středa, 22. květen 2019

Vítěz cembalové soutěže Jiří Havrlant: snad se blýská na nový zlatý věk cembala

Napsal(a) 

Jiří Havrlant, foto archiv umělce Jiří Havrlantfoto: archiv umělce

V měsíci květnu zmítá českým hudebním světem největší český festival klasické hudby Pražské jaro, jehož nedomyslitelnou součástí je také každoročně mezinárodní interpretační soutěž. Mezi mladými umělci z celého světa se na vysokých příčkách často umisťují také čeští hudebníci. Ovšem Pražské jaro není jedinou jarní mezinárodní soutěží. Poměrně mladým paralelně probíhajícím „bitevním polem“ je soutěž historicky poučené interpretace La Stravaganza v rumunském městě Kluž, která zatím není mezi českými umělci příliš známá. Je tedy radostnou zprávou, že první místo tam před několika dny vybojoval český reprezentant, nadějný mladý cembalista Jiří Havrlant.

Jiří, v předloňském roce jste se i vy účastnil interpretační soutěže Pražské jaro, kde jste se probojoval až do semifinále. Soutěž La Stravaganza zatím nedosahuje takového věhlasu. Můžete nám přiblížit, o jakou soutěž se jedná a co je jejím hlavním cílem? Podobně jako Pražské jaro je i La Stravaganza nejen soutěží, ale i festivalem a zaměřuje se primárně na historicky poučenou interpretaci staré hudby. Tento festival se konal letos teprve po šesté a soutěž dokonce teprve po třetí, takže se jedná o velmi mladou hudební událost. Na druhou stranu se mi celý její koncept jeví jako velmi ambiciózní a myslím, že by La Stravaganza mohla brzy dosáhnout stejného renomé, jako mají festivaly ve střední a západní Evropě. Myslím, že právě i vlastní soutěž tomuto rozvoji velmi pomůže, protože již nyní přitáhla pozornost hudebníků z celého světa.
Letošní první ročník v kategorii cembalo byl v tomto ohledu dostatečně pestrý – kromě mě zde byli také účastníci z Polska, Itálie, Maďarska, Japonska, Ukrajiny a samozřejmě domácího Rumunska. Počet soutěžících byl poněkud nižší než na Pražském jaru, ale ne o moc. Není to překvapující, protože cembalových soutěží stále ještě není mnoho, takže kdykoli se rozkřikne, že se bude pořádat nějaká mezinárodní soutěž v oboru cembalo, mají pořadatelé jistotu dostatečné účasti.

Jak dlouho jste se na soutěž připravoval? Vyžadovala příprava něco speciálního? Na soutěž jsem použil repertoár, který jsem studoval během tohoto akademického roku. Do požadavků jej nebylo těžké zařadit. Program byl víceméně volný, v obou kolech byly určeny pouze styly, které se měly v rámci vymezené minutáže objevit. V prvním kole byl volný výběr skladeb z období raného a vrcholného baroka a ve druhém skladby vrcholného baroka, předklasicistních stylů nebo samotného klasicismu. Já jsem si vybral extravagantní skladbu Prelude and In Nomine anglického virginalisty Johna Bulla a dále klasické a barokní reprezentativní skladby J. Ph. Rameaua, J. S. Bacha a F. J. Haydna.
Zpočátku jsem si vůbec nebyl jistý, jestli na soutěž pojedu, takže nejvíce jsem se na přípravu koncentroval až zhruba měsíc před odjezdem… Ukázalo se to však jako dobrý přístup. Člověk přijíždí na soutěž sice s hotovým a dobře nastudovaným programem, ale myšlením a emocionálně je stále ještě v tvůrčím procesu. V takovém rozpoložení jsem více ochoten riskovat a mnohem více chci předávat svoji hrou vlastní umělecké představy a ne podávat jen „sportovní“ výkony, k čemuž může člověk na soutěži často sklouznout. A tato taktika se očividně vyplatila… A ne poprvé :) I na Soutěži Bohuslava Martinů a Pražském jaru jsem díky tomuto rozpoložení dosáhl lepších výsledků než při příliš koncentrované jednosměrné práci.

Vaše spontánnost a určitý risk se tedy vyplatily, jak dokazuje vaše umístění. Získal jste první cenu a pozvání na rumunský Miercurea Ciuc Early Music Festival v roce 2020. Čím si myslíte, že jste nakonec porotu zaujal a díky čemu se vám podařilo předčit soupeře? Po rozhovoru s některými porotci si myslím, že hodnotili hlavně osobitost, neotřelost a výrazovou stránku. Záleželo jim na přesvědčivosti v interpretaci a schopnosti pracovat se zvukem nástroje, což je na cembale velmi těžké. Přílišné hraní „na jistotu“ a s plytkou brilancí zde nebylo hodnoceno pozitivně. A právě na těchto kvalitách se snažím co nejvíce pracovat a jsem rád, že jsem je byl schopen, alespoň podle slov a hodnocení poroty, ve své interpretaci vyjádřit.

Když byste srovnal atmosféru mezi soutěžícími na Pražském jaru a La Stravaganze, liší se v něčem? Kdybych srovnal zrovna tyto dvě soutěže, neviděl bych velký rozdíl. Soutěž Pražského jara byla pro mě velmi pozitivním zážitkem. Atmosféra nebyla (až na pár výjimek) příliš konkurenční, spíše měla jakýsi kolegiální duch. V Praze jsem poznal mnoho zajímavých lidí a dokonce i přátel, a na soutěži La Stravaganza toto platilo dvojnásob. Prostředí bylo velmi domácké a otevřené. Navíc i město Kluž má podobnou osobitou charakteristiku jako Praha.

Vítězové a porota soutěže La Stravaganza, foto La Stravaganza Vítězové a porota soutěže La Stravaganzafoto: La Stravaganza

Cembalo je historický nástroj a mezi laiky není úplně známý. Jak se stane, že si člověk vybere zrovna takový neobvyklý nástroj? I já jsem cembalo dříve až tak neznal. Jako většina cembalistů jsem nejprve studoval klavír. Je sice pravda, že jsem o cembale již od dětství věděl a velmi mě zajímalo. V té době však na mě působilo příliš exoticky a nebylo lehké se k němu v předkonzervatorním věku dostat, což je bohužel pravda i dnes.
Prvním spouštěčem proč se věnovat staré hudbě byly poslechové hodiny dějin hudby na konzervatoři v Ostravě, kde nám pan doktor Čech, nadšenec poučené interpretace, pouštěl kvalitní nahrávky předklasické hudby. Když jsem například poprvé slyšel Monteverdiho nebo Rameaua, tak jsem této hudbě okamžitě propadl. K samotné hře na cembalo jsem se dostal ale později, až po maturitě z klavíru. Tehdy mi sama moje profesorka hlavního oboru Hana Kundrátová navrhla, že bych mohl mít nadstandardní hodiny cembala. A tak jsem začal hrát na cembalo v 5. ročníku na konzervatoři u mé současné kolegyně Ellen Velíškové, která mě pečlivě připravila k přijímačkám na JAMU, a už to bylo.

Aha, takže vy jste byl nejprve klavírista? To je zajímavé… Je běžné, že klavíristé běžně takto „emigrují“ na cembalo? Začíná to být čím dál častější. Zatím hlavně na akademiích, na konzervatořích se samostatný obor cembalo teprve prosazuje. Někteří studenti, kteří jsou unavení či ne příliš nadšeni klasickým repertoárem nebo současným způsobem interpretace hudby na klavíru, často v tomto směru nacházejí východisko pro realizaci svých tvůrčích a interpretačních ambicí. Navíc poznávají postupy a techniky, které se v klavíru obvykle nedělají, ať už je to vypracovávání transkripcí, improvizace ex tempore nebo hra bassa continua. A nejen klavíristé, stejně tak varhaníci a kupodivu také mnoho hráčů na zobcovou flétnu propadlo lásce k cembalu. Takže se nám snad blýská na nový zlatý věk cembala…

Teď už je z vás ale cembalista. Hráváte ještě někdy na klavír nebo jste na něj zanevřel? Je z hlediska techniky hry těžké přepínat mezi těmito nástroji? Na klavír hraji stále, ale na tzv. fortepiano či hammerklavier, tedy historické typy klavírů před nástupem „těžkých vah“ Pleyel a Erard. Mají velmi lehkou mechaniku a mnohem subtilnější zvuk. Přepínat mezi hammerklavierem a cembalem je daleko snazší než mezi cembalem a moderním klavírem. Mezi varhanami, hammerklavírem a cembalem lze nalézt určitou „univerzální techniku“, protože při hře na těchto nástrojích je nejdůležitější aktivita prstů a schopnost s minimálním použitím tělesné síly, tedy při absolutně volném aparátu dosáhnout co největších dynamických a úhozových/artikulačních nuancí. Moderní klavír kvůli velmi těžké mechanice vyžaduje téměř opak, a je tedy těžké a nepříjemné mezi těmito nástroji přepínat. Proto jsem na moderní klavír nesáhl už čtyři roky!

Pokud se nemýlím, studujete 4. ročník (tedy 1. magisterský navazující) na brněnské JAMU ve třídě Barbary Marie Willi, jedné z předních dam cembala v České republice. Jak vás její osobnost formovala? Paní profesorka mě formovala osobnostně velmi zásadně. Kromě dovedností hráčských mi dokázala předat i dovednosti „lidské“. Díky jejím rozsáhlým znalostem mě dokázala správně nasměrovat v mém hudebním hledání. Při klasických pochybách o smyslu poslání umělce mě byla vždy schopna motivovat a přesvědčit dostatečnými argumenty. A naopak ve stavech nadšeného tvoření mě podporovala v mých ambicích. Barbaru Willi považuji za vynikajícího a progresivního pedagoga s holistickým přístupem k výuce hudby.

Hra na cembalo není jen o přednesu sólové literatury, ale její neodmyslitelnou součástí je hra bassa continua. Když si můžete vybrat, které hraní je pro vás přitažlivější? Mám rád vše. To byl nakonec taky jeden z důvodů, proč se dát na cembalovou dráhu. Nejlepší je asi koncepce koncertu, na kterém vystupuji jako sólista i jako doprovod. Tímto způsobem sestavuji koncerty např. s flétnistkou Michaelou Ambrosi, se kterou tvoříme duo. Jde o vyvážený poměr sólových skladeb pro cembalo a sólových skladeb pro flétnu s doprovodem cembala obligata či bassa continua. Pak je koncert i pro posluchače mnohem pestřejší a zajímavější. Čas od času si zahraji i jako continuista v orchestru, což je zcela odlišná zkušenost, kterou hráč na jiné klávesové nástroje často nezažije.

Dost ale o cembalu, povězte nám, prosím, jaké jsou vaše další plány do budoucna? Plánujete setrvat jen u koncertní činnosti nebo se vydáte na dráhu pedagogickou? Určitě bych chtěl obě činnosti nejlépe skloubit. Od minulého roku jsem začal vyučovat a doprovázet na své alma mater – Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Práce se studenty mě velice baví a naplňuje. Zvlášť když se setkávám s nadšením, zájmem a otevřeností. Vlastní studium bych upřímně chtěl už co nejdříve ukončit a určovat si vlastní cestu sám a mít více času a motivace realizovat své projekty.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.