čtvrtek, 2. srpen 2007

Vladimír Bukač: Dost bylo (jenom) houslí

Napsal(a) 

Vladimír Bukač Vladimír Bukač

Někdejší houslista, nyní violista Talichova kvarteta Vladimír Bukač je typem hudebníka, který vyžaduje od sebe i od svého okolí maximum. Narozením a vztahem k lidové kultuře, odchován cimbálovou hudbou, kterou dělal jeho otec-právník jako hobby, je zakořeněn na Moravě, ale podle původu rodičů je Čech. Od útlého věku chtěl být dirigentem a housle i klavír bral jako přípravu. Až Nora Grumlíková na konzervatoři mu vysvětlila, že dirigenty neučí, ale jestli chce hrát na housle, že bude ráda. A tak z něj dalších deset let byl nadějný mistr houslí. Nakonec podlehl lákání jejich nejbližšího příbuzného a je z něj jeden z našich nejlepších violistů. Sympatické je zanícení pro nástroj, s kterým je natolik spjat, že by s ním šel až na pomyslný kraj světa. To je sice hyperbola, ale vystihuje podstatu jeho osobnosti. Zatím s kvartetem zcestoval pořádnou část světa. Sympatická je také jeho nástrojová vyspělost. Má oprávněné sólové ambice, což je u violistů našich smyčcových kvartet poměrně vzácné. Kupodivu jeho pozoruhodný sólový potenciál není pro české pořadatele koncertů zajímavý... Je to nevírou ve violu coby sólový nástroj, nízkým prahem odvahy nebo malou mírou kreativity? Hyperaktivní violista v posledních letech ještě navíc stihne učit v Drážďanech. Před časem nabídla HARMONIE rozhovor s Janem Talichem, nyní tedy povídání s jeho kvartetním partnerem.

Jak dlouho jste violistou u Talichovců? Štafetu od Jana Talicha staršího jsem převzal v roce 1997. Předtím jsem samozřejmě už střídal průběžně housle a violu. Ovšem violu jsem brával z ruky violistům už na konzervatoři. Vždy mě fascinoval charakter a barva tohoto nástroje.

Co bylo předtím? Udělal jsem sice konkurz do primů České filharmonie, ale nakonec jsem nenastoupil, protože jsem se dostal v roce 1990 do nově vytvořeného komorního orchestru v japonské Kanazavě. Zpočátku jako houslista, a po roce jsem neodolal a stal se sóloviolistou. V roce 1992 jsem dostal nabídku od tehdejšího Talichova kvarteta na post sekundisty, takže od léta 1993 jsem byl na "chvíli" zase houslistou. Po personální proměně jsem však přešel s konečnou platností na violu.

Co to v praxi znamenalo? Nastoupil jsem do rozjetého vlaku, sjednané koncerty se nemohly rušit. Během jednoho roku jsem se naučil 40 kvartetů. S přirozenou samozřejmostí jsem přijal jejich hudební projev, který mi byl upřímně blízký, avšak věřím, že i já jsem zase naopak snad přinesl do 30-ti letého souboru trochu toho "svěžího vzduchu". Díky tomu, že kolega Talich mladší byl hudebně vychován v podobném duchu, tak jsme myslím v současném obsazení bez problémů svým způsobem navázali na kvalitu někdejšího Talichova kvarteta.

V čem je specifikum Talichova kvarteta? I když je pro náš soubor barevnost i tónová plnost určitým ideálem, snažíme se rovněž o komornější přístup než mají například některá špičková americká kvarteta, která jsou ve svém stylu zvukově dravější. Kompaktnost, jasné vedení hlasů, zvuková homogennost ve smyslu tvoření tónu a výrazu - to jsou pro nás kvality, u kterých vždy zůstáváme.

Mají česká kvarteta nějaké specifikum ve zvuku, třeba ve zpěvnosti, jak se to říká o České filharmonii? Do jisté míry ano, řekl bych, že je v české interpretaci určitě slyšet taková ta naše (česko) slovanská duše, i když mám pocit, že všeobecně dochází, k jisté zvukové unifikaci, způsobené třeba i tím obrovským množstvím nahrávek, které máme dnes možnost poslouchat, hodnotit a někdy se jim i podvědomě přizpůsobovat, pokud nás zaujmou.

Kdybyste měl říci, co je vizitkou Talichova kvarteta? Pominu-li základní repertoár, Haydny, Mozarty, Beethoveny, Šostakoviče atd., zahraniční pořadatelé od nás jako českého kvarteta očekávájí, že máme nastudováno co nejvíce domácího repertoáru, neboť snad právem předpokládají, že od Čechů bude provedení autentické. Kromě všech významných kvartet Dvořáka, hrajeme jako první soubor vůbec, všechna tři kvarteta J. V. Kalivody (jejichž nahrávka vyjde v nejbližší době), nebo Fibichův kvartet. Jinou naší dominantou je například již natočený mendelssohnovský komplet, nebo projekt Šostakovičových děl s klavírem, včetně sonát pro solové nástroje a trií, jenž teprve vyjde.

Je problém hrát soudobou klasiku? Hrát ani ne, spíše ji dostat na program. Pokud nám na provedení soudobého díla skutečně záleží, většinou se i podaří ho na program prosadit. Stává se, že pak taková skladba je nakonec přijata i s nadšením. Před časem jsme nabídli v Lille smyčcový kvartet Jiřího Gemrota, který pro nás Jiří napsal, a skladba i její provedení bylo posluchači i kritiky hodnoceno velmi kladně.

Vnímá cizina Janáčka jakou soudobou hudbu nebo jako běžnou součást repertoáru? Záleží na hudební vyspělosti publika. Na pódiu přímo cítíme, jak Janáčkovu hudbu lidé přijímají. Často jsou velmi vnímaví a zaujatí, jindy mám pocit, že do této hudby ještě "nedorostli". Nicméně v hudebních centrech je Janáček samozřejmostí, fascinuje svou aktuálností a hlavně jedinečností!

Soužití čtyř muzikantů je určitě mnohem těžší nežli orchestru. Ano, soužití takhle malého souboru je velmi náročné, což by vám jistě rádi potvrdili všichni kvartetisté na světě. Existuje dost příběhů o tom, jak členové kvarteta cestovali každý zvlášť a setkali se až na pódiu. Je to hodně o respektu, toleranci a odpouštění, nevtahovat umělecké nebo názorové rozdílnosti do osobního života. Trávíme spolu téměř až polovinu roku, takže pravidla vztahů tu být musejí. Opak je cestou k rozpadu. Zákon kompromisu musí být i ve vlastní umělecké práci. Jsme čtyři individuality, nikdo by neměl mít v přípravě pocit, že zůstal nevyslyšen, každý přinese něco svého, avšak po úspěšném studiu se ze čtyř stává jediný organický celek. Toto dozrávání, když se povede, je na kvartetu jedna ze zasloužených radostí, kromě toho, že kvartetní repertoár je výjimečně krásný.

Hrajete doma? V Čechách i na Moravě, na Pražské jaru nebo jiných festivalech, nehrajeme bohužel skoro vůbec. Abych řekl pravdu, ani nevíme, co je toho příčinou. V zahraničí míváme kolem šedesáti koncertů ročně.

To je fyzické maximum? Určitě ne. Je to zdravé maximum, aby byl čas na nahrávky, studium a jiné aktivity nebo k načerpání nových podnětů a koneckonců, aby zbyl čas i pro odpočinek.

Vaše "jiné aktivity" jsou méně známé. V zahraničí vystupujete i jako sólista. Vloni jste například měl koncert pro BBC World Service, jenž se odehrál v rámci řady International Recital 2005 v akusticky skvělém kostele St. Georges v Bristolu. Vysílalo se živě do 60 zemí a doprovodil vás i u nás známý pianista Ian Fountain. Prý to byl úspěch? Jednalo se o cyklus šesti koncertů, vždy v Bristolu. Já jsem vystoupil na jednom z nich. Nevím jaký byl ohlas u posluchačů v těch 60 zemích, ale v Anglii byl ohlas velmi pozitivní. Nejspíš na základě tohoto koncertu jsem byl pozván do poroty letošní Lionel Tertis International Viola Competition na ostrově Isle of Man. Kromě povinností porotce tam povedu mistrovský kurz a budu mít recitál, kde si pořadatel přál mimo jiné i sonátu Bohuslava Martinů.

(Pozn. red.: Soutěž založil anglický violista Lionel Tertis, 1876 - 1975, známý obrovitými rozměry svého nástroje. Prezidentem je v současnosti Yuri Bashmet. Pořadatel: The Tertis Foundation, v srpnu se uskuteční 9. ročník.)

Proč vlastně sólově hrajete tak málo? Jednak už na sólové projekty nezbývá tolik času, kolik bych si možná přál, a pak se obávám, že existuje představa, že člen kvarteta nemůže už nikdy vystoupit sólově. Navíc viola jako sólový nástroj není příliš obsazovaná. Přitom dráha sólového violisty se vám až na pár vyjímek podaří jen tehdy, když máte zázemí na nějaké vysoké škole nebo působíte v nějakém špičkovém kvartetu.

Před časem jste nahrál se SOČRem a Vladimírem Válkem pro Český rozhlas Hindemithovu Smuteční hudbu, Martinu Rapsodii a Bartókův Koncert. Skončí to v rozhlasovém archivu? Nabídnul jsem tuto nahrávku naší nahrávací společnosti. Velmi ji zaujala, a tak se v současné době jedná o poskytnutí práv pro vydání u firmy Calliope.

(Pozn. red.: Francouzská firma Caliope je domovským labelem Talichova kvarteta.)

Jak se díváte jako instrumentalista na Bohuslava Martinů? Martinů byl k viole poměrně štědrý. Jeho Rapsodii i Sonátu hraji opravdu moc rád. Martinů i Janáček jsou mi velmi blízcí, protože v nich stále slyším ty nádherné moravské harmonie a melodiku, jež na mne v dětství tolik působily.

Úplně jiným světem je Šostakovičova violová sonáta, která je v kompletu Talichovců pro Caliope. Poprvé jsem ji slyšel asi před dvaceti lety. Tehdy jsem si myslel - hm, to je dobrý. Dnes mám k Šostakovičovi a konkrétně k violové sonátě tak hluboký vztah, jak k málokteré skladbě. Je pro mě filozofickou výpovědí, ohlédnutí se za životem, za svým dílem, ale je v ní i jeho ironický sarkasmus, pokora a obdiv k Beethovenovi. Po celou dobu studia mě tato geniální hudba stále více fascinovala... Představte si tu nepřímou úměru - čím méně not, tím intenzivnější hudební výpověď! Moc bych si přál, aby nahrávka nabídla posluchači alespoň něco z toho, co jsem do ní vložil.

Uslyší tuto sonátu od vás někdy čeští posluchači živě? Nevím, rád bych ji provedl třeba v Praze ve Spolku pro komorní hudbu, ale i kdekoli jinde. Musím přiznat, že jsem doposud na zdejší kariéře zase tak intenzivně nepracoval. I když by se jistě daly termíny nakonec skloubit, sám na tuto agendu nemám čas. Některé projekty mi v Čechách vyšly, je to však vždy malé procento z té obrovské energie, kterou do nabídek investujete. Nicméně já i naše kvarteto bychom tady hráli rádi. Zatím nemáme partnera.

Jak je to se sponzory? Těm, co na kulturu nezapomínají, bych rád touto cestou za nás všechny poděkoval. Obecně jde do kultury čím dál méně peněz. To pociťujeme i v zahraničí. Jenom vždy žasnu nad zprávami, že se v Praze uvažuje o stavbě další nové sportovní haly... Umím si představit, že by za desetinu těchto peněz měla Praha třeba ještě jeden vynikající komorní sál. Do instantní zábavy nebo do sportu jdou stamiliony, do kultury od sponzorů podstatně méně. Až na pár vyjímek se v této zemi ještě nenarodili opravdoví mecenáši umění. Bohužel. I to je jistý obraz naší společnosti.

Takže nemáte rád ani instantní hudbu? (LS: Měl jsem pocit, že v tu chvíli přestane být VB gentlemanem.) ... Odpovím jinak. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že nabídnete-li i hodně mladému člověku dotek s kulturou obecně, nějakým krásnem a je jedno zda hudebním, literárním, divadelním nebo výtvarným, a zaujmete ho tak, že u toho alespoň nějakou dobu vydrží, je to účinnější, než snižovat hranici trestní odpovědnosti.

Od roku 2003 jste profesorem Hochschule für Musik v Drážďanech. Musí mít člověk specifické vlastnosti, životní nadhled? Kdy se člověk stane učitelem? Zvláštně řečeno - stát se učitelem... Nevím, kdy jsem se jím stal, jestli jím jsem nebo nejsem, ale když přišla z Drážďan nabídka ke konkurzu, rozhodl jsem se, že se ho zúčastním. I když mám dnes na starosti celou violovou sekci, vzhledem k tomu, že se jedná o půl úvazku, jde to časově zvládnout i se všemi jinými koncertními aktivitami. Je to jistě zajímavá perioda v mém životě. Přimělo mě to ještě více se zamyslet nebo jít víc do hloubky v mém oboru, a to je myslím pro každého přínosné.

Může učení pomoci učiteli? Určitě, začnete si možná více tříbit svoje názory, jste nucen co možná nejlépe verbálně pojmenovat i to, co považuje v hudbě sám často za samozřejmé. Je tu zpětná vazba. Nakonec se svými studenty řešíte i mnoho různých životních rozhodnutí a situací, za které sice nepřebíráte oficiálně odpovědnost, ale svým názorem je hodně můžete ovlivnit. Mně to do jisté míry zodpovědné připadá. Mám studenty ve věku od osmnácti do osmadvaceti let a je to příjemný kolektiv. Kromě normálních lekcí dělám i diskusní a interpretační workshopy.

Jaká je úroveň vašich studentů a jejich perspektiva? Samozřejmě každá škola bojuje s tím, aby měla dost žáků kvůli financím a přitom aby byli ještě co nejlepší. Žáky si vybírám, ale ne všichni jsou nezpochybnitelnými talenty. Pak si zákonitě kladu otázku, zda má smysl vychovávat další potencionální nezaměstnané. Hudebníků je totiž výrazně víc, nežli pracovních příležitostí a vynikajících je dnes také poměrně hodně. Perspektivy tedy nejsou zrovna růžové. Jenom v Německu zaniklo od roku 1995 téměř jedna třetina orchestrů. Navíc po otevření hranic je obrovská migrace hudebníků z východu za lepšími zítřky... Proto vždy apeluji na svoje studenty, aby čas studia využili maximálně pro přípravu na život.

Co si myslíte o českých školách? Nevím jestli jsem zrovna já kompetentní se k tomu vyjadřovat. Obecně však mohu říct, že kdybych byl manažerem nějakého hudebně vzdělávacího zařízení, snažil bych se tento institut maximálně kvalitativně zatraktivnit, aby obstál v celosvětové konkurenci. Bylo by škoda ztratit vysoké renomé, které tady nepochybně bylo a doufejme, stále snad ještě je. Například je až z podivem, kolik českých instrumentalistů studuje v Drážďanech nebo Berlíně. I když tu je pro Čecha ve vyšších ročnících řada podpůrných finančních možností, tak první ekonomický krok musí udělat student sám, respektive jeho rodiče. Mimochodem pokrytí prvního roku je otázka minimálně 100 000 korun; týká se jen praktických výdajů, školné jen do výše zápisného. Položme si otázku, co k tomu českého studenta-nedobrodruha, kromě třeba ctižádosti zvládnutí cizího jazyka, vede?

Pedagogem jste i v případě každoroční červencové Francouzko-české hudební akademie v Telči. To je však nadstandard? Ano, je to jiná situace nežli na fakultě. Specifikum není jen v systému master class, ale i v celkově velmi příjemné, odlehčené atmosféře. Do nádherného prostředí města Telče jezdí proto i hodně cizinců. Mívám osm až dvanáct žáků, což je smysluplné maximum, pracuje se již na hotovém materiálu, který si každý hráč přiveze, a lekce jsou otevřeny veřejnosti. Úroveň je různá, protože jsou to placené kurzy, tudíž se může přihlasit kdokoliv. Nicméně díky dotacím z francouzského rozpočtu a českým sponzorům si tyto kurzy může dovolit téměř jakýkoliv Čech. Cílem je tedy poradit s problémy, ukázat řešení, získat pocit, že hudba je tou nejkrásnější věcí na světě.

Setkání s Vladimírem Bukačem bylo pro mě neobyčejně zajímavé už proto, že jsem také kdysi nad partem Šostakovičovy violové sonáty propadl nadšení vůči tomuto skladateli. Když jsme se na sklonku minulého roku loučili, tak jsem si neodpustil se ho zeptat na novoroční přání. Dlouho bylo zasněné ticho a pak prohodil, že by rád hrál ještě více hudby, která jej baví, a že by bylo fajn, kdyby si mohl u nás více zahrát sólově. Protože vím, jak hraje, tak dodávám - aby konečně v Čechách ukázal, co v něm je.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.