Vladimír Godár: Ještě mám co povědět

Potřeba tvůrčí svobody, ale také nepřeceňování sebe sama a své tvorby, realismus a pochybnosti. To vše se jeví jako charakteristické pro umělecké i osobní rysy bratislavského skladatele Vladimíra Godára. Rok 2016 byl pro něj rokem šedesátin, obdobím s řadou mimořádných koncertů, dobou bilancování. Na jeden den také přijel do Prahy, aby zde osobně přiblížil album Slovenské spevy s písněmi sesbíranými kdysi Bélou Bartókem, které nedávno upravil pro Ivu Bittovou. Zpěvačka a Muchovo kvarteto se s projektem na přelomu listopadu a prosince vydávají na koncertní turné zahrnující Prahu, Brno, Ostravu, Hradec Králové, Valašsko i města na Slovensku.

Vladimír Godár je autorem jedinečně imaginativních a posluchačsky uchopitelných děl, oratorních i komorních, a také výjimečné filmové hudby. A pokud jde o průsečíky jeho invence a nezaměnitelného projevu Ivy Bittové, patří pokaždé k tomu nejzajímavějšímu, co lze na hraně hudebních žánrů slyšet… I když má určitě ještě další skladatelské plány, nechtěl o nich zrovna teď konkrétně hovořit. Ne snad že by se takovým zdráháním chtěl dělat zajímavějším. Vladimír Godár je prý prostě jen pověrčivý.

Jak to letos na Slovensku s Vámi vypadalo? Smršť oslavných akcí…? Bylo to takové bilanční… Většina setkání se týkala mé minulosti, ani ne tolik projektování do budoucnosti. Zúčastňoval jsem se těch akcí vyrovnaně, jen málokdy jsem měl při nich pocit trapnosti.

Cítil jste při bilancování soulad mezi tím, jak se vidíte sám, a tím, co zdůrazňovali jiní? Zahrály se mi věci, které jsem už dávno neslyšel. V Bratislavě uvedli Lyrickou kantátu, která měla premiéru v roce 1985 v Košicích. Uvedli také oratorium Orbis sensualium pictus, které se hrálo naposledy na živém koncertě někdy počátkem devadesátých let. Takže teď zaznělo po dlouhém čtvrtstoletí. Jde o dílo, které bylo v mém skladatelském vývoji přelomové. Zážitek jsem měl velmi podobný, jako když jsem je slyšel poprvé… Potvrdila se mi letos jedna věc, kterou považuji za velmi pozitivní: slovenské interpretační umění je jedinou částí naší hudební kultury, kde není cítit degeneraci. U skladatelů naopak přítomna je – a u muzikologické reflexe, tam to začalo hned po převratu, tedy po roce 1989. Nedokázali si uvědomit, jakou úlohu mají v hudební kultuře… Ze záhadných důvodů interpretační umění stoupá. Asi to bude tím, že interpreti sami sebe víc konfrontují s ne-slovenskými požadavky na své umění – a dokáží se s nimi srovnat.

Je pro skladatele hodně důležitým zážitkem, hlavně pro hlubší sebereflexi, slyšet své starší věci? Nebo je to důležitější pro publikum? Slyšet vlastní hudbu živě je extrémně důležité, když je skladatel mladý. Jde o součást formování skladatelské dílny. Jeden koncert je pak důležitější než nevím kolik lidí, kteří by pročetli partituru a něco k ní pověděli. A obecně – kontakt s živými interprety skladatele posouvá jinam, pokud je ochoten poslouchat, co mu povídají. Já mám v životě štěstí – nikdy jsem neměl konflikt s těmi, kdo mou hudbu studovali a hráli. Nikdy nedošlo ke třenicím. Ani v žádném období, ani na žádném místě. Jsem opravdu šťastný skladatel!

Máte na mysli i dirigenty. Ano. Všechny interprety. Když se poměřuji s některými kolegy, jsem opravdu šťastný. Nevím, zda u těch, kteří problémy měli a mají, je to reálné, nebo jestli jen skladatelé shazují své problémy na interprety a dirigenta. Já sám jsem každopádně neměl nikdy rád, když se na interpreta pohlíželo jako na někoho, kdo má projevit zvýšenou potřebu hrát současnou slovenskou hudbu. Spíš jsem k němu přistupoval jako k člověku, jehož muzikantská zkušenost je mnohonásobně větší, než jaké jsem mohl dosáhnout já. Ať už to bylo na škole, kde se nám mimochodem hrály věci hodně málo, nebo i později…

Nemáte konflikty. Je to charakterem vaší hudby? Může to tak být. Ale myslím – a to vím až posledních deset let – že klíč může být spíše a především v tom, že píšu hudbu vždy někomu adresovanou. Vyhýbám se přijímání impulsů od lidí, kteří mi nejsou blízcí. Takže pozitivní orientace. A když chci někomu něco darovat, tak se to pak přenese do té skladby. Jinými slovy – posluchače mohu oslovit jen tehdy, když je interpret ztotožněn s tím, co mu předkládám. Jinak nemám šanci – komunikační řetězec se zavře. A na to asi mnozí kolegové narážejí: komunikace nenastane. Ať už je to třeba tím, že někdo hraje skladbu, i když nechce… když mu vadí… když mu není blízká… Za součást skladatelského řemesla považuji zvládnutí problematiky té které profese. Pokud skladatelské řemeslo tohle nezohledňuje, tak je defektní.

A jak je to v komunikaci s posluchačem? Usilujete o ni hodně, myslíte na něj, nebo necháváte hudbě, aby si tohle zařídila sama? Musel jsem v Bratislavě právě kolem tohoto vést dlouhý spor. Byl jsem mnohokrát obviňován, že se podbízím, že píšu komunikativní hudbu, což bylo myšleno jako nadávka. Ale nemyslím si, že tohle byl můj problém. Mé řešení bylo podobné, jak to napsal v jednom eseji na téma „skladatel a posluchač“ Witold Lutosławski: píše skladbu pro ideálního posluchače – jímž je on sám. On sám uskutečňuje korekci zážitku rozplánovaného v čase. Když věc uspokojí jeho samotného, je přítomen předpoklad, že je i někdo druhý takový. Vyčítalo se mi, jako kdybych uměl psát na objednávku, která má nějaké parametry… Já jsem se přitom dodneška na objednávky nenaučil psát. Dokonce mě svazují natolik, že když objednávku dostanu – objednávku třeba od nějaké instituce, která mi není blízká… – tak nenapíšu nic. Vzniká mi v takovém případě problém. Neumím kompozici napsat…! Existují takhle skladby, které jsem dlužen už skoro dvacet let. Nedokážu si to vysvětlit. Podepíšu smlouvu na violoncellový koncert, ale nenapíšu ho. Je mnoho cellistů, jimž bych chtěl napsat skladbu. Kdybych neměl smlouvu podepsanou, asi bych to i udělal, ale takhle…? Nejde to. Asi se jedná o jakousi osobní svobodu.

Vladimír Godár

Filmová hudba nevzniká na objednávku? Nikdy jsem komponování neměl jako prostředek k zajištění živobytí. Vždy bylo luxusem – mohu, ale nemusím. A týká se to dokonce i filmové hudby. Ano, film je objednávka. Však jsem ale i zde už také neuspěl: napsal a nahrál jsem hudbu – a nakonec se nerealizovala. Pokud režisér nebude můj blízký člověk, tak už neřeknu ano. Měl jsem s filmem nedorozumění mnohem víc, než je zdrávo. Nepochopil jsem, jak se mění filmové médium. Film je čím dál víc záležitostí lidí, kteří dovedou sehnat peníze. A když je seženou, tak si pak myslí, že ti ostatní jsou v otrockém vztahu k jejich vizi. Ptám se: Jak má něčí film působit jako svobodné umění, když se jeho tvůrce vůči všem ostatním, kteří ho s ním vytvářejí, chová jako otrokář…? Vidím tu rozpor. Čím větší jsou finanční problémy s filmem spojené, tím se tahle propast víc otvírá… Však jsem za posledních deset let dokončil filmy jen s Martinem Šulíkem!

Pokud je komponování luxus, připomínáte tím, že jste vždy měl jiná zaměstnání, ať už jste byl redaktorem, nebo jste učil… Nemíváte někdy pocit, že vám berou čas? Někdy to tak může být… Ale důležitější je schumannovský postulát: člověk nemá opakovat, ani sebe samého.

A v tom vám zaměstnání pomáhají? Že nemusíte komponovat příliš mnoho věcí? Ano, pokud jsou podněty divergentní, tak se o to může člověk pokusit. Ale stejně k opakování sebe sama dojde… Možná právě tady mám nějaký mindrák, že bych nechtěl dvakrát povědět, co už jsem pověděl.

Je ale řada autorů, které poznáte podle jejich stylu, a přesto se nedá jednoduše říci, že se opakují. Já patřím ke generaci, která vstupovala do života na začátku sedmdesátých let, tehdy mi bylo nějakých čtrnáct, ale už jsem na sebe toto řemeslo vzal. Hlavní proměnou bylo v té době odmítnutí myšlenky, která držela nad vodou avantgardu: myšlenky, že umělecké dílo nesmí navazovat na to, co už bylo, že nesmí být spojeno s tradicí. Pokud jsme museli navazovat vztah s nějakou hudbou, tak vznikl vztah dialogický. Později se to pojmenovalo postavantgarda nebo postmoderna. Byl jsem příslušníkem postavantgardy, takže pro mě vždy existovala i jiná hudba. A existuje stále víc krásné hudby, které si vážím, kterou mám rád. Hudby, kterou studuji – hudby, kterou jsem nenapsal já. Množina skladeb, které mě postupně oslovují a rozšiřují se ve mně, je určitě mnohem větší než počet skladeb, které jsem chtěl napsat a z různých důvodů nenapsal… U Tolstého najdeme výrok: Už bych začal psát, ale nemám dost odvahy vykročit do toho neznámého prostoru. Říká se tomu také inkubační doba. Člověk musí začít – chytit správný čas. Pokud ho nezachytí, tedy když ví, že musí něco udělat, ale už mu chybí odhodlání, pak je tvorba utrpením.

Neděláte si život jednoduchým… Ne, nedělám.

Ovlivnila vás některá hudba přímo? Ano, a mnohokrát je to i slyšet. A někdy až velmi. Povím vám ale takovou historku. Když mi vyšlo album Mater, dostal jsem mail od jednoho islandského skladatele. Poslal mi noty a nahrávku své skladby Stabat mater. Zjistil, že úvodní materiál je téměř identický. Co prý má dělat? Má to zničit? Tak jsem mu napsal povzbuzení, že si myslím, že hudba je něco, co vytváří rodiny lidí, kteří jsou v přátelském nebo příbuzenském vztahu. Když skladba může mít víc přátel, jde o důkaz životnosti vztahu mezi nimi. Mohl bych totéž povzbuzení adresovat i sobě samému: uvědomuji si souvislosti svých skladeb s jinými skladbami.

Například? Zmíním Reichovu skladbu Different Trains. Když byl v Bratislavě, ptal jsem se ho, kde má on sám své kořeny. Takže – Reichovi rodiče z jedné strany jsou od Krakova, z druhé od Budapešti. Polští a maďarští Židé, vystěhovali se do Spojených států. Reich v té skladbě, která je kultovním dílem avantgardy, vychází z intonací řeči lidí – výpravčích, kteří za války odesílali vlaky jedoucí do lágrů, a zároveň i lidí z vlaků, jimiž on sám jezdil z východního na západní pobřeží Ameriky a zase zpět, když se rodiče rozvedli. Chtěl při kompozici použít vzorky hlasů, z nichž by udělal hudbu. Původně chtěl použít hlas Bély Bartóka, jehož si vážil jako člověka; jako hudebníka, který posbíral tisícovky lidových písní, z nichž každá byla odrazem lidské psychiky. Vím, že záznam Bartókova hlasu existuje, ale Reich se k němu tehdy nedokázal nějak dostat. A tak vyměnil ideu tohoto hlasu za ideu, která je janáčkovská. Spočívá v nápěvcích mluvy. Z nich udělal příběh vlaků. Vznikla skladba o holokaustu, založená na myšlence kopie záznamu lidské psychiky. Myšlence, která se poprvé spojila s Bartókem a podruhé s Janáčkem, což byli dva největší znalci a sběratelé středoevropského folklóru. Co z toho vyplývá? I tak integrovaný projev, jako je Reichův minimalismus, je dialogický, protože přebírá ideje, které jsou asi univerzální. Díky Reichovi jsme měli možnost si uvědomit originalitu a avantgardnost Leoše Janáčka, který se přitom narodil uprostřed devatenáctého století. Až dnes dovedeme pochopit, jakou byl výzvou pro dnešek… Nejenže se Janáčkovi nakonec otevřel i Pierre Boulez, ale skutečná světová avantgarda začala přemýšlet, co to ten Moravák udělal.

A ovlivňují vás pro komponování i jiné druhy umění? Pod vlivem ruského literárního vědce Viktora Šklovského jsem se začal zaobírat hudebním materiálem jako strukturou. Hledal jsem u něj myšlenky, s jejichž pomocí bych mohl lépe porozumět hudbě. V roce 1966 nebo 1967 byl v Bratislavě. Žijí samozřejmě ještě někteří lidé, kteří se s ním setkali. Hostitelé se ho tehdy ptali, jestli má nějaké speciální přání. Měl. Že by se chtěl poklonit u hrobu Johanna Gregora Mendela. Dalo jim to práci, ale zjistili, že je pohřben v Brně. A tak sehnali auto a hosta tam zavezli… Vyplývá mi z toho, že literární vědec, jeden ze zakladatelů strukturalismu, si uvědomoval příbuznost svých myšlenek s idejemi, které o století dříve dal do vínku vědecké genetice jeden brněnský mnich. Lidská kultura je spojitá. Nedá se hledat jen nějaké své vlastní řešení. Když si člověk myslí, že vymyslel vše, tak je sice dynamický, ale není to pravda… Když si uvědomuje souvislosti, je to odzbrojující. A může být odměněn, když si připustí, jak jsou jeho myšlenky příbuzné myšlenkám jiných lidí.

Šklovskij byl tedy tak trochu vaším duchovním otcem? Bartók a Šklovskij. A uvedu ještě jedno jméno, které jsem zatím ještě nikdy v této souvislosti neřekl. Možná bude překvapivé. V první polovině sedmdesátých let jsem byl na konzervatoři a do Bratislavy tehdy jezdili Ivan Vyskočil a Pavel Bošek. Chodil jsem na jejich představení, viděl jsem jich určitě patnáct. Býval s nimi klavírista Vojtěch Vojtěch, ale někdy – když chyběl – mi zavolali a hrál jsem s nimi já… To, co Ivan Vyskočil předváděl s materií založenou na zkoumání lidské psychiky a na zkoumání příběhu, bylo skvělé. Ukazoval věci ve stavu zrodu. Byl jedním z největších myslitelů, který ovlivnil mé hudební myšlení. Originální zjev. Je pro mě dodneška obrovskou autoritou… Tak tohle jsou mé velké zážitky z období nejtvrdší normalizace v Bratislavě. Vyšla z toho myšlení obrovská svoboda.

Vladimír Godár, Iva Bittová a Mucha Quartet

Když se vrátíme k vašim úpravám Janáčkem sesbíraných písní a nyní k úpravám slovenských písní shromážděných Bartókem, když obrátíme pozornost k folklóru – co stálo na počátku záměru? Vaše vlastní rozporuplné pocity člověka žijícího v moderním městě, nebo spíše obdiv k interpretům, pro něž jste psal? S Ivou Bittovou jsme dělali film, pak přišel projekt s názvem Mater… Chtěl jsem jí projevit vděk. Tehdy pracovala se Škampovým kvartetem, se čtyřmi fajn lidmi, mezi nimiž byl i houslista Pavel Fišer, Moravák a znalec folklóru. Takže z mého hlediska byly úpravy Janáčkových písní darem pro Ivu a pro kvarteto. Výsledný tvar je syntézou několika vrstev – toho, co zpívali lidé, toho, co zapsal Janáček, toho, co upravil, toho, co jsem upravil já, a toho, co upravili oni. Já jsem jen jednou z těch vrstev. Věděl jsem, že jim udělám radost.

A pokud jde o Bartóka? Tam je to složitější. Béla Bartók je pro mě opravdu intimní záležitostí. Kdybych nepoznal právě jeho hudbu, asi bych se sám hudbě vůbec nevěnoval. Spouštěčem byl on – a Beatles. Ale protože jsem zůstal u vážné hudby, tak je viditelnější on. Beatles u mě viditelní nejsou… Hledal jsem – a sblížil jsem se s jeho hudbou. Pak jsem se samozřejmě začal zajímat i o něj jako o člověka. Bartók v Bratislavě vyrůstal a jako dospělý se tam vracel. Měl ve městě řadu přátel. A já jsem se jako mladý stával hudebníkem právě u jednoho z nich – chodil jsem, jako mnozí další, hrát během celého studia na konzervatoři domů k profesoru Jánu Albrechtovi. Byl synem Bartókova vrstevníka a jeho největšího přítele Alexandra Albrechta, skladatele, varhaníka a pedagoga. Jejich přátelství začalo roku 1894, když přišel Bartók do Bratislavy, a skončilo až roku 1940, když odešel před fašismem z Evropy. Bartók, když už žil v Maďarsku, jezdil do Bratislavy za maminkou, která tam kvůli penzi po vzniku Československa zůstala.

Béla Bartók pro vás musí tedy být opravdu konkrétním člověkem, ne jen postavou z historie, nějakým pojmem. Samozřejmě. Když Bartók přijel do Bratislavy, vždy bydlel u Albrechtových. Jeho maminka, které Alexander Albrecht pomáhal, měla příliš malý být. Vzpomínky na Bartóka mám opravdu z první ruky, protože Hansi Albrecht ho jako dítě a dospívající zažíval téměř kontinuitně. Viděl jsem díky tomu i Bartókovy nikdy nepublikované dopisy. Víte, já si myslím, že jeho máma i babička byly jasně Slovenky. Tam, odkud byly – Liptovský Svatý Mikuláš – se Maďaři nevyskytovali…  Bartók zažil zvláštní osobní vývoj. Když odešel do Budapešti, stal se manifestujícím Maďarem, vystupujícím v kroji. Byl to projev protihabsburského postoje. A z tohoto národovectví, probuzeného po pubertě, se stala ideologie, která ho zavedla mezi sedláky na dědinu. Protože nesnášel měšťáky, cítil se právě tam moc dobře. A proto se pak silněji – na rozdíl od rodiny Albrechtových – obával nebezpečí vyplývajícího z rostoucího fašismu. Věděl, že měšťáci se s ním snadněji ztotožní.

Bartókův zájem o lidovou píseň byl tedy hlubší než jen ryze hudební. Ano – jak se postupně distancoval od maďarského měšťanstva a jak přišel na venkov a začal zkoumat slovenskou, maďarskou a rumunskou dědinu a zapisovat písně, tak se velmi rychle stal člověkem, jehož krédem bylo „nezajímá mě, kde řeka pramení, ale jestli je pramen čistý“. Evropa vybuchla ve dvacátém století ve dvou nacionalismech. Bartók zažil první světovou válku a zažíval i přípravy na druhou válku. Stal se tehdy univerzálním člověkem, měl silný cit pro budoucnost. Jiná cesta, než se pokusit o syntézu rozporů, podle něj neexistovala. V životní praxi se mu to ovšem moc nepodařilo. Utekl z Evropy do Ameriky, ta ho ale příliš nechtěla… Bartóka si jeho krajané přivlastnili jako největšího Maďara. Ale jeho velikost podle mého spočívá v tom, že dokázal negovat tu složku, která v Maďarsku vedla k šovinismu a fašismu a k likvidaci kultury.

Letos jste hodně bilancoval. Jak a kam pohlížíte kupředu? Jsem pověrčivý. Když něco prozradím dopředu, tak se to nestane. Takže nic konkrétního raději nepovím.

Ale tvůrčí záměry jistě máte a dá se od vás určitě ještě něco čekat. Tak alespoň obecně? Ano – myslím, že mám jako skladatel ještě co povědět. A snad se mi to podaří i co se knížek týká. Chtěl bych napsat svůj pohled na vznik slovenské hudební kultury. Zdá se mi, že se interpretuje krátkozrakým způsobem. V knížkách je třeba jednotlivé jevy dávat do širších souvislostí. O hudební kultuře se nedá hovořit, když se zároveň nehovoří o kultuře všeobecně. Možná to úplně takhle náročně nedokážu, ale chtěl bych to tímto stylem zkusit… A když se to nepodaří? Tak se přece nic nestane.

Sdílet článek: