středa, 13. únor 2002

Vlast Alana Vitouše je multikulturní

Napsal(a) 

Vlast Alana Vitouše je multikulturní Vlast Alana Vitouše je multikulturní
Má vlast. Tak zní název celovečerního projektu Alana Vitouše pro loňské hradní Struny podzimu. Festival dal v rámci improvizační řady Vitoušovi volnou ruku, a ten si tak mohl projekt postavit zcela podle svých představ. Sezval hudebníky ze zdánlivě velmi odlehlých koutů naší hudební scény, při bližším pohledu je však zřejmé, že mají všichni jedno společné: hudební otevřenost. Na pódiu se tak 11. 11. v Míčovně Pražského hradu mohly sejít tak rozdílné osobnosti, jako jsou klasicky vyškolená pěvkyně Edita Adlerová, ve stylu pekingské opery vyučená Číňanka Feng-jn Song, jazzem odkojený houslista Martin Zbrožek, kytarista a zpěvák Oldřich Janota, gambijský bubeník (a tanečník) PaSait Nyass, bubeník Miloš Vacík (Sluneční orchestr) a samotný Alan Vitouš. Večer, který z tohoto spojení vzešel, vyzněl ve své přirozené multikulturnosti harmonicky a smysluplně. I proto stálo za to si o něm s Alanem Vitoušem trochu popovídat. Protože ale koncert nesl podtitul "Happening na rozloučenou?" (z iniciativy organizátorů, nikoli svého tvůrce), bylo třeba přeci jen začít trochu obecněji.

Po několika letech, kdy jste se střídavě pohyboval v Čechách a Švýcarsku, jste se nyní rozhodl od ledna zcela odsunout do Curychu. Co vás k tomu vede?

Hlavní důvod je velmi prozaický. Mám V Curychu manželku, která nemůže sem, protože tam má závazky, a tak já jdu logicky za ní. Druhotně mi z toho vychází, že je to vlastně i příležitost otočit v mých pětapadesáti směr života trochu jinam. Člověk se každé změny obává, ale já to vítám, protože je to šance postavit si věci jinak a vybočit ze stereotypu, který život přinesl. Těším se na to. Navíc, Česko je přeci jen malý rybník, i když se tu hodně děje a Curych je křižovatkou nejrůznějších národností a etnik, takže tam budu mít příležitost pokračovat v tom, co mne zajímá. Ale to nevylučuje, že se tady čas od času objevím s nějakým projektem, i když už ne jako rezident.

Chystáte se v Curychu dělat spíš izolované projekty, nebo chcete založit nějakou stálejší formaci?

Plánů mám spousty. To víte, když člověk dělá celý život muziku, nashromáždí různé pohledy a přístupy. A ty teď mám potřebu zhodnotit. Ani mě tak nezajímá stát někomu za zadkem, jako to často bývalo v minulosti (i když si na to nestěžuji), ale rád bych přivedl na svět nějaké vlastní projekty. To se týká nejen koncertů, ale také třeba produkce CD.

Další spády, které mám už delší dobu, souvisejí s oborem muzikoterapie. Tedy zvuk nejen pro zábavu a pro potěchu, ale zvuk, který otevírá skryté, zasunuté stránky. I v tomto směru mám nějaké plány, chtěl bych třeba individuálně ošetřovat klienty jako muzikant. Jak vidíte, je to široký rozptyl.

Pojďme nyní konkrétně hovořit o Mé vlasti. V programu píšete, že nejde o improvizaci, ale o "kolektivní tvůrčí akt". Myslíte si, že pojem "improvizace" se na takto multikulturně postavený projekt nedá použít?

Záleží na tom, jak si budeme definovat pojmy, a to je vždy složité. Kolektivní tvoření je vysoká laťka, kterou jsem si vytýčil, a koncert mi potvrdil, že jde o nosnou platformu. Nejde mi o to postavit vedle sebe různé formy zpěvu, techniky, hudebního projevu ovlivněného různými kulturami, ale vidím v tom příležitost právě společné tvorby, která se dostane na dřeň.

Nedívám se na hudbu jen jako na soubor zvuků, ale vidím ji v kulturním kontextu. Pak už nejde jen o to, hrát si s motivem v rámci nějakého daného tématu, nálady či modu, ale o to, jak se nějaká daná forma, okleštěná na pomyslný prazáklad, chová ve spojitosti s jinou formou, která má svůj kulturní kontext, který posluchači "nabíhá". Proto mě baví hrát si s různými kulturními krabičkami a nechat je působit vedle sebe. To už pak není improvizace. Nejde jen o to rozebrat a zmapovat nějaký zvukový prostor v rámci určité škatulky, ale je to vlastně vznik nové hodnoty, která je sestavena ze stavebních kamenů nižšího řádu, kterými jsou jednotlivé kultury.

Mezi jmény vašich spoluhráčů se původně objevoval i Pavel Klikar. Ten z projektu odstoupil?

To ne, ze začátku s námi byl, ale pak nás musel opustit kvůli zdravotním problémům. Musel jsem změnit koncepci, protože tam měl být s varhanami a já jsem si myslel, že to celé bude monumentálnější, a že tam také více vyniknou historické souvislosti. Takto to bylo drobnější a titěrnější v tektonice, a vlastně vůbec v celém konceptu.

Zdálo se mi, že vklad jednotlivých muzikantů je různě intenzivní. Například Oldřich Janota se nejméně ze všech zapojoval, až to vypadalo, že je snad jen "do počtu".

Jak už jsem řekl, koncert ukázal, že jde o nosnou platformu. Byla to však první akce toho druhu, a já přeci jen nejsem žádný kapelník. Musím říct, že na zkouškách některé věci vyšly daleko lépe než v Míčovně, kde jsme byli hodně limitovaní zvukem. Například my bubeníci jsme byli dost daleko od sebe a kvůli akustice prostoru nebylo možné, abychom se dostatečně slyšeli, takže jsme ani nemohli nabídnout intenzivnější zvukové a rytmické plochy. A to byl i případ Oldy. Během zvukové zkoušky jsme zjistili, že když začne hrát s ostatními, jako by tam nebyl. Snažili jsme se to tedy nějak přizpůsobit. Kompromisů bylo víc, ať už technického řádu, nebo z hlediska muzikantské koncepce.

Jak moc byla struktura jednotlivých částí Mé vlasti předem připravená? Jako posluchač jsem měla dojem, že je vše hodně promyšlené.

To se ptáte na tajemství kuchyně! V zásadě proti sobě stojí dva přístupy. Absolutní improvizace, kdy člověk opravdu vaří z toho, co přijde, a nic není předem domluveno. Tak to například děláme ve Vizitě. Oproti tomu stojí koncept, kdy je dán prostor pro improvizaci, ale jsou jisté stavební kameny, pilíře, od kterých se odvíjí. Problém je v tom, že když máte takové milníky, tak to musí být, jak jsem si ověřil na tomto koncertě, dostatečně nazkoušené. Jen pokud si je člověk zcela jistý, může si zachovat pocit svobody, pocit, že může v danou chvíli udělat cokoli.

Projekt se jmenuje Má vlast. Je to nostalgická výpověď člověka, který částečně žije mimo Čechy?

Nostalgii tam asi nevidím. Spíš jde o reflexi toho, co se tady dnes děje. Pro mne, který jsem žil a hrál za komunistů, je příjemným zjištěním, že se tady hudebního dění může účastnit Afričan, který je navíc ještě v azylovém řízení, nebo Číňanka. A že je naše společnost tak otevřená, že dává těmto lidem možnost, aby se zde uplatnili. Oni zase chtě nechtě ovlivňují místní kulturní prostředí.

Chystáte se projekt opakovat?

Už jsme o tom mluvili a všichni zúčastnění mají pocit, že tudy cesta vede. Budeme se tudíž snažit realizovat nějaké koncertní turné. Rád bych projekt vyvezl do Evropy, protože si myslím, že jeho propracovanější podoba může obstát i na evropském kulturním kolbišti.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.