Patří k lidem, jimž nestačí úzké mantinely jednoho uměleckého oboru. Je dirigentem, cembalistou, pianistou, který umí skvěle zahrát i na čtvrttónový klavír, pedagogem, v archivech trpělivě hledá a spartuje hudbu převážně 18. století. Už několik let vede Českou komorní filharmonii a jeho působení je blahodárné. Viditelným výsledkem jsou kromě koncertů čtyři cedéčka se světovými nahrávacími premiérami.
Od vašeho příchodu do čela České komorní filharmonie došlo k pozoruhodnému kvalitativnímu vzestupu orchestru. V čem je tajemství úspěchu?
Práce, práce a zase práce… Všichni se neustále učíme, zkoumáme, zkoušíme, posloucháme nahrávky a tak dále. Je důležité hledat, objevovat, nebát se jít i proti zavedeným trendům a tradici – i když to může znamenat riziko nebo nejistý výsledek. Kromě toho je orchestr plný mladých lidí, kteří nemají dosud umělecké ani pracovní návyky – mám na mysli rutinu, která ono hledání a zkoumání znemožňuje.
Kromě programů, které jsou zaměřeny na široké spektrum milovníků vážné hudby, připravujete projekty, které mají vyšší ambice, a to jak svou dramaturgickou objevností, tak i slyšitelnou snahou o historicky poučenou interpretaci. Zajímalo by mě, jak je těžké najít dosud neznámý klenot staré hudby české provenience, podle jakých kritérií je hledáte?
Archivy a muzea jsou plné dosud neobjevených a neznámých skladeb, ale ne všechno by se dalo shrnout pod termín „neprávem zapomenutá hudba“. Na druhé straně, pokud se seznámíte i s takzvanou běžnou dobovou produkcí, získáte jasnější obraz o době, o hudebním životě – a snáze pochopíte, proč je například Mozart jedinečný. Občas postupuji systematicky a hledám konkrétního autora, jindy prostě vezmu do ruky neznámé noty a zjišťuji, stojí-li za to je zahrát.
Jak vnímáte termín historicky poučená interpretace, občas nazývaná jako „autentická“, jaký obsah má pro vás toto dnes už nadužívané spojení?
Dějinami hudby se neustále prolíná dvojí přístup: jedni považují hudbu za nadčasové médium, které vyjadřuje subjektivní pocity interpreta, druzí vidí hudbu v jejích časových a společenských souvislostech. Oba způsoby mají své oprávnění – mně jde vždy o to, na základě zachovaných informací provést hudbu tak, abychom se co nejvíc přiblížili způsobu, jak kdysi mohla znít, protože jenom tak může promluvit pravdivě. Tento přístup uplatňuji u každé hudby a u každého tělesa – je úplně jedno, nazveme-li to historicky poučenou či autentickou interpretací… Ostatně autentický může být jen nástroj, interpretace hudby může být „jen“ přesvědčivá nebo nikoliv.
Váš orchestr má sice v logu slovo filharmonie, ale v podstatě je to orchestr haydnovského typu. Podobně jako některé jiné české orchestry máte záběr od baroka po 20. století, nicméně jste tuším jediní, kdo se snaží na hudbu 18. století aplikovat historicky ověřené prvky interpretace.
Česká komorní filharmonie má v tomto směru velkou výhodu, že s ní mohu pracovat pravidelně a některé prvky systematicky rozvíjet. Ovšem pracuji stejně s každým tělesem – a domnívám se, že jednou přijde doba, kdy bude každý hudebník schopen hrát různou hudbu jí odpovídajícím způsobem. Podívejte se na generaci mladých českých hudebníků (Bárta, Peterková…) – všichni se zajímají o staré nástroje a historicky poučenou interpretaci. Není možné to ignorovat.
V zahraničí hrajete kromě české romantické hudby jistě i starou českou hudbu. Jaké jsou reakce?
Velice pozitivní! Je neuvěřitelné, jak se publikum o české autory 18. století zajímá! Většinou nastane sháňka po našich CD. Ale hrajeme s nemenším úspěchem i Haydna nebo Mozarta… a v poslední době dokonce i několik skladeb ode mě.
Desky vyšly na labelu Alto. Co plánujete dál?
Vyjde pátý díl nebo něco zcela jiného? Je připraveno další CD, tentokrát s hudbou rokoka a období Sturm und Drang – Bárta, Gallina, Vent, Mysliveček, Fiala. Opět jde o premiéry, ani jedna ze symfonií nebyla dosud nahrána. V této řadě hodláme pokračovat – a pak mám dva sny, které bych si rád splnil: CD s cembalovými koncerty a CD s Dagmar Peckovou.
Mnozí čtenáři HARMONIE si vás spojují právě s Dagmar Peckovou. Nepřepadá vás schizofrenie, když třeba po operním recitálu čeká na vás koncert s Českou komorní filharmonií a starou českou hudbou?
Vůbec ne, hudba je přece jedna, jen má neuvěřitelně mnoho tváří! V září mě například čeká v jednom týdnu koncert s Mozartovým klavírem v Českém muzeu hudby, písňový recitál s Dagmar Peckovou a koncert s Českou komorní filharmonií… Je nesmírně vzrušující střídat nástroje, styly a hudební žánry, neboť – jak kdysi napsal Johann Matheson – hudba je „nejdokonalejší ze všech krásných umění“!
