Janáčkův Osud uvedla – poprvé na rakouském území – vídeňská Státní opera v jediném večeru s Pucciniho málokdy hranou operní prvotinou Le villi . Jedinou spojnicí dvojího inscenačního týmu byla dirigentka Simone Young , nová šéfka hamburské opery. Osud pojala temperamentně, se značným citem pro dění na jevišti, byť někdy až příliš naddimenzovala zvuk orchestru, Le villi spíše naopak – její Puccini zněl až civilně, málo kontrastně. Dalo by se říci, že se do jisté míry přizpůsobila jevištní řeči obou polovin večera. Otázkou však je, zda spojení těchto dvou zcela disparátních oper bylo šťastné.
Pountneyho a Lazaridisův Osud (režie, scénografie) působivě a logicky propojil jednotlivé epizody málo sourodého libreta do stále kolotajícího, až filmově působícího celku. Uprostřed pódiově zvednuté lesklé černé točny, vzdáleně připomínající gramofonovou desku, stojí koncertní křídlo, u něho sedí skladatel Živný (vynikající Jorma Silvasti ). Kolem Živného korzuje, posedává, pobíhá převážně bíle oděná secesní lázeňská společnost. Vše se odbývá v živém rytmu, v sugestivní atmosféře slunného bezstarostného dne ve velmi elegantních lázních Janáčkovy doby. Výrazně načrtnuté charaktery postav, drobné vtipné situace. Míla (Cornelia Salje ), její matka (Anja Silja ) a všechny menší role jsou i typově obsazeny bezchybně, výjimkou je Živného a Mílin syn Doubek, který jak ve své dětské, tak i v dospělejší podobě působil až příliš matně.
Dění na točně je naprosto transparentní díky zcela čirým fóliovým závěsům, splývajících z paprskovitých ráhen kovového okruží, které (s výraznou pomocí světla) vymezují jednotlivé hrací segmenty. Mobiliář je minimální. Kolem jeviště stojí bílé „tenisové“ soudcovské stolce – jako by se na točně odehrávala jakási společenská hra, která neoddělitelně patří k životu lázeňské smetánky. Inscenace má švih a společenskou hladkost dění z počátku minulého století, nechybí jí občasný humorný nadhled, který vyústí až do překvapivého, jako by tragikomického závěru: skladatel Živný po svém zkolabování – vypadajícím jako začátek konce jeho života – vstává, posílá pryč lékaře, hluboce se obecenstvu uklání a jde si sednout ke svému klavíru. Zdá se, že onen chybějící třetí akt jeho opery bude přece jenom napsán! Vše se vrací na začátek, točna s lázeňskou společností se němě otáčí i do ticha nastalého po doznění Janáčkovy hudby.
Režisér David Pountney podtrhl atmosféru přelomu minulých století výrazně elegantními secesními kostýmy (Johan Engels ). Jeho skladatel Živný, ač Janáčkovi zevnějškem nepodoben zhola ničím, je ve výsledku přesto jako by jím samotným. Osud zazněl ve Vídni ve své původní podobě (bez dramaturgické úpravy Václava Noska). Diváci tu mají možnost pochopit závažnost díla, které přišlo po Její pastorkyni a stojí v jejím stínu. Zjevnou slabinou Osudu je totiž libreto plné neuvěřitelně neobratných, rádoby poetických dobových klišé, z nichž se Janáček nedokázal vymanit – a právě tyto pasáže transformuje vynikající německý překlad (Claus H. Henneberg ) do jednotnější, dramatičtější a méně archaické podoby. Stylově čistý vídeňský Osud je ve svém až filmově soudržném tvaru velmi přesvědčivou interpretací často (neprávem) opomíjené Janáčkovy opery.
Pucciniho první opera Le villi je dílem kontrastním a režisérka Karoline Gruber pro jeho interpretaci zvolila provokativní výrazové prostředky – jeviště ovládla estetika kýče. Scénografie je plošná – prostor téměř klaustrofobicky uzavřený stále se opakující černobílou fotografií mladého muže v záplavě zeleně kolorovaných jehličnatých stromů, kostýmy jsou záměrně křiklavé (tyrolské kroje částečně z lesklého plastu, ostře červená, žlutá, modrá, zelená, sbor je výrazně nalíčen a učesán, ženy v natáčkách), stejně zbarvené domácí elektrospotřebiče lehce zestárlého typu (60. léta?), které po Annině zešílení dosti neobratně vyměňují kulisáci za šedé (výprava Johan Engels ). Výborní představitelé tří hlavních postav, především Krassimira Stoyanova , ale také José Cura (celí v bílém) a Franz Grundheber , jejichž mimořádné pěvecké výkony (a spolu s nimi rovněž síla tragického příběhu!) byly zahlušeny agresivitou zvoleného inscenačního jazyka. Škoda!
