pondělí, 3. březen 2008

Vesna Cáceres - Brazílie s chutí pražských tramvají

Napsal(a) 

Vesna Cáceres Vesna Cáceres

Vesna Cáceres má „etno“ v krvi. V roce 1971 se narodila v nynějším Chorvatsku, po otci je Čechomaďarka, po matce Slovinkošpanělka a sama momentálně tíhne k brazilské hudbě. Když v roce 1990 přišla do tehdejšího Československa studovat hudební vědu a později zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka, netušila ještě, že tu zůstane, už osmnáct let.

Postupně si splňuje své hudební sny a plány: v roce 1995 založila latinou se inspirující kapelu Ánima, která působí dodnes, dále jazzovou formaci Vesna Cáceres trio, ve které spolupracuje s pianistou Vojtěchem Eckertem, sama na svých recitálech vystupuje jako písničkářka a akordeonistka a složila hudbu k několika divadelním hrám. Nyní vydává nové „brazilské“ album Aquarela do Brasil a chystá se na další. Svůj široký žánrový rozptyl vysvětluje slovy, že „hudba je prostě jen jedna“.

Cítíš se být jazzovou zpěvačkou, písničkářkou s harmonikou, zpěvačkou world music, nebo se těmto škatulkám záměrně vyhýbáš?

Cítím se být hlavně hudebnicí. Škatulkování potřebují obchodníci, protože musí do nějakého řádu uspořádat hudbu, kterou prodávají, to je v pořádku. Můj přístup k hudbě je založený především na upřímnosti.

Nechávám vždy v sobě skladbu uzrát. Při tomto procesu uzrávání – já tomu říkám „přežvýkání skladby“ – se intuice domluví s řemeslnou zkušeností, jak to vlastně bude. Takto přistupuji k veškeré hudbě, kterou dělám. Pro posluchače je spíše rozhodující způsob doprovodu, na který já přirozeně reaguji.

V závislosti na typu projektu a stylu hudby střídáš techniku zpěvu. Máš nějaké vzory, kterými se necháváš ovlivnit nebo od kterých techniku přejímáš?

Ohledně techniky zpěvu mě především ovlivnilo mé vlastní, asi pětileté studium operního zpěvu. Dlouho jsem zpěv studovala soukromě, u několika profesorek a profesorů, a pak jsem díky profesoru Luďku Löblovi, který učil na Státní konzervatoři a na Ježkově konzervatoři, udělala zkoušky na pěvecký obor na Ježkovu konzervatoř. Jeho slova totiž byla: „Proč bys mne platila soukromě, když tě na Ježkárnu určitě vezmou, a já tam učím...“. Právě tato „náhoda“ mi ukázala cestu dál. Tam jsem začala zpívat do mikrofonu, což je jiný přístup ke zpěvu než operní zpěv. Jinak já vzory moc nepěstuji. Ovlivňuje mě každý zvuk kolem mne. Uvedu však pár, v jazzu méně obvyklých jmen, jejichž zpěv mě, mimo jiné, zaujal: Tamara Obrovac, Mari Boine, Márta Sebestyén, Elizabeth Fraser, Elis Regina, Fayruz, Milton Nascimento, Rosa Passos...

Jazz okořeněný kubánskými a brazilskými či obecně latinskoamerickými rytmy je u nás v poslední době častý a oblíbený (uveďme například Yvonne Sanchez, Miriam Bayle, Cuban Summer, Janu Koubkovou). V čem bys řekla, že se od ostatních odlišuješ, v čem je tvá produkce jiná, originální?

Tito výborní čeští umělci zůstávají věrnější jazzové podobě latiny, která je ovlivněná severoamerickým pojetím jazzu. Já se snažím jít cestou přímého ovlivnění Latinskou Amerikou. Jinak řečeno, „etno“ pro mne často není pouze ovlivnění skladby, ale její podstata. Ale zdá se, že mnohé rozdíly mizí a Praha se stává multikulturním městem. Mladí talentovaní hudebníci už dávno znají brazilskou či jinou latinskoamerickou hudbu a vytvářejí nové krásné fúze. Momentálně se mi docela zalíbila Vendula Šmoldasová a její Bossa Nova Sensation.

Jsi původem z Chorvatska, zpíváš španělsky, anglicky, portugalsky. V jakých případech volíš ke zpěvu češtinu?

Když dostanu zakázku udělat hudbu k českému divadelnímu představení, tak pravděpodobně použiji český jazyk do většiny písní. Pokud píšu hudbu v kubánském stylu, nejčastěji volím španělštinu. Výjimkou je například píseň Honza z desky 5 Elementos. Obecně jsem teď v období, kdy češtinu používám velice hojně. Je to také proto, že v mé kapele Ánima hrají čeští hudebníci a kamarádi – kontrabasista Petr Tichý, kytarista Vojtěch Želinský, bubeník a perkusista Stanislav Amcha a Bharata Rajnošek, hráč na všechno, do čeho se dá foukat – saxofony, trubka, flétna. V tomto obsazení už můžeme zčeštit cokoliv (směje se ).

Od roku 2006 hraješ ve hře Čtyři polohy a jedna Vesna, kterou režíruje Jaroslav Dušek. Jak ses dostala ke spolupráci s Duškem a jaký z ní máš pocit po necelých dvou letech?

S Jaroslavem Duškem spolupracuji od roku 2004, kdy jsem v jeho režii udělala hudbu pro divadelní zpracování hry Tonka Šibenice. Následovala spolupráce na hře Manželské vraždění, kde Jaroslav hrál, a režíroval to Jan Hřebejk. Hra Čtyři polohy a jedna Vesna je jiná v tom, že v této hře jsem já přímo na pódiu, hraji a zpívám vlastní písně živě. Pro mne je to tak trochu svátek hrát živě v divadle. Lidé jsou naladěni na vnímání toho, co se před nimi děje, a hudbu poslouchají pozorně.

Nedávno jsi dokončila nové album Aquarela do Brasil. S jakou kapelou se zde představuješ?

Album v překladu znamená Brazilský akvarel. Je to čistě brazilský repertoár, kde se představuji jako zpěvačka samby, bossa novy, choro a MPB (Música Popular Brasileira). Protože jsem si přála, aby deska měla co nejbrazilštější zvuk, sestavila jsem kapelu z brazilských hudebníků žijících v Praze. Na desce uslyšíte tedy nástroje specifické pro Brazílii: na cavaquinho hraje Tiago Ferreira, na pandeiro Flavia Torga, na baixolao Sashinho Alex Ginsburg, pak je tam quica, na akustickou kytaru hraje André Sah, který se mnou nazpíval i některé vokály, občas harmonika a další perkuse.

Jak dlouho jsi nové album dávala dohromady? Jak dlouho se rodilo?

Skoro rok se s přestávkami nahrávalo, ale rodilo se mnohem déle. Mé okouzlení brazilskou hudbou trvá asi již deset dvanáct let. Ale toto album je svědectvím toho, že jsem pokročila ve studiu nejen MPB a bossa novy, ale také samby a choro.

Loni v lednu jsi navštívila Brazílii, ovlivnil tě tento pobyt v něčem?

Ta cesta byla výsledkem dlouholetého sbližování se s brazilskou kulturou. Setkala jsem se tam s mnohými hudebníky, se kterými jsem i jako host vystoupila, například Bilinho Teixeira a skupina Choro na feira, Lulhi e Lucina, skladatelky a písničkářky, Vito Biglioni, jazzový kytarista, Moacyr Luz, skladatel a kytarista samby, Beth Carvalho, zpěvačka... Shodou okolností jsem se v Riu seznámila s Carlosem Alberto Afonso, majitelem obchodu Toca do Vinicius v Ipanemě, neoficiálního muzea bossa novy. Tento pán nemohl uvěřit, že někdo v Praze, tak daleko od Brazílie, zpívá brazilskou muziku a že bossa nova se v Čechách mezi jazzovými hudebníky hraje často.

A co ti setkání s ním přineslo?

Nabídl mi vystoupit na 80. výročí narození A. C. Jobima a zazpívat jednu z nejznámějších skladeb na světě – Garota de Ipanema . Podmínkou však bylo, abych tu skladbu nejdříve zazpívala v češtině a pak portugalsky. Protože jsem text této písně neznala v české verzi, tak jsem si ho napsala. Když jsem před publikem zpívala česky, všichni se na mne dívali jako na gringu, cizinku... Ale stačilo pár počátečních slov v portugalské verzi, a pak mě čekal krásný zážitek. Totiž okamžitě se mnou všichni zpívali, což jsem v Evropě samozřejmě nikdy nezažila.

Píseň Dívka z Ipanemy se objevuje jak v původní verzi, tak i s tvým textem na novém albu...

Ano, album otvírá již zmíněná Dívka z Ipanemy, která pro mne symbolicky spojuje Prahu s Brazílií, přesněji s legendární pláží Ipanema v Riu.

Do jaké míry jsi vycházela v této písni z původního textu a kde jsi pracovala sama?

Ptám se proto, že v textu zpíváš i o pražských tramvajích... (směje se) Snažila jsem se dát do českého textu brazilský význam, dát tam tu intimitu a lehkost, která je typická pro brazilskou hudbu. A ty tramvaje v Praze jsou toho součástí.

Myslíš, že je na albu slyšet, že ses setkala z brazilskou hudbou přímo v Brazílii?

Rozhodně ano. Ale pociťuji to spíše já. Paradoxně je to méně v hudbě a více v tom, že jsem měla možnost se ponořit do života obyčejných Brazilců. Po této zkušenosti jsem dokázala s větší identifikací sebe sama porozumět brazilské kultuře a tak zazpívat písně na nové desce.

V Brazílii ses setkala s kapelou Os Cariocas, která v 60. letech uvedla písně A. C. Jobima, Garota de Ipanema a Samba do Aviao, vlastně poprvé. Obě jsou zaznamenány na novém albu, je to náhoda, nebo tě setkání s touto kapelou natolik ovlivnilo, že jsi vybrala mimo jiné právě tyto dvě?

Je to spíš proto, že jsem se snažila píseň Samba do Aviao nahrát již dřív a vyšlo mi to až teprve teď. A s Dívkou z Ipanemy jsem se chtěla rituálně rozloučit. Mám ji nahranou již v anglické, české i portugalské verzi.

Aranžovala jsi většinu písní, nebo z jakých aranží vycházíš?

Skladby, které jsou na albu, znám v mnoha verzích. Snažila jsem se těmto písním dát svůj otisk a konkrétní aranže vznikaly ve spolupráci s kapelou.

Poslední skladba na desce Aquarela do Brasil Come To Me je v úplně jiném stylu a lehce rozbíjí celkovou kompaktnost alba. S jakým záměrem nebo úmyslem jsi právě tuto popovou píseň k brazilským skladbám přidala?

Píseň Come To Me , kouzelná popová skladba, je bonus track, magická třináctá skladba, díky které vlastně zpochybňuji mé zařazení mezi brazilské zpěvačky (směje se ). Tato skladba nebyla většímu publiku představena, měla jsem ji zachovanou ve svých archivech. Chtěla jsem ji tam dát proto, abych vzbudila otazníky u posluchačů a jejich zvědavost ohledně mé tvorby jiné než brazilského stylu. Snad se to podařilo.

Budeš koncertovat v návaznosti na nové album? Uslyšíme nové skladby na tvých koncertech?

Všichni muzikanti hrají i v jiných kapelách, stejně jako já, tudíž jsme dost vytížení. Ale příležitostné koncerty zvládneme. Mnohé nové bossa novy budou moci posluchači slyšet také na mých koncertech s triem Dr. Vojtěcha Eckerta. S ním ostatně právě připravuji i další desku. Bude to jazzovější pojetí brazilské muziky, ale plné krásných harmonií a zpěvných jazzových sól, což je Vojtěchova parketa. Každopádně vydáním alba Aquarela do Brasil pro mě prezentování brazilské hudby nekončí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.