čtvrtek, 17. březen 2005

Vivaldimania

Napsal(a) 

Pakliže patříte mezi lvi salónů, co o koncertních přestávkách trousí bonmoty typu: "Vivaldi nenapsal 300 koncertů, ale 300krát přepsal jeden", tak vězte, že jednak adekvátní číslice by byla spíše 500, ale i tak budete riskovat, že vám dobývaná slečna odvětí: "Jak můžete něco takového tvrdit, copak jste neslyšel novou nahrávku z Vivaldiho edice?" Čtenáři HARMONIE bezpochyby vědí, o čem je řeč - ano, mám na mysli unikátní projekt, který se zrodil na přelomu století ještě u nakladatelství Opus 111 a byl vzápětí převzat labelem NaĘve. Zde se exponenciálně zviditelnil obálkami, na nichž pózují manekýnky všech barev a nejrozmanitějších půvabů. V lepším případě naprosto nechápete, co mají společného s fagotovými koncerty nebo Zuřivým Rolandem , ale to je jedno, respektive možná, že právě o to jde. Vyvést vás poněkud z konceptu, přimět k zamyšlení a sáhnutí po krabičce.

Projekt Vivaldi Edition je skutečně velkolepý. Jeho cílem je zpřístupnit všechny Vivaldiho skladby, které obsahuje kolekce autografů v Národní knihovně v Turíně. Tato sbírka sice nepojímá vše, co Vivaldi napsal, ale i tak je největším a nejdůležitějším vivaldiovským souborem (patrně pozůstatkem skladatelova osobního archivu) a v 27 svazcích obsahuje skoro 450 skladeb. V bookletech si můžete sice přečíst leccos o sbírce samotné, avšak velmi málo o strategii, plánování a dalších detailech edice - jen pravidelnou zmínku o "příštích deseti" letech a dalších 50 nahrávkách. Mezi partnery projektu patří mimo jiné turínská spořitelna a Istituto per i beni musicali di Piemonte, na jehož webových stránkách se však můžete dočíst o 120 uvažovaných CD. Sami vydavatelé na svých stránkách (www.naiveclassique.com) pak informacemi neplýtvají, patrně i kvůli velkému závazku, který tento projekt století představuje. Slibovat jakákoliv data, počty, jména, tituly a tak dále je jistě riskantní. Osobně tipuji, půjde-li "všechno dobře", pak máme v recenzní rubrice ještě na patnáct let vystaráno. Kromě nahrávky devíti komorních koncertů (Concerti da camera , vol. 1), které vydal ještě Opus 111 roku 2 000, vzniklo již dalších sedmnáct nahrávek obsahujících celkem na 100 skladeb. Vedle spíše známějších titulů, jako je Stabat Mater nebo koncert Il Gardellino (obě verze), zahrnují i méně známé, a přesto výborné komorní kantáty, pozoruhodnou rekonstrukci nešpor pro svátek Nanebevzetí P. Marie (Vespri per la Assunzione della Maria Vergine ) a další. Největší pozornost jistě vzbuzují opery, kterých sice byla v minulém století realizována již dobrá desítka, ovšem - s čestnými výjimkami - ne vždy přiměřené interpretace.

K muzikologické stránce projektu se mohu vyslovit pouze konstatováním, že se na něm přímo nebo zprostředkovaně podílejí největší odborníci z celého světa a že průvodní texty v bookletech naznačují i pečlivou přípravu notových edic. Z hlediska interpretace lze dosud vypozorovat některé obecnější "zásady": většinu nahrávek realizuje čtveřice ansámblů specializujících se na hru na dobové nástroje: Concerto Italiano , Academia Montis Regalis , Astrée a Ensemble Matheus . K nim v případě koncertů pro hoboj a fagot přistoupil i soubor I Sonatori de la Gioiosa Marca a dále slavný Freiburger Barockorchester , který pod vedením Gottfrieda von der Goltz připravil Vivaldiho "drážďanské" koncerty. Složení souborů je čistě anebo převážně italské, hlavními "kapelníky" jsou Rinaldo Alessandrini , Alessandro De Marchi a Giorgio Tabacco . Důležitou výjimku tvoří Jean-Christophe Spinosi , jehož Ensemble Matheus je asi z poloviny francouzský. Mezinárodní je také obsazení sólistů, mezi zpěváky ovšem převažují více Italové, což do jisté míry ovlivňuje spektrum témbrů, nehledě na kvalitu italštiny vyslovované rodilým mluvčím. S trochou zaujetí lze uvažovat i o ohnivějším temperamentu a smyslu pro patetické, které tito mladí hudebníci do nahrávek přinášejí. Neměl jsem možnost posoudit všechny tituly, ale zdá se, že celkově je laťka nastavena příjemně vysoko a standard se spíše zvyšuje. Za méně šťastné považuji pouze například obsazení sopranistky Anke Hermann do sólových motet, která sama o sobě nepatří mezi Vivaldiho nejatraktivnější kousky; v komorních kantátách prozrazuje Gemma Bertagnoli jistou manýru tvoření výšek, která může při jednorázovém poslechu být až nepříjemná, její výkony v operách jsou však výtečné. Často se setkáte i s italskou hvězdou staré hudby Sarou Mingardo , altistkou jedinečného témbru. Angažováni byli i Berthold Kuijken , který připravil okouzlující nahrávku flétnových koncertů, skvělé výkony podávají Jennifer Larmore , Magdalena Kožená , Veronica Cangemi , nad barvami fagotu Sergia Azzoliniho tají dech nejen dechaři a mohli bychom dále pokračovat. Celkově převažuje dynamická hra, maximální využívání virtuózních momentů, hledání zvukových kombinací a nových výrazů, narativní, dramatické podání i čistě instrumentálních skladeb. Názory na kvality jednotlivých umělců a interpretačních přístupů se mohou jistě lišit, co však považuji za nejdůležitější, je skutečnost, že se podařilo vzkřísit tolik krásné a zajímavé(!) hudby a zcela zásadním způsobem proměnit dosavadní obraz Vivaldiho. Slyšeli jste již Vivaldiho accompagnata nebo operní ansámbly? Myslíte si, že jeho árie jsou jen samé koloratury? Víte, jak rozmanitým způsobem psal pro sbor? Račte se sami přesvědčit!

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.