Viktoria Mullova je subtilní žena, avšak ani vedle tak velkého umělce, jakým je v obou smyslech toho slova John Eliot Gardiner, se na pódiu Rudolfina při jejich společném únorovém pražském vystoupení v Prokofjevovi rozhodně neztrácela.
V roce 1980 Viktoria Mullova, studentka moskevské konzervatoře, vyhrála Sibeliovu soutěž v Helsinkách a o dva roky později získala zlatou medaili na Čajkovského soutěži v Moskvě. O první místo se tehdy dělila se Sergejem Stadlerem.
Umělkyně působící od 80. let na Západě má u firem Philips (nyní Decca) a Onyx zajímavou diskografii sahající od nového snímku Bachových sonát po soudobá díla Davea Marica a Frasera Trainera, od benátského baroka po album pořízené s britským pianistou Julianem Josephem a nazvané Through the Looking Glass. Také rozhovor s ní, jakkoli v den hlavní zkoušky na pražský koncert krátký, nebyl bezobsažný. Odpovídala nicméně překvapivě plaše.
Co cítíte k Prokofjevově hudbě? Jaký k ní máte vztah? Pociťujete s ní sounáležitost, nebo je pro vás jen součástí světového repertoáru? Ne, je pro mě skutečně něčím zvláštním. Protože byl Rus. Z jeho hudby je cítit ruská osobitost. Prokofjev není jako jiní. Jeho hudba se nedá srovnávat s hudbou dalších skladatelů, je unikátní. Nejtypičtější tváří Prokofjevovy hudby je – alespoň pro mě – jeho balet Romeo a Julie.
Tedy hudba melodická, lyrická? Ano, velmi melodická, velmi lyrická. Velmi osobní. Druhý houslový koncert je právě takový. Zvláště druhá věta!
Máte sama úzké vazby k Rusku? Popravdě řečeno ani ne. Občas tam jezdím, ale necítím se být sama příliš Ruskou. Cítila jsem se v Sovětském svazu jako ve vězení a když jsem odtamtud zmizela na Západ, byla jsem nesmírně šťastná.
V kterém to bylo roce? Ve třiaosmdesátém.
Tedy vlastně brzy po vašem úspěchu v Čajkovského soutěži? Ano. Úplně na začátku mé dráhy.
Jak důležitá pro vás byla účast v Čajkovského soutěži? Velice. Bez ní by mě nikdo neznal. Takže to byla výborná věc při mém startu na Západě. Výhra v soutěži byla tehdy jediná možnost, jak začít skutečnou kariéru. Tehdy. Dnes už soutěže takový význam nemají.
Proč? Je jich tolik.
Myslíte, že máte recept na interpretaci ruské hudby, že můžete prokázat nebo zúročit mimořádný vztah k ruské hudbě, když odtamtud pocházíte? Pokud skutečně hraji ruskou hudbu nějak jinak než mnozí, pak myslím že ne proto, že jsem Ruska. Může být hodně Rusů, kteří hudbu své země hrají divně, a naopak řada lidí ze Západu, kteří ji budou zcela chápat.
Takže se nepředpokládá, že musíte být „ta nejlepší“ v interpretaci ruské hudby. Co je to „ta nejlepší“? V hudbě nic takového neexistuje! Vždyť záleží na tolika věcech, existuje tolik různých způsobů hry…
Myslím emocionálně, porozuměním… Ani tehdy nemůžete říkat „nejlepší“. Někomu to tak bude připadat, jinému ale ne a řekne – takovýhle způsob hry se mi nelíbí. Myslím, že se opravdu nemůže říkat to a to je nejlepší. Jen ve sportu. Tam ano. Tam můžete počítat sekundy.
Máte poměrně široký repertoár, sahající na jedné straně k Bachovi… Loni jste vydala novou bachovskou nahrávku. Jak vnímáte její úspěch? Momentálně je mi ten snímek nejbližší, myslím, že je skutečně mým nejlepším. Zbožňuji hrát Bacha, objevovat v něm. Měla jsem pro desku úžasného cembalistu. Hrát s někým takovým, jako je Ottavio Dantone, byl požitek. A naučila jsem se spoustu nových věcí a obohatila tak svůj svět. A to je velice uspokojivý pocit, naučit se něco nového.
Přistupujete k Bachovi takříkajíc autenticky? Snažím se být co nejblíže stylu, ale netoužím po tom, dodržovat nějaké předpisy, zákony. Znám jeden italský soubor, Il Giardino Armonico, který používá dobové nástroje, ale dělá zároveň tolik nových věcí! Na druhou stranu totiž někdy umí být autentický přístup pěkně nudný…!
Takže se snažíte hrát Bacha jako tenhle soubor? Ne podobně, ne stejně. Vždycky naslouchám druhým hudebníkům, ráda se nechám ovlivnit tím, co se mi líbí, ale rozhodně se nesnažím hrát jako někdo jiný. To opravdu není nutné.
Na druhé straně studujete a uvádíte soudobou hudbu. To je široké spektrum – od Bacha až k ní. Zároveň se ale musím zeptat i opačně: je opravdu tak odlišné hrát moderní hudbu? Jak tohle napětí cítíte? Já ve skutečnosti nehraji tolik současné hudby. A když, tak jen takovou, která se mi líbí. To by jinak byla ztráta času, hrát něco těžko pochopitelného, něco, co bych si skutečně nezamilovala. Na kdovíjaké pokusy prostě nemám čas. Pravda, objednala jsem si pár věcí u anglického skladatele Frasera Trainera, ty hraji. Ale celkově nemám v repertoáru tak moc moderní tvorby.
Takže se vlastně zabýváte hlavně hudbou, která vznikla pro vás. Ano, převážně.
Používáte dva vynikající nástroje – stradivárky Jules Falk z roku 1723 a Guadagniniho housle. Který jste si vzala do Prahy? Stradivárky, ty mají moderní kovové struny.
A ten druhý? Ten má střevové.
Pro barokní hudbu? Nejen pro ni. I pro klasicismus. Hraji na něj i Beethovenův a Brahmsův koncert. A samozřejmě i Bacha. Starou hudbu.
Dá se mezi tak vynikajícími dvěma nástroji hledat vůbec rozdíl? Jistě, jsou úplně odlišné. Pochopitelně v souvislosti se střevovými strunami užívám jinou techniku.
A odhlédnuto od různých typů užitých strun? Byl by zvuk srovnávaných houslí i pak tolik odlišný? Ano.
Co vás teď čeká? Čím se zabýváte v těchto týdnech a měsících? Připravuji se na druhou část bachovské nahrávky, na sólové věci – dvě sonáty a jednu partitu. Mám je natáčet v říjnu. V létě ale mívám volno od houslí. Čtyři měsíce.
Dá se tedy říci, že tento rok žijete víc barokní hudbou – kvůli nahrávce? Ani ne. Hodně dělám Prokofjeva, během jara vystupuji často s klavíristkou Katiou Labequeovou, vícekrát mě čeká Beethoven a Brahms. Starou hudbu vlastně moc nehraji.
Jak je obtížné přeskakovat mezi těmito dvěma světy? Mezi starou a modernější hudbou? Bývalo to obtížné. Dneska je to věcí…
…koncentrace? Toho, jak dobře hrajete. Nepůsobí mi problém ani změny ladění, zvyknu si na nižší ladění, kdy a1 je 415, velice rychle. Ale pravda je, že mnohem lépe se cítím až po pár dnech. A zní to pak i lépe.
Změna se tedy neodehrává ani tak v prstech, jako v hlavě? Ano. Abych řekla pravdu a abych to řekla co nejpřesněji, jde vlastně o to, jak dýcháte.
