Stockholmské divadlo Královského zámku v Drottningholmu je něco jako starožitný šperk se zajímavým osudem. Bylo postaveno v roce 1766, prožívalo dobu intenzivního provozu až do smrti „operního“ krále Gustava III. v roce 1792 a poté upadlo v naprosté zapomnění. Přesně po 130 letech „spánku“ se v něm začalo opět hrát a protože se zde nic nemodernizovalo, 20 zachovalých scénických výprav je teď báječným muzeálním pokladem. Přízemní budova divadla má velké foyer, které se otvírá přímo do francouzského parku. Rokokový interiér je v divadelním kašírovaném stylu a podlahy jen z prostých prken. Do hlediště se vejde 450 diváků, jeviště je velmi hluboké, což umožňuje nezvyklé perspektivní pohledy. Systém dekorací se obsluhuje provazy přes dřevěné převody celkem dvaceti pěti lidmi a dokonalou proměnu kulis provede ve dvou vteřinách. Scéna je vybavena propadly, vznášedly, hromy i blesky a dnes se k tomu přidává projekce na zadní plochu. Na jevišti se neužívají bodové reflektory, vše halí měkké teplé světlo, včetně hlediště a přilehlých prostor. Divadlo bylo velmi demokraticky vedeno, hrálo a zpívalo se výhradně švédsky a každý bez rozdílu se mohl účastnit představení (naopak dnes je vstupné i pro Švédy velmi vysoké). Za Gustava III. se hrála denně dvě představení (opera, činohra, balet i singspiel) a žádný titul se nesměl opakovat víc než dvakrát. Poslední desetiletí je divadlo ve velkých finančních potížích, státní dotace dlouho stagnují a letos byl provoz drasticky omezen na pouhých 16 představení!
Léto 2004 ale bylo mimořádné i jinak. Zazněly dvě světové premiéry domácího původu, jež se nějak váží k Drottningholmu. Viděla jsem představení opery Kastráti od Miklóse Marose (*1943), jednoho z maďarských emigrantů (3. – 19. 6., režisér: Ann-Margret Pettersson , scéna: Lennart Mörk ). Libreto podle oblíbené knihy Svena Delblanca vypráví hypotetický příběh setkání Gustava III. s „následníkem“ anglického trůnu Stuartem a s kastráty Farinellim a Marchesim. Je to drama o střetu těch, co mají moc, a těch, kteří je svým uměním převyšují, a přesto zůstávají pouhými sluhy. Kastráti, zmrzačeni pro chvilkovou potěchu vládců, zažívali sice i chvíle slávy, nikdy se ale nezbavili opovržení společnosti. Hudba 21. století působila neuvěřitelně přirozeně v prostředí 18. století. Orchestr 27 hráčů s moderními nástroji (jinak hrají na dobové) se tísnil v úzkém nehlubokém orchestřišti. Dirigent Joakim Unander vedl ansámbl neokázale a soustředěně. Ukázky opery jsem si poslechla předem, ale v divadle působila daleko lépe. Wagner by měl radost, tahle inscenace je skutečně Gesamtkunstwerk. Hudba se dokonale ztotožňuje s tokem dramatického textu. Janáček by si zase pochvaloval krásné propojení melodie se stavbou slova (a to je autor částečně cizinec). Tím ale nenaznačuji žádnou podobnost Marosovy hudby, mně se zdál být spíše velkým hudebním dramatikem než melodikem. Do svého atonálního světa Maros zdařile implantoval tři árie Bianchiho, Broschiho (Farinelli) a Glucka ve scénách, kde kastráti předvádějí své umění panovníkům. V opeře je několik vypjatých chvil včetně vražd a znásilnění, ale ani minutu jsem neměla pocit laciného efektu. Všichni zpěváci byli naprosto dokonalými mistry svého hlasu, kromě toho i výtečnými herci. Jediná mě známá tvář Susane Végh mistrovsky zvárnila téměř mrtvého Farinelliho i jeho zpětnou proměnu do dob své nejvyšší slávy. Také ostatní zpěváky bych s chutí přestěhovala do Prahy, výkony všech byly rovnocenné a prvotřídní. O představení letošní sezony byl prý mimořádný zájem, dlouho předem bylo zcela vyprodáno. Převážně švédské publikum odcházelo z Drottningholmu s neopakovatelným zážitkem.
