úterý, 29. leden 2019

Martin Otava: Režírovat operetu je jako krotit dravou zvěř

Napsal(a) 

Martin Otava, foto Vojtěch Havlík Martin Otavafoto: Vojtěch Havlík

Operetní žánr je dnes téměř výhradně v operních rukou. Po zrušení operetních divadel jsme si zvykli, že kamenné zpěvoherní soubory v metropolích i v regionech integrují operetní tituly do svých sezón po bok operní literatury. Tak se třeba hraje Krásná Helena vedle Libuše, Země úsměvů vedle Aidy, Mam’zelle Nitouche vedle Bohémy či Veselá vdova vedle Nabucca. A ve všech inscenacích vídáme tytéž tváře. Poslední zmíněný případ nastal v plzeňském Divadle J. K. Tyla, které po podzimní premiéře Verdiho starozákonního dramatu připravilo dílo, jež si vysloužilo přízvisko „nejslavnější opereta“. Karlínská premiéra proběhla 24. ledna, v Plzni se titul objeví poprvé 2. února. V Lehárově Veselé vdově, nesmrtelné především díky chytlavým melodiím, se vše točí okolo čerstvě ovdovělé dědičky značné sumy peněz, na kterou má zálusk kdekdo, dokonce i státní pokladna její fiktivní rodné země. Ona však miluje svou starou lásku, s níž jí to nakonec „klapne“. Inscenace vznikla v koprodukci s Hudebním divadlem Karlín, kde plzeňský ředitel a režisér Martin Otava před lety působil jako tančící a zpívající operetní mladokomik.

I zde jsme viděli umělce, které potkáváme ve velkých operních titulech. U některých už jsme zvyklí: příkladně Jakub Hliněnský, fungující zároveň i jako asistent režie, dokáže se šarmem ztvárnit jak vyslance Yamadoriho, tak pařížského šviháka či jednoho ze dvou roztomile ráčkujících diplomatů nadbíhajících bohaté vdově. Jiří Kubík interpretuje s přehledem konzula Sharplesse nebo komedianta Silvia a pak s grácií vykreslí poněkud malomyslného vojáka Kromowa ze státu Pontevedro. Richard Samek s lehkostí podá Prince v Rusalce či Dona Cézara ve Fibichově Nevěstě Messinské a zároveň několik postav v Noci v Benátkách či Camilla de Rosillon ve Veselé vdově. Velkým překvapením tu ale byla sólistka Šaldova divadla v Liberci, v Plzni pravidelně hostující Lívia Obručník Vénosová, kterou jsme doposud znali jako představitelku mladých žen s tragickým osudem, často nešťastnou matku a manželku. Lívia dostala do své veselé vdovy Hanny Glawari vše, co jí autor i režisér přisoudili – moderní, kultivovanou, pozitivně smýšlející, energickou a rozpohybovanou ženu s úsměvem na tváři. A zároveň v ní zůstala špetka zemitosti z Janáčkovy Jenůfy, Foersterovy Evy, Pucciniho Fidelie či nejnověji Rachmaninovovy Francesky da Rimini na její domovské scéně.

, foto Martina Root foto: Martina Root

Jde vesměs o velmi mladé umělce, kterým ještě nebylo třicet let. Jejich tým pak korunuje několik skutečných matadorů, za všechny jmenujme Pavlu Břínkovou jako zasloužilou tanečnici Praskovju a Jana Ježka coby barona Zetu. Oba dva svým věkovitým hrdinům udělili kouzelný mix senility, občasného „uslintaného“ erotického vzepětí a zároveň moudrosti zralého člověka – která Pavle Břínkové nechyběla ani na tiskové konferenci k premiéře, kde řekla: „V roce ´87 jsem v tomto kuse hrála Valencii, pak i Hannu Glawari. Jsem přešťastná, že se Veselá vdova do Karlína vrací a těší mne, že – i když už nemůžu dělat Hannu ani Valencii – tu můžu s vámi být aspoň jako Praskovja. Doufám, že ji udělám tak, abyste si mě zapamatovali…“

Výpravné scéně s mramorovou bránou v prvním, zahradou s altánkem ve druhém a velkolepým kabaretem ve třetím aktu dominuje deset(!) párů tanečníků, opět velice mladých, s nimiž choreograf Martin Šinták namíchal vzrušující koktejl chvílemi jak z muzea klasické operety, chvílemi zas jako z moderního muzikálu.

A své kvality potvrdil jak plzeňský sbor připravený Zdeňkem Vimrem, tak orchestr vedený Norbertem Baxou. Obě tělesa se představila jako homogenní, intonačně i artikulačně precizní složka, které ovšem nechyběl doušek lehkosti a francouzské velkorysosti. Ti všichni operetu, často pohrdlivě považovanou za něco přežitého či zastaralého, dělají s nasazením, nábojem a jiskrou. Užívají si ji. A jejich energie se nerozplyne v prostoru a nemine se cíle. Ne nadarmo se kousek ode mne při slavném duetu objímali dva postarší manželé a jindy zas vedle sedící mladičká slečna plácala do rytmu galopu svého partnera po koleni. Nemluvě o ovacích zcela zaplněné karlínské scény při závěrečné děkovačce.

Michal Bragagnolo, foto Martina Root Michal Bragagnolofoto: Martina Root

Na premiéře v Hudebním divadle Karlín jsme hovořili s Martinem Otavou, režisérem představení a autorem českého překladu mluvených dialogů.

Známe vás především jako režiséra operního. Jaká východiska si stanovujete jako inscenátor operety? Opereta je žánr sám o sobě, jako příkladně melodrama. A je velký rozdíl, jde-li o operetu lidovou či takzvanou velkou operetu. Lehárova Veselá vdova je klasickou ukázkou velké operety vídeňského střihu. Zde uspějí jen všestranní umělci, kteří mají esprit, umí tančit a hovořit. Musí mít schopnost veškeré své jevištní vyzařování obohatit o mírnou, ale jasnou stylizaci. A musí udržet tah a ohromné nasazení. Podle mého názoru jde v operetě o to, abychom vzbudili pocit krásy a pohody. Abychom ukázali, že život má smysl, že je barevný a krásný i komplikovaný. Dát divákům sílu, kterou ze sebe umělci musí vyždímat a jako disk poslat do hlediště. A také naději. Protože jen málo operet nekončí happyendem.

Pozoruji protagonisty vaší inscenace, které třeba dobře znám z operních představení jako vážné figury, sleduji, jaké míry pohybu a energie jsou schopni dosáhnout. A říkám si, že absorbovat do sebe onen náboj, který posíláte mezi diváky, představuje pro vás jako režiséra střídavý úkol. Že s někým se „zapotíte“ méně, s někým více… Jistě, někteří vám ten kýžený výkon přinesou po pár aranžovacích zkouškách, někteří ho musí pracně budovat. Často si připadám jako krotitel dravé zvěře. Ale nic se nevyrovná pocitu, kdy se zvedne opona, a všichni hrají v jednom stylu. Nemluví nespisovně nýbrž kultivovaně – ovšemže tak, jak by s vámi na ulici nebo v kuchyni nemluvili – nemají v mluvních frázích propady, je jim rozumět. Protože v operetě spočívá na mluvených vstupech velká váha, vždyť právě jimi vám aktéři často vysvětlují, o co jde. A tohle vše dohromady dává jedno z vrcholných umění.

Zdůraznil jste neustálou potřebu mírné stylizace. Dnes večer bylo na jevišti opravdu početné obsazení a já jsem viděl té stylizace a nadsázky poměrně jasně odstupňovanou míru. Od dvou francouzských nápadníků, kteří jakoby vypadli z grotesky, až třeba po hlavní protagonistku Hannu Glawari, která zůstala naopak velice přirozená. Čím se při této modelaci necháte vést? Ústřední pár, tedy Hanna Glawari a Hrabě Danilovič, nemůže být příliš nadsazený. Ten má být nejvěrohodnější, s ním má divák nejvíce jít dějem a nejvíce souznít. A dalším párem, který vyžaduje velkou přirozenost, je Valencie a Camille de Rosillon.

Na opačném konci pak stojí dva francouzští diplomati, kteří svádějí boj o ruku Hanny Glawari, přičemž se chtějí oženit především s jejími pěti sty miliony… U těch je naopak ta nadsázka nutná, jsou to totiž jediní Francouzi, kteří se snaží mluvit pontevedrickým jazykem, nevyslovují hlásku „er“ a neustále jim do mluvy skáčou francouzská slůvka. Ano, tihle dva představují opravdovou taškařici. Ale vy jste si správně všiml, že naši umělci jsou jako kuličky na počítadle. Někteří jsou v té vyhrocené stylizaci uprostřed, jiní vlevo, další vpravo jako extrém. Což jsou právě tito dva diplomati, Raoul a Vicomte. A umělci, kteří se v těchto rolích střídají, hrají ty dva nápadníky s velkou láskou a chutí. A ta „crazy“ poloha je velmi baví.

A všem je jasné, že Hannu Glawari nechtěji jako ženu, ale jako dědičku pěti set miliónů. A my, diváci, od začátku víme, že ani jeden z nich jí nedostane… Lehárova Veselá vdova je zasazena ve fiktivním státě zvaném Pontevedro. Jak jste si tuhle zem a její reálie, obyvatele a historii, pro sebe definoval? Jako kraj ne nějak konkrétně určený a skutečný. Ponetevdro je prostě nějaká hypotetická zemička. Přidrželi jsme se zvyku umisťovat ji kamsi na Balkánský poloostrov, což by mělo vyzařovat z celé inscenace. Určujícím vlivem nám byla samozřejmě hudba. Například druhý akt Veselé vdovy začíná slavností v paláci Hanny Glawari v Paříži, kde se všichni pontevedrijci setkávají, a Lehár tu opět osvědčil svou schopnost zpracovat v hudbě cizokrajné, exotické motivy; zde východní, balkánské, jindy třeba čínské, vzpomeneme-li si na Zemi úsměvů.

, foto Martina Root foto: Martina Root

Scénu i kostýmy jste se snažili ladit podle těchto inspirací, ale zároveň jakoby vám šlo o to, aby zůstávaly francouzsky elegantní… nicméně to, co vidíme na jevišti a slyšíme v hudbě, jsou všechno vnější znaky. Má pro vás ale to Pontevedro ještě nějaký skrytý charakter, něco jako naturel či povahu? Má. Řekli jsme si, že naše Pontevedro bude poněkud přímější a upřímnější, zemitější, drsnější. Taková je i naše hlavní protagonistka Hanna Glawari. Ona je navíc z chudých poměrů, jiné sociální vrstvy. A to by mohlo být tím určujícím prvkem pro její chování. V dobrém slova smyslu; je obyčejná, nelže a nevymýšlí si.

Ale kvůli tomu nemusí cestovat do Pontevedra… Ovšem, přiznávám, že to byla jen jakási berlička, protože vztah Hanny a a hraběte Danila by fungoval úplně stejně v Paříži, v Praze nebo Vídni.

Dnes večer jsme viděli vše, co je pro operetní žánr příznačné. Brilantní zpěv, tanec, dokonale srozumitelné mluvené dialogy. I komunikaci s diváky. V operetě je běžné, že herec vysvětluje publiku cosi důvěrného o jeho spoluhráči, který je pár kroků od něj, ale neslyší ho. To je ona operetní licence, kterou dobře známe a kterou máme v tomto žánru třeba i rádi.

A čím podle vás konkrétně Lehárova Veselá vdova obohatila ta operetní klišé, proč právě ona se považuje za nejslavnější operetu? Snad za to můžou ty melodie ze třetího aktu, kdy Hanna Glawari pozve celé osazenstvo z kabaretu U Maxima k sobě domů, ony kankány a galopy. Pro mě ani tou „top“ operetou není, podle mne je rovnocenná třeba se Straussovým Netopýrem. Nepřistupuji k ní jako ke slavnému či méně slavnému kusu. Dílu, které inscenuji, musím především věřit a milovat ho. Pak jste jako táta od jedné rodiny čítající mnoho dětí a je vám jedno, je-li to Polská krev, Čardášová princezna nebo Netopýr.

Snad každé takové dílo má jisté slabiny, které je třeba s ohledem na dnešního diváka překonat; ne vždy se dnes hraje přesně podle originálu, škrtají se pasáže v textu, škrtají se dokonce i postavy, naopak se přidávají hudební čísla. Osobně se vždy snažím k originálu přistupovat s respektem. Ať už je to opera či opereta, chci zůstat uctivý a pozorný. Chci důvěřovat žánru i dílu samotnému. Je ale všeobecně známo, že Veselá vdova ve třetím aktu poněkud „klesá“. Po vrcholném druhém jednání začíná to třetí jiskřivým galopem, jenže pak jde tah nějak do vytracena a do konce díla už se nevrátí. Veselou vdovu jsem poprvé inscenoval asi před deseti lety v Bostonu a tehdy jsem měl ještě možnost vše konzultovat s legendárním operetním dirigentem Miroslavem Homolkou. I on mi tehdy řekl: „Třetí akt padá dolů, musíte s tím něco udělat. Vymyslete si to sám…“ A tak jsme si z druhého aktu půjčili zpěv „Ženy, ženy“, zopakujeme galop, který si následně všichni znovu zazpívají a zatančí, dokonce jsme do třetího aktu přidali kankán z Offenbachova Orfea v podsvětí, a ještě znovu galop. A věřím, že v takové sestavě třetí akt Veselé vdovy nenechá nikoho v klidu. Nádhera, radost, energie, a přitom vše kultivované.

Ono se dnes vůbec s originály zachází s různou mírou pokory a respektu, ale tyto vaše zásahy snad zůstávají stylové a Lehárovi dosti pomůžou. Naše motto zní: „Nemysli si o sobě příliš a než něco přijdeš měnit a vylepšovat, tak si sakra zjisti, jestli na to máš právo."

Ve vaší inscenaci Veselé vdovy vidíme art decové kostýmy, secesní prvky nesou i dekorace, příkladně prvnímu dějství dominuje brána z černého mramoru a dva Herkulové v nadživotní velikosti, nesoucí čtyřhranné lucerny… Jako bychom cítili atmosféru „fin de siecle“ se vším, co k ní patří – jak v uměleckých směrech, tak v duchovní rovině. Na jednu stranu pocit úpadku, dekadence, na druhou víru v nové začátky a progres. A sem spadá Veselá vdova i svou premiérou. Ano, to bylo v roce 1906, už to je jasné východisko. A vzpomeňte si třeba na obrazy Henriho de Toulouse-Lautrec, na jeho slavnou malbu Moulin Rouge, jen o deset let starší… Naše inspirace obdobím art deca je tedy logická. A ti dva světlonoši, které jste zmínil, ti jsou z hotelu Palace z Panské ulice v Praze. A „art deco“ je i naše Hanna Glawari. Je moderní a ztělesňuje onu víru v nový začátek, nové myšlenky. Zatímco ostatní ještě poněkud dokulhávají za ní z minulého století. Podobně jako Don Giovanni, již klasicistně oblečený a modelovaný, avšak zasazený ještě v doznívajícím baroku a rokoku. Hanna je nositelkou nových rysů a progresivního chování. Kultivovaného, leč bez přetvářky a zároveň bez skrupulí.

Bez ohledu na to, co přineslo dvacáté století. Nu, i Veselá vdova by se samozřejmě dala takzvaně aktualizovat, ale my jsme si vytkli za cíl přinést krásné a energické umělecké dílo, pevně zakotvené do konkrétní doby.

Vojtěch Babka

Vystudoval Pražskou konzervatoř a v roce 2003 nastoupil do Českého rozhlasu, kde moderuje denní vysílání, autorsky připravuje pořady o hudbě a hudebnících a uvádí přímé přenosy a záznamy z koncertních síní a divadel. Od roku 2007 připravoval a živě vysílal Operní magazín, v němž soustavně mapoval především dění na regionálních scénách v České republice. Z operních a operetních premiér pořizuje psané reportáže. Jako publicista pravidelně spolupracuje s Harmonií a Operou Plus, pro které připravuje rozhovory s operními pěvci, dirigenty a režiséry. S chutí objevuje nové lidi. Má rád přírodu, sport, železnici, klid lesa a Antonína Dvořáka.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.