opéra de la Bastille, v Hamburku a samozřejmě v Salcburku. Zvláště ve Vídni má zvláštní postavení – zpíval tam už mimo jiné v Donu Giovannim, Únosu ze seraillu, Kouzelné flétně, Arabelle, Lazebníku sevillském, Nápoji lásky, Mlčenlivé ženě a v Mistrech pěvcích norimberských. Jeho koncertní repertoár sahá od Bachových pašijí po Mahlerovu Píseň o zemi. Vystupoval s Vídeňskou i Berlínskou filharmonií, s nejslavnějšími americkými orchestry ve Filadelfii, Los Angeles a Clevelandu, s dirigenty Abbadem, Boulezem, von Dohnányim, Gardinerem, Mackerrasem, Mutim, Pinnockem, Rillingem či Sawallischem, úzké svazky ho pojí s Nikolausem Harnoncourtem. Objevuje se s recitály na slavnostech Schubertiade ve Schwarzenbergu, s Mauriziem Pollinim zpíval v Carnegie Hall… V jeho diskografii je například Beethovenova Leonora s Gardinerem, Bachovy pašije a Mendelssohnův Eliáš a Paulus s Rillingem, Otello s Myung-Whun Chungem, Matoušovy pašije a Haydnova Armida s Harnoncourtem… Titul Soirée Francaise z roku 1997 vydaný u firmy CBC mu vynesl Cenu Juno a Cenu Gabriela Faurého.

Jak je to vlastně s vaší národní příslušností?

Narodil jsem se německým rodičům v Ženevě a v roce 1977 jsme přesídlili do Kanady, takže patřím k obojí kultuře – evropské i americké. Kanada je zajímavý mix mezi Evropou a Amerikou. Jsem sice rád v Evropě, ale sám se v srdci cítím být Kanaďanem.

Fandíte také hokeji?

Jistě. Abych ho ale sám hrál, na to jsem přišel do Kanady už příliš pozdě.

Jste francouzsky hovořícím Kanaďanem, nebo náležíte k anglické jazykové části Kanady?

V rozhodujícím věku jsem vyrůstal v anglické oblasti, v Torontu. Toronto je nejevropštější část Kanady. Je to skvělá věc. Tamní multikulturalitu a svobodu považuji za velmi důležitou. Vezměte si třeba Indiány. Na letišti si jich v Kanadě, na rozdíl od Evropy, ani nevšimnete.. Být Turkem – nebo třeba Němcem! – v Kanadě je dobré, mohou se tam cítit myslím velmi bezpečně.

Když jste v Evropě, kam se vracíte nejraději? Kam patříte?

Do Vídně – zpíval jsem od roku 1992 ve Vídeňské státní opeře už hodněkrát. Wiener Staatsoper a Mozart – to je pro mne velká radost a potěšení. V Americe už se zapomnělo chodit pěšky. Ve Vídni se cítím báječně, zajezdím si tam i na kole.

Seznam míst, operních domů a prestižních pódií, kde jste již účinkoval, je úctyhodný. Snazší by asi bylo zeptat se, kde jste ještě nebyl?

Londýnská Královská opera Covent Garden je asi jediná z velkých oper, kde jsem nezpíval. Nebyl jsem také v Japonsku ani v Jižní Americe. Na jih Ameriky plány zatím žádné nejsou, ale na Japonsko teď už ano.

V čem se cítíte nejvíc doma pěvecky?

Nejraději jsem, když mohu střídat operu, oratoria a písně. Píseň je minidrama, oratorium je bratranec a opera matka. Takoví tři příbuzní.

A po stránce stylu?

Všechno spolu souvisí. Nelze dnes zpívat Mozarta bez znalosti Schuberta a naopak. Netřeba také podle mého názoru měnit hlas pro různé skladatele. Zpívání je prostě zpívání. A mozartovské zpívání má co do činění s krásou tónu, s legatem.

Jaké k tomu máte předobrazy?

Fritze Wunderlicha, Petera Schreiera, Nicolaie Geddu… Snažím se právě o tradici jimi reprezentovanou; jsou mými vzory.

Jak se váš hlas vyvíjí?

Od Wagnera zpívám Davida v Mistrech pěvcích norimberských , možná se jednou pustím do Lohengrina , ale to může být klidně až tak za deset let. Příští rok mě ve Vídni čeká Traviata , Tamino v Mozartově Kouzelné flétně … Nebudu měnit obor.

Jak byste svůj hlas charakterizoval?

Jako mozartovský lyrický turbo tenor – s extra sílou navíc, s přidanými koňskými silami, když bych ho přirovnával s auty a motory.

V jakých úlohách se tedy uplatňujete?

Zpíval jsem mnoho Mozarta, oratoria a písně. Na příštím Salcburském festivalu mě čeká La Clemenza di Tito , v Austrálii se chystá Massenetova Manon … V Drážďanech jsem dělal Mozartova Idomenea s Colinem Davisem, Stravinského Oidipus rex byl v Edinburghu… Je to trochu schizofrenní repertoár, to uznávám: V Torontu jsem zpíval v Rossiniho Cestě do Remeše, to je velmi vysoko, pak v Carnegie Hall Mahlerovu Píseň o zemi

Mozartovský tenor… Ale máte přece mnohem širší repertoárové rozpětí!

Vše je pro mě vlastně jako Mozart. Zpívám Evangelistu a zjišťuji, že ani Bacha není třeba podceňovat. Lze ho zpívat s operou v mysli. Vždyť chtěl opery komponovat. Janovy pašije jsou nejopernější hudbou, jakou znám.

A Mahler a Wagner?

Musím najít dirigenty, kteří rozumějí barvě hlasu a nechtějí zbytečně sílu navíc. Ano – v Rossinim jsou vysoké tóny, v Mahlerovi a Wagnerovi je třeba o trochu víc zvuku, víc prsního rejstříku – a to je vše!

Z vašeho životopisu vyplývá, že jedním z nejdůležitějších dirigentů je pro vás Nikolaus Harnoncourt. Je to tak?

Ano, je tím nejdůležitějším. Poznal jsem ho poměrně pozdě, teprve asi před třemi roky. Předtím jsem zpíval s Johnem Eliotem Gardinerem, s Trevorem Pinnockem… Teprve Nikolaus Harnoncourt je přesně ten, koho jsem hledal. Říkám to se vším respektem ke všem dalším, k Abbadovi, k Boulezovi… Ke mně se chová velmi dobře. Už jsme spolu pracovali na Donu Giovannim , teď v červnu na Haydnově opeře Zuřivý Roland , s orchestrem Concentus musicus jsme dělali árie… Harnoncourt je lidský typ, který není v rozporu s tím, jak dělá hudbu. Někdy se vám stane, že slyšíte někoho – a když ho poznáte, říkáte si, proboha, jak může tenhle člověk dělat tak krásnou hudbu?! Harnoncourt je světec. Pozoruji jeho oči. Dělá čistou hudbu. Nepotřebuje budovat kariéru.

Vše poměřuji MozartemV čem vám muzikantsky vyhovuje?

Jde vždy po textu. Když diriguje, dýchá s pěvcem. Když porovnáte některé orchestry staré hudby řekněme s Vídeňskými filharmoniky, je to jako vegeteriánské jídlo proti něčemu normálně tučnému. U něj ne. On to dělá jako skutečné masité jídlo. A líbí se mi jeho neperfektnost. Hudba totiž není soutěž dokonalých not, ale věc zvuku.

Říká se, že se poměry ve staré hudbě liberalizují, že se změkčuje mnohý dřívější fundamentalismus. Cítíte to tak?

Ano, scéna staré hudby se proměnila. Vezměte si jen, že mnozí se dnes podobným očistným způsobem už věnují i romantickému reperotáru.

A po pěvecké stránce…? Dnes zpívají starou hudbu i nespecialisté.

Ano, před deseti, dvaceti lety to bylo jiné. Já také musím být schopen jeden den pracovat s Harnoncourtem, další den s Mutim, pak s Abbadem, příští den s Boulezem a pak hned s Norringtonem… Každý z nich chce nějakou jinou barvu – ne, nejsem specialista na starou hudbu, ale už jsem v ní udělal hodně.

A čím se zabýváte nejraději?

Je mnoho verdiovských pěvců, kteří zpívají ve Scale, v Metropolitní opeře, v Paříži – a pořád totéž. To by mě nebavilo. Chci dělat stále jiné a různé věci. Je to také dobré pro hlas.

Jak jste vlastně přišel k hudbě?

Chtěl jsem být původně lékařem nebo veterinářem. Jako kluk jsem pracoval s ptáky – v šestnácti jsem pomáhal u jednoho z velkých jezer ornitologům. Přiznávám však, že jsem pak byl zklamán přednáškami z biologie na univerzitě, kde se poslouchá jen magnetofonový pásek. A pochopil jsem rozdíl mezi vědeckou pravdou a hudbou. Hudba není absolutní pravda, jde vždy o mou pravdu, o mou interpretaci – a to je osvobozující poznání.

Vzpomínáte si na okamžik rozhodující pro vaši pěveckou dráhu?

Zpěvákem jsem se stal vlastně náhodou. Zpíval jsem sice ve sboru, ale nepřemýšlel jsem nikdy o tom, že bych někdy chtěl dělat hudbu profesionálně. Přišel jsem však o stipendium a neměl jsem dost peněz. Bylo mi osmnáct. Věnoval jsem se tedy hudbě. Pak jsem jednou něco natočil s Trevorem Pinnockem v Londýně… Ale mezinárodní průlom nastal v září 1992. Jel jsem předzpívat do Vídně – a hned jsem tam zpíval Lazebníka . Pak přišel Muti, Scala, MET…

Kterou ze svých desek oceňujete nejvýše, kterou máte nejraději?

Udělal jsem jich docela hodně a zcela různých. Nejlepší jsou myslím Mozartovo Requiem s Brynem Terfelem a s Claudiem Abbadem, Rillingovy Matoušovy pašije , Píseň o zemi s Pierrem Boulezem, písně pro Hyperion… Pražský večer byl o dívčích jménech, byl celý o lásce a děvčatech. Vyjde to také u Hyperionu. Je špatná doba pro natáčení vážné hudby, takže jsem moc rád, že mohu letos natáčet operu Zuřivý Roland pro Teldec; a snad budou ještě i jiné různé věci.

Je dobré točit pro tolik různých firem?

Měl jsem pár let částečnou dohodu pro Deutsche Grammophon, ale v tomhle je jistá svoboda. Co je dobré? Dnes je dobré udělat jakékoli CD. Podívejte, Magdalena Kožená má štěstí, že má exkluzivní kontrakt s Deutsche Grammophon. Je to jen ona a Anne Sofie von Otter, kdo ho má. Také Bryn Terfel a Thomas Quasthoff. Ale například Matthias Goerne ztratil Deccu… Dělat kvalitní skvělé desky u malých firem, to je fajn, to je dnes cesta. Hyperion je dobrá firma.

Zacházíte se svým nástrojem – hlasem – zvláštním způsobem? Jsou nějaká technická specifika pro zacházení s hlasem jakožto s nástrojem?

Je jasné, že technické aspekty jsou velmi důležité. Samozřejmě občas přijde den, kdy to člověku samo moc nejde; pak musí nastoupit technika.

Zpěv ovšem potřebuje nejen hlavu, ale také srdce. Potřebuje pohodu. Ta se přece pozná na hlase, i když s někým jen mluvíte po telefonu. Poznáte, že je někdo právě sám, unavený, smutný – ani nemusí být pěvec. Snažím se žít život, abych si ho užil, abych byl také se ženou a s dcerou… A snažím se užívat si, když jsem pořád na mnoha nových místech. Příliš mnozí zpěváci a instrumentalisté znají jen cestu z hotelu a do sálu. To je divné, ne? Představte si, že se někoho, kdo má za sebou dvacetiletou praxi, zeptám, jak se mu líbí Praha, a on neví. A přitom tady byl třeba pětkrát… Když jsem tu nyní jen přes jednu noc, musím odpočívat, ale i tak se chci po městě projít.

Takže co je nejdůležitější?

Pro hlas je strašně důležité zacházet s ním přirozeně, udržovat ho v lehkosti, netlačit na něj. Zní to primitivně, a je to opravdu jednoduchý recept. Měl jsem rád auta na dálkové ovládání. To je přesně to, o co usiluji a jak to při zpěvu dělám – posílám hlas dopředu a zpětně ho kontroluji.

Máte stále ještě učitele? Konzultanta?

Samozřejmě. Studuji u Marleny Malasové. Je to úžasná pedagožka, hodně lidí vede – například Susan Grahamovou; je jednou z nejdůležitějších v New Yorku. Pro zpěváka je podstatné poznat svůj hlas a chápat ho. Docházím k ní pravidelně. Učitel je vlastně něco jako zubař. Také k němu chodíte každých šest měsíců – a když si čistíte zuby, je vše v pořádku. – A druhá věc je, že sám rád učím na mistrovských kurzech mladší pěvce. Je mi sedmatřicet, není to tak dlouho, co jsem byl jako oni. Také mi to pomáhá.

Jak hledíte na zpěv v různých jazycích?

Opera, oratorium i písně velmi záleží na jazyku. Jde o to jím hovořit, pochytit kulturu, z nichž vycházejí. Když zpívám francouzskou operu ve Francii, chci samozřejmě, aby si Francouzi mysleli, že jsem Francouz. Kdoví, třeba jednou budu zpívat nějakou operu i v češtině. Rád bych – Rusalku , Jenůfu … Je toho tolik! Chtěl bych také zpívat Lenského, ale musím se podívat na ruštinu.

Matthias Goerne zpívá jen písně v němčině. Vy nejste tak vyhraněn?

To je jeho rozhodnutí. Je to velký umělec a co dělá, dělá dobře. Jeho hlas je skutečný německý basbaryton. Osmdesát procent Schumanna, Schuberta či Brahmse je přesně pro jeho hlas. Je ovšem mnoho Němců či Italů, kteří zpívají v dalších jazycích než jen ve svém. Já mám proti němu asi výhodu, že jsem vyrůstal ve třech zemích, on v Drážďanech. Miluji německé písně, dělávám rád výhradně schubertovské programy, ale nechtěl bych se takhle omezovat. Já mám například tolik krásného a zajímavého francouzského repertoáru…

Tvrdíte, že všechno zpíváte jakoby pod zorným úhlem Mozarta. Je však přece jen nějaký rozdíl mezi operou a písní?

Když v opeře vnímám obecenstvo, znervózňuje mě to. Nechci publikum vidět. Ale v písni naopak potřebuji kontakt z očí do očí, potřebuji lidi vidět, mít pocit, že pro někoho zpívám, že zpívám v něčím domě.

Sdílet článek: