pátek, 22. únor 2013

Véronique Gens - Zpívat v Praze je výjimečný pocit

Napsal(a) 

Véronique Gens - Zpívat v Praze je výjimečný pocit, foto Wiener Staatsoper/Michael Pöhn Véronique Gens - Zpívat v Praze je výjimečný pocitfoto: Wiener Staatsoper/Michael Pöhn

Francouzská sopranistka Véronique Gens (nar. 19. 4. 1966, Orléans) studovala na pařížské konzervatoři, kde získala ve svém oboru první cenu; v roce 1986 debutovala jako dvacetiletá se souborem Les Arts Florissants. Zpěvačka si brzy udělala jméno v barokním repertoáru, a to nejen s tímto ansámblem, který vede vynikající specialista amerického původu William Christie, ale i pod taktovkou dalších dirigentů, jako například Marc Minkowski, Philippe Herreweghe, René Jacobs a Christophe Rousset. První mozartovské role nabídl zpěvačce francouzský dirigent Jean-Claude Malgoire a jejich různorodost (Cherubino, ale i Vitellia v La Clemenza di Tito) poukazuje na velký hlasový rozsah. Senzací se stala v roce 1994 v lyonské opeře role Hraběnky ve Figarově svatbě; v roce 1995 byla devětadvacetileté zpěvačce udělena cena francouzské kritiky – Hudební objev roku. Další skvělý úspěch slavila v roce 1998 v roli Elvíry, kterou zpívala na festivalu v Aix-en-Provence (dirigoval Claudio Abbado, režíroval Peter Brook); další rok obdržela cenu Zpěvačka roku 1999 (Victoires de la Musique).

Následovaly další barokní a mozartovské role (Alcina, Fiordiligi, Cavalliho La Calisto, Lullyho Alceste, Rameaův Castor et Pollux a několik postav v Gluckových operách), ale posléze i Mélisande, Alice ve Verdiho Falstaffovi a Eva v Mistrech pěvcích norimberských. Pěvkyně vystoupila na řadě prestižních operních scénách a festivalech (Paříž, Barcelona, Madrid, Salcburk, Vídeň, Berlín, Glyndebourne a Tokio), pod vedením dalších význačných dirigentů (Charles Dutoit, Frans Brüggen, Ivor Bolton, Jean-Claude Cassadesus, Neville Marriner, Serge Baudo). Zpěvačka má jasný názor na role: „Hrát postavy, které mi nejsou sympatické, je pro mě velice těžké,“ prohlásila v roce 2008. „Abych je zpívala dobře, musím v ně věřit.“

V 46 letech patří také k nejžádanějším interpretkám písňové tvorby (k městům, kde vystoupila, se řadí Amsterodam, Drážďany, Kodaň, Lisabon, Londýn, Lucemburk, Paříž, Řím, Salcburk, São Paulo, New York, Boston a Los Angeles). Její interpretace francouzských písňových cyklů (Berlioz, Debussy, Fauré...) vyniká skvělou dikcí a jedinečným výrazem: francouzský repertoár je jí tak vlastní „jako vzduch, který dýchá“.

Natočila více než 70 CD (pro firmy EMI, Naxos, Ondine a další); k jejím posledním nahrávkám patří Berliozova kantáta Herminie, cyklus Nuits d’été a Ravelova Shéhérazada (Ondine, květen 2012) a opera Hercule Mourant francouzského skladatele Dauvergne (firma Aparté, říjen 2012). Véronique Gens je nositelkou řádu Les Arts et des Lettres a Řádu čestné legie. Dne 7. 5. bude za doprovodu Collegia 1704 zpívat v Rudolfinu.

Kdy jste si uvědomila, že máte výjimečný hlas?

Nikdy jsem si nemyslela, že můj hlas je výjimečný, a nemyslím si to ani dnes! Samozřejmě však vím, že jsem nadaná a snažím se o svůj talent pečovat.

Na začátku kariéry jste zpívala hlavně barokní repertoár, ale brzy jste si vydobyla postavení skvělé mozartovské pěvkyně. Co pro vás znamená zpívat Mozarta?

To, že mohu zpívat mozartovský repertoár se projevilo po několika letech profesionální kariéry, a tento postup byl po začátcích v barokní hudbě zcela přirozený. Myslím, že můj hlas je pro Mozarta ideální, a pokud se týká mozartovského stylu, je pro mne – znovu vzhledem k mé původní kariéře v barokní hudbě – zcela přirozený. Mám velké štěstí, že mám „mozartovský“ hlas, v jeho hudbě je všechno: velký tah, ale i přesnost a koloratura. Mozart nesnáší prostřednost, jeho hudba je tak průzračná!

Véronique Gens - Zpívat v Praze je výjimečný pocit, foto Wiener Staatsoper/Michael Pöhn Véronique Gens - Zpívat v Praze je výjimečný pocitfoto: Wiener Staatsoper/Michael Pöhn

Po mimořádném úspěchu v roli Donny Elvíry v roce 1998 na festivalu v Aix-en-Provence jste tuto roli zpívala na mnoha předních evropských scénách a festivalech. Dodnes zpíváte Elvíru téměř každý rok. (Například během posledních čtyř letech to bylo ve Vídni v roce 2009, 2012 a 2013, v Paříži v roce 2010 a 2012 a v Mnichově v roce 2011 – pozn. aut.). Co vás na roli zajímá?

Elvíra mne hluboce dojímá – je přímá, upřímná a schopná všeho, neboť Giovanniho miluje z celého srdce. Mám proto tuto roli skutečně hodně ráda!

Po tolika vystoupeních v této opeře je pro vás role ještě stále výzvou?

Samozřejmě každé nové pojetí role záleží také na režisérově vizi. Elvíru jsem zpívala snad už ve 100 inscenacích Dona Giovanniho ... Tato postava mě nikdy nenudí, stále odpovídá mému očekávání. Myslím, že jsme si s Elvírou velice blízké, strávily jsme spolu tolik času!

Během posledních pěti let jste zpívala z dalších mozartovských rolí také Vitelii (La Clemenza di Tito, La Coruna Festival 2011) a Fiordiligi (Così fan tutte, Baden Baden 2011). Hudba Così je samozřejmě nádherná, ale komentátoři se dnes dívají na námět opery buď velmi kriticky, anebo naopak oceňují, že jde z psychologického hlediska do neobyčejné hloubky. Jaký máte názor na tuto operu, a obzvlášť na Fiordiligi?

Fiordiligi je mladá a ve srovnání třeba s Elvírou neví zatím o životě a o lásce nic. V průběhu opery se ale velmi mění, na konci není táž jako na začátku. Roli mám opravdu ráda, tak jako Elvíra bojuje i Fiordiligi o svou lásku. Není tak hloupá, jak si diváci někdy myslí, a po tom, co se v příběhu opery událo, už nikdy nebude taková, jako předtím. Je mi vždy sympatické, když inscenace dá divákům najevo, že nic už nebude stejné jako dřív...

K operám, ve kterých jste nedávno zpívala, patří také Rameaův Castor a Pollux (Amsterdam, 2008), tři Gluckovy opery (Alceste, Aix-en-Provence, 2010, Iphigénie en Tauride, Vídeň 2010, a Iphigénie en Aulide, Brusel 2009 a Amsterdam 2011), dále Steffaniho Niobe, Regina di Tebe (Londýn a Lucemburk, 2010) a Cavalliho La Calisto (Londýn 2008 a Paříž 2010). Vracíte se ráda k tomuto typu repertoáru?

Je to repertoár, v kterém jsem začínala a stále jej miluji. Vzhledem k vývoji svého hlasu jsem pak začala zpívat i jinou hudbu, ale pokud mohu, ještě stále chci zpívat i svůj někdejší repertoár!

Zpívala jste také na mnoha recitálech. Dáváte přednost divadelním prknům, anebo máte ve větší oblibě koncertní pódium?

Pro zpěváka je důležité zpívat hudbu různých stylů. Recitály jsou ovšem obtížné, protože se interpret nemůže za ničím schovat! Nemá ani kostým, ani paruku, ani líčidlo na tváři... Není jinou postavou, je sám sebou nebo sama sebou, a musí si to osvojit. Mám však ráda intimitu recitálu a spolupráci s klavíristou. Jsme v podstatě duet!

Véronique Gens - Zpívat v Praze je výjimečný pocit, foto Wiener Staatsoper/Michael Pöhn Véronique Gens - Zpívat v Praze je výjimečný pocitfoto: Wiener Staatsoper/Michael Pöhn

Nedávno jste vystoupila na několika koncertech a recitálech s cembalistou Christophem Roussetem...

S Christophem se už známe více než 20 let! Když jsem zpívala ve sboru skupiny Les Arts Florissants, hrával tam na cembalo. Velice ho obdivuji, je to dokonalý muzikant a jeho repertoár je neobyčejně široký! Cítím se s ním dobře a zcela mu důvěřuji.

V Praze vás uslyšíme 7. května 2013 se souborem Collegium 1704, pod taktovkou Václava Lukse; na programu budete mít mimo jiné dvě Mozartovy árie (jednu z opery Idomeneo a dále koncertantní árii Chi’o mi scordi di te). Co pro vás znamená zpívat ve městě, pro které Mozart napsal Dona Giovanniho a kde strávil jedno z nejšťastnějších období svého života?

V Praze jsem již zpívala před několika lety. (V dubnu 2009 byla hostem koncertu FOK – pozn. red.) Vždy mne velice dojímá zpívat v tomto městě, Mozart je nám tam velmi blízko a cítím jeho přítomnost. Zpívat v Praze je proto podobné jako vystoupení v Salcburku: je to velice výjimečný pocit!

Na pražském koncertě budete zpívat i Gluckovy árie z oper Armide a Alceste. Co vás zajímá na Gluckovi?

Gluck je pro můj hlas podobně ideální jako Mozart, je to hudba mezi barokem a Mozartem, na půl cesty mezi dvěma epochami. Miluji hloubku Gluckovy hudby – není tam žádná ornamentika, žádná koloratura, jen to základní. Text a deklamace jsou základem celé opery. To je báze této hudby, text je velice hluboký a dojímavý.

Ve stejném programu bude i árie z opery Ezio Josefa Myslivečka. Mozart a Mysliveček byli přátelé a Mysliveček měl na svého mladšího přítele, který ho velmi obdivoval, silný vliv v době, kdy Mozart skládal Idomenea. Zpívala jste již nějakou Myslivečkovu árii?

Ne, zatím jsem žádnou jeho hudbu nezpívala, byla jsem však na tuto árii velmi zvědavá a na provedení se těším!

Jak došlo k pozvání na tento koncert? Znáte se s Václavem Luksem? A slyšela jste někdy jeho orchestr?

Ne, neznali jsme se. Pan Luks se prostě spojil s mým agentem. V naší profesi většinou dochází k prvním stykům podobnou cestou...

Véronique Gens - Zpívat v Praze je výjimečný pocit, foto Wiener Staatsoper/Michael Pöhn Véronique Gens - Zpívat v Praze je výjimečný pocitfoto: Wiener Staatsoper/Michael Pöhn

Mezi dirigenty, kteří se specializují na 17. a 18. století a s kterými jste vystoupila nebo nahrávala, jsou William Christie, Marc Minkowski, René Jacobs, Fabio Biondi, Harry Bicket a Ivor Bolton. Čeho si ceníte na spolupráci s těmito specialisty?

Všichni tito dirigenti mi dopřáli hlubokého naplnění a předali mi řadu informací a nápadů k hudbě, kterou jsme spolu prováděli. Měla jsem velké štěstí, že jsem s nimi mohla spolupracovat. Nejdůležitějším z nich byl právě William Christie, který mne naučil všemu, co znám, a který mi důvěřoval hned na začátku mé kariéry, když jsem byla ještě velmi mladá.

Mezi operními rolemi, které jste zpívala na řadě evropských scén, jsou také Alice ve Verdiho Falstaffovi (Baden Baden, 2011; dále v Angers, Rennes a Nantes) a Eva v Mistrech pěvcích norimberských (Barcelona, 2009). Na začátku roku 2013 jste zpívala v Berlíně také Agátu ve Weberově Čarostřelci... Odbočujete ráda do těchto období?

Myslím, že můj hlas snese pozdější repertoár, například Wagnera nebo Verdiho, velmi dobře. Proč to nezkusit, pokud to hlas dovolí? Mám štěstí, že můj hlas je velmi ohebný a mohu snadno přeskočit z raného repertoáru například do romantismu.

Natočila jste desítky nahrávek. Mezi nimi jsou nejen opery jako Don Giovanni, Così fan tutte a Händlova Agrippina, ale i písňové cykly, včetně francouzského repertoáru. Nedávno jste nahrála tři CD s Christophem Roussetem – Tragédiennes, Tragédiennes 2 a Tragédiennes: Les héroines romantiques. (Poslední vyšlo v roce 2011 – pozn. aut.). Byl to obrovský projekt, velice zajímavý i z dramaturgického hlediska.

Tyto desky představují skvělé dobrodružství; nikdy jsme nemysleli, že dojdeme tak daleko! Na začátku jsme plánovali jen jednu nahrávku, ale později, po velkém úspěchu první desky, jsme se rozhodli natočit další, a pak ještě jednu! Opravdu nádherná, dobrodružná cesta, a Christophe Rousset byl na ní tím nejlepším kolegou, jakého jsem si mohla přát!

Každý rok účinkujete alespoň ve čtyřech inscenacích v Evropě, na několika koncertech a nahráváte. V posledních dvou letech se však většina vašich koncertů konala ve Francii, kde žijete. I tak je váš program náročný! Jak se vypořádáváte se všemi nároky, které na vás klade váš program i váš soukromý život?

Náročný program má většina zpěváků a je důležité, pokud to je jen možné, ponechat si nějakou dobu pro rodinu – jinak by se člověk pomátl! Mám dvě děti a vždy to bolí, když je musím na nějakou dobu opustit... Myslím, že si na to nikdy nezvyknu – každá matka chce vždy být poblíž svých dětí, to je přirozené – a ani děti si na to asi nikdy nezvyknou.

Co byste radila mladým zpěvákům na začátku jejich kariéry?

Myslím, že být dnes na počátku kariéry je těžší než dejme tomu před 20 lety. V naší profesi je tolik mladých a velmi dobrých zpěváků, a chtějí-li udělat kariéru, musí být jak velmi inteligentní, tak umět jít na všechno velmi chytře! Řada agentů však zpěváky tlačí rychle dopředu, což může mladému hlasu uškodit, a pak je už pozdě. Zpěváci musí být velice opatrní a trpěliví, i když je to samozřejmě těžké. Moje rada je jednoznačná: Dbejte o svůj hlas!

Mirka Zemanová

Mirka Zemanová je autorka dvou knih o Janáčkovi, vydaných v Londýně (Janáček. A Composer’s Life, 2002 a Janáček's Uncollected Essays on Music, 1993). Její články vyšly v několika evropských zemích, včetně Rakouska, Německa, Holandska, Španělska, Švédska a Švýcarska; v Británii psala pro scény English National Opera, Welsh National Opera, Scottish Opera a Opera North, a pro různé hudební časopisy, včetně měsíčníků Opera a Opera Now. V severní Americe psala pro Playbill, a pro scény Lyric Opera Chicago, Houston Grand Opera, San Francisco Opera, Seattle Opera, Santa Fe Opera, Washington Opera a Canadian National Opera v Torontu; v Asii pro National Centre for Performing Arts v Pekingu a Saito Kinen Matsumoto Festival v Japonsku. Pravidelně přispívá do španělského časopisu Ópera Actual. Pro Harmonii píše od roku 2009.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.